52 C 327/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čvančarou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč.

I. Žaloba o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Po vyloučení části předmětu řízení z původní žaloby usnesením ze dne 18. 7. 2018, č.j. [číslo jednací] se žalobce na žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu tvrzeným nesprávným úředním postupem služebních orgánů v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 – 2009. Žalobu odůvodnil tím, že byl příslušníkem Policie České republiky ustanoveným na služebním místě vrchního inspektora u Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen KŘJČ), náměstka ředitele krajského ředitelství pro vnější službu, operační odbor, integrované operační středisko, operační středisko Písek. Jeho služební poměr skončil propuštěním na jeho vlastní žádost. Žádostí ze dne 3. 12. 2009 se domáhal zaplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas do rozsahu 150 hodin nařízenou v rozporu se zákonem v roce 2007, 2008 a 2009. Žádost byla zamítnuta rozhodnutím KŘJČ ze dne 23. 1. 2012, č.j. [číslo jednací] [číslo]. Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů KŘJČ ze dne 1. 12. 2009, č. j. [číslo jednací] [číslo] [rok] bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 264 816 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, neboť nezohledňovalo náhradu za odslouženou službu přesčas v rozsahu 150 hodin. Odvolání žalobce bylo zamítnuto. Žalobce se domáhal nápravy ve správním soudnictví, přičemž opakovaně byla rozhodnutí rušena z důvodu nezákonnosti, nepřezkoumatelnosti, porušení procesních předpisů a nerespektování názoru soudu. Naposledy bylo o žalobě rozhodováno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2014, č. j. [číslo jednací], na jehož základě KŘJČ rozhodlo o doplacení příjmu za službu přesčas a o doplacení rozdílu odchodného. Bylo konstatovalo, že práce přesčas byla nařizována v rozporu s § 54 odst. 1 z. č. 361/2003 Sb. Rozhodnutím však nebylo vyhověno žádosti o zaplacení úroku z prodlení. Ohledně příslušenství Krajský soud v ČB správní rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání. Žalobce zdůraznil, že protizákonné nařizování práce přesčas a nemajetková újma tím způsobená nebyly nijak odškodněny a žalovaná se ani neomluvila. Poukázal na to, že žalovaná svůj protizákonný postup dlouhodobě obhajovala i před správními soudy.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nejprve poukázala na nedostatek pravomoci soudu rozhodovat o náhradě škody z nesprávného úředního postupu ve služebních vztazích a s tím související nedostatek své věcné pasivní legitimace.

3. Soudu usnesením ze dne 20.12.2018, č.j. [číslo jednací] řízení zastavil s tím, že věc bude postoupena řediteli Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. Toto usnesení, potvrzené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, č.j. [spisová značka], [číslo jednací], bylo zrušeno usnesením zvláštního senátu ze dne 23. 6. 2021, [číslo jednací] s tím, že k rozhodnutí ve věci náhrady nemajetkové újmy vznikl v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 2009 ve výši 50 000 Kč, je příslušný Obvodní soud pro Prahu 7.

4. Žalobce zdůraznil, že služba přes čas mu byla protizákonně nařizována v letech 2007 – 2009. Důvodem bylo systémově špatné řešení personálního podstavu. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu se nemohl věnovat svým zájmům, péči o majetek a rodině. Zvlášť se žalobce dotýkal arogantní přístup jeho nadřízených a správních orgánů, kteří se účelově snažili vyhnout odpovědnosti a nerespektovali závazný názor správních soudů a záměrně vydávali nezákonná rozhodnutí. Žalobce dovozoval, že byl vystaven nejistotě a pocitu bezmoci. Námitku promlčení, vznesenou žalovanou, považoval za rozpornou s dobrými mravy. Zdůraznil, že žalobu na odškodnění podal ihned, jakmile bylo soudy konstatováno, že práce přesčas byla služebním funkcionářem nařizována v letech 2007 – 2009 protiprávně. Do té doby vycházel ze stanoviska služebního funkcionáře, že práce přesčas byla nařizována v souladu se zákonem. Dodal, že odměnu za protiprávně nařízenou práci přesčas v uvedeném období již obdržel, nicméně za vytrpěnou újmu odškodněn nebyl, a to ani omluvou.

5. Žalovaná při jednání soudu dne 13. 1. 2022 vznesla námitku promlčení a navrhla žalobu zamítnout. Podotkla, že počátek promlčení je třeba je třeba odvíjet od okamžiku, kdy se žalobce újmu vytrpěl. Připustila, že související řízení byla dlouhá z důvodu nejednotnosti právních názorů, což bylo důvodem postupu služebního funkcionáře v nich.

6. Soud vzal za prokázané shodné tvrzení účastníků (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), že v letech 2007 - 2009 byl žalobce přidělen na služební místo vrchního inspektora u Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. V letech 2007 2009 mu byla nařizována práce přesčas. Žalobce ukončil služební poměr u Policie České republiky na vlastní žádost ke dni 30. 11. 2009. Dne 3. 12. 2009 podal žalobce žádost přepočtení a doplacení mzdy mimo jiné za odpracované přesčasové hodiny od roku 2007. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, ve vztahu k nařizované práci přesčas, u žalované dne 28. 1. 2015. Žalovaná odškodnění odmítla.

7. Z provedených důkazů soud zjistil následující:

8. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2012, č.j. [číslo jednací] bylo zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 7. 1. 2011, č. j. [číslo jednací] [číslo] pro vady řízení a věc vrácena žalovanému správnímu orgánu. Soud poukázal na předchozí zrušovací rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. [spisová značka], kterým věc byla již jednou zrušena a vrácena. Již tehdy soud zdůraznil výjimečnost nařizování služby přesčas, s tím, že řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru není dostatečným důvodem. Tento závěr byl aprobován rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. [spisová značka] [číslo]. Soud konstatoval, že ani v novém rozhodnutí žalovaný správní orgán závaznému právnímu názoru nevyhověl a rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, přičemž vytkl nejen nedostatky ve skutkových zjištěních nejen ohledně důvodů nařizování práce přesčas a evidované doby služby, ale rovněž absenci reakce na námitky žalobce.

9. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2013, č.j. [číslo jednací] zrušil soud rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v [obec] ze dne 18. 7. 2012, č.j. [číslo jednací] [číslo] pro vady řízení a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Soud zdůraznil, že žalovaný správní orgán byl v již vázán právním názorem krajského soudu, aprobovaný Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. [číslo jednací], ohledně výkladu pojmu služba přesčas ve smyslu § 54 služebního zákona, tedy že jde o službu vykonanou nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn, přičemž takovou službu lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, s čímž je kalkulováno při stanovení služebního příjmu. Soud žalovanému správnímu orgánu zejména vytkl, že v rozhodnutí zůstalo nerozlišeno mezi dlouhodobým stavem a výjimečnými situacemi odůvodňujícími nařízenou službu přesčas, což vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a jeho zrušení.

10. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2013, č. j. [číslo jednací] uložil soud žalovanému správnímu orgánu rozhodnout o odvolání žalobce proti rozhodnutí Ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 2009, č. j. [číslo jednací] [číslo] [rok] ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku. Soud uzavřel, že žalovaný správní orgán, poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.2012 č.j. [číslo jednací], nevydal rozhodnutí zákonem stanovené lhůtě ve smyslu § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru.

11. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č.j. [číslo jednací] až 105 bylo zrušeno rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 14. 4. 2010, [číslo] rozhodnutí Ministerstva vnitra, ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2009, [číslo jednací] [rok] a věc vrácena žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Předmětem napadeného rozhodnutí bylo přiznání výsluhového příspěvku žalobci ke dni 1. 12. 2009 ve výši 22 068 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 22. 1. 2009 žádost o prověření nesrovnalostí ve výplatách 7 208, v níž požadoval porovnání vykazovaných odpracovaných hodin započítávaných do výplat v systému EKIS se skutečně odpracovanými hodinami za rok 208 a zároveň upravení hodinových poměrů dle skutečnosti, a to v souvislosti se svou žádostí ze dne 3. 12. 2009 o přepočet a doplacení mzdy za všechny neproplacené a řádně odpracované plánované přesčasové hodiny od roku 2007. Soud zejména zdůraznil, že otázka průměrného hrubého služebního příjmu je otázkou předběžnou pro rozhodování o nárocích žalobce (odchodné výsluhový příspěvek), přičemž bylo na služebním funkcionáři stanovit tento příjem v nepochybné výši a náležitě vymezit, které složky služebního příjmu a jaké částce [obec] služebního příjmu započítávají a které nikoliv. Byl povinen zabývat se i námitkami ohledně nařizované práce přesčas. Žalovaný správní orgán se však těmito otázkami nezabýval a jeho rozhodnutí proto bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost.

12. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. [číslo jednací] Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalovaného správního orgánu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2012, č. j. [číslo jednací].

13. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2014 č.j. [číslo jednací] bylo zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2013, č. j. [číslo jednací] [číslo] pro vady řízení a věc vrácena žalovanému správnímu orgánu k dalšímu. Soud zdůraznil, že výpočet odchodného je závislý na správně stanoveném služebním příjmu (včetně jednotlivých složek zahrnujících službu přesčas) v rozhodném období. V této souvislosti poukázal zejména na předchozí rozhodnutí ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka] a vázanost žalovaného správního orgánu právním názorem o výkladu pojmu služba přesčas ve smyslu § 54 služebního zákona.

14. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2014, č. j. [číslo jednací] bylo zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2013, č. j. [číslo jednací] [číslo] pro vady řízení a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Soud zdůraznil, že věcí se již zabýval v řízení pod sp. zn. [spisová značka], kde zdůraznil povinnost žalovaného správního orgánu nařízení služby přesčas vždy řádně zdůvodnit. Odkázal rovněž řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] (rozsudek viz výše) a povinnost uloženou žalovanému správnímu orgánu rozlišit přesčasovou práci naplánovanou v zájmu zajištění nepřetržitého provozu daného pracoviště při stanovené v systemizaci a práci přesčas vyvolanou výjimečnou situací. Soud vyšel rovněž z toho, že přehled plánovaných služeb, přes časů a nepřítomnosti příslušníků operačního střediska Písek v letech 2007 -2010, který byl až dodatečně vyhotoven s dat získaných ze systému EKIS WEB nelze považovat za průkazný a z toho, že žalovaný správní orgán sám uvádí, že není schopen dostát požadavku krajského soudu jednoznačným a průkazným způsobem doložit existenci důvodů, které vedly k nařizování služby přesčas. Soud zdůraznil, že pokud žalovaná konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas nedohledá, je třeba žalobci přiznat za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené ustanovení § 125 odst. 1 služebního zákona a následně to zohlednit i při stanovení výše odchodného.

15. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2015, č.j. [číslo jednací] byl zrušen výrok II. Bod 2. rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2014, č. j. [číslo jednací] [číslo] a věc vrácena k dalšímu řízení. Soud vyšel z toho, že žalobce ukončil svůj služební poměr ke dní 30. 11. 2009. Nesouhlasil však s výší přiznaného odchodného s tím, že v závěru roku 209 požádal o proplacení přesčasových hodin za roky 2007 2009. Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 1. 12. 2009, č. [číslo jednací] [číslo] [rok] bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 264 816 Kč. Druhým výrokem byla zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let, včetně zákonem stanovených úroků z prodlení a o doplatek za řádnou dovolenou od roku 2007, o které požádal podáním ze dne 3. 12. 2009 a 13. 10. 2011. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 19. 3. 2010, č. j. [číslo jednací] [číslo] Krajský soud v Českých Budějovicích tato, žalobou napadená rozhodnutí, zrušil rozsudkem ze dne 20. 8. 2010, č.j. [číslo jednací] a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajské ředitelství policie a Jihočeského kraje ze dne 18. 8. 2014, č. [číslo jednací] [číslo] bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 280 134 Kč a přiznal doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce za období tří let od roku 207. Dalším výrokem byla zamítnuta žádost žalobce úrok z prodlení z přiznaných částek. Krajský soud v rozsudku zdůraznil, že se opakovaně zabýval problematikou neproplacených, nezákonně nařízených služeb přesčas, u nichž nebyla prokázána její výjimečnost ve smyslu § 54 služebního zákona a ve svých rozhodnutích žalovanému správnímu orgánu opakovaně ukládal povinnost řádného zdůvodnění výjimečnosti takto zřizovaných přesčasových služeb. Soud se neztotožnil s argumentací žalovaného správního orgánu ohledně neexistence nároku žalobce na úrok za prodlení ve vztahu k opožděně proplacené mu nároku na odměnu za vykonanou neoprávněně nařízenou službu přesčas. Poukázal také na nedostatky v odůvodnění a procesní chyby, když správní orgán neumožnila žalobci seznámit se s podklady pro rozhodnutí.

16. Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.11.2011 č.j. [číslo jednací] Soud neučinil žádná skutkově významná zjištění.

17. Soud dospěl k závěru, že načerpal dostatek zjištění pro rozhodnut ve věci a z důvodu nadbytečnosti proto neprovedl ostatní navržené důkazy (žádost žalobce o doplacení, rozhodnutími služebních funkcionářů a odvoláními žalobce proti nim). Soud neprovedl ani důkazy označené žalobcem k výši újmy (měsíční plány služeb, výkazy odpracovaných hodin, účastnický výslech žalobce), a to s ohledem na to, že námitku promlčení shledal důvodnou.

18. Po právní stránce soud hodnotil věc následovně:

19. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen ZOdpŠk) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. <i>20. Podle § 13 ZOdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).</i> <i>21. Podle § 14 ZOdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).</i> 22. Žalobce v řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož tvrzenou příčinou má být nesprávný úřední postupu, spatřovaný v protiprávním nařizování práce přesčas v letech 2007 2009. Věcná legitimace účastníků vyplývá z § 1 a § 13 odst. 2 ZOdpŠk. Svůj nárok žalobce předběžně uplatnil u žalované, která jej však uspokojit odmítla. Podmínka ve smyslu § 14 odst. 3 ZOdpŠk je také splněna. <i>23. Podle § 32 odst. 3 ZOpdŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.</i> 24. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované. Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. K otázce počátku běhu promlčecí lhůty, která vznikala žalobci po určité období, tedy kdy se žalobce po určité období každý den dozvídal o vzniku nové újmy ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk, a to s ohledem na pokračující charakter dané újmy, než daná újma skončí, lze konstatovat, že promlčecí doba by v případě daného nároku počala běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém žalobce svou újmu pociťoval (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp zn. [spisová značka] či sp. zn [spisová značka]).

25. Jestliže žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy se shora uvedeným nesprávným úředním postupem, je zřejmé, že újma vznikla nejdříve v okamžiku, kdy žalobce pojal podezření, že mu je práce přesčas nařizována protiprávně. Žalobce sám uvádí, že újma spočívala v tom, že se v důsledku nařízené práce přesčas nemohl věnovat rodině, péči o vlastní majetek apod. Vznik újmy proto soud váže nejpozději k okamžiku, kdy žalobce požádal o přezkoumání a doplacení služebního příjmu za přesčasovou práci v letech 2007 2009, tj. k 3. 12. 2009. Jestliže žaloba byla podána (původně v rámci věci vedené od sp. zn. [spisová značka]) dne 3. 8. 2015, je mimo jakoukoliv diskuzi, že byla podána po uplynutí subjektivní 6 měsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věta první ZOdpŠk a nárok žalobce je tedy promlčen. Nelze souhlasit s výkladem, že v projednávané věci je vznik nemajetková újmy vázán na rozhodnutí správních soudů a žalobce jich byl nucen vyčkat.

26. Žalobce argumentoval tím, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Soud tuto argumentaci nesdílí. Je třeba poukázat na to, že žalobci nic (a tím méně stát) nebránilo v podání žaloby dříve. Soudní praxe zastává názor, že„ Námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Navíc uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2014, č.j. [spisová značka]).„ Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. [spisová značka]).

27. Žalobce poukázal na to, že na stát je třeba v případě námitky promlčení klást zvýšené nároky. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. [ústavní nález] ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. [ústavní nález] Tyto odkazy soud nepovažuje za přiléhavé, neboť v judikovaných kauzách (restituční a privatizační) byli poškození Českou republikou ujištěni o převoditelnosti předmětu dotčených nemovitostí. K žádnému podobnému ujištění žalobce v projednávané věci nedošlo. Stejně tak nepřiléhavá je argumentace nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. [ústavní nález] a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. [ústavní nález], kdy podstatným důvodem judikovaných věcí byla změna judikatury. Žádná taková změna judikatury v projednávané věci nenastala a v podání žaloby žalobci nebránila.

28. Argumentoval-li žalobce tím, že marné uplynutí promlčecí lhůty zavinila žalovaná svým postupem ve správních řízeních, jede opět o argument lichý. Jestliže újma žalobci měla být způsobena protiprávním nařizování práce přesčas, neměla shora uvedená správní řízení ani řízení před správními soudy na okamžik jejího vzniku ani otálení žalobce s uplatnění nároku u soudu žádný vliv. Ostatně sám žalobce závěry služebních funkcionářů ohledně nařizování práce přesčas zpochybňoval od samotného počátku (prosinec 2009). Stejně jako v původní žalobě ([spisová značka]), žalobce směšuje případnou újmu, která by mohla vzniknout délkou správních řízení. Chování žalované, která podle něj měla vytvářet ve správních řízeních dodatečně ospravedlňující důvody pro nařizování práce přesčas, by našlo odezvu právě při posuzování nepřiměřené délky těchto řízení. Tyto nároky však jsou samostatným předmětem jiného řízení. Z těchto důvodů je třeba odmítnout poukazy žalobce na rozhodnutí ve věcech [spisová značka] (dlužník věřitele opět, na rozdíl od projednávané věci, ujišťoval o zaplacení směnky a žádal posečkání s vymáháním dluhu), ve věci [spisová značka] (stát, na rozdíl od projednávané věci, zařadil nesprávně do privatizačního projektu provozní jednotky – samoobsluhy, kterou poškozený v dobré víře vydražil, také pozemek, který nebyl ve vlastnictví státu). ¨ 29. Žalobce konečně poukázal a to, že stát (resp. Policie ČR) dlouhodobě těžil ze svého z vrchnostenského postavení a nařizováním práce přesčas řešil nedostatečné personální obsazení daného útvaru PČR. V tomto směru lze dát žalobci z pravdu. Ostatně tento závěr byl již opakovaně vysloven správními soudy. Tímto chováním však žalovaná žádným způsobem nebránila žalobci v uplatnění jeho nároku. A ani tímto způsobem nemohla založit rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, když je pouze a jedině vinou žalobce, že nárok na náhradu nemajetkové újmy (mezi dalšími) uplatnil až 3. 8. 2015.

30. Je proto třeba uzavřít, že nárok žalobce je promlčen. Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a soudu proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a zcela úspěšné žalované přiznal právo na jejich plnou náhradu. Náklady žalované v řízení tvoří paušální náhrada hotových výdajů podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Za 3 úkony (vyjádření k odvolání ze dne 1. 4. 2019, příprava k ÚJ a účast na ÚJ dne 22. 3. 2022) po 300 Kč. Je třeba dodat, že žalovaná nežádala náhradu nákladů za vyjádření ze dne 26. 8. 2015 a 16. 7. 2018, neboť se v převážné většině týkaly ostatních nároků uplatněných původně pod sp. zn. [spisová značka].