5 C 614/2014

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Markéty Vodákové a přísedících a Bc. v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce obec a číslo , zast. JUDr. jméno příjmení , advokátem, se sídlem anonymizováno náměstí číslo , obec a číslo , proti žalované: osobní údaje žalované obec , zast. JUDr. jméno příjmení , advokátem, se sídlem: ulice 12, obec a číslo , o zaplacení částky 379.250Kč s přísl.,

I. Žaloba se co do požadovaného zaplacení částky 379.250Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 31.10.2013 do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 33.290 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po původním žalovaném [celé jméno původního účastníka] zaplacení částky 385.861,50 Kč s přísl. z následujících důvodů. [celé jméno původního účastníka] byl v pracovním poměru u žalobce na pracovní pozici generálního ředitele, přičemž v období let 2009 až 2010 uhradil žalobce původnímu žalovanému na základě mandátní smlouvy (v rámci projektu [anonymizováno] stavitelského dědictví v [anonymizováno]) celkem částku 369.000Kč. Na žalovaného byla podána u Okresního soudu v Pelhřimově žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo tímto soudem pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku ve výši 358 750 Kč s přísl., neboť bylo prokázáno, že žalovaný neoprávněně vystavoval v příslušných měsících mandátní smlouvy faktury na částky ve výši 41 000 Kč v celkové výši 369 000 Kč bez právního důvodu, a tak došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Finanční úřad pro [část Prahy] k závěru, že výdej z prostředků ze státního rozpočtu je porušením rozpočtové kázně žalobce ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech. Žalobce musel do státního rozpočtu provést odvod ve výši 369 000 Kč, což učinil dne 7.5.2013. Tím žalobci vznikla škoda ve výši 369 000 Kč. Žalobci bylo dále vyměřeno penále ve výši 369 000 Kč, které bylo žalobcem zaplaceno dne 11.9.2013. Žalobce tak odvedl do státního rozpočtu částku v celkové výši 738 000 Kč, která představuje škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci v pozici generálního ředitele tím, že si vyplácel neoprávněně odměnu z mandátní smlouvy. Odpovědnost původního žalovaného byla však omezena výší čtyř a půl násobku jeho platu tedy částkou 385.861,50 Kč. Původní žalovaný a později i současná žalovaná uvedla, že [celé jméno původního účastníka] splnil povinnost mu uloženou rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze den 2.7.2012 č.j. [číslo jednací] a uhradil žalobci částku ve výši 358 750 Kč s přísl., proto majetková újma u žalobce ke dni podání žaloby nemohla vzniknout. Žalobce je příspěvkovou organizací [stát. instituce]. Odvedl-li žalobce do státního rozpočtu částku 369 000 Kč, kterou žalovanému vyplatil a kterou mu žalovaný na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2.7.2012 č.j. [číslo jednací] vrátil, nelze vyměřený odvod považovat za majetkovou újmu, neboť žalovaný státu prostřednictvím žalobce neoprávněně vyplacené odměny včetně úroku z prodlení vrátil. Majetek státu se nemohl zmenšit a zůstal stejný či narostl o úroky z prodlení zaplacené žalovaným. Ke zmenšení majetku státu nedošlo ani vyměřením penále žalobci, neboť úhrada sankce ve výši 369 000 Kč fakticky představovala pouze převod prostředků z jednoho účtu státní organizace na jiný. Dle názoru původního žalovaného by tak platil podruhé tu samou částku a na straně státu by vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť majetek státu by se zvětšil o částku, kterou žalobce označuje za škodu, která škodou není. Navíc původnímu žalovanému nelze přičítat zavinění za tvrzenou majetkovou újmu. Faktury, které na základě mandátní smlouvy ze dne 5.10.2009 původní žalovaný vystavoval, procházely u žalobce schvalovacím procesem, kdy proplacení faktur předcházel schvalovací proces. Škodní odpovědnost by tak měl nést zaměstnanec žalobce, který dal příkaz k proplacení, aniž by faktury byly opatřeny všemi podpisy stvrzující souhlas všech oprávněných pracovníků žalobce. Žalovaný dále uvedl, že pokud není prokázáno zavinění na straně žalovaného, není dána příčinná souvislost mezi majetkovou škodou a zaviněným protiprávním jednáním žalovaného.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14.6.2018 č.j. 5 C 614/2014 – 81 soud rozhodl, že právním nástupcem žalovaného se stává na základě dědického řízení manželka žalovaného [celé jméno žalované], bytem [adresa původního účastníka a žalované].

3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 4. 2020 č. j. 5 C 614/2014-131 uložil žalované, jako právní nástupkyni původního žalovaného, zaplatit žalobci částku 385 861,50 Kč, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 385 861,50 Kč od 31. 10. 2013 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 19 290 Kč. Vycházel z toho, že žalobce, jehož byl původní žalovaný statutárním orgánem, provedl výdej prostředků ze státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč bez právního důvodu. Žalobce byl povinen uhradit státu penále ve výši 369 000 Kč, což podle soudu prvního stupně představuje škodu, která vznikla žalobci v souvislosti s protiprávním jednáním původního žalovaného. Zhodnotil, že prostředky ve výši 358 750 Kč s příslušenstvím již původní žalovaný vrátil žalobci a uhradil tím škodu za odvod do státního rozpočtu; zbývá tak zaplatit žalobci škodu za jím uhrazené penále. Zaplacením penále do státního rozpočtu došlo v rozpočtu žalobce ke snížení objemu finančních prostředků, které mohl použít k činnostem a záměrům v rámci předmětu své činnosti. Nelze tedy odvedené penále chápat jen jako pouhý převod prostředků z jednoho účtu státní organizace na jiný. Soud 1. stupně v tomto řízení konstatoval, že odpovědnost zaměstnance za škodu činí dle ust. § 257 zákoníku práce čtyř a půl násobek jeho platu a odpovědnost [celé jméno původního účastníka] za vzniklou škodu je tak omezena pouze do výše 385.861,50 Kč. Ohledně této částky proto soud 1. stupně žalobě vyhověl a co do úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. [číslo jednací] změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 6 611,50 Kč, ohledně částky 379 250 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil„ jen tak“, že žalované uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 379 250 Kč od 31. 10. 2013 do zaplacení, a ohledně„ zbývajícího“ úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že zaviněné porušení povinností původního žalovaného spočívá v tom, že v jednotlivých měsících v letech 2009 a 2010 fakturoval žalobci částky 41 000 Kč měsíčně za činnosti, které nebyly vyžádány a nebyly ani potřebné, a následně, v pozici statutárního orgánu žalobce, akceptoval, že na základě neoprávněných faktur bylo zaplaceno celkem 369 000 Kč. Porušil tím svoji povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. V důsledku tohoto zaviněného porušení povinností bylo žalobci následně uloženo zaplatit do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 369 000 Kč a penále za prodlení s úhradou tohoto odvodu ve výši 369 000 Kč. Prostředky, které odvedl žalobce do státního rozpočtu chyběly v jeho vlastním rozpočtu. Z celkově odvedené částky 369 000 Kč vrátil původní žalovaný žalobci již 358 750 Kč. Vzniklá škoda se tak rovná rozdílu těchto _částek, tedy _částce 10 250 Kč Odvolací soud uzavřel, že následkem zaviněného porušení povinností právního předchůdce žalované vznikla žalobci škoda v celkové výši 379 250 Kč.

5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2021 čj.: [číslo jednací] bylo výrokem I. dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 6.611,50 Kč tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 6.611,50 Kč, a v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 6.611,50 Kč potvrzen a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, odmítnuto. Výrokem II téhož rozsudku byl pak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2020, čj: [číslo jednací] v části, v níž byl rozsudek soudu 1. stupně ohledně částky 379.250Kč potvrzen a v části, v níž byl rozsudek 1. stupně změněn, tak že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 379.250Kč od 31.10.2013 do zaplacení a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9.4.2020 č.j. 5 C 614/2014 – 131 v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 379.250Kč a v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 379.250Kč od 31.10.2013 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušen a vrácen zdejšímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované Nejvyšší soud uzavřel, že u žalobce a státu jde v posuzovaném případě o dva odlišné subjekty a pro vynucení plnění povinnosti příspěvkové organizace lze postihnout majetek vlastníka, který byl svěřen. Proto újmu na svěřeném majetku nelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu, který (byť je vlastníkem svěřeného majetku) v těchto právních vztazích nevystupuje. Z uvedeného plyne závěr, že skutečnost, že žalobce zaplatil uložený odvod a penále do státního rozpočtu, představuje vznik škody na jeho straně, za kterou mohl původní žalovaný odpovídat za podmínek uvedených v ustanovení § 205 odst. 1 zákoníku práce. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil k dovolací námitce žalované, že nároky žalobce zanikly smrtí původního žalovaného. V této souvislosti Nejvyšší soud zmínil ustanovení § 328 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo, která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodu i výše a práv na náhradu škody způsobené úmyslně. Nejvyšší soud uvedl, že žalobě směřující proti dědičce původního žalovaného by bylo možné vyhovět jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že byla splněna některá ze shora uvedených výjimek zejména skutečnost, že původní žalovaný způsobil škodu úmyslně. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu hovořil pouze o„ zaviněném porušení povinnosti původního žalovaného“ (stejně jako rozsudek soudu 1. stupně) uložil Nejvyšší soud zdejšímu soudu, aby zjistil, zdali škodu, která vznikla žalobci zaplacením uložené povinnosti odvodu a penále, způsobil původní žalovaný [celé jméno původního účastníka] úmyslně, byť i v úmyslu nepřímém. Zjišťování úmyslu se musí týkat právě předmětu řízení tedy té škody, která vznikla uložením povinnosti zaplatit odvod a penále žalobcem. Jinými slovy, aby byla žaloba úspěšná, musel by být prokázán úmysl [celé jméno původního účastníka] (ať už přímý či nepřímý) způsobit žalobci škodu spočívající v povinném odvodu a uloženém penále žalobci.

6. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo tedy úkolem zdejšího soudu zjistit, zdali původní žalovaný [celé jméno původního účastníka] v postavení generálního ředitele žalobce opakovaným vystavováním faktur na částku 41.000Kč měsíčně z titulu uzavřené mandátní smlouvy s žalobcem jednal v úmyslu (ať už přímém či nepřímém) způsobit žalobci škodu spočívající v možném odvodu do státního rozpočtu a případném penále.

7. Soud v řízení vycházel z následujících nesporných skutečností. Žalobce je státní příspěvkovou organizací, která podle své zřizovací listiny vystupuje v právních vztazích vlastním jménem a nese odpovědnost plynoucí z těchto vztahů. Původní žalovaný [celé jméno původního účastníka] zastával u žalobce v době od 1.7.2007 do 26.8.2010 funkci generálního ředitele, přičemž uzavřel s žalobcem mandátní smlouvu, na základě které mu byly vyplaceny v letech 2009 2010 na podkladě měsíčně vystavovaných faktur (pravidelně na částku 41.000 Kč) finanční prostředky v celkové výši 379.250Kč. Při daňové kontrole shledal dne 26.9.2012 Finanční úřad pro [část Prahy] žalobce uskutečnil výdej z prostředků státního rozpočtu ve výši 369.000Kč ve prospěch [celé jméno původního účastníka] bez právního důvodu, když mu v letech 2009 až 2010 vyplatil uvedenou částku. Finanční úřad proto platebním výměrem ze dne 27.9.2012 uložil žalobci zaplatit do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 369.000Kč a platebním výměrem ze dne 30.4.2013 bylo následně žalobci vyměřeno penále za prodlení s uvedeným odvodem ve výši rovněž 369.000Kč.

8. Zaplacený odvod do státního rozpočtu ve výši 369.000 Kč a penále ve stejné výši představuje dle žalobce škodu, která mu vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním Mgr. [celé jméno původního účastníka]. Jelikož škodu za odvod do státního rozpočtu Mgr. [celé jméno původního účastníka] na podkladě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2.7.2012 č.j. [číslo jednací] uhradil, zbývala povinnost k náhradě škody spočívající v uhrazeném penále.

9. Žalobce tvrdil, že původní žalovaný [titul] [celé jméno původního účastníka] v pozici ředitele žalobce dával pokyny k proplacení faktur, které sám vystavil, čímž schvaloval proplacení jím vystavených faktur sám sobě. Žalobce namítal, že pokud původní žalovaný vystupoval v pozici ředitele, musel být jako vedoucí osoba srozuměn s tím, že může na jím řízenou instituci přijít kontrola a že pokud zjistí nesrovnalosti, může být žalobci vyměřen odvod a penále.

10. Zástupce žalované naproti tomu tvrdil, že ze skutečnosti, kdo podepsal či nepodepsal faktury, resp. dal pokyn k jejich proplacení, není možno dovodit nepřímý úmysl původního žalovaného způsobit žalobci škodu spočívající v odvodu do státního rozpočtu a v penále. Navíc původní žalovaný [celé jméno původního účastníka] mandátní smlouvu, na základě které byly faktury vystavovány, nevypracovával, jelikož ji vypracovala právnička žalobce, kterážto by měla znát důsledky, které by mandátní smlouva mohla mít na porušení rozpočtové kázně.

11. Z výslechu [celé jméno původního účastníka] učiněného u Okresního soudu v Pelhřimově ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že mandátní smlouvu, kterou podepsal, nechal vypracovat v rámci projektu v [anonymizováno] Ing. [celé jméno svědka], který se stal jakýmsi manažerem Projektu. Společně se dohodli na odměně vyplývající z mandátní smlouvy ve výši 41.000Kč a to tak, že Ing. [celé jméno svědka] vždy připraví fakturu na tuto částku, Mgr. [celé jméno původního účastníka] ji podepíše a předá zpět Ing. [celé jméno svědka], který již zařídí„ další příslušný chod v rámci proplacení těchto faktur“, přičemž tento postup se při vystavování a proplácení faktur skutečně uplatňoval. První faktura byla Mgr. [celé jméno původního účastníka] předána Ing. [celé jméno svědka] dne 31.10.2009. Podepsané faktury Mgr. [celé jméno původního účastníka] vždy vrátil Ing. [celé jméno svědka] a další osud faktur v rámci schvalovacího procesu již šel zcela mimo původního žalovaného jako generálního ředitele a to proto, že o hospodaření s penězi na podúčtu žalobce rozhodovalo [anonymizováno] tzn., že fakturu musel podepsat hlavní manažer-Ing. [celé jméno svědka], správce účtu, účetní a teprve poté mohly být peníze Mgr. [celé jméno původního účastníka] vyplaceny. Po odvolání původního žalovaného pak došlo ke ztrátě tzv.košilek k fakturám, na nichž byly připojeny schvalovací podpisy a to v době, kdy si veškeré složky k Projektu vyžádal Ing. [celé jméno svědka].

12. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud zjistil, že jde o ekonomického náměstka původního žalovaného [celé jméno původního účastníka], který byl v pozici generálního ředitele a se kterým svědek [celé jméno svědka] uzavřel mandátní smlouvu týkající se rekonstrukce kláštera [obec] s tím, že v tomto projektu měl být původní žalovaný v pozici odborníka – památkáře. Svědek [celé jméno svědka] si však již nepamatoval, zdali na základě této smlouvy byly panu [příjmení] [celé jméno původního účastníka] vypláceny nějaké odměny, zda byly jednorázové či měsíční a na jak dlouho byla smlouva uzavřena, když uváděl, že si nepamatuje žádné podrobnosti týkající se této smlouvy ani to, zdali pan [příjmení] [celé jméno původního účastníka] vykonával nějakou kontinuální činnost či nikoliv. Svědek [celé jméno svědka] uvedl, že pokud by byly v rámci této smlouvy vystavovány nějaké faktury, pak by je musel nechat v účtárně zaevidovat a následně by fakturu musela schválit i organizátorka projektu a takovou fakturu by musel podepsat i sám svědek [celé jméno svědka]. Pokud by svědek [celé jméno svědka] fakturu nepodepsal, musel by dát příkaz k proplacení sám pan ředitel [celé jméno původního účastníka], nicméně svědek [celé jméno svědka] uvedl, že si vůbec nepamatuje, zda k vystavování faktur došlo. [příjmení] mohla být faktura proplacena, musel na ní být buď podpis pana [celé jméno původního účastníka] nebo svědka [celé jméno svědka]. Svědek [celé jméno svědka] rovněž upozornil na skutečnost, že smlouvu vypracovávala právnička a pokud měly faktury podepisovat ještě nějaké další osoby, tak ty měly osvědčovat skutečnost, že ta práce či zboží, která byla fakturována, tak byla skutečně vykonána, ale nesloužily jako finální podpis pro výplatu. [příjmení] tam být především podpis pana [celé jméno původního účastníka] nebo svědka [celé jméno svědka]. Zároveň svědek [celé jméno svědka] uvedl, že nemá žádné informace o tom, že by pan [celé jméno původního účastníka] faktury podepisoval sám.

13. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že nastoupila do [anonymizována tři slova] a zaváděla tam systém vnitřní kontroly. Svědkyně si nepamatovala, zdali byla s [celé jméno původního účastníka] uzavírána nějaká smlouva, ale pokud jde obecně o přípravu smluv, tak ty svědkyně nepřipravovala, neboť se celý svůj život zaměřovala na veřejné právo, pročež odpovídala především za finanční kontrolu a za to, že uzavírané smlouvy byly opatřeny tzv. košilkou, tj. že smlouvy viděly tzv. čtyři oči, že to prošlo nějakou kontrolou a že na každé smlouvě měl být příkaz hlavní účetní. Svědkyně byla v pozici auditora a poskytovala metodickou podporu a proto neposuzovala soulad smluv s právními předpisy či rozpočtovými pravidly. Svědkyně [celé jméno svědkyně] nevěděla nic o tom, že by pan [celé jméno původního účastníka] vystavoval jakékoli faktury Národnímu technickému muzeu a že by je poté v pozici ředitele žalobce požadoval proplatit sám sobě. Svědkyně uváděla, že si pan [celé jméno původního účastníka] obecně nepřál být příkazce v žádné věci, tím spíše ve věci, která by se ho přímo týkala, neboť chtěl stát mimo celý tento proces v systému schvalování faktur a proto si vytvořil systém příkazců. Svědkyni [celé jméno svědkyně] se nedostala do dispozice žádná košilka, kterou by přímo podepisoval ředitel [celé jméno původního účastníka] a měla za to, že se tak nestalo. Dále zdůraznila, že nikdy neviděla žádnou fakturu vystavenou panem [celé jméno původního účastníka] Národnímu technickému muzeu, přičemž příkazcem mohl být i Ing. [celé jméno svědka] a to ve věcech týkajících se právě projektu v [anonymizováno], protože byl vedoucím zaměstnancem.

14. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že v letech 2006 až 2012 pracovala v [anonymizována tři slova] jako řadová účetní a měla na starosti vydané faktury a pokladnu. S ohledem na značný časový odstup od událostí si příliš nepamatovala, jak ke schvalování faktur docházelo, nicméně aby byla faktura proplacena, bylo potřeba podpisu více osob. Svědkyně si nevzpomínala, že by ředitel [celé jméno původního účastníka] vystavoval Národnímu technickému muzeu nějaké faktury, že by poté požadoval proplacení nějakých faktur ani, že by někdo jiný požadoval proplacení faktury pro pana ředitele [celé jméno původního účastníka]. Svědkyně [celé jméno svědkyně] spravovala především vydané faktury tzn. platby, které fakturovalo Národním technickém muzeum někomu jinému, ale přijaté faktury spravovala pouze, pokud nebyla přítomna kolegyně, která je za normálních okolností měla na starosti. Svědkyně [celé jméno svědkyně] uváděla, že paní [celé jméno svědkyně] byla její nejbližší nadřízená, která se podepisovala na košilky k fakturám, přičemž podpis svědkyně na faktuře pouze potvrzoval, že ji zaúčtovala.

15. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že byla v roce 2009 v Národním technickém muzeu vedoucí ekonomického oddělení. V roce 2010 se podílela jako finanční manažer na projektu rekonstrukce pivovaru v [anonymizováno] Pan [celé jméno původního účastníka] měl v tomto projektu na starost památkovou péči (byl garantem památkové péče) a svědkyně byla administrátor projektu, především komunikovala s Ministerstvem. Pan [celé jméno původního účastníka] působil v rámci projektu nikoli na pracovní smlouvu, ale na [anonymizováno] jinou smlouvu a za svoji činnost vystavoval faktury, tudíž nějakou činnost asi vykonávat musel. Svědkyně osobně viděla faktury pana [celé jméno původního účastníka] týkající se projektu v [anonymizováno], kde figuroval jako vystavovatel faktur vůči žalobci, jednalo o více faktur (na částku kolem 40.000 Kč) tj. pravidelné měsíční faktury po nějakou dobu, kterou si už přesně nedokázala vybavit. V [anonymizována tři slova] byl nějaký fungující oběh dokladů. Faktura musela projít nejprve podatelnou, kde byla zaevidována a následně ji v ekonomickém oddělení přidělili číslo evidenční. Kdo faktury donesl, svědkyně neviděla. Nejdříve se k faktuře připojila tzv. košilka a potom šla na podpisy, tzn. že ta faktura pana [celé jméno původního účastníka] šla zpátky panu řediteli do sekretariátu, ale kdo ji fyzicky podepsal (zdali ředitel [celé jméno původního účastníka] nebo pan [celé jméno svědka]), to si svědkyně již napamatovala. Správně měl podepisovat ty faktury Ing. [celé jméno svědka] jako hlavní manažer projektu. Poté putovala faktura zpět do ekonomického oddělení a podepisovala to svědkyně [celé jméno svědkyně] jakožto správce rozpočtu, která prověřila, zda je faktura v souladu se smlouvou. Poté se faktura pouze zaúčtovala a následně proplácela. Svědkyně se nebyla schopna vyjádřit, zdali viděla někdy fakturu, která by byla panem [celé jméno původního účastníka] vystavená a zároveň i schválená jako příkaz operace. Svědkyně vyloučila, že by došlo k proplacení faktury, ačkoli by na ní nebyl žádný podpis, musel tam být podpis pana [celé jméno svědka] nebo pana [celé jméno původního účastníka], v opačném případě by fakturu neproplatila a vrátila by ji zpátky do sekretariátu.

16. Podle ustanovení § 328 odst. 2 z.č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce) peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo, která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodu i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně. ¨ 17. Žalobce se v daném případě domáhal po žalované (právnímu nástupci původního žalovaného [celé jméno původního účastníka]) zaplacení částky 379.250Kč s příslušenstvím, když tvrdil, že [celé jméno původního účastníka] v pozici generálního ředitele způsobil žalobci úmyslně škodu spočívající v povinnosti žalobce uhradit státu odvod a penále v této výši. Po úmrtí [celé jméno původního účastníka] podle zákoníku práce zanikla peněžitá práva jeho zaměstnavatele (žalobce) s výjimkou práv na náhradu škody způsobené úmyslně. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, že [celé jméno původního účastníka] v přímém nebo nepřímém úmyslu způsobit žalobci škodu spočívající v žalobcem zaplaceném penále (které je předmětem tohoto řízení) jednal tak, že uzavřel se svým zaměstnavatelem (žalobcem) mandátní smlouvu, na základě které vystavoval faktury na částku 41.000Kč měsíčně a tyto s úmyslem žalobce poškodit požadoval proplatit, přičemž tento úmysl směřoval k tomu, aby žalobci vznikla škoda právě tím, že bude muset uhradit penále následně vyměřené [anonymizováno] úřadem.

18. Po provedeném dokazování včetně svědeckých výpovědí má soud za to, že se žalobci přímý ani nepřímý úmysl původního žalovaného [celé jméno původního účastníka] způsobit žalobci škodu spočívající v nutnosti uhradit státu vyměřené penále nepodařilo žádným z provedených důkazů prokázat. V řízení nebylo prokázáno, že to byl právě původní žalovaný [celé jméno původního účastníka], který faktury, jež sám vystavoval, zároveň schvaloval k proplacení. Slyšení svědci si s ohledem na velký časový odstup od událostí již nepamatují, kdo a jakým způsobem faktury podepisoval, ale shodují se, že tyto faktury mohl schválit i Ing. [celé jméno svědka] jakožto ekonomický náměstek původního žalovaného a že bez podpisu generálního ředitele ([celé jméno původního účastníka]) nebo právě ekonomického náměstka by faktury proplaceny být neměly. Žádný ze svědků však nepotvrdil, že původní žalovaný dával příkaz k proplacení faktur, které předtím sám vystavil, tzn. že by je proplácel sám sobě. Svědek [příjmení] [celé jméno svědka] sice uvedl, že Mgr. [celé jméno původního účastníka] mohl dát příkaz k proplacení fakur, ale již si nepamatoval na to, zdali vůbec byly nějaké faktury vystaveny. Ani smlouva, která byla mezi žalobcem a původním žalovaným uzavřena, nebyla [celé jméno původního účastníka] vypracována. Z výpovědi svědka [příjmení] [celé jméno svědka] vyplývá, že smlouva byla vypracována příslušnou právničkou Národního technického muzea. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že to byl právě [celé jméno původního účastníka], který si nepřál být příkazce v žádné věci, tím spíše ve věci, která by se ho přímo týkala a vytvořil si systém příkazců, protože chtěl být nezávislý. Tato svědkyně potvrdila, že se jí nedostala do dispozice žádná košilka faktury, kterou by přímo podepisoval [celé jméno původního účastníka] a má za to, že se tak ani nestalo, přičemž její výpověď byla v souladu i s účastnickou výpověd [celé jméno původního účastníka] před Okresním soudem v Pelhřimově, jak je citována shora. Okolnost, kdo schvaloval proplacení faktur by mohla být patrná z tzv. košilek k fakturám, které se však ztratily, a proto je soud neměl k dispozici. Na závěr je třeba poznamenat, že z pouhé skutečnosti, že původní žalovaný vystavil žalobci fakturu na základě mandátní smlouvy, aniž by si zároveň z pozice generálního ředitele zároveň schvaloval její proplacení, nelze úmysl [celé jméno původního účastníka] způsobit žalobci tvrzenou škodu, dovozovat. Ze všech shora uvedených důvodů proto došel soud k závěru, že žalobce neunesl břemeno důkazní a soudu nezbylo, než žalobu i ve zbývající části, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, zamítnout.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný, avšak na náhradě nákladů řízení požadoval pouze zaplacení soudního poplatku ve výši 19.290Kč za podané odvolání proti rozhodnutí soudu 1. stupně a ve výši 14.000Kč za podané dovolání k Nejvyššímu soudu tj. celkem 33.290 Kč, neboť práva na náhradu nákladů za právní zastoupení se výslovně vzdal.