8 C 27/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 133 368 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 133 368 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 76 580 Kč od 23. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky 56 788,87 Kč s úrokem z prodlení z částky 56 788,87 Kč ve výši 15 % ročně od 23. 8. 2022, kapitalizovaným úrokem ve výši 64, 59 % ročně z částky 97 950,43 Kč od 23. 8. 2022 do 15. 9. 2022 ve výši 4055,28 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 97 950,43 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 8. 2022 dosáhne částky 337 248 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 631,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4.1.2022, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 100 000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalovaná měla splácet ve 48 měsíčních splátkách po 5 855 Kč, úroková sazba činila 64,59 %. Žalovaná uhradila ve splátkách částku 23 420 Kč. Žalobce se dle smlouvy domáhal smluvní pokuty ve výši 18 300,87 Kč a ve výši 998 Kč, nákladů souvisejících s prodlením, a po zesplatnění úvěru dosud dle žalobce nesplacené jistiny ve výši 113 670, 16 Kč, jakož i úroků a úroků z prodlení. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvy o úvěru (dodatek ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 4.1.2022, předsmluvní formulář ze dne 4.1.2022, smlouva o spotřebitelském úvěru, oznámení o schválení úvěru), na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 100 000 Kč (doklad o vyplacení ze dne 4.1.2022). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalovaná měla splácet ve 48 měsíčních splátkách po 5 855 Kč, úroková sazba činila 64,59 %, RPSN 84,59 % a celková částka k zaplacení 281 040 Kč. Žalovaná uhradila ve splátkách částku 23 420 Kč (karta klienta). Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě pohledávky mj. výzvou ze dne 17.8.2022. Dle„ hodnocení klienta“ měla žalobkyně příjem 21 718 Kč, výdaje na bydlení 3 384 Kč, po součtu se životním minimem 7 244 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná neprocházela žádným ze známých a dostupných seznamů dlužníků (výpis ze seznamu [název]). Dle výplatní pásky činil příjem od zaměstnavatele za měsíc 11/ 2021 28 144 Kč, z toho však částka 13 000 Kč je označena jako„ prémie.“ Dle výpisu z banky od téhož zaměstnavatele obdržela v listopadu částku 18 488 Kč a v prosinci výše zmiňovaných 28 144 Kč. Z provedeného dokazování soud uzavírá, že výše příjmů uvedených v kartě klienta neodpovídá skutečnosti. Částka zde uvedená nezohledňuje mimořádný příjem ve formě prémií. Skutečný příjem je výrazně nižší v rozmezí 15 – 18 000 Kč. Stejně tak není vůbec zřejmé, jakým způsobem dospěla žalobkyně k výdajům žalované, vycházela však zřejmě pouze ze zákonného životního minima, nikoliv reálných výdajů žalované. Soud věc posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Je povinností soud z úřední povinnosti soudu se zabývat v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, provedla žalobkyně lustraci klienta v běžných rejstřících. Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí 21 718 Kč, což však zásadně neodpovídá předloženým dokladům. Výdaje žalované byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 3 410 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti byla uvedena nula, o manželovi žádná zmínka. Na spoření byla ve formuláři uvedena také nula, ostatní výdaje (jako doprava, kurzy a záliby) také nula. Dalšími výdaji měla být jen částka 3 384 Kč na bydlení, tato částka ale obvyklým výdajům samostatně žijící osoby na bydlení také zjevně neodpovídá a výslovně také nebyla ničím doložena. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy ani na výzvu odvolacího soudu nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalované.

1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

2. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

3. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 4. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

5. Soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela.

6. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

7. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. [ústavní nález], bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

8. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

9. Soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

11. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. [spisová značka]).

13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. [ústavní nález]. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, které však nedbale vyhodnotila, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [číslo jednací], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

16. V dané věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované).

17. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že žalobkyně jako věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněna jednostranně určovat, na jaký z více dluhů plnění dlužníka přijme, takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a navazující sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], nebo [spisová značka] a další). Platí, že musí jít nejen o mnohost dluhů, ale také, že dlužníkem plněný dluh musí existovat, dlužník o něm musí vědět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Pokud tedy dlužník, stejně jako v daném případě, poskytuje dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy (v jediném vztahu, skutku, ze kterého může, ale také nemusí, vzniknout více nároků různého právního posouzení), je třeba poskytnutá plnění účtovat (a považovat podle shora uvedených principů za splněné) jen na ty nároky z tohoto jediného vztahu, které existují (jsou platné), a nikoli na ty, které neexistují (jsou neplatné). Jiný výklad je značně nepraktický, neboť by zakládal na straně věřitele případné bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu podle § 2991 o.z.), které by k úspěšné obraně musel dlužník proti existujícím nárokům věřitele navíc započítat (dalším samostatným úkonem podle § 1982 a násl. o.z.), popř. tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit následně samostatnou žalobou. Takové množení sporů je ale zcela neúčelné (absurdní), lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany dlužníka (žalované). Jiné smluvní nároky (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění celého dluhu opakovaně, následně pak ještě uvedenou předžalobní výzvou. Žalovaná na tuto výzvu (došlou do její dispoziční sféry) nijak nereagovala, námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění neuplatnila. Proto soud vedle zbytku jistiny úvěru žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení, po zohlednění dílčích plnění žalované.

19. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o.s.ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 631,16 Kč, přičemž tato částka představuje 14,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,42 % a úspěchu žalované v rozsahu 42,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 668,50 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 133 368 Kč sestávající z částky 6 460 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, za písemný návrh ve věci samé a účast na jednání soudu ze dne 16. 8. 2023, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 280 Kč ve výši 4 258,80 Kč.