5 C 309/2015

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr Pavla Punčocháře, jméno příjmení a jméno příjmení ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupenému advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 112 163 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 112.163 - Kč včetně zákonného úroku z prodlení z částky 112.163 - Kč od 2.6.2014 do zaplacení ve výši 8,03% se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 32 415,90 k rukám právního zástupce žalované strany.</b> Návrhem doručeným soudu dne 2.4.2015 se žalobce domáhal na základě pracovní smlouvy ze dne 3.1.2007, konkurenční doložky dle v čl. VI této smlouvy, zaplacení shora uvedené částky. Podle konkurenční doložky se žalobce zavázal pro případ ukončení pracovního poměru zdržet se po dobu dvanácti kalendářních měsíců výdělečné činnosti v souladu s předmětem činnosti žalované. Žalobce byl odvolání funkce a dostal výpověď z pracovního poměru. Podle sjednané konkurenční doložky měl žalobce obdržet náhradu za plnění závazku ve výši průměrného měsíčního výdělku tj. ve výši 162.163 - Kč. Tuto částku od žalované neobdržel za měsíc říjen 2013 až březen 2014. Za měsíc duben 2014 a květen 2014 obdržel částku poloviční ve výši 2x 81.082 - Kč. Žalobce se domáhá pouze části z celkového nároku ve výši 112.163 - Kč a dále příslušenství pohledávky, úroků z prodlení. Žalované byl doručen platební rozkaz 29.6.2015 s poučením podle § 153a. V rámci odporu proti platebního rozkazu doručenému soudu dne 13.7.2015 žalovaná uvedla, že se žalobou nesouhlasí. Písemné vyjádření a zdůvodnění odporu bylo soudu zasláno z datové schránky právního zástupce poslední den lhůty k vyjádření, dne 13.8.2015, a tudíž soud nemohl vydat rozsudek pro uznání, jak navrhoval žalobce. Žalovaná nezpochybňovala, že se zavázala dle pracovní smlouvy po dobu dvanácti měsíců poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku zjištěného podle příslušných ustanovení zákoníku práce za závazek žalobce, že se po dobu dvanácti kalendářních měsíců zdrží výdělečné činnosti, která bude v souladu s předmětem činnosti žalované. Uvedla, že na základě pracovní smlouvy ze dne 3.1.2017 byl žalobce u žalované zaměstnán na vedoucí pozici jako finanční ředitel. Z této pozice byl 22.5.2013 odvolán a současně mu byla doručena výpověď z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že nemohla žalovaná nabídnout jinou pozici odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu, pracovní poměr žalobce u žalované skončil uplynutím výpovědní doby dne 31.7.2013. Žalobce v době trvání svého pracovního poměru vyčerpal celý svůj nárok na dovolenou tj. celé 4 týdny v průběhu prvního čtvrtletí roku 2013. Mzda žalobce ovšem za leden až březen 2013 nebyla omylem snížena o čerpanou dovolenou a byla zaevidována tak, jakoby žalobce dovolenou nečerpal, což mělo zkreslující vliv na kalkulaci průměrného výdělku v 2. kalendářním čtvrtletí roku 2013. Na základě nesprávných výpočtů obdržel žalobce vyšší náhradu mzdy v květnu roku 2013 a v červnu roku 2013. Přeplatek, který byl z titulu bezdůvodného obohacení žalobce povinen žalovanému vrátit, činil 211.591 - Kč hrubé mzdy, tedy 152.650 - Kč po odvedení zákonných odvodů. Dále žalovaná namítala, že žalobci v roce 2013 nevznikl nárok na dovolenou v plném rozsahu tj. dvacet dnů, nýbrž na poměrnou část za prvních 7 měsíců roku 2013 a žalobce tak byl povinen vrátit neprávem vyplacenou náhradu mzdy ve výši za 170.807 - Kč hrubého, tedy 123.235 - Kč po odečtení zákonných odvodů. Od 1.8.2013 tedy měla žalovaná ve dvanácti měsíčních splátkách žalobci na jeho účet uhradit částku ve výši 224.922 - Kč hrubého, tedy 163.000 - Kč po odečtení zákonných odvodů jako odměnu z konkurenční doložky. S odkazem na ustanovení § 1988 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, pak ze strany žalované došlo k započtení proti pohledávce mzdy nebo náhrady mzdy do výše poloviny těchto pohledávek, v daném případě ve výši 81.081,50 Kč měsíčně, s tím, že žalovaná započetla přeplatky. Dle žalované celkový přeplatek činil 275.885 - Kč a proto je žalovaná započetla proti měsíčnímu plnění z odměny z konkurenční doložky ve čtyřech částech, to znamená 3x v částce 81.081,50 Kč a zbývající část ve výši 32.640,50 Kč, v důsledku čehož žalobce obdržel v dubnu, květnu a červnu 2014 částku 81.081,50 Kč, jak ostatně sám žalobce potvrdil, a v červenci roku 2014 částku 129.522,50 Kč O započtení byl žalobce informován přípisem adresovaným právnímu zástupci dne 23.5.2014. Žalovaná rovněž poukazovala na celou řadu soudních sporů vedených mezi týmiž účastníky a navrhla žalobu zamítnout. Z listinných důkazů soud zjistil následující: Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 3.1.2007 uzavřena pracovní smlouva, jejíž předmětem byl pracovní poměr žalobce se zařazením na vedoucí místo finančního ředitele s účinností od 1.3.2007. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Místo výkonu práce bylo stanoveno Praha. V rámci pracovní smlouvy byla dojednána konkurenční doložka, dle které se žalobce zavázal po skončení pracovního poměru po dobu dvanácti kalendářních měsíců zdržet výdělečné činnosti v souladu s předmětem činnosti zaměstnavatele oproti peněžitému vyrovnání ve výši průměrného výdělku za každý měsíc. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 26.2.2019 byla výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 22.5.2013 určena jako neplatná. Usnesením Nejvyššího soudu č.j. [číslo jednací] pak bylo dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2019 č.j. [číslo jednací] odmítnuto. Z úřední činnosti je soudu známo, že u zdejšího soudu je vedena celá řada pracovněprávních sporů mezi týmiž účastníky řízení. V rozsudku č.j. [číslo jednací] Městského soudu v Praze k odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25.3.2019 č.j. [číslo jednací] byla řešena otázka existence více verzí pracovní smlouvy předložených žalobcem ze dne 3.1.2007. S ohledem na vyjádření stran soud dospěl k závěru, že ta část pracovní smlouvy, která se vztahuje na předmět tohoto řízení, zůstává ve všech verzích smluv stejná, respektive strany nezpochybňovaly tu část smlouvy, ze kterého vychází tento spor. Za těchto okolností se dále existencí více pracovních smluv nezabýval. Stejně tak je soudu známo z úřední činnosti, že u zdejšího soudu probíhá celá řada sporů týkajících se náhrady mzdy žalobce, především za dobu po skončení pracovního poměru (mimo jiné [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a následující). Podle ustanovení § 310 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti. Podle ustanovení § 310 odst. 6 téhož zákona konkurenční doložka musí být uzavřena písemně, to platí obdobně pro odstoupení od konkurenční doložky a pro její výpověď. Konkurenční doložka podle § 310 zákoníku práce preventivně brání zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a brání potenciálnímu konkurenčnímu střetu zájmů, k němuž by mohlo dojít mezi bývalým zaměstnavatelem a bývalým zaměstnancem případně 3. osobou, pro níž by bývalý zaměstnanec vykonával výdělečnou činnost. Na rozdíl od pracovního poměru v konkurenční doložce se zaměstnanec může smluvně zavázat k širšímu omezení po skončení pracovního poměru, tedy že po skončení pracovního poměru nebude vykonávat vedle činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele též ani činnost, která by měla vůči stávajícímu zaměstnavateli soutěžní povahu. Podstatnou náležitostí konkurenční doložky je závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání. Vzhledem k tomu, že uzavřením konkurenční doložky se zaměstnanec výrazně omezuje možnosti svého budoucího uplatnění po dobu v konkurenční doložce sjednanou (maximálně po dobu jednoho roku), nelze konkurenční doložku splatně sjednat bez současného závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci vyrovnání (kompenzaci). Zároveň je stanovena minimální výši tohoto peněžitého vyrovnání, která činí polovinu průměrného měsíčního výdělku zaměstnance za každý měsíc splnění konkurenčního závazku (tj. maximálně za 12 měsíců). (viz. Zákoník práce, Praktický komentář, Wolters Kluwer, komentář ASPI § 310 Prof. JUDr Miroslav Bylina, CSc. a kol.). Z dikce ustanovení § 310 a charakteru konkurenční doložky jako právního institutu zákoníku práce je zjevné, že se jedná o závazek, který může vzniknout po skončení pracovního poměru. V daném případě je však pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze jednoznačně postaveno najisto, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným neskončil. Výpověď z pracovního poměru, o kterou opírá žalobce svůj nárok na vyplacení sjednané konkurenční doložky, byla shledána soudem neplatnou. Ačkoliv má konkurenční doložka formu náhrady újmy spočívající v omezení žalobce v možnosti výběru dalšího zaměstnání, respektive omezení možnosti vykonávat určité činnosti po dobu maximálně dvanácti měsíců od skončení jeho pracovního poměru, tento závazek ze strany žalobce skončením pracovního poměru na základě uzavřené konkurenční doložky v pracovní smlouvě ze dne 3.1.2007 nemohl vzniknout, neboť výpověď nebyla dána ze strany žalovaného platně a pracovní poměr tedy neskončil. Pokud žalobce namítal, že svůj závazek přesto z preventivních důvodů dodržoval vzhledem k neurčitosti a nejasnosti skončení soudních sporů mezi účastníky řízení, musí soud konstatovat, že v současné době probíhá celá řada soudních sporů řešících náhrady mzdy žalobce za dobu po neplatném skončení pracovního poměru. Při stanovení náhrady mzdy se přitom vychází ze stejné průměrné mzdy. Přiznáním nároku na vyrovnání za stejné období by pak vedlo k absurdní situaci, kdy by žalobce měl nárok jak na náhradu mzdy, tak současně na vyrovnání za konkurenční doložku. Pokud tedy žalobce sám dobrovolně nevykonával činnost, která by byla v rozporu s konkurenční doložkou, ačkoliv veškerým svým chováním dal jasně najevo, že skončení pracovního poměru je;dodržováním této povinnosti žádná újma, neboť s vysokou mírou pravděpodobnosti obdrží za sporné období náhradu mzdy. Za daných okolností proto soudu nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout s tím, že soud rovněž nepovažoval za nezbytné provádět další důkazy navržené stranami, zejména výslech svědkyně [příjmení], neboť tento výslech by neměl na rozhodnutí soudu zásadní vliv. Ze stejných důvodů pak soud již nehodnotil další důkazy v průběhu řízení provedené, neboť vyhodnotil nárok žalobce na základě shora uvedených skutečností jako nedůvodný. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 32 415,90 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 112 163 Kč sestávající z částky 5 620 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 2 810 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26 790 Kč ve výši 5 625,90 Kč.