10 C 140/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Alžbětou Pasternakovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , Bc., narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19 454 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobkyně, jíž se domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 454 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 25.9.2019. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, kdy částka 28 000 Kč byla vyplacena žalovanému převodem na jeho účet a částka 2 000 Kč byla vyplacena v souladu se smlouvou zprostředkovateli úvěru jako jeho odměna. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 25 splátkách po 1 500 Kč měsíčně počínaje dnem 20.10.2019. Dále byla smlouvou ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z neuhrazených splátek. Z důvodu neplnění smlouvy žalobkyně podala proti žalovanému žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 26.10.2021 č.j. 9C 235/2020-97, přičemž žalovaný uhradil pohledávku z tohoto exekučního titulu, a to částku 25 465 Kč ke dni 17.4.2023. Předmětem tohoto řízení jsou nároky odlišné, než ty, které byly předmětem předchozího řízení. Žalovaný dosud neuhradil žalobkyni smluvní pokutu ve výši 19 454 Kč, kdy se jedná o smluvní poutu ve výši 0,1% denně z postupně splácená částky 25 465 za období od 15.7.2020 do 17.4.2023.

3. K výzvě soudu ohledně doplnění tvrzení vztahujících se k prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že úvěrová smlouvy byla uzavřena mezi podnikateli a nejedná se tak o spotřebitelský úvěr, což vyplývá z uvedení identifikačního čísla žalovaného v záhlaví smlouvy. Své původní tvrzení, že se jednalo o spotřebitelský úvěr označila za písařskou chybu. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, vyšla z toho, že žalovaný má dostatečné příjmy ve výši 27 900 Kč měsíčně, nemá negativní záznam v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku a je vlastníkem bytu. Dále vyšla z prohlášení žalovaného a částek existenčního a životního minima a normativních nákladů na nájemní bydlení.

4. Žalovaný při jednání namítl, že dlužný úvěr již uhradil, čímž považoval celou věc za skončenou. Žalovanou smluvní pokutu považuje vzhledem k výši úvěru za nemravnou s tím, že navrhuje z tohoto důvodu zamítnutí žaloby.

5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 25.9.2019 nadepsané jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že žalobkyně za zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že částka 28 000 Kč bude vyplacena žalovanému převodem na účet a částka 2 000 Kč bude vyplacena zprostředkovateli úvěru. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč počínaje 20.10.2019, a to při zápůjční úrokově sazbě 21,55% ročně a RPSN 32,7% ročně. Žalovaný je v záhlaví smlouvy identifikován mimo jiné též rodným číslem a identifikačním číslem. Smlouva ve svém textu odkazuje, že byla uzavřena dle § 2395 o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, je kromě záhlaví smlouvy, uvedeno na vícero místech smlouvy. V čl. 2 písm. a) je ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky úvěru pro každý případ, kdy se zákazník dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru nebo její části. V čl. 2 písm. b) je ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru v případě prodlení s úhradou zesplatněného úvěru. Taktéž v předsmluvních informacích je předmětný úvěr označován termínem „spotřebitelský“ a to na více místech textu.

6. Z formuláře čestného prohlášení ze dne 25.9.2019 v záhlaví nadepsaného „Závazky spotřebitele“ soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že se nenachází v úpadku, ani v hrozícím úpadku, a že proti němu není vedeno exekučního řízení. Z formuláře čestného prohlášení nadepsaného „Výdaje spotřebitele“ soud zjistil, že žalovaný uvedl, že dosahuje mzdy ve výši 22 795 Kč. Jako výdaje na bydlení uvedl částku 5 000 Kč, běžné pravidelné výdaje 0 Kč, splátky úvěrů 0 Kč, pravidelné platby ze všech pojistných smluv 0 Kč.

7. Z interního dokumentu žalobkyně nazvaného Posouzení úvěruschopnosti zákazníka soud zjsiti, že žalobkyně vyšla z toho, že domácnost, v níž žalovaný žije disponuje měsíčně částkou 50 000 Kč, z čehož 22 795 Kč tvoří příjem žalovaného z podnikání. Jako jeho faktické výdaje zohlednila částku 5 000 Kč měsíčně s tím, ze normativní náklady na bydlení činí 4 670 Kč a životní minimum 3 410 Kč.

8. Žalobkyně dále disponovala před uzavřením smlouvy výsekem výpisu z účtu žalovaného, ze které soud zjistil, že v měsíci červenci 2019 výdaje žalovaného hrazené z tohoto účtu přesáhly jeho příjmy a žalovaný byl nucen čerpat kontokorent, a to minimálně ve výši 14 200 Kč. Na konci měsíce červenec 2019 činil konečný zůstatek na účtu - 11 645 Kč (prokázáno výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, ). Z daňového přiznání žalovaného za rok 2018 soud zjistil, že základ daně činil částku 364 652 Kč a daň 54 690 Kč. Z výpisu z centrální evidence exekucí ze dne 25.9.2019 vyplývá, že proti žalovanému nebyla k tomuto datu vedena žádná exekuce. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalobce byl ke dni 25.9.2019 evidován jako vlastník bytové jednotky č. 15/2 v k.ú. , adresa, , přičemž na této nemovitosti vázlo blíže nespecifikované smluvní zástavní právo.

9. Z ostatních provedených důkazů (listiny s názvem bonita smlouvy na č. l. 8, splátkového kalendáře na č. l. 12, upomínky ze dne 28. 2. 2020, čestného prohlášení , jméno FO, ze dne 2. 3. 2020, seznamu odeslaných upomínek ze dne 28. 2. 2020, potvrzení české pošty, předžalobní výzvy ze dne 25. 2. 2020, úvěrových podmínek, záznamu o vložení dokumentu do systému, podacího lístku k doporučené zásilce ze dne 24. 5. 2024, předžalobní výzvy ze dne 24. 5. 2024, výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, výpočtu smluvní pokuty, statistiky rodinných účtů, výdajů na konečnou spotřebu domácnosti podle účelu, výše normativních nákladů na bydlení, životního minima, listiny s názvem pro zákazníky na č. l. 72) soud neučinil žádné závěry rozhodné pro posouzení věci, a to s ohledem na níže uvedené právní hodnocení.Právní posouzení:

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni poskytnutí úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. V souladu s ustálenou judikaturou je k neplatnosti podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru třeba přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele, byť v době uzavření smlouvy ještě nebyla účinná novela provedená zákonem č. 96/2022 Sb., která princip zkoumání z úřední povinnosti kodifikuje. Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

15. Soud se předně zabýval, zda se jedná o úvěr spotřebitelský nebo o úvěr poskytnutý žalovanému jako podnikateli, jak tvrdí žalobkyně. Na základě veškeré smluvní dokumentace soud dospěl k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, neboť žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy v pozici spotřebitele a nikoliv podnikatele, byť je v záhlaví smlouvy vedle jeho rodného čísla uvedeno též jeho identifikační číslo. Jak smlouva, tak předsmluvní dokumentace, používá ve svém textu opakovaně termín spotřebitelský úvěr, a to včetně odkazu na zákon č. 257/2016 Sb., tuto problematiku upravující. Z žádného ujednání smlouvy nevyplývá, že by se mělo jednat o úvěr poskytnutý za účelem podnikání. Ostatně sama žalobkyně v žalobě uvedla, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, přičemž toto své tvrzení označila za písařskou chybu až poté, co bylo soudem vyzvána k doplnění tvrzení týkajících se prověření úvěruschopnosti žalovaného.

16. S ohledem na shora uvedené tak žalobkyně byla povinna zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně této své povinnosti řádně nedostála. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod.

17. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela formálně. Zcela nepochopitelně se spokojila s prohlášením žalovaného, že v podstatě nemá žádné jiné výdaje než 5 000 Kč na bydlení a namísto toho, aby vyzvala žalovaného k objasnění této vysoce nepravděpodobné skutečnosti, vyšla pokud jde o jeho výdaje ze statistických údajů jako jsou normativní náklady na bydlení a spotřebu a částky životního minima stanovené zákonem, které ale nemusí mít s reálnými poměry žalovaného cokoliv společného. Její pozornost měl vzbudit též údaj o smluvním zástavním právu váznoucím na nemovitosti, který obvykle signalizuje existenci úvěru. Soudu není zřejmé ani to, na základě čeho dospěla k závěru uvedeném v jejím interním dokumentu, a to že žalobce žije v domácnosti, jejíž celkové příjmy jsou 50 000 Kč, když toto žalovaný nikde neuvádí a nevyplývá to z jakékoliv jiné listiny provedené k důkazu. Nijak ani nezohlednila informace vyplynuvší z bankovního výpisu, a to že žalobce má s největší pravděpodobností větší výdaje než příjmy a jeho zůstatek na běžném účtu je záporný. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by posoudila jeho úvěruschopnost s odbornou péčí, jak ji ukládá zákon. Soud má za to, že žalobkyně nedisponovala dostatečnými podklady, na jejichž základě by mohl oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet. Proto podle shora citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr vůbec poskytnout. Žalobkyně v podstatě vycházela pouze z velmi kusých informací sdělených žalovaným, aniž by se blíže zabýval dalšími okolnostmi, které mají či mohou mít vliv na jeho schopnost úvěr splácet. Za této situace měla žalobkyně přinejmenším žalovaného vyzvat k objasnění jím uváděných skutečností, což ale neučinila.

18. Protože žalobkyně nesplnila svoji povinnost vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelského úvěru, považuje soud úvěrovou smlouvu v souladu s ustálenou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i veškerých vedlejších ujednání jako je např. ujednání o smluvní pokutě. Je-li ujednání o smluvní pokutě neplatné, nelze se na jeho základě domáhat jakéhokoliv plnění. Soud proto žalobu zamítl v plném rozsahu jako nedůvodnou19. Plně úspěšný žalovaný by měl dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, nárok na náhradu nákladů řízení. Protože se ale náhrady nákladů výslovně vzdal, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.