22 C 85/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Janem Maruškou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., advokátem sídlem adresa žalovanému: osobní údaje žalovaného neznámého pobytu zastoupen opatrovníkem příjmení jméno příjmení , advokátem sídlem adresa o zaplacení 327 093,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 296 837,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 296 837,49 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, pokud se jí žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 30 255,60 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 033,76 Kč, úroku ve výši 8,7% ročně z částky 310 212,90 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 8,7% ročně z částky 14 318,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 327 093,09 Kč od 2. 3. 2019 do 20. 12. 2019 a úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 30 255,60 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 439 Kč, a to k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku odpovídající 30% nákladů řízení státu, a to ve výši určené samostatným usnesením.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 2. 8. 2019 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky celkem ve výši 327 093,09 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 15 033,76 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 327 093,09 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úrokem ve výši 8,7% ročně z částky 310 212,90 Kč od 23. 3.2019 do zaplacení a úrokem ve výši 8,7% ročně z částky 14 318,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále také jen„ Banka“) dne 5. 4. 2018 (dále také jen„ Smlouva“).

2. Žalovaný je rumunský státní příslušník, který na území České republiky nemá hlášený přechodný pobyt cizince, na adrese uvedené v žalobě nebydlí a místo jeho pobytu se soudu nepodařilo zjistit. Proto soud žalovanému podle ust. § 29 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 8. dubna 2021, č. j. 22 C 85/2020-118 ustanovil opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta. Opatrovník žalovaného nárok navrhl žalobu zamítnout. Namítal, že Banka nesplnila svou povinnost stanovenou v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ z. s. ú.“), neboť neposoudila řádně a dostatečně úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 4. 2017 do 5. 4. 2018 vyplývá, že žalovanému měsíčně na jeho účtu nezbývaly téměř žádné finanční prostředky, tedy zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a proto je Smlouva absolutně neplatná.

3. Žalobkyně je právnickou sobou se sídlem v České republice, ale žalovaný je státním příslušníkem Rumunska, a proto poměr mezi účastníky, který je předmětem tohoto sporu, je poměrem s mezinárodním prvkem. Soud tak nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a případně jakým právem se tento poměr účastníků řídí. Na poměry s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). S ohledem na bydliště, resp. poslední známé bydliště žalovaného v České republice a sídlo žalobkyně na území České republiky, je třeba v této věci vycházet z přímo použitelných předpisů práva Evropské Unie. Podle čl. 17 odst. 1 a 18 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, může být žalovaný, který je spotřebitelem, žalován pouze u soudů členského státu, na jehož území má bydliště. Žalovaný měl poslední známé bydliště na území České republiky, a proto má zdejší soud pravomoc tuto věc rozhodnout. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je rozhodným právem v této věci právo obvyklého místa (posledního známého) bydliště žalovaného, který je spotřebitelem, tedy české právo.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil dále následující skutkový stav:

5. Dne 5. 4. 2018 podepsali [ulice] [anonymizována dvě slova] (Banka) jednající manažerem pobočky [jméno] [příjmení] a žalovaný Smlouvu o úvěru (viz strana 7 Smlouvy). Na základě Smlouvy se Banka zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky jako neúčelový, nezajištěný spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení (viz čl. 2 Smlouvy) ve výši 300 000 Kč na úvěrový účet č. [bankovní účet] a žalovaný se jej zavázal vrátit a zaplatit úrok ve výši 8,7% ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 056 Kč, splatných vždy do 10. dne v měsíci, přičemž první splátka byla splatná dne 10. 5. 2018 a poslední dne ve výši 1 609 Kč dne 12. 4. 2017 (voz čl. 1 2 a 3.1 Smlouvy). Úroky z úvěru budou podle Smlouvy připisovány k jistině úvěru, tedy stanou se její součástí (budou úročeny společně s jistinou) a budou hrazeny v rámci pravidelných měsíčních splátek úvěru (viz čl. 3 Smlouvy). Účastníci se dále ve Smlouvě dohodli, že v každém jednotlivém případě porušení podle čl. 8 Smlouvy (žalovaný se dostane do prodlení se splacením 1 splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce nebo se dostane do prodlení se splacením více než dvou splátek – viz čl. 8 písm. a) Smlouvy může Banka uplatnit tato práva: a) omezit nebo zastavit čerpání úvěru, pokud nebyl vyčerpán v plné výši, b) prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný (viz čl. 8 Smlouvy).

6. Dne 5. 4. 2018 žalovaný vybral z účtu č. [bankovní účet] částku celkem ve výši 300 000 Kč, která mu byla na uvedený účet poukázána z účtu č. [bankovní účet] (viz výpis z účtu).

7. Žalovaný však splátky podle Smlouvy řádně nehradil, když zaplatil Bance pouze dne 10. 5. 2018 částku ve výši 2 935,48 Kč a dne 11. 7. 2018 částku ve výši 227,03 Kč (viz výpis z účtu, žalovaný netvrdil opak). Banka proto sdělila žalovanému dopisem ze dne 22. 8. 2018, že s ohledem na neuhrazení pohledávky na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] rozhodla, že ode dne 22. 8. 2018 je celá zbývající částka splatná. Úvěrová pohledávka činí ke dni 22. 8. 2018 částku ve výši 312 996 Kč a je dále úročena sazbou řádného úroku a sazbou úroku z prodlení (viz dopis ze dne 22. 8. 2018). Tento dopis byl žalovanému odeslán dne 27. 8. 2018 (viz podací arch ze dne 27. 8. 2018)

8. Banka před uzavřením Smlouvy posuzovala úvěryschopnost žalovaného, přičemž vycházela z informací získaných od žalovaného o jeho rodinných, pracovních a majetkových poměrech, tedy že je svobodný, má střední vzdělání s maturitou, bydlí sám v nájemním bytě s náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně, jeho jediným příjmem je mzda od zaměstnavatele [anonymizováno] x [právnická osoba], kde pracuje v pracovním poměru na dobu neurčitou od 27. 11. 2017 s příjmem ve výši 15 882 Kč, nemá žádné závazky (viz žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 12. 3.2018). Banka dále vycházela ze znalosti platební morálky žalovaného, tedy jeho příjmů a výdajů, neboť žalovaný měl u banky vedený běžný účet č. [bankovní účet] (viz výpis z účtu č. [bankovní účet]). Z interního systému [příjmení] Banka zjistila, že žalovaný má u banky kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč, s orientační splátkou ve výši 83 Kč (viz výpis ze systému CCB).

9. Z účtu žalovaného u [příjmení] č. [bankovní účet] soud dále zjistil, že účet byl založen 22. 11. 2017 a konečný zůstatek na účtu činil v měsíci listopadu 2017 částku 0 Kč, v měsíci prosinci 2017 částku 58 Kč (přišlo 4 158 Kč a odešlo 4 100 Kč), v měsíci lednu 2018 částku 53,10 Kč (přišlo 18 169 Kč a odešlo 18 173,90 Kč), v měsíci únoru 2018 částku - 7,50 Kč (přišlo 16 565 Kč a odešlo 16 625,60 Kč), v měsíci březnu 2018 částku - 975,93 Kč (přišlo 24 933 Kč a odešlo 25 901,43 Kč).

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2019 s přílohou č. 1 (seznamem pohledávek) soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku za žalovaným ze Smlouvy ve výši 342 126,85 Kč.

11. Z dopisu označeného jako výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 9. 5. 2019 soud zjistil, že jím byl žalovaný upozorněn na postoupení pohledávky a zároveň vyzván k uhrazení pohledávky ve výši 353 180,78 Kč do 19. 5. 2019, jinak bude žalobkyně nucena svůj nárok vymáhat soudní cestou. Z podacího archu ze dne 9. 5. 2019 soud zjistil, že výzva byla odeslána žalovanému uvedeného dne.

12. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (z. s. ú.) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle ust. § 75 z. s. ú. je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

20. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po posouzení zjištěného skutkového stavu podle příslušných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.

22. Smlouvu podepisovali žalobkyně jako podnikatelka, Banka poskytující mj. úvěry (ust. § 420 odst. 1 o. z.) s žalovaným v pozici spotřebitele (ust. § 419 o. z.), neboť z označení žalovaného ve Smlouvě vyplývá, že žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, přičemž že Smlouva měla být smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2 odst. 1 z. s. ú. vyplývá i ze Smlouvy samotné (viz čl. 2 Smlouvy). Práva a povinnosti stran Smlouvy se proto řídí i režimem z. s. ú.

23. Přestože z provedeného dokazování vyplývá, že účastníci měli v úmyslu uzavřít Smlouvu, která by byla podle jejího obsahu smlouvou o úvěru (§ 2395 o. z.), a to spotřebitelského úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú.), soud dospěl k závěru, že Smlouva nebyla platně uzavřena. Přestože Banka jako právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěryschopnost žalovaného v souladu s ust. § 86 odst. 2 z. s. ú. na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, má soud za to, že nepostupovala s odbornou péčí podle ust. § 75 a 86 odst. 1 z. s. ú., když vycházela z nedostatečných údajů poskytnutých žalovaným, ale zároveň na základě dostupných informací dospěla k nesprávnému závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Banka se především spokojila s prohlášením žalovaného, že bydlí v nájmu a jeho náklady na bydlení činí 4 000 Kč měsíčně a celkové životní výdaje žalovaného (k nimž žalovaný v žádosti nic neuvedl) stanovila pouze podle svého interního modelu na částku ve výši 8 389 Kč. Tvrzení žalovaného o nákladech na bydlení Banka dále neověřovala, ač tak bez větších obtíží učinit mohla (např. nájemní smlouvu, potvrzením o platbě nájemného) a podle ust. § 75 z. s. ú. měla především s ohledem na výši příjmu žalovaného a obecně známé skutečnosti, že výdaje na bydlení v Praze jsou nejvyšší v České republice a i v případě bydlení na vícelůžkovém pokoji na ubytovně přesahují 5 000 Kč, zatímco v případě nájmu bytu, který měl žalovaný navíc obývat sám, činí včetně služeb měsíčně částku přesahující 10 000 Kč. Věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018-77). Žalobkyně dále uváděla, že utrácel-li žalovaný nad rámec svých příjmů, není to problém Banky, resp. nemůže to mít vliv na závěr o úvěryschopnosti žalovaného s ohledem na jeho dostatečné příjmy. Soud však s takovou interpretací nesouhlasí, naopak přisvědčuje opatrovníkovi žalovaného, že již pouze z výpisu z běžného účtu žalovaného u Banky, a to s ohledem na zůstatky na účtu žalovaného, je zřejmé, že výdaje žalovaného převyšují jeho příjmy, tedy jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Irelevantní je pak i námitka žalobkyně, že žalovaný uvedl, že veškeré údaje v žádosti o úvěr jsou pravdivé a úplné a toto stvrdil svým podpisem. Banka tak v tomto případě poskytla žalovanému úvěr, přestože výsledky posouzení úvěruschopnosti žalovaného objektivně nevylučovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr.

24. Vzhledem k porušení povinnosti žalobkyně stanovené v ust. § 75 odst. a 86 z. s. ú. je Smlouva podle ust. § 87 odst. 1 ZSU neplatná. Přes jazykové znění ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., a tedy gramatický výklad, jde o absolutní neplatnost Smlouvy, a to s ohledem na výklad historický (zásady spotřebitelského práva), teleologický a logický (ekonomické a sociální důsledky, slouží k prevenci před předlužováním spotřebitelů, ale chrání i věřitele před důsledky nesplácení poskytnutých úvěrů), ale i ustálenou judikaturu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 týkající se režimu zákona č. 145/2010 Sb. po novele provedené zákonem č. 43/2013 Sb.) i judikaturu evropskou (viz rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR-Finance), neboť poskytnutí úvěru spotřebiteli při nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru podle ust. § 86 z. s. ú. je v rozporu se zákonem podle ust. § 588 o. z. Soud by proto byl povinen zabývat se platností Smlouvy i bez návrhu žalovaného.

25. Vzhledem k tomu, že Smlouva je neplatná, není žalovaný povinen hradit Bance, a tedy ani žalobkyni, na kterou Banka pohledávku postoupila, závazky vyplývající ze Smlouvy (úroky z úvěru, smluvní pokuty a další náklady vzniklé Bance v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou splátek úvěru) ani úroky z prodlení s úhradou těchto závazků.

26. Nárok žalobkyně však co do jistiny úvěru ve výši 296 837,49 Kč (300 000 Kč snížená o žalovaným zaplacené částky celkem ve výši 3 162,51 Kč) soud posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně podle ust. § 2991 o. z., neboť žalovaný tuto částku od žalobkyně obdržel bez právního důvodu, ale ani po výzvě žalobkyně ji nevrátil. Jelikož žalobkyně neprokázala doručení žádné výzvy k vrácení částky poskytnuté žalovanému na základě neplatné Smlouvy, když neprokázala doručení ani rozhodnutí o okamžité splatnosti úvěru ze dne 22. 8. 2018 ani předžalobní výzvy ze dne 9. 5. 2019, neboť k důkazu předložila pouze podací lístky k uvedeným dopisům, a proto nelze podle ust. § 573 o. z. uzavřít, že byly doručeny třetího dne po jejich odeslání. Splatnost dluhu žalovaného tak nastala podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. až poté, kdy se dne 17. 12. 2019 do sféry dispozice žalovaného dostala žaloba zaslaná mu soudem (tu je možno považovat za výzvu k úhradě dluhu), tedy dne 20. 12. 2019, a proto žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky (ust. § 1968 a 1970 o. z.) až ode dne 21. 12. 2019, a to ve výši ve výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Aktivní věcná legitimace žalobkyně v této věci je dána smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ust. § 1879 o. z. Soud proto výrokem I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 296 837,49 s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 296 837,49 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.). Ve zbytku, tedy co do částky ve výši 30 255,60 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 15 033,76 Kč, úroku ve výši 8,7% ročně z částky 310 212,90 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 8,7% ročně z částky 14 318,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 327 093,09 Kč od 2. 3. 2019 do 20. 12. 2019 a úroku z prodlení ve výši 30 255,60 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II.).

27. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud se při posouzení míry úspěchu a neúspěchu účastníků řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle jehož závěrů je při posouzení náhrady nákladů řízení podle ust. § 142 o. s. ř. třeba vzít v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tedy i též stran příslušenství pohledávky, a nikoliv jen žalobou uplatněné částky jistiny, s tím, že v případě úroků z prodlení, jsou-li požadovány od určitého data až do zaplacení, se vezme v úvahu jejich výše ke dni vyhlášení rozhodnutí. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném částky ve výši 327 093,09 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 15 033,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky 327 093,09 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku 30. 9. 2021 činil částku ve výši 76 136,51 Kč, úroku ve výši 8,7% ročně z částky 310 212,90 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku 30. 9. 2021 činil částku ve výši 69 800,45 Kč a úroku ve výši 8,7% ročně z částky 14 318,70 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku 30. 9. 2021 činil částku ve výši 3 221,82 Kč. Předmětem sporu tak je celkem částka ve výši 491 285,63 Kč.

28. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do částky ve výši 342 412,81 Kč (296 837,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 296 837,49 Kč od 21. 12. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 45 575,32 Kč), neboť v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I.) a neúspěšná co do částky ve výši 146 872,81 Kč (30 255,60 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 15 033,76 Kč, úrokem ve výši 8,7% ročně z částky 310 212,90 Kč od 2. 3. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 69 800,45 Kč, úrokem ve výši 8,7% ročně z částky 14 318,70 Kč od 2. 3. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 3 221,82 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 327 093,09 Kč od 2. 3. 2019 do 20. 12. 2019 ve výši 23 712 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 30 522,60 Kč od 21. 12. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 4 849,18 Kč), neboť v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Úspěch žalobkyně ve výši 342 412,81 Kč činí 70% předmětu sporu, úspěch žalovaného ve výši 146 872,81 Kč pak činí zbylých 30%.

29. Náklady řízení žalobkyně činí celkem částku ve výši 61 097 Kč a jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 13 084 Kč, odměnou advokáta celkem ve výši 38 480 Kč za čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, podání žaloby podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu a účast u jednání soudu dne 30. 9. 2021 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu) každý po 9 620 Kč podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu, dále náhradou hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 4 adv. tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem za čtyři úkony právní služby částkou 1 200 Kč a náhradou 21% DPH ve výši 8 333 Kč podle ust. § 137 o. s. ř. Pokud žalobkyně požadovala uhradit dále náklady řízení za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k výzvě soudu ze dne 10. 9. 2021 a vyjádření ze dne 1. 4. 2021, soud je žalobkyni nepřiznal, neboť se sice v prvním případě jedná o podání ve věci samé, ale náklady žalobkyně s ním spojené nelze považovat za účelně vynaložené, neboť toto podání reagovalo na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení příp. důkazů, které měly být již obsaženy v žalobě, v případě druhého podání ze dne 1. 4. 2021 takové podání není obsaženo ve spise. Soud vzhledem k výše uvedenému přiznal žalobkyni náhradu 40% (70% 40%) jejích nákladů řízení ve výši 61 097 Kč, tedy částku ve výši 24 439 Kč. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení žalobkyně k rukám jejího advokáta.

30. Stát má proti účastníkům podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které hradil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jelikož ve věci byl žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu k ochraně jeho zájmů ustanoven opatrovník, stát bude hradit odměnu a hotové výdaje tohoto opatrovníka podle ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. Soud však dosud pravomocně nerozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníkovi. S ohledem na ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř. byl soud povinen o náhradě nákladů státu rozhodnout v rozsudku, neboť se jím toto řízení končí s tím, že výše této náhrady bude stanovena samostatným usnesením (§ 155 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), které bude vydáno po nabytí právní moci usnesení, kterým bude přiznána odměna a náhrada hotových výdajů opatrovníkovi žalovaného. O tom, který z účastníků řízení bude hradit náklady státu je soud povinen rozhodnout podle výsledku řízení (§ 148 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně je proto povinna nahradit státu náklady tohoto řízení, které v tomto řízení hradil, a to v rozsahu, ve kterém nebyla v řízení úspěšná, tedy 30% těchto nákladů (výrok IV.), přičemž jejich konkrétní výše bude stanovena samostatným usnesením.

31. Lhůty k plnění byly stanoveny podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.