11 C 209/2011

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem JUDr. Petrem Svobodou ve věci žalobců: a) nezletilá celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně c) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa d) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa všichni zastoupeni advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupené advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o odškodnění za škodu usmrcením

I. Žalovaná je povinen zaplatit - žalobkyni a) nezletilé [celé jméno žalobkyně] částku 240.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, - žalobkyni b) [jméno] [příjmení] [celé jméno žalobkyně] částku 240.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, - žalobkyni c) [celé jméno žalobkyně] částku 240.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, - žalobci d) [celé jméno žalobce] částku 175.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. V části, kde se žalobci domáhali proti žalované zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5% ročně ze žalovaných částek za období od [datum] do [datum] se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit náklady řízení - žalobci a) nezletilé [celé jméno žalobkyně] ve výši 92.496 Kč, - žalobci b) [jméno] [příjmení] [celé jméno žalobkyně] částku ve výši 92.496 Kč, - žalobci c) [celé jméno žalobkyně] ve výši 102.496 Kč, - žalobci d) [celé jméno žalobce] částku ve výši 81.360 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na nákladech řízení částku ve výši, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

V. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 44.750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Obvodního soudu pro Prahu 8. Žalobci se domáhali proti žalované nemocnici zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s původním tvrzením, že k úmrtí jejich příbuzného [jméno] [celé jméno žalobce] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované nemocnice takto: 1) Žalovaná nemocnice panu [jméno] [celé jméno žalobce] nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, což u něj mohlo vést ke zhoršení psychického stavu. 2) Žalovaná nemocnice nijak nereagovala na vývoj psychického stavu u pana [jméno] [celé jméno žalobce] a nezabránila mu v opuštění areálu žalované, ačkoli jevil známky vážné duševní poruchy. 3) Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [celé jméno žalobce] ztratil, neposkytla žalovaná žádnou součinnost při pátrání po něm, ale naopak v něm žalobcům i bránila. 4) Žalovaná nemocnice postupovala při poskytování zdravotní péče panu [jméno] [celé jméno žalobce] non lege artis, když neodhalila správnou diagnózu (selhávání jater) a v důsledku toho ani neposkytla adekvátní léčebnou péči, což v konečném důsledku mohlo vést až k úmrtí pana [jméno] [celé jméno žalobce]. Od tohoto posledního tvrzení však žalobci nakonec ustoupili a nenavrhovali k němu tedy ani provádět žádné dokazování./ Ve věci byl vydán soudem prvého stupně rozsudek ze dne [datum], který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze čj. 55Co 334/2016-220 ze dne 14. října 2016. Odvolací soud uložil soudu prvého stupně v novém řízení vypracovat posudek na posouzení otázky, zda lékaři při léčení zemřelého pacienta postupovali lege artis. Současně odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že pracovník ostrahy nepatří mezi zdravotnický personál. Po té, co se s jednotlivými argumenty žalobců vypořádal soud v původním (byť následně zrušeném) rozsudku, žalobci nyní spatřují pochybení nemocnice pouze v tom, že nezabránila zemřelému pacientovi v opuštění areálu nemocnice, když nechala posouzení jeho zdravotního (duševního) stavu pouze na pracovníkovi ostrahy. Soud se tedy zaměřil v novém řízení jen na posouzení uvedeného tvrzeného pochybení žalované nemocnice včetně dokazování pouze v tomto rozsahu. Proto provedené důkazy vztahující se k jiným (původně tvrzeným) pochybením nemocnice, jak byly hodnoceny ve zrušeném rozsudku, již v tomto odůvodnění pro nadbytečnost znovu neuvádí. Žalovaná nemocnice popírala jakékoliv pochybení s tím, že neměla žádné zákonné prostředky k tomu, aby mohla zabránit zemřelému pacientovi opustit nemocnici, když tento se léčil dobrovolně. Žádné z projevů zemřelého během hospitalizace pak podle tvrzení nemocnice neposkytovaly důvod pro jakékoliv omezení zemřelého například formou detence. Podle nemocnice se jednalo o nešťastnou náhodu. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané toto: Dne [datum] okolo 16. hodiny se panu [jméno] [celé jméno žalobce] (dále jen„ zemřelý“) udělalo v zaměstnání nevolno (epileptický záchvat) s tím, že následně byl ještě téhož dne hospitalizován v žalované nemocnici O tom není mezi účastníky sporu. Již v průběhu hospitalizace v blíže neurčený den v časných ranních hodinách byl zemřelý viděn jiným pacientem ([jméno] [anonymizováno]), který si všiml při cestě výtahem a následném pobytu venku (za účelem kouření) zřetelných neobvyklých projevů zemřelého (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva a výkřiky a vzhledem k roční době a počasí nedostatečné oblečení). V obdobném stavu pak viděl tento svědek zemřelého i následující den kolem desáté hodiny dopoledne a to v nemocniční chodbě, směřující k východu z nemocnice. To přesto, že v uvedeném období z důvodu chřipkové epidemie nesměli pacienti lůžkové oddělní vůbec opouštět, nicméně personálem to bylo tolerováno. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi svědka [příjmení]. Někdy kolem 8.00 hodin dne [datum] přijal strážník ostrahy nemocnice [příjmení] [jméno] telefonát z oddělení biochemie-urologie (od zdravotní sestry [příjmení]), že tam jsou problémy s pacientem, který strhává plakáty a slovně vyhrožuje personálu tohoto oddělení. Když strážník dorazil na místo, pacient již tam nebyl a strážník jej posléze nalezl na oddělení dětské chirurgie. Tento pacient se procházel po chodbě a vypadal, jako by něco hledal. Z levého rukávu mu vyčnívala kanyla. Na všechny dotazy strážníka odpovídal tento pacient pouze jediným slovem„ [ulice]“. Následně se pak pacient posadil ke stolku s letáčky s tím, že strážníkovi se na něm nadále nezdálo nic podezřelého a proto strážník usoudil, že další opatření nejsou třeba a odešel. Na polici pak strážník ztotožnil tohoto pacienta se zemřelým [jméno] [celé jméno žalobce]. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi strážníka ve spojení s jeho výpovědí před orgány policie (Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne [datum]). Přibližně od 10.00 hodin dne [datum] začali zemřelého postrádat jeho příbuzní (nezvedal jim mobil). Od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že zemřelý je na odborném vyšetření. Až v průběhu dne kolem 13. hodiny se pak i nemocnice zapojila aktivně do pátrání po zemřelém. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice (ulice [ulice], na vlakové trati před vlakovým tunelem na špatně přístupném místě). Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (podle slovníku cizích slov se jedná o diagnózu velkého epileptického záchvatu). [obec] ani na základě ohledání místa činu ani na základě následné pitvy nezjistila cizí zavinění s tím, že zemřelý před svou smrtí se plazil neprůchozím zarostlým svahem až se dostal na místo, kde zemřel následky podchlazení a vyčerpání organismu. Uvedené soud zjistil z Protokolu o ohledání místa činu z [datum] (č.l. 49 spisu PČR OŘP [obec] III č.j. ORIII-18929-15/TČ-2009-001314-) ve spojení s Úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny z [datum] (č.l. 56). I policie tedy dospěla k závěru, že zemřelý se na místo své smrti dostal fakticky přímou cestou z nemocnice. Čili je zde pravděpodobnost hraničící s jistotou, že pacient ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel a ke konci se již doplazil na místo, kde byl nalezen mrtev. Den úmrtí zemřelého byl určen soudem na [datum]. Jak ale plyne z usnesení zdejšího soudu č.j. Nc 701/2010-61 ze dne 11.11.2010 ve spojení s rozsudkem č.j. Nc 1012/2015-41 ze dne 9. července 2015 takto soudně stanovený den smrti je dnem, který zemřelý nepřižil. Vzhledem k povětrnostním podmínkám však lze připustit, že fakticky ke smrti došlo o jeden až dva dny dříve. „ Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013) Jakkoliv skutkový děj v časovém úseku mezi opuštěním nemocnice a úmrtím zemřelého prokazují jen nepřímé důkazy, lze v daném případě bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že zemřelý po opuštění nemocnice ve změněném psychickém stavu přímou cestou došel a doplazil se na místo, kde během několika dnů zemřel a kde byl také nalezen. Soud vzhledem ke shora uvedeným skutkovým závěrům zkoumal, zda nemocnice nějakým způsobem pochybila při péči o zemřelého pacienta a zda toto pochybení vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Jak bylo uvedeno shora, toto pochybení nyní soud zkoumal pouze v rozsahu, zda nemocnice porušila nějakou povinnost k ochraně zdraví a života zemřelého pacienta a zda porušení takové povinnost vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Jak jednoznačně vyplynulo ze znaleckého posudku znaleckého ústavu 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne [datum] doplněného výslechem pověřeného zpracovatele Prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., lékaři při samotné léčbě postupovali lege artis a nedopustili se žádného pochybení. Zde je však třeba zdůraznit, že zejména pokud i odvolací soud dospěl k závěru, že pracovník ostrahy nemocnice není zdravotnickým personálem, nelze na celou věc pohlížet pouze z úzkého pohledu vlastní lékařské péče„ lege artis“. [nemocnice] jako právnická osoba kromě vlastní léčby jako takové je povinna v rámci hospitalizace zajistit pacientům i další nutné služby, jako je strava, ubytování, úklid a v neposlední řadě i jejich bezpečnost. Zde se již nejedná o odbornou otázku, ale o otázku právní. Hodnocení této právní otázky pak nepřísluší znalcům a případné úvahy na toto téma ve znaleckém posudku jsou tedy zcela irelevantní. V případě popsaného chování a incidentu zemřelého pacienta, který předcházel jeho odchodu z nemocnice je zřejmé, že nemocnice porušila svou prevenční povinnost. Pracovník ochranky nemocnice neměl žádné oprávnění posuzovat zdravotní (duševní) stav pacienta, ale měl okamžitě zajistit jeho bezpečnost (zabránit mu tak v odchodu) a měl okamžitě pacienta odvést k příslušnému lékaři či lékaře přivolat. Sám člen ostrahy [jméno] jako svědek vypověděl, že zemřelý pacient se mu sice jevil klidným, nicméně na komunikační úrovni odpovídal na všechny otázky strážného zjevně zmateně pouze jedním slovem„ [ulice]“. Již sama tato skutečnost, navíc ve spojení s předchozím agresívním chování zemřelého, měla jednoznačně vést k tomu, že strážný měl pacienta odvést k příslušnému lékaři a teprve ten by byl oprávněn posoudit, zda pacient potřebuje medikaci, detenci a podobně. Pokud se tak nestalo, je zřejmé, že nemocnice buď nemá vypracovány žádné bezpečnostní postupy pro podobné případy a nebo je nedodržuje. Zde se tedy již nejedná o otázku, zda lékaři postupovali„ lege artis“, když pracovník ostrahy ani žádného lékaře nevyrozuměl. Jedná se tedy o odpovědnost nemocnice za škodu v širším měřítku, přesahujícím pouhou úvahu o postupu lege artis. Soud tedy uzavřel, že žalovaná nemocnice neposkytla takovou ochranu pacienta, jakou lze na ní spravedlivě požadovat, když hodnocení aktuálního psychického stavu pacienta ponechala pouze na členu ostrahy, který není zdravotnickým pracovníkem a k takové činnosti není tedy ani oprávněn. Nesplnění povinnosti zajistit bezpečnost pacienta pak bezprostředně vedlo k jeho úmrtí. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. (K tomu srovnej například 25 Cdo 2382/2010) Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) v ustanovení § 415 obč. zák., ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce. Po právní stránce pak žalovaná tuto povinnost porušila. Proto odpovídá i za škodu, která tímto porušením povinnosti vznikla žalobcům - viz dále. Dále vzal soud za prokázané, že žalobkyně a) je dcerou zemřelého, žalobkyně b) byla manželkou zemřelého, žalobkyně c) je matkou zemřelého a žalobce d) je bratr zemřelého. Uvedené skutečnosti soud zjistil z rodných listů účastníků a z oddacího listu žalobkyně b). Podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodné, a to: a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Proto soud žalobě vyhověl a žalobcům jako pozůstalým po zemřelém přiznal jednorázové odškodné jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Co se týče žalovaného úroku z prodlení, žalobci požadují úrok„ ode dne doručení žaloby“. K tomu došlo dne [datum]. Žalobci v rámci dispozičního práva s předmětem žaloby bezpochyby mohou požadovat úrok z prodlení i za kratší období, než by měli zákonný nárok; například tedy až ode dne doručení žaloby. To by ovšem nejprve museli tvrdit a prokázat, že k prodlení došlo již před doručením žaloby. Nic takového ovšem v daném případě nenastalo a je tak zjevné, že žalobci za relevantní výzvu k plnění považují až žalobní návrh. Potom ovšem pro určení prvého dne prodlení a s tím spojenou výši úroku z prodlení není samozřejmě rozhodující den doručení žaloby, ale ve smyslu ustanovení § 563 obč. zák. žalovaný byl povinen plnit až následující den po doručení žaloby a první den prodlení je tedy až den [datum]. Nárok na zákonný úrok z prodlení plyne z ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák., výše úroku pak z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném k prvému dni prodlení. Proto soud žalobě co se týče zákonného úroku z prodlení vyhověl jen v rozsahu zákonného nároku s tím, že část (byť jen za dva dny) zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci byli neúspěšní jen v poměrně nepatrné části, a proti jim soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Výše nákladů řízení každého ze žalobců je dána odměnou zástupce žalobce (§ 151 odst. 2 o.s.ř. za použití vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, které bylo použito v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], č.j. Pl. ÚS 25/12), paušální náhradou výloh advokáta á 300 Kč za každý úkon právní služby ve smyslu ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Zástupce žalobce provedl celkem 12 úkonů právní služby / převzetí a příprava zastoupení, 4x písemné podání ve věci samé (podání žaloby, doplnění žaloby ze dne [datum], vyjádření k odvolání žalovaného a vyjádření ke znaleckému posudku) a 7x účast advokáta u ústního soudního jednání/. První písemné doplnění žaloby ze dne [datum] pak nebylo odůvodněno vývojem sporu, ale absencí základních skutkových vylíčení, která měla být již v samotné žalobě. Z toho důvodu tento úkon nelze považovat za účelně vynaložený a proto za něj soud žalobcům náklady řízení nepřiznal. Protože pak ze strany zástupce žalobců se jednalo o společné úkony při zastupovaní více účastníků, došlo ke krácení odměny (a tedy i nákladů řízení) podle § 12 odst. 3 AT o 20%. Celkové náklady řízení žalobců a) až c) Odměna - 9260 Kč x 12 odměna zvýšená/snížená o - 20% Režijní paušál - 300 Kč x 12 Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 92.496 Kč Žalobkyně c) [celé jméno žalobkyně] pak také uhradila zálohu 10.00 Kč na náklady důkazu, která byla spotřebována na částečnou úhradu znaleckého posudku. Proto k nákladům řízení této žalobkyně se přičítá ještě uvedená částka. Celkové náklady řízení žalobce d) Odměna - 8100 Kč x 12 odměna zvýšená/snížená o - 20% Režijní paušál - 300 Kč x 12 Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 81.360 Kč Výrok ad IV. o náhradě nákladů řízení státu je opodstatněn tím, že v době rozhodování soudu o věci samé nebylo ještě rozhodnuto o části znalečného za úkon spočívající ve výslechu znalce (znaleckého ústavu) při jednání soudu dne [datum] a proto není možno rozhodnout co do výše o částce, kterou bude účastník povinen uhradit. Záloha zaplacená žalobkyní c) [celé jméno žalobkyně] byla již ke dni vyhlášení rozsudku spotřebována plně na úhradu znalečného. Je tedy zřejmé, že další znalečné, o jehož výši bude teprve rozhodnuto v budoucnu, již nebude možno uhradit ze zálohy a bude jej tedy hradit stát podle ustanovení § 141 odst. 2 o.s.ř. Podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalovaný byl v řízení plně neúspěšný a proto je povinen státu uhradit částku, která bude podle ust. § 155 odst. 1 o.s.ř. určena až v samostatném usnesení. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích Je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství. V dané věci pak byli žalobci osvobozeni od poplatkové povinnosti, a proto soud podle shora uvedeného ustanovení uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu žalovanému. Výše soudního poplatku pak odpovídá položce 1 bod 1. písm. c) sazebníku soudních poplatků: 3x 12.000 Kč + 8.750 Kč = 44.750 Kč (výrok V.).