8 C 191/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 25 086,57 Kč

I. Řízení se podle § 96 odst. 1,2 o.s.ř. co do částky 1 157,67 Kč zastavuje, neboť žalobce vzal v této části žalobu zpět a žalovaný se zpětvzetím souhlasil.

II. Žaloba na zaplacení částky 23 929 Kč se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 3. 2021 domáhal zaplacení částky shora uvedené způsobené opatřením vlády vyhlášeným v nouzovém stavu, konkrétně Usnesením vlády České republiky ze dne 12. března 2020 č.

194. Žalobce pozval svého kamaráda [jméno] [příjmení] žijícího v Angole do ČR, přičemž se v dobré víře podřídil opatření a stornoval letenku. Peníze za letenku mu nebyly vráceny. U jednání upřesnil, že se jedná o náklady na letenku a na překlad listin nezbytných k poskytnutí víza pro jeho přítele [jméno] [příjmení] za účelem získání možnosti vstupu do schengenského prostoru.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Na počátku jara 2020 byl v České republice prokázán výskyt koronaviru SARS-CoV-2. V předmětné době se již koronavirus šířil v řadě jiných států. Zcela odstrašujícím případem se stala Itálie, která ilustrovala, jaký spád může šíření koronaviru SARS-CoV-2 nabýt, nebudou-li ze strany státu přijata včasná opatření k zabránění jeho šíření (vysoká úmrtnost, kolaps zdravotnictví atp.). Vláda ČR proto vyhlásila dne 12. 3. 2020 svým usnesením č. 194 (na které žalobce odkazuje) nouzový stav na dobu 30 dnů, a to ode dne 12. 3. 2020, 14:00 hod. Nouzový stav pak byl opakovaně prodlužován do 17. 5. 2020 (dále jen„ Nouzový stav"). Vláda v návaznosti na vyhlášení Nouzového stavu vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území ČR postupem dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ KZ"). Mimo jiné vláda vydala krizová opatření, kterými byl zakázán vstup cizinců na území ČR (s tam stanovenými výjimkami), která ve svém souhrnu platila od 13. 3. 2020 do 10. 5. 2020. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření k ochraně životů a zdraví osob dochází souběžně k omezení každodenního života ve všech jeho sférách. Stát proto přijal a dále přijímá řadu opatření, kterými nabízí pomocnou ruku (ne) podnikatelským subjektům. Přes veškerou tuto snahu je však stát jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky povinen jednat s náležitou péčí a jakékoli vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými opatřeními tak může uspokojovat jen v zákonných a řádně odůvodněných případech. Žalovaný má za to, že a) ustanovení § 36 KZ nedopadá na krizová opatření, která jsou právním předpisem, b) v režimu KZ je ze zásady nahraditelná pouze věcná škoda v podobě zničení či ztráty věci, c) mezi tvrzenou škodou a krizovými opatřeními není jakkoli dána příčinná souvislost a d) žalobce si tvrzený ušlý zisk způsobil sám, a proto je odpovědnost žalované vyloučena. Dle žalované Ústavní soud ve svém nedávném usnesení potvrdil, že krizová opatření, která měla údajně žalobci způsobit škodu, jsou adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností, pročež mají materiálně charakter právního předpisu. Rozlišování právní povahy krizových opatření je přitom zcela klíčové z hlediska rozsahu odpovědnosti státu za škodu dle § 36 KZ. Tak je tomu proto, že dané ustanovení cílí na náhradu škody způsobené osobám výhradně v důsledku krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřeny vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Účelem § 36 KZ zjevně nemůže být založení odpovědnosti státu za ztráty vzniklé v důsledku těch krizových opatření, která mají povahu obecného právního předpisu. Výklad, podle kterého by stát dle § 36 KZ odpovídal také za krizová opatření s povahou obecných právních předpisů, by tedy vedl k absurdním a neudržitelným důsledkům, kterých zcela jistě nemohl chtít rozumný zákonodárce dosáhnout. Takový výklad je dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu nutné odmítnout. Poukázal i na to, že Nejvyšší soud uzavřel, že škoda způsobená právními předpisy vlády, byt' by byly dokonce shledány za nezákonné, není nahraditelnou škodou, jelikož nejde o nesprávný úřední postup. Připuštění odpovědnosti státu za krizová opatření s povahou zákonných normativních aktů bylo v českém právním řádu zcela nesystematické. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou individuální povahy a jsou zaměřeny vůči konkrétní osobě nebo skupině osob, nikoli opatřeními, která mají materiálně charakter obecného právního předpisu dopadajícího na celou společnost, která je jím na základě úvahy autority oprávněné k jeho vydání chráněna (a v nezbytně nutném rozsahu i omezována) jako celek. Nároky žalobce jsou proto již jen z toho důvodu v celém rozsahu vyloučeny. Pro úplnost žalovaná dodává, že v případě tvrzené škody ve výši 19.611 Kč vzniklé údajně zaplacením ceny letenek a pojištění pro p. [příjmení], žalobce ničím neprokazuje, že by to byl on, kdo uvedenou částku zaplatil a komu tak měla vzniknout tvrzená škoda. Žalobcem založená faktura ze dne 21. 1. 2020, Č. [číslo] [číslo], od zprostředkovatele letenek, zní na p. [příjmení] (a nikoli na osobu žalobce). Navíc žalobce ani neprokazuje, že mu případně nesvědčí pohledávka za poskytovatelem zprostředkovatelských služeb. Pokud žalobce takovou pohledávkou disponuje, nelze ani pojmově uvažovat o vzniku škody, neboť vůbec nedošlo k poklesu hodnoty jmění žalobce. Je to přitom žalobce, kdo nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran vzniku jím tvrzené škody. Pokud pak jde o tvrzený dílčí nárok žalobce za překlad dokumentů, pak ten zcela jistě nelze považovat za škodu v jakékoli podobě. Ověřený překlad je jistě využitelný též nyní, resp. kdykoli v budoucnu. Žalobcem tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Předně žalobce nijak neprokazuje, že předmětné letenky měly skutečně sloužit k dopravě p. [příjmení] na území České republiky. Cílovou destinací, resp. uvedeným místem odletu, není ani v jednom případě letiště nacházející se na území České republiky; žalobcem uvedené lety měly proběhnout mezi městy Luanda (Angola) -Lisabon (Portugalsko) -Vídní (Rakousko) a nazpět mezi Vídní (Rakousko) -Faro (Portugalsko) - Lisabon (Portugalsko) -Luanda (Angola). Žalovaná zde nespatřuje jakoukoli souvislost s Českou republikou, natož pak souvislost s krizovými opatřeními. Žalobce ve své žalobě tvrdí, že to byla krizová opatření, která zapříčinila, že nemohla proběhnout předmětná návštěva. To však neodpovídá skutečnosti. Příčinou vzniku údajné škody žalobce nebyla krizová opatření, ale svobodné rozhodnutí žalobce odstoupit od již uzavřené smlouvy o zprostředkování letenek s příslušným poskytovatelem, resp. stornovat letenky a žádat o vrácení jejich ceny; ani jedno z krizových opatření neukládalo žalobci jakkoli vracet již zakoupené letenky. Nakonec, i pokud by jinak byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou škodu (což však není tento případ), pak žalovaná za tuto škodu přesto odpovídat nemůže, neboť byl na straně žalované naplněn příslušný liberační důvod. Dle § 36 odst. 1 KZ se totiž stát zprostí své odpovědnosti za krizová opatření, prokáže-li se, že si poškozený škodu způsobil sám. Přitom dle doktríny dokonce platí, že způsobí-li si poškozený škodu, byt' jen zčásti, pak je vyloučen celý jeho nárok na náhradu škody. O to spíše, když všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] umožňují zákazníkům změnu letu se započtením plné výše kupní ceny letenek předchozích (srov. čl. 4 VOP), požádá-li o to zákazník alespoň 48 hodin před termínem příslušného letu (srov. čl. 4 .4.1 VOP). V takovém případě je zjevné, že si žalobce tvrzenou škodu, pokud mu vůbec nějaká vznikla, způsobil (přinejmenším částečně) sám.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Žalobce objednal letenku na jméno svého přítele [jméno] [příjmení] prostřednictvím zprostředkovatele [webová adresa]. Let se měl uskutečnit 22.3.2020 z Luandy přes Lisabon do Vídně, zpět dne 19.4.2020 z Vídně přes Faro do Luandy. Jako zákazník je na letence uveden [jméno] [příjmení] Cena letenky činila 19 611, 57 Kč (důkaz letenka - booking ID [číslo], potvrzení o provedení kartové operace ze dne 21.9.2021). Část platby ve výši 1 157,67 Kč byla refundována 3.9.2020 opět na jméno zákazníka [jméno] [příjmení] (Proof of refund). Tlumočník [titul] [jméno] [příjmení] přeložil výpis z účtu žalobce, fakturu za elektřinu a záznam z nahlížení do katastru nemovitostí (tlumočnická doložka, překlady listin) a žalobci byla účtována částka 5 475 Kč za překlad Český/Portugalský (fa. [číslo] ze dne 18.12.2019). Dle fotokopie pasu na jméno [příjmení] [jméno] bylo tomuto občanu Angoly poskytnuto vízum do Schengenu na období od 22.3.2020 do 3.5.2020.

4. Podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), § 36 (náhrada škody) stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobcem uplatněnou škodu ze žádného právního důvodu. Žalobce opírá svůj tvrzený nárok na náhradu škody o ust. § 36 odst. 1 krizového zákona s tím, že mu škoda byla způsobena opatřeními vydanými nařízením vlády ze dne 30. 3. 2020 č.142/ 2020 Sb., kterým byl zakázán vstup cizinců na území ČR. Obecně opatření ve svém souhrnu platila od 13. 3. 2020 do 10. 5. 2020 na základě nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020 usnesením vlády ČR č. 194, zveřejněného ve Sb. z. č. 69/ 2020. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu.

6. Předně je nutno se zabývat povahou opatření vydaných vládou. K usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu (usnesení vlády č. 194, ze dne 12. 3. 2020) se Ústavní sodu (PL. ÚS. [číslo]) vyjádřil tak, že toto usnesení není opatřením obecné povahy, neboť„ Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.". Z těchto důvodů nelze toto usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu považovat ani za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutí, neboť:„ týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Samotné rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu." Ústavní soud označuje usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu za„ akt vládní", který podléhá kontrole demokraticky zvoleného orgánu, a to Poslaneckou sněmovnou. Ústavní soud dále (Pl. US [číslo] [rok]) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (kterým byla nařízena opatření obdobně jako v dané věci), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy". Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků." Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

7. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalovaného zejména v tom, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit se žalovaným, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či Ústavního soudu). Lze dále souhlasit se žalovaným i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činnosti při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřel žalovaný ve svém vyjádření. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona. Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalovaného dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škoda podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

8. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobcem uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah nedopadají a jejich použití je právě vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobci přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

9. Na závěr soud podotýká, že i kdyby bylo možno dospět k opačnému závěru o odpovědnosti státu za vzniklou škodu, nebyl by nárok žalobce shledán důvodným vzhledem k nedostatku aktivní legitimace. Nebyl to žalobce, kdo nevyužil letu v důsledku storna letenky a nevyužil víza mu uděleného. Touto osobou byl dle provedených důkazů (tedy stranou přepravní smlouvy a adresátem uděleného víza) [příjmení] [jméno]. Pokud žalobce částky za získání víza a letenky uhradil, pak na základě vztahu (který žalobce blíže u jednání neuvedl, mohlo jít o dar či půjčku) s [příjmení] [jméno]. Jestliže žalobce plnil za jiného, ať už z jakéhokoliv právního důvodu, pak dle ust. § 1935 a násl. občanského zákoníku v případě plnění za jiného může ten, kdo plní, vstoupit za určitých okolností do práv věřitele, nikoliv však dlužníka. Žalobce tak nemohl vstoupit do práv [jméno] [příjmení] a domáhat se náhrady škody v dané věci.

10. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 o.s.ř. s přihlédnutím k ust. § 151 (3) os.ř., kdy úspěšnému žalovanému přiznal náhradu paušálních výdajů za dva úkony (písemné vyjádření a účast u jednání) po 300 Kč, celkem tedy 600 Kč.