8 C 389/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 265,13 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 10 265,13 Kč s příslušenstvím. Dle žalobkyně byla dne 29. 10. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo] Smlouva byla uzavřena distančním způsobem, kdy se žalovaná za současného uvedení jejích osobních údajů nejprve registrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa]) a následně právní předchůdkyni žalobkyně zaslala žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření úvěruschopnosti žalované, jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh smlouvy, jehož akceptaci žalovaná stvrdila zadáním verifikačního ověřujícího podpisového kódu, který byl žalované při registraci zaslán na jí uvedené telefonní číslo prostřednictvím SMS. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, když byla provedena lustrace žalované ve veřejně dostupných databázích ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB, přičemž v této souvislosti nevznikly žádné důvodné pochyby o platební schopnosti žalované. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnou žalované peněžité prostředky ve výši 5 700 Kč, a to oproti závazku žalované poskytnuté peněžité prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 565,13 Kč. Úvěr měl být splacen v jedné splátce, a to nejpozději ke dni 20. 11. 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžité prostředky ve výší 5 700 Kč dne 29. 10. 2020, a to převodem na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Žalovaná porušila svou smluvní povinnost, když nesplatila poskytnutý úvěr řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2022 byla právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni postoupena pohledávka za žalovanou. Žalobkyně zaslala žalované prostřednictvím svého právního zástupce dne 20. 1. 2022 předžalobní upomínku, ta ji však k dnešnímu dni ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.

3. K výzvě soudu doplnila žalobkyně svá tvrzení stran náležitého posouzení úvěruschopnosti žalované tak, že opět poukázala na provedenou lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích ISIR, [příjmení], [příjmení], NRKI, a BRKI. Dále uvedla, že žalovaná odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru prohlásila, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdila, že je schopna úvěr splatit, a že řádně zvážila své možnosti. V případě, že žalovaná měla pochybnosti o svých možnostech úvěr splatit, byla povinna kontaktovat právní předchůdkyni žalované za účelem společného posouzení úvěruschopnosti žalované. Na základě provedené lustrace a prohlášení žalované nepojala právní předchůdkyně žalobkyně důvodné podezření o tom, že by žalovaná nebyla s to spotřebitelský úvěr splácet. Úvěruschopnost žalované ověřila právní předchůdkyně žalobkyně výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům právní předchůdkyně žalobkyně je ponechána 10 % rezerva rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat přinejmenším životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Ani po provedeném výpočtu nebyly na straně právní předchůdkyně žalobkyně dány důvodné pochybnosti ohledně platební schopnosti žalované, a bylo tak její žádosti o poskytnutí úvěru vyhověno.

4. Soud nařídil na 31. 5. 2023 v 13:00 hodin jednání ve věci. Žalobkyně se podáním ze dne 24. 5. 2023 z tohoto jednání omluvila, a to z důvodu hospodárnosti řízení a předcházení neúměrnému navyšování nákladů řízení, přičemž poukázala na to, že je žalovaná v řízení od počátku nečinná, resp. netvrdila a neprokázala žádné skutečnosti, které by rozporovaly nárok žalobkyně, a lze tedy důvodně předpokládat, že žádná právně významná skutková tvrzení nezůstala ve věci sporná. Soud dal v této souvislosti žalobkyni písemně na vědomí, že její omluvu z jednání nepovažuje za důvodnou. Žalobkyni bylo předvolání k jednání doručeno podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), na adresu jejího platného trvalého pobytu dle výpisu z centrální evidence obyvatel. Žalovaná se bez omluvy k řízení nedostavila. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodnul v nepřítomnosti účastníků.

5. Ze Smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] [číslo] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 28. 10. 2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to distančním způsobem, když byl žalovanou k návrhu smlouvy připojen verifikační ověřující podpisový kód, který jí byl zaslán prostřednictvím SMS na číslo jejího mobilního telefonu, které uvedla ve formuláři žadatele o úvěr (čl. III bod 2. Smlouvy o úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžité prostředky ve výši 5 700 Kč, a to oproti závazku žalované poskytnuté peněžité prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % p.a. a dále celkový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 565,13 Kč. Poskytnutý úvěr měl být splacen v jednorázové splátce, a to nejpozději do 22 dnů od jeho poskytnutí, tj. dne 20. 11. 2020 (Smlouva o úvěru číslo [anonymizováno] [číslo] a Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru).

6. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyní žalobkyně nebyly žalobkyní soudu předloženy žádné důkazy. Soud proto nepovažuje uvedená tvrzení za věrohodně prokázána.

7. Z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 29. 10. 2020 převedla na č. účtu [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] peněžité prostředky ve výši 5 700 Kč. Dotazem soudu u [právnická osoba], bylo přitom zjištěno, že majitelem osobního účtu vedeného pod č. [bankovní účet] byla v rozhodném období [jméno] [celé jméno žalované], RČ: [číslo] a nikoliv žalovaná, jak uvedla žalobkyně v žalobě (Výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně - Historie transakcí, přípis [právnická osoba], ze dne 13. 2. 2023).

8. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně s její právní předchůdkyní uzavřela dne 18. 3. 2021 smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla na žalobkyni postoupena pohledávka za žalovanou (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021 ve spojení s přílohou [číslo] smlouvy – Seznam pohledávek). O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna písemným oznámením ze dne 20. 1. 2022 (Oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s podacím lístek ze dne 20. 1. 2022).

9. Dne 20. 1. 2020 zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku, kterou jí vyzvala k zaplacení dlužné částky, a to ve lhůtě tří dnů od jejího doručení (Výzva k úhradě před podáním žaloby ve spojení s podacím lístek ze dne 20. 1. 2022).

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 29. 10. 2023 distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla peněžité prostředky ve smlouvě ujednané výši na bankovní účet vedený pod č. [bankovní účet], jehož majitelem však nebyla v rozhodné době žalovaná. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované nebyly soudu předloženy žádné důkazy, a soud tak nemůže mít žalobkyní uvedená tvrzení za jakkoliv prokázaná. Právní předchůdkyní žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna.

11. Po právní stránce posoudil soud věc následujícím způsobem.

12. Podle § 2395 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 275/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 29. 10. 2020 distančním způsobem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Naposledy citovaný zákon poskytovateli spotřebitelského úvěru ukládá povinnost před uzavřením smlouvy s odpornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Nedodržení této povinnosti je zákonodárcem v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sankciováno neplatností uzavřené smlouvy, a to, byť to z jazykového vyjádření uvedeného ustanovení účinného ke dni uzavření smlouvy přímo nevyplývá, neplatností absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Soud přitom nemá za věrohodně prokázané, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, dostála své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované, když mu stran této žalobkyní tvrzené skutečnosti nebyly předloženy žádné důkazy. Žalobkyně tak ohledně jí tvrzené skutečnosti neunesla důkazní břemeno, o čemž však nemohla být soudem ve smyslu § 118a o. s. ř. poučena, když se neúčastnila nařízeného ústního jednání, ačkoliv jí v účasti na něm nebránil žádný důležitý důvod. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že procení poučovací povinnost soudu ve vztahu k účastníkovi stran neunesení důkazního břemene podle § 118a o. s. ř. není dána tam, kde se účastník nedostaví k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o jeho odročení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III ÚS 2848/10). V případě, kdy se účastník na jednání nedostaví a soud jej tak nemůže poučit podle § 118a o. s. ř., není soud ani oprávněn, tím spíše povinen sdělovat účastníkovi potřebná poučení jiným způsobem. Soud není ani povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Soud tak uzavírá, že jelikož žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně toho, že právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonné povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudil uzavřenou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, a to absolutně.

21. Právní závěr o tom, že porušení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí má za následek absolutní neplatnost, a nikoliv relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ačkoliv by prostý jazykový výklad výše citovaného ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění rozhodném ke dni uzavření smlouvy, ke zkratkovitému závěru o relativním neplatnosti mohl vést, se opírá o teleologický, historický jakož i eurokonformní výklad uvedeného ustanovení.

22. Zákonem o spotřebitelském úvěru byla do českého právního řádu transponována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž jeho ustanovení je třeba vykládat právě v souladu s unijním právem. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK, kterým bylo k žádosti Okresního soudu v Ostravě rozhodnuto o jeho předběžných otázkách, přičemž v bodě 34. Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že„ (...) účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkával příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V daném rozsudku v bodě 46. pak Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že„ (…) články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány rovněž v tom směru, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost věřitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.“ Lze tak shrnout, že s unijním právem souladným následkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je v rámci vnitrostátního práva České republiky toliko neplatnost absolutní, a nikoliv neplatnost relativní.

23. Z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru se v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti dále podává, že účelem a smyslem této úpravy, bylo zejména„ (…) posílení principu zodpovědného úvěrování a dále posílit ochranu spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Je tedy nepochybné, že zákonodárce přijetím nové právní úpravy zamýšlel standard ochrany spotřebitele ve vztahu k poskytování spotřebitelského úvěru navýšit a prostředí poskytování spotřebitelských úvěrů ještě více kultivovat. S právě uvedeným by však stálo v příkrém rozporu, pokud by konstrukce sankce v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru obsažená v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon č. 145/2010 Sb.), měla být s přijetím nové právní úpravy nahrazena konstrukcí založenou na relativní neplatnosti, poskytující spotřebiteli nižší míru ochrany, resp. vedoucí přímo k oslabení ochrany spotřebitele. Jinými slovy, pokud záměrem zákonodárce nebylo přijetím nové právní úpravy oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není možné změněnou právní úpravu vykládat tak, že dosavadní právní následek nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá relativní neplatnost, tedy taková neplatnost, ke které soud narozdíl od absolutní neplatnosti nepřihlíží z úřední povinnosti, a které se musí spotřebitel sám dovolat, a to ještě ve lhůtě mu k tomu stanovené. Takový výklad by již dosaženou ochranu spotřebitele oslaboval a relativizoval. Není proto v souladu jednak s teleologickým výkladem, neboť by odporoval smyslu a účelu právní úpravy, jednak není souladný ani s výkladem historickým, když v zásadě pomíjí nastolené zásady, dosažené standardy a současné trendy, jakož i judikaturní vývoj v ochraně spotřebitele, a naopak dosavadní vývoj v této právní oblasti vrací o mnoho let nazpět.

24. Jelikož byla smlouva o úvěru s ohledem na výše uvedené soudem posouzena jako absolutně neplatná, soud žalobu co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 565,13 Kč, tedy co do nároku, jenž měl právní předchůdkyni žalobkyně vzniknout v souvislosti s platným uzavřením dané smlouvy, zamítnul, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

25. Pokud jde o poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, jejíž vrácení má poskytovatel úvěru v případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru na spotřebiteli z titulu bezdůvodného obohacení právo nárokovat, soud uvádí, že v rámci dokazování bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně sice peněžité prostředky ve sjednané výši jistiny úvěru skutečně poskytla, ale převodem na účet, jehož majitelkou nebyla v rozhodné době žalovaná. Žalobkyni se tedy nepodařilo prokázat, že peněžité prostředky poskytla právě žalované, a nikoliv jiné osobě, a že je to právě žalovaná kdo se na její úkor, resp. na úkor její právní předchůdkyně bezdůvodně obohatil. Ohledně rozsahu, resp. absence poučovací povinnosti soudu ve vztahu k účastníkovi stran neunesení jeho důkazního břemene, pokud se tento nedostaví k jednání, aniž by mu tomto bránil důležitý důvod, lze pak odkázat na již shora uvedené pod bodem 20. odůvodnění tohoto rozsudku. S ohledem na výše uvedené tak soud uzavírá, že jelikož nebylo věrohodně prokázáno, že by došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, byla žaloba i co do uplatňované jistiny, tj. co do částky 5 700 Kč zamítnuta, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

26. Žaloba tak byla soudem zamítnuta plném rozsahu.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalované, která byla ve věci jinak zcela úspěšná, žádné náklady nevznikly, nemohla ji být soudem přiznána jejich náhrada. Soud proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.