11 C 458/2015

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. jméno jméno a soudkyň JUDr. Renáty Zimové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované o zaplacení částka s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. července 2020, č. j. 11 C 458/2015-647

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek mění tak, že žalobkyni se povinnost platit náklady řízení státu neukládá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05 % ročně od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši [částka] ve lhůtě tří dnů (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů státu částku ve výši [částka] ve lhůtě tří dnů (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala původně zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako úhrady jí uhrazených nákladů na léčení své pojištěnkyně jakožto účastnice veřejného zdravotního pojištění, paní [jméno] [příjmení] (dále též jen„ poškozená“), která utrpěla zranění při dopravní nehodě dne [datum], kterou způsobil [jméno] [příjmení] (dále též jen„ řidič“). Svůj nárok uplatnila vůči žalované čtyřmi postupnými výzvami, a to 1/ výzvou doručenou dne [datum] na částku [částka], kterou následně ponížila na základě námitek žalované na částku [částka], na kterou žalovaná následně uhradila částku [částka], 2/ výzvou doručenou dne [datum] na částku [částka], na kterou žalovaná uhradila [částka], 3/ výzvou doručenou dne [datum] na částku [částka], kterou následně ponížila na částku [částka], na což žalovaná uhradila částku [částka] a 4/ výzvou doručenou dne [datum] na částku [částka], na kterou žalovaná uhradila [částka]. Rozdíly mezi požadovanými a uhrazenými částkami odůvodňovala žalovaná tím, že stanovila míru spoluzavinění poškozené ve výši 50 % proto, že při předmětné dopravní nehodě nebyla připoutána bezpečnostním pásem, dále proto, že měla vědomost o tom, že řidič neměl řidičské oprávnění, jakož i o tom, že řídil pod vlivem alkoholu. Žalobkyně akceptuje ponížení požadovaných částek o 20 % s ohledem na nepoužití bezpečnostních pásů poškozenou, ale nesouhlasí s ponížením požadované částky o dalších 30 % proto, že poškozená věděla o požití alkoholu řidičem a o tom, že nemá řidičské oprávnění, protože to nemá oporu v dokazování provedeném v trestním řízení. Z první výzvy takto požadovala částku [částka], z druhé výzvy částku [částka], z třetí výzvy částku [částka] a ze čtvrté výzvy částku [částka]. V průběhu řízení žalobkyně rozšířila svůj nárok o částku [částka] představující pokračující náklady na zdravotní služby, kterou žalovaná odmítla hradit se stejným odůvodněním, toto rozšíření žaloby bylo připuštěno usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum], respektive [datum]. Ohledně částky [částka] bylo potom řízení částečně zastaveno usnesením ze dne [datum], protože žalovaná v tomto rozsahu žalobkyni plnila, a to i nadále v závislosti na tom, že míra spoluzavinění poškozené na vzniku škody činí 50 %. Nadále potom žalobkyně požadovala zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] od [datum] do [datum] (tedy do doby, než žalovaná poskytla částečné plnění) a dále úrok z prodlení z částky [částka] od [datum].

3. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby a trvala na tom, že spoluzavinění poškozené v rozsahu 50 % je přiměřené zjištěným okolnostem případu. Zdůraznila, že poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostními pásy, přičemž pokud by tomu tak bylo, následky škody na jejím zdraví by nebyly tak závažné, věděla o tom, že řidič nemá řidičské oprávnění a že řídí pod vlivem alkoholu a THC, k čemuž poukázala na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném do [datum] (dále též jen„ obč. zák.“).

4. Soud prvního stupně vycházel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že dne [datum] došlo k dopravní nehodě, kterou způsobil řidič [jméno] [příjmení] vozidlem, které bylo pojištěno u žalované, že při dopravní nehodě byla zraněná [jméno] [příjmení] a že všechny úkony zdravotní péče co do rozsahu i ceny, které byly provedeny ve prospěch poškozené, byly provedeny a vyúčtovány řádně. Spornou otázkou zůstalo spoluzavinění poškozené na vzniku škody, přičemž žalobkyně připouštěla spoluúčast (spoluzavinění) v rozsahu 20 %, žalovaná trvala na tom, že rozsah spoluzavinění je 50 %.

5. Soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a znaleckým posudkem z oboru doprava silniční – posuzování dopravních nehod, jako svědky vyslechl poškozenou, řidiče [jméno] [příjmení] a spolujezdce [jméno] [příjmení] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

6. Aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu odvodil z ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3845/2019), pasivní věcnou legitimaci žalované měl pak založenou ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, přičemž nárok samotný hodnotil v souladu s přechodným ustanovením § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle § 420 a § 441 obč. zák.

7. Takto bral soud prvního stupně především v úvahu, že žalobkyně se rozhodla cestovat v automobilu, aniž by použila bezpečnostních pásů, navíc řízeném řidičem, o němž prokazatelně věděla, že není držitelem platného řidičského oprávnění, a o němž s největší pravděpodobností věděla, že řídí pod vlivem alkoholu a mohla mít důvodně pochybnosti o tom, zda není pod vlivem THC. Za této situace se nalézacímu soudu jevilo stanovení spoluúčasti poškozené ve výši 50 % (při zahrnutí 20 %, které připustila i žalobkyně) za opodstatněné, a to i proto, že i kdyby se nejevilo jako pravděpodobné, že o tom, že řidič řídí pod vlivem alkoholu, měla poškozená vědomost, nelze při„ vrstvení“ neopatrnosti poškozené ještě o to, že věděla, že řidič není držitelem řidičského oprávnění, připustit spoluúčast pouze v míře 20 %, když pro takovéto snížení postačí i jen to, že nebyla připoutána bezpečnostním pásem.

8. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a o nákladech řízení státu (pouze) s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Uvedla v něm, že žalovaná po podání žaloby dne [datum] uhradila částku [částka], která představuje doplatek na první výzvu ze dne [datum], kdy žalovaná dodatečně uznala oprávněnost a účelnost vynaložených nákladů léčení, které zpočátku odmítala uhradit. Po uhrazení této částky vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět, přičemž nadále požadovala uhrazení úroků z této částky. Za situace, kdy žalovaná po podání žaloby přehodnotila své stanovisko k neúčelnosti vynaložených nákladů léčení a částku dobrovolně uhradila, má žalobkyně nárok na úhradu požadovaného úroku z této částky za dobu od [datum] do [datum]. Pokud jde o stanovení míry spoluzavinění poškozené na vzniku škody, nelze podle ní hovořit o vědomosti poškozené o alkoholu a vlivu THC na řidiče vozidla. Poukázala na výpověď řidiče před Policií ČR dne [datum] a na výpověď [jméno] [příjmení] při hlavním líčení dne [datum], jakož i na výpověď poškozené v tomto řízení, která uvedla, že z dopravní nehody si nic nepamatuje. Je toho názoru, že u poškozené nelze mít za prokázanou vědomost o tom, že řidič byl pod vlivem alkoholu a THC, když ze svědeckých výpovědí je zřejmé, že poškozená nebyla přítomna situaci, při které řidič pil alkoholické nápoje a poškozené může být přičítáno pouze spoluzavinění z důvodu, že se rozhodla podstoupit jízdu s řidičem, o kterém mohla vědět, že nevlastní řidičské oprávnění, nicméně s řízením vozidla měl určité zkušenosti, když zároveň ze znaleckých posudků vyplývá i to, že k těžkému zranění poškozené by došlo i při použití bezpečnostních pásů. Výslovně také nesouhlasila s výrokem o nákladech řízení, protože v řízení byla částečně úspěšná v rozsahu 43,4 % a mělo být postupováno podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Domáhala se toho, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se v písemném vyjádření k odvolání domáhala potvrzení rozsudku jako věcně správného. Podle ní bylo v řízení prokázáno, že poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem a že věděla o tom, že řidič vozidla nevlastní řidičské oprávnění, což potvrdila i při svém výslechu před soudem prvního stupně. Prokázáno bylo i to, že poškozená věděla o tom, že řidič je pod vlivem alkoholu a THC, a i přesto si s ním sedla do vozidla (to z výslechu svědka [příjmení] jasně vyplývá, stejně vypovídal i v trestním řízení). Naopak ve výpovědi svědka [příjmení] se objevilo několik rozporů. Poškozená si sice nic nepamatuje, ale vypověděla, že věděla o tom, že [jméno] [příjmení] pravidelně užívá marihuanu. Soud potom přesvědčivě odůvodnil, proč má za to, že nevědomost poškozené o tom, že řidič byl při řízení vozidla pod vlivem alkoholu, se jeví jako nepravděpodobná. Poškozená si potom měla počínat se zvýšenou opatrností i s ohledem na to, že věděla, že [jméno] [příjmení] pravidelně užívá marihuanu. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví vypovídá o tom, že pokud by byla poškozená při jízdě připoutána, utrpěla by zranění menšího rozsahu, když žalovaná již v průběhu řízení upozorňovala na to, že poškozená měla po nehodě zaklíněnou nohu v kufru vozidla, k čemuž došlo taktéž v důsledku jejího nepřipoutání bezpečnostním pásem.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání je důvodné jen z menší části.

12. Soud prvního stupně posoudil v řešeném případě správně aktivní věcnou legitimaci žalobkyně i pasivní věcnou legitimaci žalované, podle odvolacího soudu provedl dostatečné dokazování, ze kterého vyvodil odpovídající skutkové závěry a věc posoudil v zásadě správně i po stránce právní (až na pominutí zbývajícího požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky, kterou žalovaná v průběhu řízení zaplatila a na to navazující nákladové výroky – jak bude uvedeno níže).

13. Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.

14. Právní úprava obsažená v zákoně o veřejném zdravotním pojištění vychází z toho, že zdravotní péče se osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za úplnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče poskytované bez přímé finanční úhrady potom získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž je pojištěncem, který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění). Shora citované ustanovení tedy upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, když jde o právo na náhradu škody vyplývající ze speciálního předpisu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

2. Cdon 2079, sp. zn. 21 Cdo 4323/2015 nebo sp. zn. 21 Cdo 3845/2019). Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na služby poskytnuté svému pojištěnci, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady na služby poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, tedy zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby, nebo následkem jiné události. V tomto případě je zároveň nepochybné, že tento nárok je dán vůči pojišťovně škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1991 Sb. (o těchto okolnostech nebylo ostatně mezi účastníky ani sporu). Zároveň je nepochybné, že s ohledem na dobu vzniku škody je třeba použít ustanovení § 415, § 420 a § 441 obč. zák.

15. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také spoluzaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

16. Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce, protože chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popřípadě kvalifikovanou událostí, za níž škůdce odpovídá na objektivním principu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 657/2006 nebo usnesení sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).

17. Ustanovení § 441 obč. zák. se takto vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku podílelo i jednání poškozeného, tedy je-li i jeho jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody. Takovým jednáním může být pochopitelně i porušení prevenční povinnosti poškozeného podle § 415 obč. zák., nezachoval-li poškozený potřebnou obezřetnost či pozornost při svém jednání; forma zavinění (úmysl, nedbalost) přitom není podstatná a na straně poškozeného nemusí jít ani o přímé porušení právní povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1462/2003 nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3434/2009), protože poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, které přispěly ke škodlivému následku, bez nichž by ke škodě tak, jak se stala, nedošlo. [ulice] úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, závisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody na straně škůdce i poškozeného (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1054/2007), když v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na škodlivém následku, je vyloučena odpovědnost škůdce.

18. Základní příčinou vzniku škody je však pochopitelně porušení důležitých povinností ze strany řidiče (který řídil pod vlivem alkoholu bez řidičského oprávnění a byl odsouzen pro spáchání dvou trestných činů), a proto zpravidla podle judikatury míra spoluzavinění poškozeného nepřekročí 50 %. Zároveň však podle ustálených závěrů rozhodovací praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 895/2008 nebo sp. zn. 25 Cdo 2451/2007) platí, že poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku a jeho podíl na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině. [jméno] spoluúčasti poškozeného v rozsahu 20 % až 30 % v případě vědomí o podnapilosti řidiče je zpravidla nutno považovat za nepřiměřeně nízkou (zvláště, spočívá-li spoluúčast kumulativně jak ve vědomí poškozeného o požití alkoholu řidičem, tak i v nepoužití bezpečnostních pásů), jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn 25 Cdo 3171/2013.

19. V posuzovaném případě lze mít za jednoznačně prokázané, že poškozená při jízdě automobilem nebyla připoutána bezpečnostním pásem, věděla o tom, že řidič nevlastní řidičské oprávnění a rovněž to, že věděla o tom, že řidič před jízdou požil alkohol. Vědomost poškozené o požití alkoholu řidičem z provedeného dokazování vyplývá, neboť svědek [příjmení] vypověděl, že o tom, že před jízdou požil alkohol, se poškozené zmínil. Toto zjištění potom není vyvráceno výpovědí svědka [příjmení], který vypověděl, že poškozená jeho ani řidiče alkohol pít neviděla, avšak nepopřel, že by vědomost o tom získala jinak (právě ze sdělení svědka [příjmení]). To, že poškozená nevěděla, že řidič byl i pod vlivem THC, však zároveň neznamená, že (s ohledem na to, že věděla, že řidič je pravidelným uživatelem marihuany) neměla i v tomto ohledu dbát zvýšené opatrnosti. Pokud jde potom o rozsah spoluzavinění na vzniku škody v důsledku nepoužití bezpečnostních pásů, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví jednoznačně vyplývá, že v případě, že by poškozená bezpečnostní pásy použila, by vzniklo zranění menšího rozsahu, zejména by nevznikly tak mnohočetné tržné zhmožděné rány, otevřené a závažné zlomeniny lebky včetně obličejového skeletu a mnohačetná závažná poranění kostí a končetin. Tomu korespondují i závěry znaleckého posudku z oboru doprava, podle kterého jsou síly působící na nepřipoutanou osobu v automobilu asi o 30 % vyšší, než na osobu připoutanou. Podle odvolacího soudu proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže stanovil spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 50 %.

20. Soud prvního stupně však jednoznačně přehlédl, že po částečném zpětvzetí žaloby o částku [částka] žalobkyně požadovala i nadále úrok z prodlení z této částky za dobu od [datum] do [datum], neboť žalovaná v tomto rozsahu svou povinnost splnila dnem [datum]. Žalobkyně odvíjela požadovaný úrok z prodlení od první výzvy ze dne [datum], tj. žádala-li úrok nadále až od [datum], nebylo důvodu jí v tomto rozsahu nevyhovět, neboť žalovaná se (minimálně v požadovaném období) dostala do prodlení.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], jinak rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

22. V závislosti na změně výroku o věci samé musely doznat změn i nákladové výroky, neboť v těchto souvislostech je třeba hodnotit poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu, když soudu prvního stupně lze zároveň vytknout, že vůbec nebral v úvahu, že účastníci v průběhu řízení zaplatili zálohy na provedení důkazů (jak bude uvedeno dále).

23. Žalovaná tím, že částečně plnila po podání žaloby (v rozsahu [částka]), z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být ohledně této části nároku zastaveno (§ 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Úspěch žalobkyně v řízení tak činí 43,23 %, neúspěch 56,77 %; žalovaná tak má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 13,54 % účelně vynaložených nákladů (jako rozdíl částek 56,77 % a 43,23 %). Na znalečném bylo vyplaceno celkem [částka] (znalkyni Duchaňové [částka] a [částka] a znalci [celé jméno znalce] [částka]). Žalobkyně zaplatila na záloze na znalecký posudek částku [částka], žalovaná pak [částka] (celkem tak bylo na zálohách zaplaceno [částka], tedy více, než stát na vyplacení znalečného vynaložil). Z částky vynaložené celkem na znalečné ([částka]) tak má žalobkyně zaplatit [částka] (56,77 %) a žalovaná [částka] (43,23 %). Žalobkyně zaplatila na záloze [částka], má tedy doplatit [částka], tuto povinnost jí však již nelze uložit, protože veškeré náklady na znalečné byly pokryty z poskytnutých záloh, a tuto částku je proto třeba považovat za náklad žalované, který v řízení účelně vynaložila. Náklady žalované tedy sestávají z šesti paušálních náhrad po [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ([částka]) a z částky [částka] (celkem tak činí [částka]). Protože žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni v rozsahu 13,54 %, činí výše těchto nákladů za řízení před soudem prvního stupně [částka] (13,54 % z částky [částka]). Výsledek odvolacího řízení lze přitom považovat za plný procesní úspěch žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), přičemž v této fázi řízení jde o náklady ve formě tří paušálních výdajů po [částka] (vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání a účast u odvolacího jednání), rovněž podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

24. Protože odvolací soud rozsudek ve výroku o věci samé částečně změnil, rozhodl podle § 224 odst. 2 o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované z tohoto titulu [částka] (náklady řízení před soudem prvního stupně [částka] a náklady řízení před odvolacím soudem [částka]).

25. Ve výroku III. byl rozsudek změněn podle § 220 odst. 1 písm. a) tak, že žalobkyni se povinnost platit náklady řízení státu neukládá, protože (jak bylo zmíněno již výše) tyto náklady jsou pokryty již účastníky zaplacenými zálohami.

26. Soud prvního stupně však zároveň neopomene žalované vrátit část zaplacené zálohy na znalečné, a to ve výši [částka] (jako rozdíl částek [částka] a [částka]), protože v tomto rozsahu žalovaná svou povinnost k placení nákladů řízení státu přeplatila.