10 C 43/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Alžbětou Pasternakovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 171 884 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 96 258 Kč, a to ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně splatných do 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, až do úplného zaplacení.

II. Žaloba žalobkyně proti žalovanému se zamítá co do částky 75 626 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 862,27 Kč a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 168 124 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 13. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 171 884 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 862,27 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 168 124 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 4. 11. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru CKL č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy a dlužnou částku neuhradil ani v dodatečné lhůtě 30 dnů, žalobkyně od smlouvy odstoupila. V souladu se smlouvou byl dopis s odstoupením od smlouvy žalovanému doručen uplynutím 10 kalendářních dnů ode dne odeslání. Žalobkyně tak pohledávku považuje za splatnou ke dni 13. 10. 2025. Žalovaný uhradil žalobkyni toliko 103 742 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 180 746,27 Kč sestávající z jistiny ve výši 168 124 Kč, smluvních poplatků ve výši 2 600 Kč, pojistného ve výši 1 160 Kč a smluvního úroku z jistiny v kapitalizované výši 8 862,27 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 168 124 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení. Ostatní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy žalobkyně nepožaduje. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně zjistila, že příjem žalovaného činil ke dni uzavření smlouvy 35 803 Kč. Splátka úvěru tedy činila 9,90 %. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle kterého pro závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Žalobkyně má za to, že žalovaný byl schopen úvěr splatit. Žalobkyně zaslala dne 19. 12. 2025 žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dluhu.

2. Soud žalobkyni usnesením ze dne 2. 3. 2026, č. j. 10 C 43/2026-19, vyzval, aby doplnila svá tvrzení a tyto podložila důkazy mj. o způsobu uzavření úvěrové smlouvy a o posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně ve svém podání ze dne 23. 3. 2026 doplnila, že žalovanému byl poskytnut úvěr v celkové výši 168 124 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem , hodnota, splátek v celkové výši 103 742 Kč, přičemž z této částky bylo 31 876 Kč započteno na jistinu, která tak byla ponížena na částku 168 124 Kč. Žalovaný se spolu s poskytnutou jistinou zavázal hradit i úrok ve výši 14,4 % ročně. Žalovaný se dostal do prodlení poté, co neuhradil splátku splatnou ke dni 4. 4. 2025. Co se týče dlužných poplatků, pak částka 500 Kč byla stanovena za 1. písemnou upomínku, částka 600 Kč za 2. upomínku a částka 1 500 Kč za ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele z důvodu prodlení trvajícího alespoň 3 měsíce. Ohledně pojištění žalobkyně doplnila, že žalovaný byl za dobu od 4. 1. 2023 do 1. 10. 2025 povinen uhradit pojistné v celkové výši 7 888 Kč. Jelikož uhradil pouze 6 728 Kč, žalobkyně požaduje doplacení rozdílu ve výši 1 160 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně doplnila, že informace poskytnuté žalovaným konfrontovala s výstupy z celé řady registrů/databází. Žalobkyně má za to, že postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, pokud ověřila výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních modelů. Žalobkyně doložila protokol o vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, ze kterého plyne, jaké informace posuzovala a jakým způsobem vyhodnotila schopnost žalovaného splácet úvěr. Totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy ověřila oproti předloženému dokladu totožnosti.

3. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2026 uvedl, že nárok uznává jen zčásti, a to co do výše půjčky bez úroků. Zároveň poukázal na to, jak společnost Cofidis prověřovala jeho úvěruschopnost, když v té době měl již čtyři bankovní půjčky v celkové výši 1 688 000 Kč a jednu nebankovní půjčku u společnosti , právnická osoba, ve výši 150 000 Kč.

4. Žalobkyně na jednání dne 7. 5. 2026 upřesnila, že výše poskytnutého úvěru činila 200 000 Kč a nikoliv 168 124 Kč. Dále uvedla, že žádnými výstupy z tvrzených lustrací v registru Solus ani CRIF nedisponuje.

5. Žalovaný na jednání dne 7. 5. 2026 učinil nesporným, že výše poskytnutého úvěru činila 200 000 Kč, že mu tato částka byla vyplacena, že žalobkyni uhradil ve splátkách 103 742 Kč a že k uzavření předmětné úvěrové smlouvy došlo prostřednictvím webových stránek a potvrzovacích kódů. Žalovaný dále uvedl, že je aktuálně zaměstnán v dopravním podniku a pobírá cca 50 000 Kč čistého měsíčně. V současnosti splácí další dluhy, a to přibližně částkou 18 000 Kč měsíčně. Měsíčně dále vynakládá 15 000 Kč na bydlení. V období od ledna 2026 do dubna 2026 mu bylo kvůli vedené exekuci měsíčně strháváno z platu 15 000 Kč. Na předmětný dluh by byl schopen splácet 4 000 Kč měsíčně.

6. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Mezi stranami bylo nesporné, že strany uzavřely prostřednictvím webových stránek žalobkyně a potvrzovacích SMS kódů smlouvu o spotřebitelském úvěru COFIKLASIK č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Mezi stranami dále nebylo sporu o tom, že žalovanému byla částka 200 000 Kč skutečně vyplacena a že žalovaný uhradil žalobkyni na splátkách celkem 103 742 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru COFIKLASIK č. , hodnota, soud zjistil, že k jejímu uzavření došlo dne 8. 11. 2022 a že žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal splácet 108 měsíčními splátkami po 3 546 Kč, přičemž v nich byla rovněž obsažena měsíční platba pojistného ve výši 232 Kč a úrok ve výši 14,4 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný splatit činila 357 912 Kč.

9. Z interní listiny žalobkyně nazvané jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , právnická osoba, . soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti u žalovaného počítala s měsíčním příjmem ve výši 35 803 Kč, dále počítala s tím, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení a že měsíčně na nájem vynakládá 0 Kč. Dále žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný dosud měsíčně na splátkách úvěrů vynaloží 23 275 Kč. Uvedená listina neprokazuje, že by žalobkyně žalovaného prověřila databázi SOLUS, CRIF, v centrální evidenci exekucí nebo v insolvenčním rejstříku, neboť se nejedná o výsledek vyhledávání v jakékoli databázi, nýbrž o listinu, kterou si žalobkyně vyhotovila sama, a pouze v ní zaškrtla určitá políčka.

10. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 1. 10. 2022 do 31. 10. 2022, který si žalobkyně opařila před poskytnutím úvěru žalovanému, soud zjistil, že příjem žalovaného činil v říjnu 2022 35 803 Kč. Z uvedeného výpisu soud dále zjistil, že v říjnu 2022 žalovaný uhradil na splátkách jiných úvěrů 6 347 Kč (dne 19. 10. 2022) a 3 185 Kč (dne 22. 10. 2022).

11. Žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu dopisem ze dne 1. 10. 2025 (prokázáno dopisem ze dne 1. 10. 2025 a výsekem poštovního podacího archu ze dne 3. 10. 2025).

12. Dopisem ze dne 19. 12. 2025 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě 180 746,27 Kč (prokázáno Výzvou k úhradě dluhu – Předžalobní upomínkou ze dne 19. 12. 2025 a Potvrzením podání s datem podání 19. 12. 2025).

13. Z dalších provedených důkazů soud nevyvodil žádné podstatné skutkové závěry, neboť měly prokázat nesporné skutečnosti nebo z nich s ohledem na níže uvedené právní hodnocení neplynula významná skutková zjištění.

14. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k následujícím právním závěrům.

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „(SpotřÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 SpotřÚ je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 SpotřÚ).

18. Podle § 87 odst. 1 SpotřÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Po zhodnocení shora uvedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Splnění povinností podle § 84 a násl. SpotřÚ, musí být poskytovatel úvěru schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. Byť žalobkyně tvrdí, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, k prokázání tohoto svého tvrzení předložila pouze svoji interní listinu označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti a výpis z účtu žalovaného za období jednoho měsíce předcházejícího uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Zpráva o posouzení úvěruschopnosti však zkoumání úvěruschopnosti nikterak neprokazuje, neboť se jedná o interní listinu, kterou si žalobkyně sama vyhotovila. Tvrzené lustrace žalovaného v databázích umožňujících posouzení platební morálky tak zůstaly v rovině neprokázaných tvrzení. V řízení pak vyplynulo, že žalobkyně se nijak nezabývala výdaji žalovaného, a to ani jeho měsíčními výdaji na bydlení, byť jí bylo známo, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení, tudíž se v jeho případě jedná o nemalou položku. Z výpisu z účtu žalovaného, který si žalobkyně opatřila před poskytnutím úvěru, žalobkyni muselo být zřejmé, že žalovaný již několik úvěrů splácel. Jelikož žalobkyně od žalovaného obdržela informaci, že dosud jenom na splátkách ostatních úvěrů vynakládal 23 275 Kč měsíčně, tedy více než 65 % svého příjmu, mělo jí být zřejmé, že žalovaný již další úvěr není schopen splácet. Soudu není zřejmé, proč žalobkyně uvedené poznatky zcela ignorovala, byť dle názoru soudu jednoznačně svědčily o tom, že žalovaný se ocitl ve dluhové spirále. Žalobkyně na základě jí známých skutečností nemohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Proto podle shora citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na které žalobkyně odkazovala, není na danou věc přiléhavé, neboť vychází z jiného skutkového stavu, kdy dlužník poskytnutý úvěr zcela splatil. Kromě toho, v dané věci soud žalobkyni vytýká nejen pochybení při zjišťování majetkových poměrů žalovaného, ale především to, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr přesto, že musela mít na základě vědomosti o existujících dluzích žalovaného důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet další úvěr.

22. Protože žalobkyně nesplnila svoji povinnost vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru a poskytla žalovanému úvěr, byť jí muselo být zřejmé, že není úvěruschopný, a proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout, považuje soud úvěrovou smlouvu na neplatnou, což se týká i všech vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhá poplatků, pojistného a úroků. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.

23. Žalovanému bylo poskytnuto celkem 200 000 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 103 742 Kč. Rozdíl částky poskytnuté žalobkyní ve výši 200 000 Kč a částky zaplacené žalovaným ve výši 103 742 Kč, tedy částka 96 258 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které je žalovaný v tomto rozsahu povinen vydat žalobkyni zpět. Soud proto žalobě co do částky 96 258 Kč vyhověl (výrok I.). Vzhledem k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy žalovanému nevznikla povinnost hradit úroky, pojistné či jakékoli poplatky v souvislosti s úvěrem, neboť se k tomu platně nezavázal. Žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v rozsahu všech těchto nároků požadovaných nad rámec nevrácené jistiny zamítl (výrok II.)

24. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž soud přihlédl k výši přiznaného nároku, celkovému zatížení žalovaného, výši jeho příjmů i jeho vlastnímu tvrzení o schopnosti splácet předmětný dluh v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Soud se proto domnívá, že není v možnostech žalovaného uhradit dlužnou částku jednorázově v zákonné pariční lhůtě tří dnů, a uložil mu povinnost zaplatit částku v pravidelných splátkách po 4 000 Kč. Toto rozhodnutí vychází dále z předpokladu, že splátkový kalendář sníží potřebu vymáhání pohledávky výkonem rozhodnutí. Nadto je žalobkyně společností poskytující nebankovní úvěry, takže lze důvodně předpokládat, že rozložení dluhu do splátek po 4 000 Kč její majetkové poměry zásadním způsobem neovlivní.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud soud přistoupí ke kapitalizaci úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, lze konstatovat, že oba účastníci byli úspěšní přibližně ve stejném poměru. Soud proto rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.