8 C 299/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovnicí údaje o zástupci pro zaplacení 50 516,38 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se podle ust. § 96 odst. 1,2 o.s.ř. co do částky 4 482,98 Kč, kapitalizovaného úrok od 26.10.2020 do 14.4.2021, zastavuje, neboť žalobce vzal v této části řízení před zahájením jednání zpět.

II. Žaloba na zaplacení částky 50516,38 KČ s úrokem 23,99 % ročně z částky 49 516,38 Kč od 15.4.2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 49 516,38 Kč od 15.4.2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal žalobou zaplacení shora uvedených částek. Aktivní legitimace žalobce je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a společností [právnická osoba] (dále jen„ banka"), [IČO], a mezi žalobcem a [právnická osoba] [anonymizováno], která byla věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Banka (původní věřitel) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] která je smlouvou o úvěru. Nedílnou součástí smlouvy o vydání kreditní karty byly též Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet (dále jen„ obchodní podmínky“), Všeobecné obchodní podmínky [banka] [anonymizováno] a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby (dále jen "Ceník") .Obsahem této smlouvy byl závazek banky poskytnut žalovanému úvěrový rámec až do výše 50 000,00 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Současně byl žalovaný dle obchodních podmínek povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty, přičemž výše a druh všech poplatků byl stanoven Ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Dle obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Právní předchůdce žalobce své smluvní povinnosti splnil, když žalovanému vydal kreditní kartu a poskytl mu úvěrový rámec, jenž mohl žalovaný jejím prostřednictvím čerpat. Žalovaný však svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil, jak vyplývá z výpisu z účtu kreditní karty, čímž došlo k porušení smluvních povinností ze strany žalovaného. Dle obchodních podmínek byla banka v případě porušení smlouvy ze strany držitele karty oprávněna prohlásit veškeré pohledávky za držitelem karty za okamžitě splatné. V souladu s těmito podmínkami tak přistoupila banka dopisem ze dne 25.10.2020 k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěrového rámce 49 516,38 Kč, z částky ve výši 4 482,98 Kč sestávající z kapitalizovaného smluvního úroku, z částky 1 000,00 Kč sestávající z poplatků dle výpisu. Žalobce požaduje smluvní úrok ve výši 23,99 % p.a. z částky 49 516,38 Kč od 15.04.2021 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 49 516,38 Kč od 15.04.2021 do zaplacení. Žalobce v souladu s ustanovením § 142a zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, zaslal žalovanému předžalobní výzvu, ve které ho upozornil, že v případě, že svůj dluh neprodleně (do 7 dnů) neuhradí, uplatní svůj nárok u věcně a místně příslušného soudu. Žalovaný však ani přes tuto výzvu svůj dluh neuhradil.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila žalobu a uvedla, že ke své žalobě připojil chybné důkazní listiny, ze kterých poté logicky nebyly patrné jeho nároky. Z tohoto důvodu tak žalobce připojuje listiny, ze kterých jsou již odpovědi na dotazy soudu patrné. Výše jistiny vyplývá odečtem kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 482,98 Kč a nárokovaných poplatků ve výši 1000 Kč od konečného zůstatku dle souhrnného výpisu z účtu kreditní karty ve výši 54 999,36 Kč Smluvní poplatky ve výši 1000 Kč tvoří 2 výzvy k zaplacení dluhu/upomínky, jak vyplývá z čl. 7 ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby. Co se týká kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 482,98 Kč, ten je vypočten za období od splatnosti, tj. 27.10.2020, do 12.03.2021.

3. Žalovaná zastoupená opatrovníkem navrhovala žalobu zamítnout. Uvedla, že není zřejmé, jak došla žalobkyně k částce žalované jistiny. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že jistina byla vypočtena tak, že od částky uvedené na souhrnném výpisu z účtu kreditní karty ve výši 54 .999, 36 Kč byla odečtena částka nárokovaných kapitalizovaných úroků ve výši 4482,98 Kč a dále poplatky ve výši 1000 Kč. Pak by tedy měla být žalovaná jistina ve výši 49.516.36 Kč a zbytek tvoří příslušenství. V tomto ohledu tak panuje nadále nejistota ohledně žalobních tvrzení. Žalovaný nárok je dovozován mimo jiné z všeobecných obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně, který uzavřel smlouvu o úvěru. Nicméně tyto všeobecné obchodní podmínky nebyly přiloženy k žalobě. Část žalobních tvrzení (například o splatnosti úvěru) tak nelze ověřit. Lze tak i pochybovat, zda vůbec s všeobecnými obchodními podmínkami byla do detailu seznámena žalobkyně. Doloženo není ani to, že žalobkyni bylo doručeno oznámení o splatnosti kreditní karty (úvěru). V souladu s § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dochází ke splatnosti s výzvou věřitele. Zástupce žalované dále namítá, že před uzavřením úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, jak ukládá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je splnění povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele zápůjčku splácet. Žalobkyně netvrdí, ani nedokládá řádné splnění její zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet zápůjčku, a proto je nutné posoudit smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou jako neplatnou dle ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona. Je-li neplatná smlouva, jsou neplatná i ujednání o smluveném úroku a poplatcích, jak vyplývají ze smlouvy. Nedostatek odborné péče předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěru lze také spatřovat v tom, že veškerá dokumentace je v českém jazyce, ačkoliv žalovaná česky pravděpodobně neuměla. Dále pro úplnost žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn.: [spisová značka], kde soud posuzoval neplatnost ujednání o výši úroků u spotřebitelských úvěrů. V případě žalované je výše smluvního úroku 24 procent ročně. Je tedy rovněž otázkou, zda jsou úroky v této výši v souladu se zákonem.

4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [název] [číslo] ze dne 11. 9. 2017, včetně ceníku služeb, detailní karty žalované a dokladu totožnosti – pasu žalované a potvrzení o přechodném pobytu, soud zjistil, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu, na základě které byl žalované poskytnut úvěr s rámcem až 50 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 23,99 % ročně. Žalovaná si s právní předchůdkyní žalobkyně rovněž ve smlouvě sjednala poplatky za užívání platební karty, resp. za platební transakce, a dále poplatky vzniklé z důvodu prodlení a smluvní pokutu, to vše podle připojeného ceníku. Nedílnou součástí smlouvy pak byly obchodní podmínky (čl. III. odst. 1. smlouvy). Podle obchodních podmínek byla žalovaná povinna splácet čerpaný úvěr tak, že výše minimální splátky byla stanovena jako procentní podíl z celkové dlužné částky, tj. z částky vyčerpaného úvěru spolu s poplatky a úroky (čl. IX.2 podmínek o kreditní kartě) s tím, že je stanovena rovněž minimální splátka. V případě porušení smluvních povinností žalované, tj. je-li v prodlení s úhradou splátek, měla právní předchůdkyně právo zesplatnit své pohledávky vůči žalované (čl. XVI. podmínek o kreditní kartě). Souhrnný výpis z účtu Kreditní karty ze dne [datum] obsahuje jednotlivé transakce, jak žalovaná čerpala úvěr, tj. jak kreditní kartou prováděla jednotlivé platby, příp. kdy nějakou část splatila, přičemž z něj vyplývá, že k uvedenému dni však i přes úvěrový limit je zůstatek - 8 207,05 Kč, ve výpise jsou uvedeny kreditní karty [číslo] [číslo] a [číslo] [číslo]. Jiný Souhrnný výpis z účtu Kreditní karty obsahuje jednotlivé transakce, jak žalovaná čerpala úvěr, tj. jak kreditní kartou prováděla jednotlivé platby, příp. kdy nějakou část splatila, přičemž z něj vyplývá, zůstatek 54 999,36, ve výpise jsou uvedeny kreditní karty [číslo] [číslo] a [číslo] [číslo]. Ze sdělení o okamžité splatnosti ze dne 27. 10. 2020 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěr poskytnutý žalované zesplatnila ke dni 25. 10. 2020, přičemž dluh byl ve výši 54 999,36 Kč. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně doplnění smlouvou ze dne [datum], a dále ze dne [datum], včetně příloh, seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o úplatě ze dne [datum], potvrzení ze dne [datum] a ze dne [datum] soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla z původní věřitelky spol. [právnická osoba], přes spol. [právnická osoba] [právnická osoba] postoupena až na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky z titulu smlouvy o kreditní kartě [číslo] na spol. [právnická osoba] [právnická osoba] Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně podacího archu, vyplývá, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky, dlužné jistiny z úvěru ve výši 49 516,38 Kč s příslušenstvím, na žalobkyni. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 29. 6. 2021, včetně podacího archu, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky z titulu neplnění závazku podle smlouvy o kreditní kartě č [číslo].

5. Z potvrzení o příjmu pro [banka] činil příjem žalované ke dni 2.8.2017 za poslední tři měsíce 47 615 Kč, 49 527 Kč a 47 615 Kč. Dle mimořádného výpisu z účtu, žalovaná mimo jiné posílala měsíčně 38 000 (trvalý převod 19.1, 23.2, 22.3 a 24.4.2017), splácela úvěr i ve vyšších částkách (m.j. 19.1. 24 810,38 Kč, 20.2. 14 178,25 Kč, 20.2, 21.2. 10 960 Kč, 15.3 9 168,46 Kč, 18.4.25 809 Kč a 23.5.2017 22 933 Kč, 20.6.2017 23 539 Kč). Ačkoliv na účet zároveň přicházely značné částky i převodem měn, nepodařilo se prokázat žalobci tvrzení, že se jednalo o pravidelné příjmy žalobkyně ani z jakého titulu byly tyto peníze na účet zasílány. Pokud však žalovaná splácela úvěr měsíčně v částce pravidelně přesahující i 20 000 Kč a zároveň pravidelně posílala 38 000 Kč, již jen těmito výdaji přesahovala částku uvedených příjmů ve výši cca 49 000 Kč. Dle karty klienta měly být plány žalované cestování, část o úvěrech není čitelná, příjmy činí 50 000 Kč, výdaje a náklady nejsou uvedeny žádné.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně odkázal na standardní lustraci klienta (vyjádření ze dn 9.9.2022) týkající se případného insolvenčního řízení a výpis žalované v registru [název] a v nebankovním registru klientských informací [název] a doklad o mzdě. V registračním formuláři byly uvedeny jen velmi kusé údaje a příjmu bez jakékoliv analýzy výdajů. Výpis z účtu sice má vypovídající hodnotu, nicméně žalobce zde uvedené údaje zjevně blíže nezkoumal a jak již uvedl soud výše, opakující se transakce na účtu po výdajové stránce zjevně přesahují stránku příjmovou. Z důkazů nevyplývá, že by žalobce prověřil výdaje a situaci v domácnosti apod., tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalované. <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> 9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. I když by výklad zákona svědčil pro posouzení neplatnosti jako relativní, v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. [ústavní nález], bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. [spisová značka]. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. [spisová značka]). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora.

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. [ústavní nález]. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [číslo jednací], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

18. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované).

19. Z hlediska výpočtu dlužné částky však žalobce neunesl důkazní břemeno. Sám předložil dva různé výpisy z účtu karty, respektive karet, když neobjasnil ani vztah více karet a z nich poskytnutých částek se smlouvou v žalobě, ani rozdílnost těchto částek navíc neodpovídajících částce uvedené v žalobě. Žalobce tento nedostatek neodstranil ani přes poučení soudu u jednání.

20. Jelikož tedy nemohla být soudem stanovena jistina spotřebitelského úvěru, nemohl soud žalobě vyhovět ani v odpovídající části. Proto byla žaloba zamítnuta.

21. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na změnu rozsudku znovu rozhodnout podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř.. K částečnému zastavení řízení došlo jak z viny žalobkyně, tak z viny žalované, ve věci samé pak žalobkyně z větší části neuspěla ani co do požadované jistiny pohledávky. Žalované ale žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. To platí i pro náklady řízení před odvolacím soudem, kde částečný úspěch žalobkyně také nepřevýšil úspěch žalované.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč za dva úkony, přípravu a převzetí věci a účast u jednání, za použití ust. § 151 (3) o.s.ř.