11 C 209/2011

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem JUDr. Petrem Svobodou v právní věci žalobců: a) nezl. celé jméno žalobkyně , datum narození , bytem adresa žalobkyně , b) celé jméno žalobkyně , datum narození , bytem adresa žalobkyně , c) celé jméno žalobkyně , datum narození , bytem adresa , d) celé jméno žalobce , datum narození , bytem adresa , všichni zastoupeni Mgr. jméno příjmení , advokátkou se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupenému JUDr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa , o odškodnění za škodu usmrcením,

I. Žalovaný je povinen zaplatit - žalobci a) nezletilé [celé jméno žalobkyně] částku 240.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, - žalobci b) [jméno] [příjmení] [celé jméno žalobkyně] částku 240.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, - žalobci c) [celé jméno žalobkyně] částku 240.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, - žalobci d) [celé jméno žalobce] částku 175.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. V části, kde se žalobci domáhali proti žalovanému zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 ročně ze žalovaných částech za období od [datum] do [datum] se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit náklady řízení - žalobci a) nezletilé [celé jméno žalobkyně] ve výši 69.372 Kč, - žalobci b) [jméno] [příjmení] [celé jméno žalobkyně] částku ve výši 69.372 Kč, - žalobci c) [celé jméno žalobkyně] ve výši 69.372 Kč, - žalobci d) [celé jméno žalobce] částku ve výši 61.020 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

IV. Žalovaný je povinen nahradit státu- České republice na nákladech řízení částku 1.864 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Obvodního soudu pro Prahu 8.

V. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 44.750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Obvodního soudu pro Prahu 8.

VI. Žalobci c) [celé jméno žalobkyně] se vrací zaplacená záloha na provedení důkazu ve výši 10.00 Kč z účtu Obvodního soudu pro Prahu 8. Žalobci se domáhali zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s tím, že k úmrtí jejich příbuzného [jméno] [celé jméno žalobce] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované nemocnice takto: 1) Žalovaná nemocnice panu [jméno] [celé jméno žalobce] nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, což u něj mohlo vést ke zhoršení psychického stavu. 2) Žalovaná nemocnice nijak nereagovala na vývoj psychického stavu u pana [jméno] [celé jméno žalobce] a nezabránila mu v opuštění areálu žalované, ačkoli jevil známky vážné duševní poruchy. 3) Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [celé jméno žalobce] ztratil, neposkytla žalovaná žádnou součinnost při pátrání po něm, ale naopak v něm žalobcům i bránila. /4) Žalovaná postupovala při poskytování zdravotní péče panu [jméno] [celé jméno žalobce] non lege artis, když neodhalila správnou diagnózu (selhávání jater) a v důsledku toho ani neposkytla adekvátní léčebnou péči, což v konečném důsledku mohlo vést až k úmrtí pana [jméno] [celé jméno žalobce]. Od tohoto posledního tvrzení však žalobci nakonec ustoupili a nenavrhovali k němu tedy ani provádět žádné dokazování./ Žalovaná nemocnice popírala jakékoliv pochybení s tím, že neměla žádné zákonné prostředky k tomu, aby mohla zabránit zemřelému opustit nemocnici, když tento se léčil dobrovolně. Žádné z projevů zemřelého během hospitalizace pak podle tvrzení nemocnice neposkytovaly důvod pro jakékoliv omezení zemřelého například formou detence. Podle nemocnice se jednalo o nešťastnou náhodu. Po provedeném dokazování vzal soud za procházené toto: Dne [datum] okolo 16. hodiny se panu [jméno] [celé jméno žalobce] (dále jen„ zemřelý“) udělalo v zaměstnání nevolno (epileptický záchvat) s tím, že následně byl ještě téhož dne hospitalizován v žalované nemocnici O tom není mezi účastníky sporu. Již v průběhu hospitalizace v blíže neurčený den v časných ranních hodinách byl zemřelý viděn jiným pacientem ([jméno] [anonymizováno]), který si všiml při cestě výtahem a následném pobytu venku (za účelem kouření) zřetelných neobvyklých projevů zemřelého (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva a výkřiky a vzhledem k roční době a počasí nedostatečné oblečení). V obdobném stavu pak viděl tento svědek zemřelého i následující den kolem desáté hodiny dopoledne a to v nemocniční chodbě, směřující k východu z nemocnice. To přesto, že v uvedeném období z důvodu chřipkové epidemie nesměli pacienti lůžkové oddělní vůbec opouštět, nicméně personálem to bylo tolerováno. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi svědka [příjmení]. Někdy kolem 8.00 hodin dne [datum] přijal strážník ostrahy nemocnice [příjmení] [jméno] telefonát z oddělení biochemie-urologie (od zdravotní sestry [příjmení]), že tam jsou problémy s pacientem, který strhává plakáty a slovně vyhrožuje personálu tohoto oddělení. Když strážník dorazil na místo, pacient již tam nebyl a strážník jej posléze nalezl na oddělení dětské chirurgie. Tento pacient se procházel po chodbě a vypadal, jako by něco hledal. Z levého rukávu mu vyčnívala kanyla. Na všechny dotazy strážníka odpovídal tento pacient pouze jediným slovem„ [ulice]“. Následně se pak pacient posadil ke stolku s letáčky s tím, že strážníkovi se na něm nadále nezdálo nic podezřelého a proto strážník usoudil, že další opatření nejsou třeba a odešel. Na polici pak strážník ztotožnil tohoto pacienta se zemřelým [jméno] [celé jméno žalobce]. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi strážníka ve spojení s jeho výpovědí před orgány policie (Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne [datum]). Právě z důvodu nejasné diagnózy s projevy epileptického záchvatu byl zemřelému předepsán lékařem takzvaný zvýšený dohled, což znamená tříhodinové pozorování, zda nedostal další záchvat. V den [datum] v době velké vizity byl však již tento zvýšený dohled z popudu lékaře MUDr. [příjmení] zrušen. Ke zrušení dohledu však nedošlo z důvodu vyjasnění diagnózy, ale pouze z personálních důvodů, když na lůžkové části neměla nemocnice tolik personálu, aby mohl být takový zvýšený dohled nad pacienty zajištěn. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi lékaře MUDr. Ing. [příjmení] [příjmení]. Přibližně od 10.00 hodin dne [datum] začali zemřelého postrádat jeho příbuzní (nezvedal jim mobil). Od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že zemřelý je na odborném vyšetření. Až v průběhu dne kolem 13. hodiny se pak i nemocnice zapojila aktivně do pátrání po zemřelém. K tomu soud považuje za potřebné uvést, že vzhledem k okolnostem úmrtí zemřelého (viz dále) nebylo prokázáno, že i při rychlejší reakci nemocnice by pacient nezemřel. Proto soud z hlediska procesní ekonomiky neprováděl již podrobnější dokazování k jednání nemocnice poté, co zemřelý budovu nemocnice opustil. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice (ulice [ulice], na vlakové trati před vlakovým tunelem na špatně přístupném místě). Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (podle slovníku cizích slov se jedná o diagnózu velkého epileptického záchvatu). [obec] ani na základě ohledání místa činu ani na základě následné pitvy nezjistila cizí zavinění s tím, že zemřelý před svou smrtí se plazil neprůchozím zarostlým svahem až se dostal na místo, kde zemřel následky podchlazení a vyčerpání organismu. Uvedené soud zjistil z Protokolu o ohledání místa činu z [datum] (č.l. 49 spisu PČR OŘP [obec] III č.j. ORIII-18929-15/TČ-2009-001314-) ve spojení s Úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny z [datum] (č.l. 56). I policie tedy dospěla k závěru, že zemřelý se na místo své smrti dostal fakticky přímou cestou z nemocnice. Čili je zde pravděpodobnost hraničící s jistotou, že pacient ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel a ke konci se již doplazil na místo, kde byl nalezen mrtev. Den úmrtí zemřelého byl určen soudem na [datum]. Jak ale plyne z usnesení zdejšího soudu č.j. Nc 701/2010-61 ze dne 11.11.2010 ve spojení s rozsudkem č.j. Nc 1012/2015-41 ze dne 9. července 2015 takto soudně stanovený den smrti je dnem, který zemřelý nepřižil. Vzhledem k povětrnostním podmínkám však lze připustit, že fakticky ke smrti došlo o jeden až dva dny dříve. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013) Jakkoliv skutkový děj v časovém úseku mezi opuštěním nemocnice a úmrtím zemřelého prokazují jen nepřímé důkazy, lze v daném případě bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že zemřelý po opuštění nemocnice ve změněném psychickém stavu přímou cestou došel a doplazil se na místo, kde během několika dnů zemřel a kde byl také nalezen. Soud vzhledem ke shora uvedeným skutkovým závěrům zkoumal, zda nemocnice nějakým způsobem pochybila při péči o zemřelého pacienta a zda toto pochybení vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Vymezení pojmu„ porušení právní povinnosti“ (25 Cdo 2382/2010): Porušením právní povinnosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Podle § 11 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. - o péči o zdraví lidu zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Podle § 55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. - o péči o zdraví lidu zdravotničtí pracovníci jsou povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Jestliže nemocnice pověřuje členy ostrahy posuzováním zdravotního (duševního) stavu pacientů, je zřejmé, že v daném případě je třeba i takového člena ostrahy považovat analogicky při provádění této činnosti za zdravotnického pracovníka. Soud tedy uzavřel, že nemocnice (zdravotničtí pracovníci) nepostupovala v daném případě lege artis. Za situace, kdy pacient se zatím neznámou (nepotvrzenou) diagnózou s projevy psychické poruchy, který měl být zvláště pečlivě sledován, několik hodin bloudí po různých oddělných nemocnice ve zcela zjevně nenormálním duševním stavu, tak jedinou reakcí nemocnice bylo vyslání člena ostrahy. Ten, aniž měl jakékoliv medicínské vzdělání usoudil, že pacient je v pořádku. Čímž zřejmě nemocnice považovala celou věc za vyřešenou a uzavřenou. Je zcela zřejmé, že postup lege artis měl být v prvé řadě okamžitě pacienta, který byl nebezpečný bezpochyby sobě a zřejmě i svému okolí (viz shora popsaní incident), nechat zabezpečit proti sebepoškození včetně opuštění nemocnice s případným návrhem na detenci. Současně pak bylo třeba pacienta vzhledem jeho změněnému a zjevně akutnímu duševnímu stavu neprodleně vyšetřit lékařem s příslušnou specializací (nikoliv strážným!) a zahájit příslušnou léčbu. Jinými slovy učinit všechna opatření, které má nemocnice k dispozici, aby zamezila pacientovi opustit nemocnici ve stavu, v jakém se akutně nacházel. Nesplnění této povinnosti pak bezprostředně vedlo k úmrtí pacienta. Soud v této souvislosti ještě považuje za potřebné vyjádřit se k námitce žalované nemocnice ohledně toho, zda shora uvedené posouzení je posouzením právním či odborným, vyžadujícím posouzení znalcem. V daném případě je soud přesvědčen, se jedná o výlučně právní posouzení, kdy fakticky soud jako předběžnou otázku řešil potřebnost detence pacienta v daném konkrétním akutním okamžiku. Přitom právě o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče rozhodují soudy ve vztahu k okamžiku převzetí (tedy o akutní potřebě detence) pouze na základě zdravotní dokumentace a výslechu pacienta a lékaře. Znalecký posudek je třeba pro rozhodování až o dalším setrvání v detenci. V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že zatímco strážného považuje nemocnice zjevně za dostatečně kvalifikovanou osobu pro posouzení akutního duševního stavu pacienta, soudu takové právo upírá. Soud pak navíc nehodnotil duševní stav zemřelého z medicínského hlediska, ale pouze z pohledu jeho zjevných odchylek od běžného standardu lidského chování v konkrétním místě a čase. Pokud soud provedl k důkazu výslechy svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], tyto svědkyně měli prokázat tvrzené jednání (respektive nečinnost) nemocnice poté, co zemřelý nemocnici opustil; také měly svědčit o skutečnosti, že zemřelému byla nešetrným způsobem sdělena neověřená (a jak ukázal následná pitva i nesprávná) závažná onkologická diagnóza. Co se týče jednání nemocnice poté, co ji pacient opustil, tak vzhledem k právním skutkovým závěrům soudu shora je tato skutečnost pro posouzení sporu právně nevýznamná. Proto v tomto směru soud výpovědi těchto svědkyň vůbec nehodnotil. Co se týče žalobci tvrzeného neetického jednání lékařů při nešetrném sdělování diagnózy zemřelému, svědkyně měly informace pouze z doslechu s tím, že ani důkaz výslechem těchto svědkyň ve spojení s dalšími provedenými důkazy nevedl k jednoznačnému prokázání, že lékaři či jiný zdravotnický pracovník nemocnice by se dopustil tvrzeného jednání. Navíc pak i kdyby toto bylo prokázáno, chyběla by zde bezprostřední příčinná souvislost mezi takovým jednáním a smrtí zemřelého pacienta. Ze stejných důvodů soud v tomto odůvodnění nehodnotí výpověď MUDr. [jméno] [příjmení], ošetřující lékařky zemřelého. Co se týče výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], zdravotní sestry, tak ta si na žádný incident popisovaný strážníkem nepamatovala. Jiné poznatky o věci tato svědkyně neměla. Stejně tak právně bezvýznamné byly i důkazy ve formě novinových článků, které soud proto pro nadbytečnost neprovedl. Konečně pak soud neprovedl ani důkazy navržené podmíněně („ bude-li to soud považovat za nezbytné“) neboť k podmíněným úkonům soud nepřihlíží (§41a odst. 2 o.s.ř.). Dále vzal soud za prokázané, že žalobkyně a) je dcerou zemřelého, žalobkyně b) byla manželkou zemřelého, žalobkyně c) je matkou zemřelého a žalobce d) je bratr zemřelého. Uvedené skutečnosti soud zjistil z rodných listů účastníků a z oddacího listu žalobkyně b). Podle ustanovení § 444 odst. 3) obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodné, a to: a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Proto soud žalobě vyhověl a žalobcům jako pozůstalým po zemřelém přiznal jednorázové odškodné jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Co se týče žalovaného úroku z prodlení, žalobci požadují úrok„ ode dne doručení žaloby“. K tomu došlo dne [datum]. Žalobci v rámci dispozičního práva s předmětem žaloby bezpochyby mohou požadovat úrok z prodlení i za kratší období, než by měli zákonný nárok; například tedy až ode dne doručení žaloby. To by ovšem nejprve museli tvrdit a prokázat, že k prodlení došlo již před doručením žaloby. Nic takového ovšem v daném případě nenastalo a je tak zjevné, že žalobci za relevantní výzvu k plnění považují až žalobní návrh. Potom ovšem pro určení prvého dne prodlení a s tím spojenou výši úroku z prodlení není samozřejmě rozhodující den doručení žaloby, ale ve smyslu ustanovení § 563 obč. zák. žalovaný byl povinen plnit až následující den po doručení žaloby a první den prodlení je tedy až den [datum]. Nárok na zákonný úrok z prodlení plyne z ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák., výše úroku pak z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném k prvému dni prodlení. Proto soud žalobě co se týče zákonného úroku z prodlení vyhověl jen v rozsahu zákonného nároku s tím, že část (byť jen za dva dny) zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci byli neúspěšní jen v poměrně nepatrné části, a proti jim soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Výše nákladů řízení každého ze žalobců je dána odměnou zástupce žalobce (§ 151 odst. 2 o.s.ř. za použití vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, které bylo použito v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], č.j. Pl. ÚS 25/12), paušální náhradou výloh advokáta á 300 Kč za každý úkon právní služby ve smyslu ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Zástupce žalobce provedl celkem 9 úkonů právní služby / převzetí a příprava zastoupení, 2x písemné podání ve věci samé (podání žaloby, doplnění žaloby ze dne [datum]) a 6x účast advokáta u ústního soudního jednání/. První písemné doplnění žaloby ze dne [datum] pak nebylo odůvodněno vývojem sporu, ale absencí základních skutkových vylíčení, která měla být již v samotné žalobě. Z toho důvodu tento úkon nelze považovat za účelně vynaložený a proto za něj soud žalobcům náklady řízení nepřiznal. Protože pak ze strany zástupce žalobců se jednalo o společné úkony při zastupovaní více účastníků, došlo ke krácení odměny (a tedy i nákladů řízení) podle § 12 odst. 3 AT o 20%. Celkové náklady řízení žalobců a) až c) Odměna - 9260 Kč x 9 odměna snížená o - 20% Režijní paušál - 300 Kč x 9 Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 69.372 Kč Celkové náklady řízení žalobce d) Odměna - 8100 Kč x 9 odměna snížená o - 20% Režijní paušál - 300 Kč x 9 Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 61.020 Kč O nákladech řízení státu, které mu vznikly vyplacením svědečného pak soud rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. (výrok IV.). Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích Je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství. V dané věci pak byli žalobci osvobozeni od poplatkové povinnosti, a proto soud podle shora uvedeného ustanovení uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu žalovanému. Výše soudního poplatku pak odpovídá položce 1 bod 1. písm. c) sazebníku soudních poplatků: 3x 12.000 Kč + 8.750 Kč = 44.750 Kč (výrok V.). Žalobkyně c) [celé jméno žalobkyně] složila zálohu na předpokládané náklady důkazu ve výši 10.00 Kč. Jak bylo uvedeno shora, povinnost nahradit náklady řízení státu vzhledem k výsledku řízení stíhá v plné výši žalovaného. Žalobci tedy nemají v tomto směru žádnou povinnost a proto mají právo na vrácení celé složené zálohy (výrok [příjmení]).