8 C 157/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovnicí příjmení část obec a číslo sídlem adresa o zaplacení 30 160 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 160 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 271,21 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 945 Kč, úroku ve výši 24,69 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 883,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 30 160 Kč s příslušenstvím. Dle žalobkyně byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřena dne 5. 5. 2019 Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonné povinnosti, když z její strany byla s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost žalované, a to zejména na základě zhodnocení informací jí poskytnutých žalovanou. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut v hotovosti [anonymizováno] úvěr ve výši 19 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžité prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit a dále jí zaplatit úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 600 Kč. Celkovou částku ve výši 34 200 Kč, odpovídající součtu jistiny a výše uvedeného úroku a odměn, byla žalovaná povinna splácet v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 570 Kč, přičemž poslední splátka byla sjednána na 28. 6. 2020. Žalovaná svou smluvní povinnost porušila, když nehradila sjednané splátky řádně a včas. V souladu se smluvními ujednáními byla žalovaná povinna celou dlužnou částku zaplatit nejpozději ke dni 28. 6. 2020, tj. v den poslední splátky. Od následujícího dne po splatnosti poslední splátky, tj. ode dne 29. 6. 2020, byla žalovaná již v prodlení se všemi ujednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně tak byla oprávněna od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Dle čl. 5 1 písm. b) smlouvy byla právní předchůdkyně žalobkyně dále oprávněna požadovat ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Dle čl. 1 smlouvy byla právní předchůdkyně žalobkyně dále oprávněna od dne 29. 6. 2020 požadovat zaplacení úroku ve výši 32,15 % p.a. z doposud neuhrazené jistiny, přičemž žalobkyně nárokuje uhrazení daného úroku v nižší procentní sazbě, než bylo stranami ve smlouvě ujednáno, a to v sazbě 24,69 %. Dne 7. 1. 2022 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, na základě které byla žalobkyni postoupena pohledávka za žalovanou, přičemž žalovaná byla o této skutečnosti vyrozuměna dopisem ze stejného dne. Žalobkyně zaslala žalované dne 16. 3. 2023 předžalobní upomínku, ta však i přesto na dlužné částce ničeho neuhradila.

2. Žalované, jejíž pobyt nebyl znám, byl pro řízení před soudem ustanoven opatrovník, přičemž v rámci tohoto procesního zastoupení žalovaná žalobní nárok rozporovala. Namítala, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, když žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti a neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. Z předložené Karty zákazníka, ve které jsou toliko zapsány informace oproti dokladům vyžádaným na žalované, se nijak nepodává, že by se právní předchůdkyně žalobkyně posouzením úvěruschopnosti žalované skutečně pečlivěji zaobírala. Žalobkyně se v žalobě dále odvolávala na čl. 7 smlouvy, v němž zákazník potvrzuje schopnost posoudit, že smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Žádné takové prohlášení, však nemůže žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, zprostit její zákonné povinnosti stran posouzení úvěruschopnosti žalované a přenášet břímě s ním spojené právě na žalovanou, k jejíž ochraně jakožto spotřebitelky je uvedená zákonná povinnost přednostně určena. Je naopak na žalobkyni, resp. na její právní předchůdkyni, aby si před uzavřením smlouvy údaje jí poskytnuté pečlivě prověřila, a vzala přitom v potaz možné snahy žadatelů o zkreslování jejich majetkových poměrů za účelem získání spotřebitelského úvěru. Při posuzování úvěruschopnosti je třeba vedle příjmové strany rozpočtu žadatele o spotřebitelský úvěr pečlivě zkoumat i výdajovou stranou, zejména pak, zda je žadatel schopen plnit své dosavadní dluhy, a to i ve vztahu k jiným poskytovatelům peněžních prostředků. Schopnosti spotřebitele úvěr splácet je třeba rozumět tak, že s přihlédnutím k plnění jiných závazků zbyde v domácím, resp. osobním rozpočtu spotřebitele dostatek finančních prostředků, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet pravidelné splátky úvěru v předpokládané výši. Před poskytnutím úvěru, by proto měl být rozpočet žadatele ze strany poskytovatele úvěru podroben analýze jednak po příjmové, jednak po výdajové straně, přičemž je nutné vycházet z informací o konkrétních příjmech žadatele ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i dalších pravidelných výdajů spotřebitele, a to vše jak na základě předložených dokumentů dlužníka, tak na základě dostupných informací, které poskytovatel spotřebitelského úvěru získal z jiných zdrojů.

3. Žalobkyně podáním ze dne 4. 5. 2023 doplnila svá tvrzení stran náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované a soudu předložila listinné důkazy k doložení svých tvrzení. Žalobkyně navázala na svá již dříve uvedená tvrzení v žalobě, když uvedla, že na základě žádosti právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovaná informace o svých rodinných, majetkových, pracovních a příp. jiných poměrech v Kartě zákazníka - Žádosti o [anonymizováno] úvěr ze dne 5. 5. 2019. Žalobkyně dále uvedla, že jak v souladu se zákonnou úpravou, tak podle čl. 7 smlouvy byla žalovaná povinna uvést úplné, pravdivé a přesné údaje, přičemž jí poskytnuté informace byly ověřeny doklady uvedenými a zaškrtnutými v Kartě zákazníka, část Dokumenty k ověření, resp. Dokumenty na ověření finanční situace. V Zákaznické kartě bylo žalovanou uvedeno, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako asistent prodeje u zaměstnavatele [právnická osoba] [příjmení] příjem žalované činil 13 445 Kč. Uvedené údaje byly ověřeny na základě pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a složenek. Příjmy žalované tak činily 13 455 Kč [ulice] výdaje žalované sestávaly z výdajů na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 6 000 Kč, jejichž výše byla ověřena nájemní smlouvou. Výdaje žalované dále sestávaly z osobních výdajů (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 4 500 Kč, přičemž tyto údaje byly ověřeny na základě sdělení žalované. V souhrnu tak činily výdaje žalované 10 500 Kč. Použitelné příjmy žalované, z nichž by mohl být úvěr pravidelně splácen, činily 2 945 Kč (13 455 Kč – 10 500 Kč). Jak se podává z Karty zákazníka, právní předchůdkyně žalované ověřila popsanou majetkovou situaci žalované před uzavřením smlouvy z výplatní pásky, nájemní smlouvy a ze složenek žalované. Poskytnutí uvedených dokumentů potvrdila žalovaná svým podpisem na Kartě zákazníka. Žalovaná dále stran svých majetkových poměrů uvedla, že žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nečerpá úvěr z kreditní karty u jiné společnosti a ani s takovou společností neuzavřela smlouvu o půjčce, resp. zápůjčce. Z veřejně dostupného rejstříku bylo právní předchůdkyní žalobkyně ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné a ověřené údaje byly následně odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria vycházející ze statistických dat, a jenž schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil, a to kladně, tedy, že žalovaná disponuje dostatečným příjmem k úhradě týdenní splátky ve výši 570 Kč. Právní předchůdkyně žalované tak uzavřela smlouvu s žalovanou až poté co, na základě její odborného posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr dospěla k závěru, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.

4. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 5. 5. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžité prostředky ve výši 19 000 Kč, proti závazku žalované poskytnuté peněžité prostředky vrátit spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 600 Kč. Celková částka, která měla být žalovanou v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplacena, tak činila 34 200 Kč (čl. 1 smlouvy). Žalovaná čerpala úvěr ve výši 19 000 Kč v hotovosti v místě svého bydliště. Předání a převzetí jistiny potvrdily strany podpisem smlouvy (čl. 2 smlouvy). Svůj závazek vůči právní předchůdkyni měla žalobkyně plnit v celkem 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 570 Kč, přičemž poslední splátka byla sjednána na 28. 6. 2020 (čl. 1 11 smlouvy). Pro případ, že by žalovaná porušila svou smluvní povinnost, a nesplácela pravidelné týdenní splátky řádně a včas, bylo mezi stranami ujednáno, že právní předchůdkyni vzniklo právo na úhradu celé doposud nesplacené jistiny, a dále na zaplacení zákonných úroků z prodlení (čl. 5 písm. a) a b) smlouvy). Než se úvěr stal v důsledku prodlení splatným, byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna vyzvat žalovanou k uhrazení dlužné splátky a poskytnout jí k jejímu uhrazení lhůtu o délce alespoň 30 kalendářních dnů (čl. 5 smlouvy). Úroková sazba činila v případě smlouvy, jejíž doba trvání byla sjednána na 60 týdnů, 32,15 % p.a. (čl. 1 smlouvy). (Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]).

6. Z Karty zákazníka soud zjistil, že žalovaná při žádosti o spotřebitelský úvěr uvedla, že zdrojem jejích hlavních příjmů je její zaměstnání. Žalovaná byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba], jako asistent prodeje, přičemž se jednalo o hlavní pracovní poměr. Výše čistého příjmu žalované z uvedeného pracovního poměru činila měsíčně 13 445 Kč. Uvedené žalovaná doložila pracovní smlouvou ze dne 5. 1. 2019. Z Karty zákazníka se dále podává, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou a končil dne 31. 7. 2019. Žádné jiné příjmy žalovaná v Kartě zákazníka neuvedla. ([příjmení] zákazníka – Žádost o [anonymizováno] úvěr [číslo] ve spojení s Pracovní smlouvou – [příjmení] [jméno] ze dne 5. 1. 2019). K doložení měsíční výše příjmů předložila žalobkyně soudu dále výplatní pásky žalované, ze kterých vedle výše příjmu žalované dále vyplývá, že vůči žalované bylo vedeno exekuční řízení, přičemž výkon rozhodnutí byl prováděn srážkami ze mzdy. V únoru 2019 činila výše srážek ze mzdy žalované 4 318 Kč, v dubnu 2019 pak 3 017 Kč. Číselný údaj stran výše srážek provedených v březnu 2019 není pro horší grafickou kvalitu předložených listinných důkazů dobře čitelný. Soud však naposledy uvedené, tedy to, že toliko v jednom případě není konkrétní výše provedených srážek ze mzdy z výplatní pásky seznatelná, nepokládá za podstatné (výplatní pásky žalované za měsíce – leden 2019, únor 2019, březen 2019, duben 2019). Za důležitou, a to právě ve vztahu k zákonné povinnosti žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalované, posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr při vynaložení odborné péče, soud považuje tu skutečnost, že se žalovanou bylo v době před uzavřením smlouvy vedeno exekuční řízení, přičemž z důkazů předložených žalobkyní se nepodává, že by se žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, touto skutečností při posuzování úvěruschopnosti žalované, jakkoliv blíže zabývala. K dotazu soudu, zda okolnost, že proti žalované bylo vedeno exekuční řízení, nemohla vzbuzovat pochybnosti ohledně úvěruschopnosti žalované, žalobkyně toliko uvedla, že má za to, že úvěruschopnost žalované byla prozkoumána řádně, a že z předložených výplatních pásek vyplývá, že příjmy žalované, které jsou v Kartě zákazníka uváděny, jsou uváděny až po provedených srážkách ze mzdy. Z Karty zákazníka se dále podává, že žalovaná žádné jiné příjmy, kromě výše uvedených příjmů ze zaměstnání, neměla.

7. Stran měsíčních výdajů žalované bylo zjištěno, že žalovaná při žádání o poskytnutí úvěru uvedla, že celková výše jejích měsíčních výdajů činila 10 500 Kč. Z Karty zákazníka vyplývá, že tyto žalovanou uvedené výdaje sestávaly z výdajů na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 6 000 Kč a dále z osobních výdajů (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 4 500 Kč ([příjmení] zákazníka – Žádost o [anonymizováno] úvěr [číslo] ve spojení s Pracovní smlouvou – [příjmení] [jméno] ze dne 5. 1. 2019). Z žalobkyní předložené nájemní smlouvy, soud přitom zjistil, že skutečné měsíční výdaje žalované na bydlení byly vyšší, než které žalovaná uvedla v Kartě zákazníka: Dle nájemní smlouvy výše nájemného měsíčně činila 15 900 Kč, přičemž v nájemném nebyly zahrnuty poplatky za služby spojené s užívání bytu ve výši 1 670 Kč. I kdyby soud přistoupil na argumentaci žalobkyně, že žalovaná přímé výdaje s nájmem bytu neměla, když nájemní smlouva byla uzavřena jejím partnerem, a žalovaná se na výdajích na bydlení pouze spolupodílela, je po provedení toliko orientačního výpočtu, při kterém se náklady na bydlení mezi žalovanou a jejího partnera rozdělí rovným dílem, patrné, že jejich výše mohla dosahovat až 8 785 Kč a značně tak převyšovat výši nákladů uvedených žalovanou v Kartě zákazníka. Z důkazů předložených žalobkyní přitom nevyplývá, že bylo jakkoliv ověřeno, že se žalovaná na nákladech na bydlení spolupodílela právě jen v jí tvrzené výši, tedy ve výši 6 000 Kč, a zbylé náklady byly hrazeny jejím partnerem. Stran výdajů žalované tak soud uzavírá, že nemá za důvěryhodně prokázané, že by se žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, měsíčními výdaji žalované při vynaložení odborné péče blíže zaobírala, když bez dalšího vycházela z údajů uvedených samotnou žalovanou.

8. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně s její právní předchůdkyní uzavřela dne 7. 1. 2022 Smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla na žalobkyni postoupena pohledávka za žalovanou (Smlouva o postoupení pohledávek ve spojení s Seznamem postoupených pohledávek). O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna písemným oznámením, které ji bylo žalobkyní zasláno dne 4. 2. 2020 (Oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s podacím lístkem).

9. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku dne 16. 3. 2022, kterou jí vyzvala k zaplacení dlužné částky nejpozději do 31. 3. 2022. Žalovavá však i přesto žalobkyni ničeho neuhradila (Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ve spojení s podacím lístkem).

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou Smlouvu o spotřebitelském úvěru a poskytla žalované v hotovosti peněžité prostředky ve výši 19 000 Kč. Při prověřování úvěruschopnosti žalované, které předcházelo uzavření smlouvy, právní předchůdkyně žalované vycházela především z údajů jí poskytnutých žalovanou, přičemž jí v době uzavírání smlouvy bylo známo, že je s žalovanou vedeno exekuční řízení a dochází ke srážkám ze mzdy žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna.

11. Po právní stránce posoudil soud věc následujícím způsobem.

12. Podle § 2395 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 275/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 573 o. z. se má to, že došlá písemnost odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý den po odeslání.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splněním peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanový vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Po právním posouzení dospěl soud s ohledem na popsaný skutkový stav k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen z přiznané části.

23. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 5. 5. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za věrohodně prokázané, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, dostála své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Nedodržení uvedené povinnosti je zákonodárcem v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sankciováno neplatností uzavřené smlouvy, a to, byť to z jazykového vyjádření uvedeného ustanovení účinného ke dni uzavření smlouvy přímo nevyplývá, neplatností absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vyplývají-li z výsledků posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, tedy hradit poskytovateli úvěr v ujednaných pravidelných splátkách řádně a včas, nemá být úvěr žadateli poskytnut. Skrze posuzování úvěruschopnosti plní poskytovatel úvěru i svoji obecnou povinnost, jednat v právním styku se spotřebitelem čestně, transparentně za současného zohlednění práv a zájmů spotřebitele. V projednávané věci je přitom patrné, že právní předchůdkyně žalobkyně na posouzení úvěruschopnosti žalované nevynaložila dostatečné úsilí, tím méně postupovala při posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí, která je od ní coby poskytovatelce spotřebitelského úvěru požadována.

24. Co se rozumí odbornou péčí, jejíž vynaložení je na poskytovateli úvěru při posuzování úvěruschopnosti vyžadováno, se podává z § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, dle kterého jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Takto, v zájmu ochrany spotřebitele, relativně striktně nastavenému standardu péče, pak dle názoru soudu neodpovídá úroveň péče, která byla ve věci při posuzování úvěruschopnosti žalované vynaložena právní předchůdkyní žalobkyně. Již pouhá skutečnost, že s žalovanou bylo v době kdy o poskytnutí úvěru žádala, vedeno exekuční řízení, přičemž docházelo ke srážkám ze mzdy žalované, měla vést k větší obezřetnosti a důslednosti právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované, zejména byla-li jí tato skutečnost známá z výplatních pásek žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně se však touto skutečností při posuzování úvěruschopnosti žalované nijak blíže nezaobírala. Nezkoumala, obsahem jakého závazku je nesplněný dluh žalované, jaká je jeho výše, a po jak dlouhou dobu lze tedy předpokládat, že bude jeho vymáhání v podobě srážek ze mzdy ještě probíhat. Právní předchůdkyně si od žalované ani nevyžádala prosté sdělení důvodů, pro které nebyla s to svůj dřívější závazek vůči jinému věřiteli plnit řádně a včas. Způsob plnění dosavadních dluhů žadatele o úvěr je přitom zcela základním aspektem, kterým se má poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti vedle porovnávání příjmů a výdajů spotřebitele zaobírat. Právní předchůdkyně žalobkyně však tento aspekt zcela opominula. Neobstojí ani zdůvodnění žalobkyně, že příjmy žalované jsou v Kartě zákazníka uvedené až po provedených srážkách, a tudíž lze po porovnání měsíčních příjmů a výdajů žalované v Kartě zákazníka uvedených dospět k závěru, že tato disponovala dostatkem volných příjmů k splácení pravidelných měsíčních splátek. Tento argument vyznívá o to prázdněji, když se právě z Karty zákazníka podává, že v ní uvedené příjmy žalované jsou z dlouhodobého hlediska nejisté, neboť hlavní pracovní poměr, ze kterého jediného žalované příjmy plynuly, měl skončit dne 31. 7. 2019, tedy necelé dva měsíce po uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Stejně nedůsledně se právní předchůdkyně žalobkyně zaobírala výdaji žalované, zejména pak jejími výdaji na bydlení, u kterých si v zásadě vystačila toliko s tvrzeními žalované, která nebyla ničím blíže podložena, resp. z dokumentů, které měly tvrzení žalované dokládat bylo možné dospět i k opačnému závěru, tedy že tvrzení žalované ohledně výše měsíčních výdajů na bydlení jsou přinejmenším zkreslená, ne-li nepravdivá. Právní předchůdkyně žalobkyně pochybila, když se nijak blíže nezaobírala skutečností, že výše nájemného a poplatků na službách, na kterých se žalovaná měla spolupodílet se svým partnerem, činila měsíčně celkem 17 570 Kč, přičemž však z žádných předložených dokumentů dále nevyplývalo, že by se žalobkyně na uvedených nákladech skutečně spolupodílela pouze 6 000 Kč, jak uvedla v Kartě zákazníka, a nikoliv například rovným dílem, tj. částkou 8 785 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně, měla tak i stran této skutečnosti požadovat od žalované bližší vysvětlení, a nikoliv bez dalšího vycházet z tvrzení jí uvedených v Kartě zákazníka. Stran zkoumání výdajů žalované lze tak uzavřít, že si právní předchůdkyně žalobkyně vystačila toliko s ničím nepodloženými tvrzeními o jejichž pravdivosti však měla mít důvodné pochybnosti.

25. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti náležitě posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž porušení této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, za následek neplatnost smlouvy, a to neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. z úřední povinnosti.

26. Právní závěr o tom, že porušení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí má za následek absolutní neplatnost, a nikoliv relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ačkoliv by prostý jazykový výklad výše citovaného ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění rozhodném ke dni uzavření smlouvy, ke zkratkovitému závěru o relativním neplatnosti mohl vést, se opírá o teleologický, historický jakož i eurokonformní výklad uvedeného ustanovení.

27. Zákonem o spotřebitelském úvěru byla do českého právního řádu transponována směrnice [anonymizováno] parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž jeho ustanovení je třeba vykládat právě v souladu s unijním právem. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek [anonymizováno] dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK, kterým bylo k žádosti Okresního soudu v Ostravě rozhodnuto o jeho předběžných otázkách, přičemž v bodě 34. Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že„ (...) účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkával příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V daném rozsudku v bodě 46. pak Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že„ (…) články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány rovněž v tom směru, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost věřitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.“ Lze tak shrnout, že s unijním právem souladným následkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je v rámci vnitrostátního práva České republiky toliko neplatnost absolutní, a nikoliv neplatnost relativní.

28. Z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru se v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti dále podává, že účelem a smyslem této úpravy, bylo zejména„ (…) posílení principu zodpovědného úvěrování a dále posílit ochranu spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Je tedy nepochybné, že zákonodárce přijetím nové právní úpravy zamýšlel standard ochrany spotřebitele ve vztahu k poskytování spotřebitelského úvěru navýšit a prostředí poskytování spotřebitelských úvěrů ještě více kultivovat. S právě uvedeným by však stálo v příkrém rozporu, pokud by konstrukce sankce v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru obsažená v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon č. 145/2010 Sb.), měla být s přijetím nové právní úpravy nahrazena konstrukcí založenou na relativní neplatnosti, poskytující spotřebiteli nižší míru ochrany, resp. vedoucí přímo k oslabení ochrany spotřebitele. Jinými slovy, pokud záměrem zákonodárce nebylo přijetím nové právní úpravy oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není možné změněnou právní úpravu vykládat tak, že dosavadní právní následek nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá relativní neplatnost, tedy taková neplatnost, ke které soud narozdíl od absolutní neplatnosti nepřihlíží z úřední povinnosti, a které se musí spotřebitel sám dovolat, a to ještě ve lhůtě mu k tomu stanovené. Takový výklad by již dosaženou ochranu spotřebitele oslaboval a relativizoval. Není proto v souladu jednak s teleologickým výkladem, neboť by odporoval smyslu a účelu právní úpravy, jednak není souladný ani s výkladem historickým, když v zásadě pomíjí nastolené zásady, dosažené standardy a současné trendy, jakož i judikaturní vývoj v ochraně spotřebitele, a naopak dosavadní vývoj v této právní oblasti vrací o mnoho let nazpět.

29. Soud tak s ohledem na výše uvedené uzavírá, že smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou posoudil jako absolutně neplatnou, a žalobu co do úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměny za administrativní činnost a odměny za hotovostní inkaso splátek, jakož i souvisejícího příslušenství, tedy co do nároků, jež právní předchůdkyni žalobkyně měly vzniknout právě v souvislosti s platným uzavřením dané smlouvy zamítl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

30. Co do zaplacení částky 19 000 Kč soud žalobě vyhověl, neboť má za prokázané že, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžité prostředky ve výši 19 000 Kč, a došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované na základě plnění bez právního důvodu, na jehož vydání má žalobkyně podle § 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru nárok. Soud proto shledal žalobu co do uvedené částky jako důvodnou a rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

31. Stran přiznaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok žalobkyně posoudil podle § 1958 odst. 2 o. z., přičemž za první doložené vyzvání žalované k plenění, po kterém byla tato povinna žalobkyni plnit bez zbytečného odkladu, považuje výzvu učiněnou prostřednictvím písemného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022, žalované odeslané dne 4. 2. 2023, přičemž má soud v souladu § 573 o. z. za to, že se uvedená výzva dostala do dispoziční sféry žalované třetí den od odeslání, tedy dne 7. 2. 2022. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení proto soud žalobkyni přiznal až od následujícího dne, tedy od 8. 2. 2022, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 883,28 Kč, přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalované v rozsahu 37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 508 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 160 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepsání žaloby) a z částky 1 170 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 2 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci (písemné vyjádření ze dne 16. 3. 2023, účast na jednání před soudem) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 740 Kč ve výši 995,40 Kč. Soud ve věci aplikoval § 14b a. t., neboť mu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně opakovaně v právně i skutkově obdobných věcech vymáhá postoupené pohledávky, vzniklé z nesplacených úvěrů, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění, které nepřevyšuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.