22 C 218/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Janem Maruškou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 7 597,12 eur s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 7 597,12 eur se zákonným úrokem z prodlení od 23. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu 23. 8. 2021 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 7 597,12 EUR s příslušenstvím. V žalobě dále uvedla, že předmětem žaloby je nárok na proplacení renty, kterou žalobkyně vyplácí poškozenému [jméno] [příjmení], narozenému [datum], jako jeho sociální pojistitel, a to na základě pojistné události ze dne 26. 6. 2013, přičemž uvedená renta je poškozenému vyplácena podle § 56 SGB VII (sedmé knihy zákona o sociálním zabezpečení) a mají na ni nárok pojištěné osoby, jejichž výdělečná schopnost v důsledku pojistné události byla snížena nejméně o 20 %. V tomto řízení se žalobkyně domáhá renty, kterou vyplatila poškozenému za rok 2020 a následně vyúčtovala žalované fakturou ze dne 9. 2. 2021. Žalobkyně je německý sociální pojistitel – subjekt veřejného práva založený zákonem a nositel zákonného úrazového pojištění v Německu. Podle § 116 desáté knihy německého sociálního zákoníku (SGB X) na sociálního pojistitele přechází nárok na náhradu škody, pokud má povinnost na základě škodní události poskytnout sociální plnění poškozenému, které slouží k napravení spáchané škody a vztahuje-li se na stejné období jako náhrada škody, kterou je povinen poskytnout škůdce. Na žalobkyni tak přešly nároky vůči žalované s tím, že podle článku 85 Nařízení EP a Rady č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, je toto převzetí uznávané každým členským státem, neboť nařízení je závazné a přímo použitelné ve všech členských státech Evropské unie. Pasivní legitimace žalované je pak dána ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., který zakládá přímý nárok poškozeného na uplatnění nároků proti pojistiteli škůdce. Jde tak o případy, kdy byla příslušníkovi jednoho členského státu způsobena újma na zdraví v jiné členském státě a náklady za zdravotní péči v souvislosti se vzniklou újmou na zdraví byly pokryty institucí zajišťující úhradu nákladů vynaložených v rámci zdravotního pojištění z členského státu poškozeného, která následně nárok na její úhradu uplatnila proti pojistiteli osoby, která újmu na zdraví v jiném členském státě způsobila. Rozhodným právem v této věci je podle čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady č. 864/2007 (Řím II) právo země, kde škoda vznikla, tedy kde se nachází centrum majetkových zájmů poškozeného, přičemž touto zemí je Německo. Obdobě pak předpoklady pro uplatnění regresního nároku se v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora a článku 85 Nařízení EP a Rady č. 883/2004 řídí právními předpisy země původu subjektu, na který přešel regresní nárok a který jej proti povinnému uplatňuje. V tomto případě pak regresní nárok přešel na žalobkyni, která je německou společností, a tedy rozhodným právem je právo německé. K obdobnému závěru pak lze dojít také z ustanovení článku 85 Nařízení EP a Rady č. 883/2004, které je třeba vykládat také jako kolizní normu ve vztahu k rozhodnému právu, která určuje rozhodné právo pro uplatnění regresního nároku instituce, tedy rozhodné právo mimosmluvního závazkového vztahu, přičemž hraničním určovatelem této kolizní normy je místo instituce. Žalobkyně dále konstatovala, že žalovaná předmětné nároky žalobkyně po dobu 6 let hradila, žalobkyní vyplacenou rentu za rok 2020 však již odmítla uhradit. Žalobkyně však má za to, že ze strany žalované došlo ke konkludentnímu uznání dluhu jeho částečným plněním, když nárok poškozeného hrazený žalobkyní je třeba posuzovat jako jeden celek, ačkoliv povinnost platit tuto rentu dospívá postupně. Žalovaná pak v rozporu se zásadou quieta non movere bez jakékoliv právně relevantní skutečnosti přistoupila k pozastavení vyplácení dosud vyplácené renty, a přestože žalobkyně zaslala žalované 15. 7. 2021 předžalobní výzvu, žalovaná na ni reagovala sdělením ze dne 22. 7. 2021, že předmětný nárok žalobkyně neuhradí.

2. Žalovaná v podání ze dne 14. 1. 2022 uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává ani zčásti a navrhla žalobu zamítnout. Učinila sice nesporným, že dne 26. 6. 2013 došlo k dopravní nehodě, při které byl zraněn [jméno] [příjmení], [datum narození], přičemž viníkem dopravní nehody byl [jméno] [příjmení], [datum narození], jako řidič a zároveň i vlastník a provozovatel vozidla značky Honda Civic [registrační značka], které bylo u žalované pojištěno podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že obdobnou právní otázku jako v této věci již zdejší soud posuzoval v řízení vedeném pod spisovou značkou 25 C 102/2018, kde byla žaloba rozsudkem ze dne 12. 4. 2019, č. j. 25 C 102/2018-260 zamítnuta. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že rozhodným právem v tomto sporu není právo německé, ale české, a to podle článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 864/2007 (Řím II). Žalovaná dále uvedla, že aby mohla být žaloba úspěšná, je nutné, aby žalobkyně prokázala, že uplatněný nárok je kryt pojištěním podle zákona, a to konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 2 a 4, když podle žalované obě uvedená ustanovení na předmětný nárok žalobkyně nedopadají. Proto pak žalovaná nemůže být v této věci pasivně legitimována. Žalovaná dále připustila, že v minulosti poskytovala žalobkyni uvedená plnění v domnění, že tak činí po právu, šlo však pouze o plnění na neexistující dluh, který žalovaná plnila na základě chybného výkladu práva. Tvrzení žalobkyně, že dluh byl žalovanou uznán, je však nesprávné, neboť žalovaná nikdy žádný dluh vůči žalobkyni neuznala, a to ani výslovně ani konkludentně.

3. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území Spolkové republiky Německo, ale žalovaná právnickou osobou se sídlem na území České republiky, a proto poměr mezi účastnicemi, který je předmětem tohoto sporu, je poměrem s mezinárodním prvkem a soud nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a jakým právem se tento vztah účastníků řídí. Na vztahy s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je s ohledem na sídlo žalované na území České republiky, dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) je rozhodným právem v této právo české, neboť k přímé škodě na zdraví poškozeného [jméno] [příjmení], z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok proti žalované, došlo při dopravní nehodě na území České republiky dne 26. 6. 2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 589/2020 ze dne 26. 1. 2022 níže).

4. Protože již ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalobě nelze vyhovět, protože uplatněný nárok neodpovídá příslušným ustanovením hmotného práva, neprováděl soud v této věci dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 896/2006 ze dne 7. 12. 2006).

5. Podle ust. § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni 26. 6. 2013 (dále také jen„ Zákon“), kdy došlo k dopravní nehodě, se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění vztahuje.

6. Podle ust. § 3 odst. 1 Zákona pojištění odpovědnosti vzniká na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem.

7. Podle ust. § 6 Zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě (odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení (odst. 2). Škoda podle odstavce 2 písm. a) až c) se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě (odst. 3). Pojištěný má dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění), jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění (odst. 4).

8. Podle ust. § 9 odst. 1 Zákona poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

9. Podle ust. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a 427 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen„ obč. zák.“), kdy došlo k dopravní nehodě, fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

10. Po právním posouzení tvrzení žalobkyně podle shora uvedených zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 589/2020 ze dne 26. 1. 2022, zahraniční sociální pojistitel, který podle národního předpisu země, v níž působí, poskytl invalidní důchod osobě zraněné při dopravní nehodě na území České republiky, nemá přímý nárok na pojistné plnění za vyplacené částky proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí v obdobné věci dospěl k závěru, že závazkový vztah, z nějž žalobkyně dovozuje svůj nárok na pojistné plnění po žalované, se bude řídit českým právem, neboť k přímé škodě na zdraví poškozeného způsobené při dopravní nehodě došlo na území České republiky Soudní dvůr při výkladu článku 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004, respektive článku 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 dospěl k závěru, že nároky, do kterých orgán sociálního zabezpečení subrogací vstupuje, nesmí překročit nároky, které podle použitelného (rozhodného) práva náleží poškozenému. Vnitrostátní soudy jsou povinny uznat přechod práva (subrogaci) na žalobkyni, tedy její aktivní věcnou legitimaci a rovněž rozsah a výši náhrady vyplacených dávek (invalidního důchodu), to však pouze potud, pokud tento rozsah či výše požadované náhrady nepřesahuje rozsah práv poškozeného vůči škůdci. Žalobkyně pak v řízení uplatňuje vůči pojistiteli škůdce právo na pojistné plnění, proto je třeba právní vztahy účastníků posuzovat podle zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném v době, kdy došlo k dopravní nehodě, od níž je tvrzený nárok odvozen. Z žádného českého právního předpisu nelze žalobkyní požadovaný nárok na regres dávek invalidního důchodu vyplácených poškozenému z dopravní nehody podle německých právních předpisů dovodit, když § 6 odst. 2 a 4 upravují nároky skutkově i právně odlišné.

12. Žalobkyně se jako německý sociální pojistitel a nositel zákonného úrazového pojištění v Německu v tomto řízení domáhá po žalované (podobně jako ve věci shora uvedené) pojistného plnění spočívajícího ve vyplacených dávkách – rentě ze zákonného sociálního (úrazového) pojištění J. [příjmení] v důsledku škody na jeho zdraví (snížení jeho výdělečné schopnosti nejméně o 20 %) vzniklé při dopravní nehodě na území České republiky, která byla vyvolána provozem vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu u žalované.

13. Žalovaná je sice podle ust. § 2 písm. f), ust. § 6 odst. 1 a ust. § 9 odst. 1 Zákona povinna hradit za pojištěného (provozovatele vozidla) poškozenému škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nehodou ze dne 26. 6. 2013, za kterou pojištěný odpovídá podle ust. § 427 odst. 1 obč. zák., ale pouze konkrétní nároky vyplývající z ust. § 6 odst. 2 a 4 Zákona, které však zakotvují podle shora uvedené judikatury nároky skutkově a právně odlišné od žalobkyní požadovaného regresu dávek sociálního (úrazového) pojištění vyplacených poškozenému z předmětné dopravní nehody podle německých právních předpisů. Žalobkyně tak nemá přímý nárok na pojistné plnění za vyplacené částky proti žalované, a proto je třeba přisvědčit žalované, že v této věci není pasivně věcně legitimována. Jelikož nárok na zaplacení žalované částky vůči žalobkyni nevznikl, nebylo již třeba se zabývat tvrzením žalobkyně, zda žalovaná úhradou předmětných nároků žalobkyně po dobu 6 let před rokem 2020, nárok žalobkyně uplatněný žalobou v této věci uznala.

14. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu zamítl (výrok I).

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku II. tohoto rozsudku podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“). Jelikož žaloba byla zcela zamítnuta, byla v tomto řízení plně procesně úspěšná žalovaná, která má tak proti žalobkyni právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů tohoto řízení ve výši 600 Kč, které tvoří podle ust. § 137 o. s. ř., § 151 odst. 3 o. s. ř. a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. náhrada hotových výdajů, tvořená částkou 300 Kč za každý z následujících úkonů (písemné podání ve věci – vyjádření k žalobě ze dne 14. 1. 2022 podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb., účast u jednání soudu ve dnech 24. 5. 2022 podle ust. § 1 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 254/2015 Sb).

16. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.