6 C 42/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní Mgr. Markétou Vodákovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o zaplacení částky 86.400 Kč s přísl.,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 76 400Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a., z částky 76 400Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 76 400 Kč od 12. 1. 2018 do 17. 6. 2019, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 74 405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 76 400 Kč s přísl. z následujících důvodů. Žalobce je příspěvková organizace [anonymizována dvě slova] [územní celek]. Na základě zřizovací listiny je žalobce oprávněn [územní celek] k odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací, včetně jejich umístění na střeženém parkovišti a hlídání. Dne 4. 9. 2017 provedl žalobce odtah motorového vozidla [registrační značka] tak, jak je uvedeno v protokolu o odtahu [číslo]. Vozidlo bylo následně umístěno na parkovišti provozované žalobcem. Odtah by proveden podle ustanovení § 27 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu), jak je uvedeno v poli„ A“ protokolu o odtahu vozidla. Žalobce se pokusil písemně kontaktovat původního žalovaného [celé jméno původního účastníka] (jako osobu zapsanou jako vlastník a provozovatel vozidla v registru vozidel), kdy mu zasílal oznámení o odtahu vozidla, jeho umístění na odtahovém parkovišti, informoval jej o částce za odtah a jejím navyšování za každý další den parkování vozidla na parkovišti žalobce a vyzýval jej k úhradě částky za odtah a parkovného dle příslušného nařízení [územní celek]. Cenu za nucené odtahy a parkovné na parkovišti provozované žalobcem stanoví příslušné nařízení hlavního města Prahy. Původní žalovaný [celé jméno původního účastníka] však za provedený odtah a parkovné nic neuhradil. Dluh žalovaného je tvořen částkou za odtah ve výši 1 900Kč, částkou 250 Kč za první až třetí den střežení (parkovné), částkou 400 Kč parkovného za čtvrtý až maximálně sto osmdesátý den po provedeném odtahu vozidla a 50 Kč parkovného za každý den následující po sto osmdesátém dni po odtahu vozidla. Celková výše dlužné částky tedy činí 76 400 Kč.

2. Podáním ze dne 8. 3. 2019 žalobce navrhl záměnu dosavadního žalovaného [celé jméno původního účastníka] za stávajícího žalovaného [celé jméno žalovaného] z důvodu, že v řízení vyšlo najevo, že kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2015 bylo vlastnické právo k předmětnému vozidlu převedeno na [celé jméno žalovaného], který je tak ve věci pasivně legitimován jakožto provozovatel vozidla v době odtahu. Usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 6 C 42/2018-60, soud uvedenou záměnu žalovaných připustil.

3. Ve věci poté rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2021 č.j. 6 C 42/2018 – 136 tak, že byla žaloba zamítnuta a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť soud došel k závěru, že žalovaný není osobou, která by byla vedena v registru vozidel jako vlastník a provozovatel vozidla. Následně odvolací [název soudu] rozsudkem ze dne 11.11.2021 č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu 1. stupně potvrdil. K dovolání žalobce pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č.j. [číslo jednací] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2021 i rozsudek zdejšího soudu ze dne 21.4.2021 zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že i v případě ustanovení § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že primárním subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel v registru silničních vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti. V řízení bylo však prokázáno, že skutečným vlastníkem (provozovatelem) vozidla je žalovaný [jméno] [jméno] a žalobkyni tak nemohl být odepřen nárok jen proto, že v registru je nesprávně uveden jako vlastník a provozovatel někdo jiný. Uzavřel tak, že odvolací soud nemohl zamítnout nárok žalobce jen proto, že žalovaný není jako vlastník zapsán v registru vozidel, ač o jeho vlastnictví k odtaženému vozidlu nebylo pochyb.

4. V daném případě soud vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu o tom, že skutečným vlastníkem a provozovatelem vozidla [registrační značka] ke dni jeho dotahu dne 4. 9. 2017 byl a je žalovaný [jméno] [jméno], který nabyl předmětné vozidlo kupní smlouvou od původního žalovaného [celé jméno původního účastníka] a to kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2015. Jelikož ke změně zápisu vlastníka a provozovatele předmětného vozidla v registru vozidel nikdy nedošlo, zůstal vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla zapsaným v registru vozidel ke dni jeho odtahu, [celé jméno původního účastníka].

5. Žalovaný [jméno] [jméno] s žalobou nesouhlasil a namítal, že vozidlo, které od [celé jméno původního účastníka] zakoupil, nemohl přepsat v registru vozidel, neboť mu pan [celé jméno původního účastníka] neposkytl dostatečnou součinnost a neměl k dispozici dokumenty, které byly k přepisu potřeba. Uvedl, že vozidlo zaparkoval v místě svého původního bydliště. Vozidlo bylo nepojízdné ve špatném technickém stavu a bylo zaparkováno na místě, kde nebyly původně žádné modré zóny. Když se žalovaný následně z původního bydliště odstěhoval, tak vozidlo tam několik let nechal zaparkováno. O odtahu vozidla se dozvěděl z elektronické komunikace s původním vlastníkem panem [celé jméno původního účastníka] s tím, že následně kontaktoval telefonicky [anonymizována dvě slova]. Dotazoval se, jak má věc řešit a tam mu bylo řečeno, že se věc vyřeší s původním vlastníkem. Žalovaný si vozidlo z parkoviště, na kterém je umístěno dodnes, nevyzvedl a poukazoval na skutečnost, že už nemá k dispozici ani kupní smlouvu ani žádné doklady k tomuto vozidlu a že by mu tedy vozidlo ani vydáno být nemohlo. Žalovaný současně namítal, že částka, kterou žalobce uplatňuje, je velmi vysoká a že pokud by žalobce po žalovaném částku uplatnil dříve, byla by nižší a byl by ochoten ji zaplatit. Rovněž upozorňoval na skutečnost, že je to žalobce, kdo by měl prokazovat, že má nárok na žalovanou částku za rozhodné období a že jej žalobce o odtahu vozidla včas neinformoval.

6. Mezi stranami bylo nesporné, že k odtahu vozidla žalovaného [registrační značka] došlo dne 4. 9. 2017 v důsledku porušení zákazu zastavení a stání na vyhrazeném parkovišti, jež nebylo pro předmětné vozidlo vyhrazeno. [příjmení] byla i skutečnost, že vozidlo je od 4. 9. 2017 do dnešního dne umístěno na parkovišti provozované žalobkyní.

7. Podle § 2 písm. b) zákona o silničním provozu, pro účely tohoto zákona je provozovatel vozidla vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu.

8. Podle § 2 odst. 15 z.č. 56/2001 Sb., zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je provozovatelem silničního vozidla osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba.

9. Podle § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu řidič nesmí zastavit a stát na vyhrazeném parkovišti, nejde-li o vozidlo, pro které je parkoviště vyhrazeno; to neplatí, jde-li o zastavení a stání, které nepřekročí dobu tří minut a které neohrozí ani neomezí ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, popřípadě neomezí řidiče vozidel, pro něž je parkoviště vyhrazeno. Podle odst. 5 o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, rozhodne policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.

10. Na základě nesporných skutečností a závěrů Nejvyššího soudu bylo v řízení prokázáno, že žalovaný byl ke dni odtahu vozidla [registrační značka] dne 4. 9. 2019 vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla a že byl odtah vozidla proveden proto, že neoprávněně stálo na vyhrazeném parkovišti. Odpovědnost žalovaného za porušení ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu je objektivní, neboť bylo prokázáno, že byl skutečně vlastníkem a provozovatelem vozidla a proto odtah provedený ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu byl proveden v souladu se zákonem, když o něm rozhodl strážník [anonymizována dvě slova], jelikož vozidlo žalovaný umístil na vyhrazené parkoviště, ačkoli nešlo o vozidlo, pro které bylo parkoviště vyhrazeno. Pokud jde o výši nároku, vycházel soud z nařízení o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti vydané Magistrátem hlavního města Prahy a to podle § 2 uvedeného nařízení, kdy má žalobce právo vůči žalovanému na úhradu částky za odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a dále úhradu za parkování vozidla na střeženém parkovišti v částce 250 Kč za první až třetí den střežení, částku 400 Kč parkovného za 4. až maximálně 180. den po provedeném odtahu a částku 50 000 Kč parkovného za každý den následující po 180. dni po odtahu vozidla.

11. Pokud jde o námitku žalovaného, že se o odtahu vozidla dozvěděl pozdě, pak je třeba zdůraznit, že žalobce o skutečnosti, že vlastník vozidla uvedený v registru vozidel (pan [celé jméno původního účastníka]) převedl vozidlo na jiného vlastníka, nemohl vědět, neboť vycházel pouze z registru vozidel a žalovaný ani původní vlastník v rozporu se zákonem registru vozidel změnu vlastnictví neoznámili, žalobce tudíž neměl žádnou možnost, jak zjistit, kdo je skutečným vlastníkem a provozovatelem vozidla. Až v rámci obrany původního žalovaného [celé jméno původního účastníka] v tomto řízení bylo zjištěno, že vozidlo již před lety (v roce 2015) převedl na žalovaného a z toho důvodu byl následně žalovaný usnesením zdejšího soudu ze dne 4.4.2019 č.j. 6 C 42/2018 – 60 zaměněn s původním žalovaným [celé jméno původního účastníka], neboť bylo prokázáno, že došlo k převodu vlastnického práva právě na současného žalovaného.

12. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Žalovanému byla žaloba včetně usnesení o záměně na straně žalovaného doručeno na jeho adresu na [země], kde tyto dokumenty sice převzala dne 12.6.2019 matka žalovaného, nicméně z plné moci, kterou žalovaný udělil svému právnímu zástupci dne 13.6.2019 založené na č.l. 72 spisu pro toto konkrétní řízení je zřejmé, že žalovaný již nejpozději právě dne 13.6.2019 věděl o tom, že je proti němu žalobcem uplatňován u zdejšího soudu předmětný nárok, jelikož za účelem jeho řešení pověřil svého právního zástupce. Do dnešního dne však vozidlo z parkoviště žalobce nevyzvedl. Pokud bylo v řízení zjištěno, že žalovaný komunikoval s předchozím vlastníkem vozidla panem [celé jméno původního účastníka] v rámci elektronické textové komunikace na č.l. 44 až 47 spisu, pak se jedná pouze o neformální komunikaci a žalovaný neměl k dispozici žalobu. Žalovanému se tak žaloba prokazatelně dostala do dispozice nejpozději právě dne 13.6.2019, kdy udělil plnou moc svému zástupci, aby předmětnou věc řešil.

14. V daném případě tedy soud uzavřel, že žalovaný ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení odpovídá za škodu, která vznikla žalobci odtahem a umístěním vozidla žalovaného na parkovišti, když vozidlo žalovaného bylo odtaženo pro porušení ust. § 27 odst. 1, písm. o) zákona o silničním provozu. Nárok žalobce je proto důvodný. Skutečnost, že žalovaný nepřepsal své vlastnické právo v registru vozidel, jde pouze k jeho tíži a nelze důsledky nesplnění jeho povinnosti přenášet na žalobce. Pokud by žalovaný včas provedl změnu zápisu v registru vozidel, byl by žalobcem kontaktován mnohem dříve a o odtahu vozidla a o svém dluhu vůči žalobci by se dozvěděl výrazně dříve v době, kdy náklady parkovné vozidla činily neporovnatelně menší částku. Z elektronické komunikace mezi žalovaným a původním vlastníkem panem [celé jméno původního účastníka] na čl.44 až 47 spisu bylo prokázáno, že to byl právě současný žalovaný, kdo nedbal svých povinností a neprovedl změnu zápisu vlastníka v registru vozidel, aniž by k tomu měl vážný důvod, přestože o přepisu v registru vozidel s původním vlastníkem panem [celé jméno původního účastníka] několikrát komunikoval a je zřejmé, že žalovaný věděl, že pro přepis v registru vozidel potřebuje nejrůznější dokumenty. Skutečnost, že si původní vlastník vozidla a nový nabyvatel dokumenty nepředali a vzájemně si neposkytli součinnost k přepisu vozidla v registru vozidel není pro rozhodnutí v této věci jakkoliv rozhodná. Žalovaný se tak o odtahu vozidla dozvěděl nejprve z elektronické komunikace s panem [celé jméno původního účastníka] a následně pak i ze žaloby, která se mu prokazatelně nejpozději dne 13.6.2019 dostala do dispozice a tudíž svoji povinnost měl a mohl splnit ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku bez zbytečného odkladu. Ikdyž uvedené ustanovení konkrétní lhůtu nestanoví, vychází se z toho, že jde o lhůtu velmi krátkou, bezodkladnou, neprodlenou, bezprostřední, přičemž doba trvání lhůty závisí na konkrétních okolnostech případu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 Sb.). S ohledem na výši žalované částky, není možné po žalovaném požadovat, aby ji uhradil ihned druhý den. Soud proto uvažoval, že lhůtou„ bez zbytečného odkladu“ je lhůta nejvýše tří dnů, která je stanovena i pro plnění povinnosti uložené rozhodnutím soudu. V daném případě soud vycházel z toho, že den, kdy se nejpozději žalovanému dostala do dispozice žaloba, byl den 13.6.2019, což byl čtvrtek. Jelikož tří denní lhůta končila v neděli dne 16.6.2019, je lhůtou bez zbytečného odkladu pro splnění až následující pracovní den tj. 17.6.2019. Jelikož však žalovaný ani v této uvažované lhůtě svůj dluh neuhradil, dostal se dne 18.6.2019 do prodlení. Soud proto uložil žalovanému i úhradu úroku z prodlení v zákonné výši ode dne 18.6.2019 ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Žalovaný totiž nemohl být v prodlení dříve než se dozvěděl o konkrétně uplatněném nároku, jeho výši a důvodech a to bylo nejdříve až ze zaslané žaloby. Soud proto požadavek žalobce na úhradu úroku z prodlení již od 12.1.2018 do 17.6.2019 zamítl, neboť žalovaný, jak bylo vyloženo shora, se do prodlení se plněním dluhu dostal až dne 18.6.2019.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce měl neúspěch pouze v nepatrné části, proto mu přiznal plnou náhradu nákladů řízení, které tvoří: -) zaplacené soudní poplatky ve výši 13.876Kč (3.056 Kč za podání žaloby, 3.056 Kč + 764 Kč (doplatek) za odvolání a 7.000 Kč za dovolání) -) paušální náklady nezastoupeného žalobce ve výši 900 Kč tj. náhrada za 3 úkony po 300 Kč podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. a podle ustanovení § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (výzva ze dne 17.12.2018, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, replika k vyjádření žalovaného ze dne 05.08.2019) -) odměna zástupce žalobce stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty sporu 76 400 Kč po 4 180 Kč za každý z těchto 11 úkonů právní služby Převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání před soudem dne 14.10.2020, vyjádření žalobce ze dne 10.12.2020, účast na jednání před soudem dne 09.04.2021, závěrečný návrh žalobce ze dne 19.04.2021, účast na jednání před soudem dne 21.04.2021, odvolání ze dne 01.07.2021, závěrečný návrh ze dne 11.11.2021, dovolání ze dne 19.01.2022, vyjádření ze dne 24.03.2023, účast na jednání před soudem dne 15.06.2023, což celkem činí 45.980 Kč, k čemuž náleží náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. za 11 úkonů právní služby po 300 Kč tj. celkem 3.300Kč a 21 %. Celkové náklady řízení žalobce tak představují částku celkem 74.405 Kč s DPH.