8 C 93/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem titul Pavlem Punčochářem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovnicí údaje o zástupci pro: žaloba dle § 299 zákona o zvl. řízeních soudních rozsudkem pro zmeškání

I. Žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci: Žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci: a) peněžní částky ve výši 156 960 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 42 Sd 229/2015-9, b) peněžní částky ve výši 12 871 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 2. 3. 2015, č. j. 42 Sd 54/2015-11, c) peněžní částky ve výši 39 240 Kč a 32 700 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 42 Sd 224/2015-9, d) peněžní částky ve výši 100 422 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. j. 42 Sd 238/2015-9, e) peněžní částky ve výši 125 403 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 1. 10. 2015, č. j. 42 Sd 164/2015-18, f) peněžní částky ve výši 32 620 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 26. 11. 2015, č. j. 42 Sd 198/2015-8, g) peněžní částky ve výši 2 484 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 18. 1. 2016, č. j. 42 Sd 237/2015-9, h) peněžní částky ve výši 156 960 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 42 Sd 228/2015-9, i) peněžní částky ve výši 38 613 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 1. 3. 2016, č. j. 42 Sd 244/2015-9, j) peněžní částky ve výši 32 613 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 42 Sd 135/2015-23.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 26 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit státu České republice prostřednictvím Obvodního soud pro Prahu 7 náhradu nákladů řízení v částce 5 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se podanými žalobami domáhal nahrazení souhlasu s vydáním předmětů úschovy - peněžních částek přijatých do úschovy soudu usneseními zdejšího soudu s tvrzením, že v řízení o úschově žalovaná nesouhlasila s vydáním předmětů úschov žalobci. Žalobce je přitom přesvědčen, že mu předmět úschovy náleží, když coby vlastník souboru nemovitostí v k. ú. [část obce] zapsaných na [list vlastnictví] a tvořících tzv. areál Pražské tržnice pronajal předmětné nemovitosti žalované na základě Nájemní smlouvy č. A/39 [číslo] ze dne 9. 12. 1994. Z důvodu prodlení žalované s placením nájemného žalobce předmětnou nájemní smlouvu vypověděl výpovědí ze dne 16. 12. 2011 doručenou dne 19. 12. 2011. Nájemní vztah skončil po uplynutí 12ti měsíční výpovědní doby 31. 12. 2012. Počínaje dnem 1. 1. 2013 žalované nesvědčil žádný užívací titul k předmětným nemovitým věcem a žalovaná neměla právo na platby od osob, které se žalovanou uzavřely podnájemní smlouvy k jednotlivým objektům v předmětném areálu. Oprávněnost podané výpovědi byla předmětem řízení před zdejším soudem pod sp. zn. 5 C 4/2013 v návaznosti na žalobu na zaplacení dlužného nájemného, která je projednávána před zdejším soudem pod sp. zn. 5 C 104/2012.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Namítala, že nesouhlasí s výpovědí ze dne 16. 12. 2011, neboť plnila všechny povinnosti z nájemního vztahu vždy řádně. Poukázala na to, že podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č.j. 35 Co 258/2019-622, a navrhla, aby soud řízení přerušil do skončení dovolacího řízení.

3. Usneseními zdejšího soudu soud řízení přerušil do pravomocného skončení věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 C 104/2012.

4. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, bylo zjištěno, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 246.417.488 Kč s příslušenstvím a dále povinnost do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku vyklidit a vyklizené řádně předat žalobkyni nemovitosti tvořící areál bývalých jatek v [obec a číslo], v [část obce], [ulice] [adresa], včetně pozemků číslo parcely [číslo], číslo parcely [číslo], číslo parcely [číslo] a číslo parcely [číslo] a číslo parcely 306 zahrnující 38 nadzemních objektů, vnitřní komunikace, veřejná prostranství a zděné oplocení areálu včetně 9 bran, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu v katastrálním území Holešovice na [příjmení] vlastnictví [číslo]. Oba soudy dospěly k závěru, že výpověď daná žalobcem žalované z nájemního poměru založeného nájemní smlouvou č. A/39 [číslo] ze dne 9. 12. 1994 je platná a oprávněná, a že nájemní poměr skončil ke dni 31. 12. 2012.

5. Po pravomocném skončení řízení soud ve věci 5 C 104/2012 soud pokračoval v řízení.

6. Podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s. byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.

7. Podle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

8. Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4301/2017). V projednávaném případě dospěl soud k závěru, že v rozhodnutích přijatých v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 4/2013 soudy závazně posoudily předběžnou otázku mezi týmiž účastníky řešenou přímo ve výroku rozhodnutí, tj. otázku existence nájemního poměru v rozhodném období (od 1. 1. 2013). Soud v projednávané věci proto nemůže shodnou otázku posuzovat opětovně, a to ani jako otázku předběžnou. Jelikož bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, že nájemní poměr vzniklý na základě nájemní smlouvy č. A/39 [číslo] ze dne 9. 12. 1994 uzavřené mezi účastníky dne 31. 12. 2012 zanikl, má soud za to, že od 1. 1. 2013 již žalovaná není oprávněna přijímat platby od svých podnájemců, které mohou náležet pouze žalobci coby vlastníku nemovitých věcí užívaných složiteli (podnájemci).

9. Vzhledem k tomu, že se žalovaná bez omluvy nedostavila k jednání konanému dne 29. 9. 2020, projednal a rozhodl soud věc v nepřítomnosti žalované v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 16. 12. 2020. Žalované bylo dne 29. 10. 2020 do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaná k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Podáním doručeným žalované dne 9. 12. 2020 došlo pouze ke změně času zahájení jednání.

10. Žalovaná se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí.

11. V posuzované věci se jedná o spor z titulu sporu o vydání úschovy. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení. Soud nepřiznal žalobci, jež je veřejnoprávní korporací, náhradu nákladů řízení spočívající v zastoupení advokátem, neboť se v posuzovaném případě jedná o formulářové žaloby jednoduššího typu (žaloby o nahrazení souhlasu žalované s vydáním úschovy), přičemž by žalobkyně měla disponovat vlastním odborným aparátem tak, aby v jednodušším typu soudních sporů nebyla nucena vynakládat prostředky na právní zastoupení. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů spočívající v uhrazených soudních poplatcích (20 000 Kč) a 21x režijní paušál nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (10x příprava a převzetí, 10x podání žaloby, 1x účast na jednání), celkem 26 300 Kč.

13. O náhradě nákladů státu soud rozhodl podle ust. § 148 o.s.ř. vůči neúspěšné žalované. Jedná se o náhradu nákladů státu spojených s ustanovením opatrovníka v době, kdy za žalovanou neexistovala osoba oprávněná za ni jednat (č.j. 8C 93/2018-35).