22 C 135/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Janem Maruškou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozena Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Zástupce žalovaného sídlem Adresa zástupce o zaplacení 94 125 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 94 125 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet zdejšího soudu doplatek soudního poplatku ve výši 2 682 Kč, do tří dnů od právní moi tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 7. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalovanému určení, že výpověď nájemní smlouvy k bytu a garáži ze strany žalovaného je neplatná a dále zaplacení částky ve výši 40 500 Kč. V žalobě dále uvedla, že účastníci, kteří jsou dosud manželé, uzavřeli jako nájemci s pronajímateli manželi , jméno FO, dne 1. 11. 2022 nájemní smlouvy (dále také jen „ Nájemní smlouva“), a to na dobu určitou do 31. 10. 2023, jejichž předmětem byl nájem bytu za 25 000 Kč měsíčně (dále také jen „Smlouva o nájmu bytu“) a nájem garáže za 2 000 Kč měsíčně (dále také jen „Smlouva o nájmu garáže“, obě smlouvy také jen „smlouvy o nájmu“). Protože žalobkyně neměla žádný příjem z důvodu péče o syna , jméno FO, , dohodli se účastníci, že žalovaný bude platit nájem a žalobkyně pouze zálohy na služby spojené s nájmem bytu. Protože žádná ze smluvních stran neoznámila druhé smluvní straně nejméně třicet dnů před skončením nájmu, že na skončení nájmu uplynutím doby nájmu trvá, došlo k prodloužení doby nájmu podle obou Smluv o nájmu do 31. 10. 2024. Žalovaný však poté zaslal pronajímatelům návrhy dodatků Smluv o nájmu, podle kterých by se nájemcem stala pouze žalobkyně, a protože žalobkyně tyto dodatky odmítla podepsat, žalovaný nájem podle obou Smluv o nájmu jednostranně za svou osobu vypověděl. Od dubna 2024 pak žalovaný přestal přispívat na nájem bytu a garáže, ale žalobkyně, která v bytě žije s třemi nezletilými dětmi účastníků, nemá k hrazení nájmu dostatečné příjmy, neboť její příjmy pohybují od 12 000 Kč od 20 000 Kč měsíčně, zatímco příjem žalovaného činí nejméně 70 000 Kč měsíčně. Žalobkyně se proto musela zadlužit, aby splnila závazky ze Smluv o nájmu, přitom žalovaný současnou situaci zavinil, neboť si našel novou partnerku a svévolně opustil domácnost se žalobkyně a jejich nezletilými dětmi. Podle žalobkyně je výpověď Smluv o nájmu ze strany žalovaného neplatná, neboť společný nájem bytu manželi může skončit až po rozvodu manželství pouze uzavřením dohody o zrušení společného nájmu bytu nebo rozhodnutím soudu, a proto společný nájem bytu nadále trvá. Žalobkyně má proto proti žalovanému právo na zaplacení poloviny nájemného za byt za měsíce duben až červen 2024, tedy 3 x 12 500 Kč a poloviny nájemného za garáž za stejnou dobu, tedy 3 x 1 000 Kč, celkem částky ve výši 40 500 Kč. Žalobkyně nemá ambice vymáhat tento dluh, ale potřebuje, aby se žalovaný podílel na placení nejemného pro futuro, jinak by žalobkyně musela podávat další nové žaloby. Proto se žalobkyně domnívá, že má naléhavý práv ní zájem na určení, že výpověď Smluv o nájmu žalovaným je neplatná.

2. Žalovaný v podání ze dne 12. 9. 2024 k žalobě uvedl, že ji považuje za zcela nedůvodnou. Namítal především, že žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na peněžité plnění vůči němu, a to ani kdyby tvrzení žalobkyně o neplatnosti výpovědi obou Smluv o nájmu ze strany žalovaného bylo správné (což žalovaný popírá) a tedy obě smlouvy byly nadále v platnosti vůči oběma nájemcům. Účastníci jsou totiž nadále manželé, mají tedy jakožto manželé společné jmění manželů, které nebylo žádným způsobem upraveno odchylně od zákonného režimu, a proto jsou věřiteli pohledávek a dlužníci závazků, které vznikly za trvání společného jmění manželů, z čehož vyplývá (a potvrzuje to i judikatura), že mezi manželi nemohou vznikat vzájemné pohledávky a dluhy, neboť žalovaný by jakožto manžel žalobkyně byl současně i svým vlastním dlužníkem. Proto žalobkyně nemůže být jeho věřitelkou, tedy nemůže mít za žalovaným žádnou pohledávku, a to ani pohledávku na proplacení poloviny již uhrazeného nájemného ani na placení části nájemného do budoucna. Nedůvodná je podle žalovaného i žaloba na určení neplatnosti výpovědi obou Smluv o nájmu ze strany žalovaného. Smlouva o nájmu garáže nemohla nikdy z povahy věci založit společný nájem manželů, neboť se v garáži nemohla nacházet rodinná domácnost manželů, a proto se ani jeden z manželů nemůže dovolávat neplatnosti ukončení takové smlouvy. Společný nájem bytu manželi však v tomto případě nemohla založit ani Smlouva o nájmu bytu, neboť v předmětném bytě se nikdy nenacházela rodinná domácnost manželů. Smlouva o nájmu bytu byla totiž uzavřena v době, kdy již účastníci bydleli odděleně a v bytě bydlela od samého počátku nájmu pouze žalobkyně s nezletilými dětmi účastníků. Proto se jednalo pouze o společný nájem bytu zavřený dvěma nájemci, který může jeden z nájemců ukončit sám za sebe bez souhlasu druhého nájemce. Ani v případě jedné ze Smluv o nájmu se proto žalobkyně nemůže domáhat určení neplatnosti výpovědi těchto smluv žalovaným, neboť k tomu nemá aktivní věcnou legitimaci, ale ani naléhavý právní zájem. Nadto žalobu o určení by bylo třeba zamítnout i proto, že podle konstantní judikatury v případě rozhodování o platnosti smlouvy, resp. platnosti výpovědi takové smlouvy, která má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení takové předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence takového práva nebo právního vztahu. V tomto případě by ale žalobkyně ze shora uvedených důvodů (s ohledem na existenci společného jmění manželů nemůže žalovaný dlužit žalobkyni ani část jí podle Smluv o nájmu uhrazeného nájemného) neměla naléhavý právní zájem ani na určení trvání obou Smluv o nájmu, ten by mohly mít pouze pronajímatelé z těchto smluv.

3. Podáním ze dne 3. 12. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět co do požadovaného určení neplatnosti Smluv o nájmu zpět a rozšířila žalobu tak, že se dále domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 53 625 Kč, tedy příspěvku na nájemné za byt a garáž za období července až října 2024.

4. Usnesením ze dne 17. prosince 2024, č. j. 22 C 135/202-90 soud řízení částečně zastavil co do žaloby o určení, že výpověď nájemní smlouvy k bytu a garáži ze strany žalovaného je neplatná (výrok I.) a zároveň připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se dále po žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 53 625 Kč (výrok II.).

5. V závěrečném návrhu žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že odstoupení žalovaného od obou Smluv o nájmu není platné, a proto žalobkyně navrhla, aby soud žalobě o zaplacení částky ve výši 94 125 Kč vyhověl.

6. Žalovaný v závěrečném návrhu také serval na svém stanovisku s tím, že od Smluv o nájmu odstoupil platně, ale i kdyby se tak nestalo, nemohl žalobkyní tvrzený dluh vůči jeho sobě za trvání manželství vzniknout. Proto navrhl žalobu zamítnout a dále uvedl, že se případného práva na náhradu nákladů řízení vzdává.

7. Jelikož manželé jsou státní příslušníci Ukrajiny, poměr mezi účastníky vyplývající z jejich manželství je poměrem s mezinárodním prvkem, a proto soud nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a příp. jakým právním řádem se poměr účastníků řídí. Na poměry s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). Ve vztahu k Ukrajině platí smlouva o právní pomoci ve věcech občanských ze dne 28. 5. 2001 uveřejněná pod číslem 123/2002 Sbírky mezinárodních smluv, podle níž osobní a majetkově právní vztahy manželů se řídí právním řádem té smluvní strany, na jejímž území mají oba manželé společné bydliště, tedy českým právem (čl. 29 odst. 1 cit. smlouvy) a pravomoc rozhodovat v této věci mají české soudy (čl. 29 odst. 4 cit. smlouvy).

8. Soud zjistil následující skutkový stav:

9. Dne 1. 11. 2022 podepsali účastníci jako nájemci a , jméno FO, , narozený , datum, a , jméno FO, , narozená , datum, smlouvu o nájmu, kterou pronajímatelé přenechali nájemcům do užívání byt č. , hodnota, nacházející se v třetím podlaží domu na adrese , adresa, . Nájem byl sjednán na dobu určitou do 31. 10. 2023 s tím, že pokud ani jedna ze stran neoznámí druhé straně písemně nejméně třicet dnů před skončením doby nájmu, že trvá na skončení nájmu uplynutím doby určité, prodlužuje se nájemní vztah založený touto smlouvou vždy o sjednanou dobu nájmu. Po dobu nájmu se nájemce 1 (žalovaný) zavazuje hradit každý měsíc nájemné ve výši 25 000 Kč a zálohy na služby ve výši 10 000 Kč měsíčně (viz Smlouva o nájmu bytu).

10. Dne 1. 11. 2022 dále podepsali účastníci jako nájemci a , tituly před jménem, , jméno FO, , narozený , datum, a , jméno FO, , narozená , datum, smlouvu o nájmu, kterou pronajímatelé přenechali nájemcům do užívání jednotku č. , hodnota, – garáž, která je součástí pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, . Nájem byl sjednán na dobu určitou do 31. 10. 2023 s tím, že pokud ani jedna ze stran neoznámí druhé straně písemně nejméně třicet dnů před skončením doby nájmu, že trvá na skončení nájmu uplynutím doby určité, prodlužuje se nájemní vztah založený touto smlouvou vždy o sjednanou dobu nájmu. Po dobu nájmu se nájemce 1 (žalovaný) zavazuje hradit každý měsíc nájemné ve výši 1 800 Kč a zálohy na služby ve výši 200 Kč měsíčně (viz Smlouva o nájmu garáže).

11. Účastníci jsou dosud manželé, byť žaloba o rozvod manželství byla již podána (viz nesporné tvrzení účastníků, také skutečnost známá soudu z jeho činnosti, neboť řízení o rozvod manželství účastníků je vedenou pod spisovou značkou 22 C 389/2023).

12. Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaný bez jejího souhlasu obě Smlouvy o nájmu vypověděl za svou osobu neplatně, a proto se domáhá, aby jí zaplatil polovinu nájemného ze Smluv o nájmu.

13. I bez ohledu na to, zda žalovaný obě Smlouvy o nájmu vypověděl platně či nikoliv, není žaloba důvodná, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně.

14. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení jde, nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 NSCR 4/2016).

15. Podle ust. § 1723 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“) závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.

16. Je třeba přisvědčit žalovanému, že pokud účastníci uzavřeli jako společní nájemci Smlouvy o nájmu, vznikl z nich (ust. § 1723 odst. 1 o. z.) účastníkům jako společným nájemcům závazek hradit nájemné pronajímatelům, který účastníci převzali v době manželství, a proto tento závazek náleží do společného jmění manželů (ust. § 710 o. z.), přičemž jde o závazek solidární, tedy účastníci jsou zavázáni společně a nerozdílně (ust. § 713 odst. 3 o. z.). Tato pasivní solidarita znamená, že účastníci jsou ze Smluv o nájmu povinni plnit jeden za oba a oba za jednoho, tedy věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (ust. § 1872 odst. 1 o. z.). Práva a povinnosti mezi solidárními dlužníky navzájem řeší ust. § 1876 o. z., a to ve formě tzv. předběžného a následného regresu, tedy např. práva žalobkyně na náhradu poloviny nájemného ze Smluv o nájmu, pokud toto nájemné uhradila celé sama (ust. § 1786 odst. 2 věta první o. z.).

17. Podmínkou uplatnění institutů podle ust. § 1876 o. z. v případě společných dluhů tvořících součást společného jmění manželů je však zánik společného jmění (např. rozvodem), neboť je možno je uplatnit až ve vypořádání společného jmění manželů podle ust. § 736 o. z. a následujících (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020, odst. 20 nebo nález Ústavního soudu, sp. zn.II.ÚS 231/10).

18. Žalobkyně proto nemá hmotné právo domáhat se úhrady poloviny zaplaceného nájemného ze Smluv o nájmu proti žalovanému.

19. Soud dále konstatuje, že důvodná je i námitka žalovaného, že společný nájem bytu manželi podle ust. § 748 o. z. nevznikl uzavřením ani jedné ze Smluv o nájmu, neboť v garáži se rodinná domácnost nacházet nemůže a v bytě se také nenacházela, neboť v době uzavření Smlouvy o nájmu bytu již účastníci bydleli odděleně. Proto mohl manžel vypovědět obě Smlouvy o nájmu za svou osobu bez souhlasu manželky, tedy žalobkyně, a proto taková výpověď je platná.

20. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu zamítl (výrok I.).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (výrok II.). Výrokem I. usnesení ze dne 17. prosince 2024, č. j. 22 C 135/202-90 bylo řízení částečně zastaveno co do požadované žaloby na určení na základě zpětvzetí návrhu žalobkyní, přičemž důvodem nebylo chování žalovaného, a proto zastavení řízení zavinila žalobkyně a právo na náhradu nákladů řízení náleží žalovanému, stejně jako ve zbytku řízení, neboť v tom byla žaloba výrokem I. tohoto rozsudku zamítnuta. Žalovanému proto vzniklo proti žalobkyni právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Protože se však žalovaný náhrady nákladů řízení vzdal, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Usnesením ze dne 17. prosince 2024, č. j. 22 C 135/202-90, a to jeho výrokem II., soud připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se dále po žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 53 625 Kč, celkem se proto žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 94 125 Kč. Žalobkyně však dosud zaplatila soudní poplatek pouze ze žaloby o určení neplatnosti výpovědi nájemních smluv žalovaným a o zaplacení částky ve výši 40 500 Kč, a to dne 5. 8. 2024 částku ve výši 4 000 Kč, z čehož za podání žaloby o zaplacení částky ve výši 40 500 Kč šlo o částku ve výši 2 025 Kč. Protože za podání žaloby o zaplacení částky ve výši 94 125 Kč činí výše soudního poplatku podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále také jen „ZSOP“) částku 4 707 Kč, z které dosud žalobkyně uhradila částku ve výši 2 025 Kč, a proto soud uložil žalobkyni podle ust. § 4 odst. 1 písm. j) ve spojení s ust. § 6a odst. 3 věta první ZSOP povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 2 682 Kč, a to podle ust. § 7 odst. 1 věta druhá ZSOP ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).