22 C 242/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Janem Maruškou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa , příjmení republika zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 182 500 EUR s příslušenstvím a peněžitého důchodu ve výši 5 000 EUR měsíčně

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 182 500 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 182 500 EUR od 14. 11. 2019 do zaplacení a dále od 1. 12. 2019 placení peněžitého důchodu na náklady na výživu žalobkyně ve výši 5 000 EUR, od 1. 1. 2020 pak ve výši upravené v souladu s valorizačními předpisy České republiky, splatného vždy do 15. dne každého měsíce, v případě plnění za dobu od 1. 12. 2019 do právní moci rozsudku s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z jednotlivých měsíčních peněžitých důchodů, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 239 870 Kč, a to k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 11. 2019 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 182 500 EUR s příslušenstvím a dále od 1. 1. 2019 do budoucna hrazení měsíčního peněžitého důchodu ve výši 5 000 EUR, přičemž od 1. 1. 2020 bude výše důchodu pravena v souladu s valorizačními předpisy České republiky. V žalobě dále uvedla, že byla družkou rakouského státního příslušníka [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [příjmení] republika, který dne [datum] zemřel při dopravní nehodě na křižovatce silnic č. [anonymizováno] a [spisová značka] u obce Roudnice v České republice (dále také jen„ [příjmení]“) jako spolujezdec ve vozidle Škoda Octavia, [registrační značka] (dále také jen„ Vozidlo“), jehož řidič [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] zavinil. Vozidlo Škoda Octavia bylo jeho vlastníkem [právnická osoba] s. r. o. v době Nehody pojištěno u žalované pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem. Žalobkyně se s M. [příjmení] seznámila v roce 2008, v partnerském vztahu byli od roku 2009 a od roku 2010 pak sdíleli společnou domácnost v nemovitosti M. [příjmení] na adrese [adresa], Rakousko, a to i s oběma dětmi žalobkyně (nar. 1999 a 2001) z jejího předchozího manželství. Neočekávané úmrtí M. [příjmení] bylo pro žalobkyni a její děti velkou ztrátou nejen z lidského hlediska, kdy ztratili milovaného muže, resp. nevlastního otce, ale samozřejmě je zasáhlo i z finančního hlediska. M. [příjmení] byl od roku 2015 jednatelem ve skupině [právnická osoba] a jeho celkové čisté příjmy činily v roce 2015 celkem 221 792,04 EUR a v roce 2016 celkem 465 854,56 EUR, průměrná čistá měsíční mzda před jeho smrtí pak činila částku 28 651 EUR. Žalobkyně byla do května 2016 nezaměstnaná a pobírala jen podporu v nezaměstnanosti. Od května 2016 do současnosti je zaměstnaná u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] GmbH, kdy její čisté příjmy činily v roce 2015 celkem 14 211,13 EUR, v roce 2016 celkem 48 886,56 EUR, v roce 2017 celkem 112 837,81 EUR a v roce 2018 celkem 98 781,56 EUR. Po smrti M. [příjmení] došlo k výraznému snížení příjmů do rodinné domácnosti žalobkyně. Veškeré rodinné výlohy musí žalobkyně hradit sama pouze ze svého příjmu a životní standard žalobkyně a jejích dětí se proto výrazně zhoršil. Děti M. [příjmení] dovolily žalobkyni zůstat do roku 2022 v domě na adrese [adresa], žalobkyně však musí nést náklady na provoz domu, a poté bude nucena zajistit pro sebe a své děti jiné bydlení srovnatelné úrovně. Usmrcením M. [příjmení] vznikl žalobkyni nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle ust. § 2966 zák. č. 89/2012 Sb. (dále také jen „o. z.“), a to nejen proti škůdci, ale i pojistiteli Vozidla viníka Nehody. Žalobkyně nebyla sice za M. [příjmení] provdána, ale na jejich vztah je nutné pohlížet jako na manželství, jelikož M. [příjmení] přispíval za svého života na výživu žalobkyně a jejich dětí tak, aby dosahovaly stejné hmotné i kulturní úrovně, jak je stanoveno ust. § 697 odst. 1 a § 915 o. z. Výživa, kterou M. [příjmení] poskytoval za jeho života žalobkyni a jejím dětem spočívala především v poskytování bydlení, úhradě výdajů na chod domácnosti, poskytování finančních prostředků a jiného věcného plnění, financování společných dovolených a v neposlední řadě i v pracích v domácnosti (opravy, údržba vozidla žalobkyně, kol a jiného sportovního vybavení). Aby došlo alespoň k částečnému zmírnění tvrdosti dopadu úmrtí M. [příjmení] na žalobkyni, považuje žalobkyně za slušné a spravedlivé, aby jí byl přiznán nárok na peněžitý důchod ve výši 5 000 EUR měsíčně (tedy ve výši zhruba 1/5 průměrného měsíčního příjmu M. [příjmení] po odečtení výživného na jeho děti), a to za období od [datum] do 31. 12. 2019, přičemž od 1. 1. 2020 do budoucna bude tento důchod valorizován s ohledem na právní předpisy týkající se náhrady na náklady na výživu pozůstalých. Přestože žalobkyně uplatnila u žalované nárok na úhradu nákladů na výživu pozůstalé družky, žalovaná jí dosud z uvedeného titulu nic neuhradila.

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a žalobu navrhla zamítnout. Nespornými sice učinila tvrzení žalobkyně o smrti M. [příjmení] při Nehodě, o okolnostech Nehody, jejím viníkovi i pojištění odpovědnosti Vozidla za újmu způsobenou jeho provozem u žalované v době Nehody, ale namítala, že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu výživného, protože nebyly naplněny předpoklady pro jeho vznik. Těmi jsou podle žalované tři kumulativní skutečnosti, 1) žalobkyně není schopna se sama živit, 2) pravidelné a dlouhodobé poskytování prostředků ze strany zemřelého 3) za účelem uspokojení odůvodněných potřeb příjemce, v této věci však nebyla naplněna ani jedna z nich. Žalobkyně je totiž se podle jejích slov schopna sama živit, přičemž její příjem mnohonásobně převyšuje průměrnou čistou měsíční mzdu v Rakousku, která pro rok 2018 činila částku ve výši 3 666 EUR, dokonce žalobkyni řadí ke skupině 10% ekonomicky nejsilnějších obyvatel Rakouska. Nikoliv každé, dokonce ani pravidelně se opakující plnění, není možno považovat za poskytování výživného, neboť plnění podle ust. § 2966 o. z. má zajišťovat stejnou hospodářskou funkci jako poskytování výživného na základě zákona, tedy uspokojování odůvodněných potřeb oprávněné osoby. Žalobkyně neprokázala ani jaké pravidelné plnění ze strany M. [příjmení] dostávala ani jakou odůvodněnou potřebu žalobkyně mělo toto plnění uspokojovat. Dále žalovaná uvedla, že ani výpočet nároku žalobkyně nemá reálný základ, když žalobkyně jeho výši pouze odhaduje a počítá i s položkami, které s jejím nárokem nemůžou souviset, jako jsou náklady na bydlení, které má zajištěné či výživa jejích dětí.

3. V replice ze dne 18. 5. 2020 žalobkyně popřela výklad ust. § 2966 o. z. ze strany žalované, když podle ní je účelem a smyslem cit. ustanovení zajištění výživy pozůstalým a jiným osobám, jež přišly o výživu z důvodu smrti vyživovatele, ať už jim poskytoval výživné na základě rozhodnutí soudu nebo dobrovolně, přičemž dosavadní doktrína jako kritérium přiznání příspěvku na výživné uvádí hledisko slušnosti. Soud by tak měl posoudit, zda a nakolik smrt vyživovatele zasáhla sociální a ekonomické postavení žalobkyně a spravedlivě tak zmírnit„ tvrdost“ tohoto dopadu. Ohledně neschopnosti oprávněné osoby se živit odkázala žalobkyně na princip solidarity mezi manžely, podle kterého manželé mají mít vzájemnou vyživovací povinnost zajišťující jim zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, a tedy podmínka odkázanosti na výživu se neuplatní. Hledisko dlouhodobého a pravidelného plnění je podle žalobkyně třeba chápat šířeji než jak tvrdí žalovaná, neboť výživa se neomezuje pouze na pravidelné se opakující peněžité plnění či pořizování hmotných statků, ale zahrnuje také poskytování bydlení, náklady spojené s provozem a užíváním domu či bytu, náklady na chod domácnosti, osobní péči o žalobkyni, výpomoc vykonávanou v domácnosti či veškeré činnosti a práce v domácnosti. M. [příjmení] se značnou měrou podílel na chodu společné domácnosti se žalobkyní, a to nejen po stránce finanční, ale i vlastní prací při činnostech potřebných k zajištění provozu domu. K odůvodněnosti jejích potřeb žalobkyně poukázala na irelevantnost výše jejích příjmů ve vztahu k průměrným příjmům v Rakousku, když odůvodněné potřeby jsou v případě každé osoby subjektivní, a jde o ty potřeby, které jsou neodmyslitelně spjaty s životem každého oprávněného a ztělesňují jeho hmotnou a kulturní úroveň jeho dosavadního života, tedy zahrnují i např. sportovní či relaxační aktivity, dovolenou, zábavu či kulturní akce. Žalobkyně dále uvedla, že předložená výše výživného v maximální možné míře odráží společenskou realitu života před smrtí M. [příjmení] a v této souvislosti podrobně popsala svůj život před smrtí jmenovaného, jehož součástí bylo bydlení v kompletně zrenovovaném domě o rozloze 300 m2 v jedné z nejlepších čtvrtí [anonymizováno], celkem čtyři vozidla, karavan, motorový člun, potraviny vysoké kvality, případně návštěvy restaurací, sportovní aktivity (cyklistika, snowboarding, lyžování, horolezectví), návštěvy fitness centra, každoroční zahraniční dovolená, luxusní wellness víkendy, což vše hradil M. [příjmení] a žalobkyně si uvedené nyní v důsledku jeho smrti nemůže dovolit. Náklady na udržení životní úrovně, kterou měla žalobkyně před smrtí M. [příjmení], vyčíslila na více než 50 000 EUR ročně.

4. Žalovaná dále namítla, že ust. § 2966 o. z. je třeba vykládat i za pomocí jiných interpretačních metod než jen jazykové, např. historické, k čemuž dále odkázala na komentářovou literaturu, která uvádí shodný výklad cit. ustanovení o. z. jako žalovaná. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6012/2016, uvedla, že pravidla pro výživné mezi manžely nelze vztáhnout na vztah druha a družky, a proto podmínka odkázanosti na výživu nemůže být nahrazena podmínkou nestejné životní úrovně obou manželů. Žalovaná dále s odkazem na komentářovou literaturu konstatovala, že slušné je to, co je přiměřené, přičemž i kdyby nárok žalobkyně na náhradu nákladů na výživu její osoby po smrti M. [příjmení] vznikl, nebylo by poskytnutí příspěvku na výživu žalobkyně s ohledem zejména na její nadprůměrné příjmy a možnost bezplatného užívání dosavadního domu přiměřené, tedy slušné.

5. Žalovaná je sice právnickou osobou se sídlem na území České republiky, ale žalobkyně je finská státní příslušnice s bydlištěm na území Rakouska, tedy Evropské unie, a proto vztah mezi účastníky, který je předmětem tohoto sporu, je vztahem s mezinárodním prvkem a soud nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a jakým právem se tento vztah účastníků řídí. Na vztahy s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaná má sídlo v Praze 8, a proto má zdejší soud pravomoc tuto věc rozhodnout. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) je rozhodným právem v této věci právo místa vzniku škody, tedy české právo.

6. Soud v této věci neprováděl dokazování, neboť již z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě a dalších podáních ve spise vyplynulo, že žalobě nelze vyhovět (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 896/2006 ze dne 7. 12. 2006).

7. Podle ust. § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v platném znění (dále také jen„ Zákon“) pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě (odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením.

8. Podle ust. § 9 Zákona poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

9. Podle ust. § 2927 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni [datum] (dále také jen„ o. z.“) kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou.

10. Podle ust. § 2966 o. z. při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo (odst. 1). Z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen (odst. 2).

11. Podle ust. § 2967 o. z. při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu pozůstalým nebo jiným osobám však nesmí úhrnem převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na výdělku, případně na důchodu (odst. 1). Při vyměření náhrady pozůstalým se přihlédne také k tomu, jak dlouho by usmrcený pravděpodobně žil, nebýt zranění. Při vyměření náhrady jiným osobám se přihlédne k tomu, jak dlouho by usmrcený plnění pravděpodobně poskytoval (odst. 2).

12. Po posouzení tvrzení žalobkyně podle shora uvedených zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Žalovaná je sice podle ust. § 6 odst. 1 a 2 písm. a) ve spojení s ust. § 9 odst. 1 Zákona povinna uhradit za pojištěného (provozovatele Vozidla), který za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s Nehodou odpovídá podle ust. § 2927 odst. 1 o. z., mj. škodu vzniklou smrtí M. [příjmení] poškozeným, např. podle ust. § 2966 o. z. i náhradu za ztrátu na výživě pozůstalým či příspěvek na výživu jiným osobám, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, soud však dospěl k závěru, že žalobkyni nárok podle ust. § 2966 o. z. nevznikl.

14. Právo na náhradu nákladů na výživu náleží podle ust. § 2966 o. z. pouze pozůstalým, tedy osobám, kterým náleželo právo na výživné vůči zemřelému ze zákona, ať už jim zemřelý výživné poskytoval či nikoliv (odst. 1), přičemž jiné osoby, kterým zemřelý výživu poskytoval, přestože k tomu nebyl podle zákona povinen, mají právo pouze na příspěvek na výživu (odst. 2). Jelikož žalobkyně byla podle vlastních tvrzení družkou zemřelého M. [příjmení], přičemž mezi druhy zákonná vyživovací povinnost neexistuje, žalobkyně se může domáhat pouze příspěvku na její výživu podle ust. § 2699 odst. 2 o. z.

15. Soud však shodně jako žalovaná dospěl k závěru, že ust. § 2966 o. z. nelze interpretovat bez přihlédnutí ke smyslu a účelu institutu náhrady nákladů na výživu, tedy potažmo samotného výživného, kterým je uspokojení odůvodněných potřeb oprávněné osoby. I podle soudu je proto předpokladem pro přiznání příspěvku na výživné podle ust. § 2966 odst. 2 o. z.„ neschopnost oprávněné osoby se samostatně živit (§ 911 o. z.), pravidelné dlouhodobé poskytování prostředků ze strany zemřelého za účelem uspokojení odůvodněných potřeb příjemce“ (§ 913 odst. 1 o. z - viz Melzer F., Tégl. P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Praha: Leges, 2018, obdobně pak i JUDr. Petr Vojtek, Občanský zákoník: Komentář k ust. § 2966 o. z. v ASPI –„ Smyslem a účelem této náhrady je odškodnění majetkové újmy, která vznikla osobám odkázaným na výživu …..“). Nejen z důvodu shora uvedeného výkladu teleologického, ale i výkladu systematického (odlišení oprávněných osob v jednotlivých odstavcích § 2966 o. z.), případně jazykového (rozlišení termínů náhrada nákladů na výživu a příspěvek na výživu v jednotlivých odst. § 2966 o. z.) nebo logického je zřejmé, že příspěvek na výživu podle ust. § 2966 odst. 2 o. z. nemůže nahradit veškeré náklady na výživu oprávněné osoby, které by jí jinak náležely jako osobě pozůstalé po zemřelém ve smyslu ust. § 2966 odst. 1 o. z. Nejen z důvodu rozlišování oprávněných osob v jednotlivých odst. § 2966, ale i z důvodu specifičnosti institutu manželství, neboť zákon zakládá mezi manželi majetkové společenství, zatímco mezi druhy majetkové společenství nevzniká (jak na to přiléhavě poukazuje žalovaná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6012/2016), není namístě úvaha žalobkyně, že je třeba analogicky vycházet z principu solidarity mezi manžely, podle kterého manželé mají mít vzájemnou vyživovací povinnost zajišťující jim zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, a tedy podmínka odkázanosti na výživu se neuplatní. Byť lze sice přisvědčit žalobkyni, že poskytování výživného nespočívá pouze v poskytování finančních prostředků či hmotných věcí, ale např. i v poskytování bydlení, provádění prací v domácnosti apod. a že odůvodněné potřeby jsou subjektivní v případě každé osoby, má soud za to, že s ohledem na výše uvedené a zároveň s přihlédnutím ke kritériu slušnosti slouží příspěvek na výživu k úhradě pouze nezbytných tedy základních životních potřeb oprávněné osoby, která není schopna se sama živit, nikoliv však k zajištění nadstandardních potřeb oprávněné osoby, byť zemřelý takovou nadstandardní životní úroveň oprávněné osobě před jeho smrtí zajišťoval. Sama žalobkyně uvedla, že má až do roku 2022 zajištěné bydlení, je zaměstnaná a dokonce dosahuje nadprůměrných výdělků, a proto nelze dojít k závěru, že v tomto případě„ ztráta poskytovaného finančního zajištění odporuje obecně sdíleným představím o spravedlivém uspořádání vztahů“ – viz JUDr. Petr Vojtek, Občanský zákoník: Komentář k ust. § 2966 o. z. v ASPI), tedy nebylo splněno kritérium slušnosti, které je podmínkou vzniku nároku podle ust. § 2966 odst. 2 o. z.

16. S ohledem na shora uvedené soud shledal žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl (výrok I.).

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.), tedy plně procesně úspěšné žalované přiznal proti žalobkyni právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 239 870 Kč. Jelikož předmětem řízení bylo jednorázové peněžité plnění ve výši 182 500 EUR a plnění ve formě důchodu výši 5 000 EUR měsíčně (= 60 000 EUR ročně) na dobu neurčitou, soud postupem podle ust. § 8 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu stanovil, že tarifní hodnota sporu činí 482 500 EUR (182 500 EUR + pětinásobek ročního plnění ve výši 300 000 EUR). Náklady žalované se pak skládají z odměny za zastupování za čtyři advokátem žalované učiněné úkony právní služby, a to příprava a převzetí zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, uskutečněné dle založené plné moci dne 14. 1. 2020, kdy kurz ČNB činil 25,155 Kč/EUR, tarifní hodnota tak činila částku 12 137 287 Kč, odměna za tento úkon tedy činí podle ust. § 7 bod 7 adv. tarifu částku ve výši 49 180 Kč, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 30. 1. 2020 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,250 Kč/EUR, tarifní hodnota tak činila částku 12 183 125 Kč, odměna za tento úkon tedy činí dle ust. § 7 bod 7 adv. tarifu částku ve výši 49 180 Kč, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 16. 12. 2020 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 26,200 Kč/EUR, tarifní hodnota tak činila částku 12 641 500 Kč, odměna za tento úkon tedy činí dle ust. § 7 bod 7 adv. tarifu částku ve výši 49 380 Kč, účast při jednání soudu dne 12. 2. 2021 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,755 Kč/EUR, tarifní hodnota tak činila částku 12 426 787 Kč, odměna za tento úkon tedy činí dle ust. § 7 bod 7 adv. tarifu částku ve výši 49 300 Kč, celkem pak odměna činí částku ve výši 197 040 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů advokáta, která činí částku 300 Kč za každý úkon právní služby podle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem částku ve výši 1 200 Kč a náhrady 21% DPH ve výši 41 630 Kč podle ust. § 137 o. s. ř. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náklady řízení žalované k rukám jejího advokáta.

18. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.