25 C 140/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , zastoupené titul anonymizováno , advokátem se sídlem adresa , o žalobě podle části páté o.s.ř. na nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra ČR, <b>I. Zamítá se žaloba žalobce, kterou se domáhá nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 10.listopadu 2020 č. j. FA/SR/SU /750/2019-43 ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 22. března 2021 č. j. FA/SR/SU /750/2019-47 tak, že není povinen zaplatit žalované částku 132.453,80 Kč a že není povinen zaplatit České republice sankci ve výši 15.000 Kč.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 26.617 Kč k rukám právního zástupce žalované [titul] [anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].</b> 1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 29.9.2021 domáhá nahrazení nálezu Finančního arbitra ČR ze dne 10.listopadu 2020 č.j. FA/SR/SU /750/2019-43 ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 22.března 2021 č.j. FA/SR/SU /750/2019-47 tak, že návrh žalované na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 132.453,80 Kč se zamítá, sankce ve výši 15.000 Kč se ruší a Česká republika je povinna vrátit žalobci částku 15.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. V žalobě žalobce uvádí, že žalovaná se domáhala u Finančního arbitra určení neplatnosti 30 smluv o úvěru z důvodu, že žalobce s odbornou péčí neposoudil její schopnost úvěry splácet, případně pro nepřiměřenost smluvní odměny žalobce, a vydání odpovídajícího bezdůvodného obohacení. Finanční arbitr v této věci rozhodl nálezem č.j. FA/SR/SU /750/2019 – 43 ze dne 10.11.2020, tak, že žalobce je povinen vydat žalované bezdůvodné obohacení ve výši 133.549,14 Kč do tří dnů od právní moci nálezu (výrok I.), určuje se, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. 809690 ze dne 23.1.2019 uzavřená mezi účastníky je neplatná (výrok II.), návrh žalované se ve zbývající části podle § 15 odst. 1 zákona č.229/2002 Sb. o finančním arbitrovi zamítá (výrok III.), žalobce je povinen uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 15.000 Kč, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra (výrok IV.). Proti nálezu podal žalobce námitky, o kterých Finanční arbitr rozhodl rozhodnutím o námitkách č.j. FA/SR/SU /750/2019 – 47 ze dne 22.3.2021 tak, že námitky se zamítají a nález Finančního arbitra č.j. FA/SR/SU /750/2019 – 43 ze dne 10.11.2020, se podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi potvrzuje. Žalobci bylo rozhodnutí o námitkách doručeno do datové schránky jeho právního zástupce dne 23.3.2021.

3. Finanční arbitr dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. 640129 je neplatná z důvodu výše odměny žalobce. U ostatních smluv o úvěru finanční arbitr dospěl k závěru, že tyto jsou neplatné z důvodu neposouzení schopnosti žalované splácet. Žalobce je přesvědčen, že Finanční arbitr dospěl k nesprávnému skutkovému i právnímu závěru. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru vyžadoval po žalované podklady, na základě kterých interně posuzoval, zda je schopná uhradit svůj závazek řádně a včas. Žalobce posuzoval úvěruschopnost z těchto podkladů: 1) údaje uvedené při registraci dne 27.4.2019 na internetových stránkách žalobce, kdy žalovaná uvedla, že je zaměstnaná u Všeobecné zdravotní pojišťovny jako finanční účetní s čistým měsíčním příjmem 29.309 Kč a že má měsíční závazky ve výši 8.000 Kč, 2) výňatek z daňového přiznání za rok 2015, z něhož vyplývají příjmy v částce 182.600 Kč a výdaje v částce 54.780 Kč, a tedy čistý příjem ve výši 127.820 Kč, 3) výplatní lístek za listopad 2016, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 29.331 Kč, 4) výplatní lístek za prosinec 2016, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 19.895 Kč, 5) výplatní lístek za leden 2017, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 20.156 Kč, 6) výplatní lístek za únor 2017, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 19.665 Kč, 7) výplatní lístek za září 2017, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 19.900 Kč, 8) výplatní lístek za říjen 2017, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 27.204 Kč, 9) výplatní lístek za listopad 2017, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 33.678 Kč, 10) výplatní lístek za prosinec 2017, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 23.728 Kč, 11) výplatní lístek za leden 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 19.973 Kč, 12) výplatní lístek za únor 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 20.004 Kč, 13) výplatní lístek za březen 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 20.574 Kč, 14) výplatní lístek za duben 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 29.166 Kč, 15) výplatní lístek za květen 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 29.309 Kč, 16) výplatní lístek za září 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 25.440 Kč, 17) výplatní lístek za říjen 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 31.268 Kč, 18) výplatní lístek za listopad 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 33.801 Kč, 19) výplatní lístek za prosinec 2018, z něhož vyplývá čistá mzda ve výši 21.344 Kč, 20) výpis z účtu žalované vedeného u [právnická osoba] za období od 8.3.2016 do 7.4.2016, z něj plyne kreditní obrat 112.149 Kč, s tím, že příjmy žalované bez přijatých úvěrů představovaly 95.149 Kč, z úvěrů bylo přijato 23.000 Kč; debetní obrat 95.517,35 Kč (výdaje nezahrnující splátky poskytnutých úvěrů byly celkem 72.960,23 Kč, splátky úvěrů činily 25.928,41 Kč, 30.000 Kč představoval hotovostní výběr z účtu, takže efektivní výdaje byly 42.960,23 Kč) rozdíl mezi příjmy a výdaji celkem 16.631,65 Kč; po odečtení výdajů ve výši 42.960,23 Kč a výdajů na splátky úvěrů ve výši 20.928,41 Kč od příjmů ve výši 95.149 Kč tak žalované zbyl čistý příjem ve výši 31.260,36 Kč, 21) výpis z účtu vedeného u [právnická osoba] za období od 8.12.2016 do 7.1.2017, z něj plyne kreditní obrat 83.380 Kč a debetní obrat částku 69.880,33 Kč; rozdíl mezi příjmy a výdaji celkem 13.499,67 Kč; b) příjmy žalovaného bez přijatých úvěrů představovaly 59.680 Kč; výdaje nezahrnující splátky poskytnutých úvěrů byly celkem 44.625,78 Kč; výdaje na poskytnuté úvěry byly 25.254,55 Kč, byly přijaty úvěry v částce 23.700 Kč, 22) Scoring žalované ze dne 27.4.2016 z databáze Nebankovniregistr.cz, z něhož je zřejmé, že je vyhodnocena stupněm scoringu B ze škály A-D, přičemž A představuje nejlepší hodnocení, 23) Výpis z databáze EUCB (European Credit Bureau), sdružující údaje od poskytovatelů mikroúvěrů, z níž je patrná bezzávadová úvěrová historie žalované.

4. Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje posuzování úvěruschopnosti obecně, aniž by stanovil přesná kritéria. Naopak používá právně neurčité pojmy jako„ nezbytnost, dostatečnost a přiměřenost“. Rovněž tak nestanoví, jak mají být informace a doklady poskytnuté spotřebitelem aktuální. To odráží širokou škálu úvěrových produktů, od úvěrů poskytovaných v částkách nedosahujících ani životního minima nebo průměrné mzdy s krátkou dobou splatnosti, přes spotřebitelské úvěry v řádech desetitisíců korun až po hypotéky v milionových částkách s mnohaletou splatností. Žalobce poskytoval žalované úvěry v rozmezí od 27.4.2016 do 23.1.2019. Vždy se jednalo o úvěry s maximální dobou splatnosti do 28 dnů v rozmezí od 4.500 Kč do 15.000 Kč. Žalobce průběžně posuzoval příjmy žalované, vycházel rovněž z řádného a včasného splácení předchozích úvěrů. V segmentu krátkodobých úvěrů s nízkou částkou, krátkou dobou splatnosti a požadavkem na co nejrychlejší poskytnutí úvěrů se jeví jako přiměřené a dostatečné ověřovat úvěruschopnost na základě dokladů o příjmů, daňových přiznání apod. a výpisů z účtu dokládající výdaje. Naopak vzhledem k nízké částce jistiny a úroku není přiměřené požadovat od spotřebitelů výpisy z Bankovního registru klientských informací (BRKI) a či Nebankovního registru klientských informací (NRKI), jelikož poplatky za tyto výpisy dosahují částek několika stovek korun a jsou poskytovány s časovým prodlením.

5. Žalobce zpochybňuje závěr Finančního arbitra o tom, že je evidentní, že žalovaná nebyla schopna dluh splácet. Vnitřním systémem žalobce bylo vyhodnoceno, že u žalované je dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru. Žalobce je nadto kontrolován ČNB, která je dostatečně personálně a odborně vybavena zhodnotit přiměřenost a postupy, které se týkají právě posuzování úvěruschopnosti, což samo o sobě zajišťuje vysoký standard v této oblasti. Žalobce před poskytováním úvěrů vycházel ze shora uvedených podkladů, na základě kterých dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tento závěr nijak nevyvrátila, když řádně a včas žalobci uhradila sjednané poplatky, vyjma poslední uzavřené smlouvy. Samotnými řádnými úhradami tak žalovaná materiálně prokázala, že úvěruschopná je, v průběhu trvání závazku mezi účastníky žalovaná ničeho nenamítala. Žalobce v dobré víře s žalovanou opakovaně vstupoval do závazkových vztahů a neměl důvod pochybovat o jejich platnosti, žalovaná žalobce opakovaně oslovovala s žádostí o uzavření další úvěrové smlouvy a netvrdila, že není schopna splácet. Po čtyřech letech řádného splácení se domáhá vrácení příslušných poplatků, které předtím dobrovolně uhradila, což žalobce považuje za zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Rozhodnutí Finančního arbitra pak ve své podstatě nabádá poskytovatele úvěrů k tomu, aby spotřebiteli a jeho poskytnutým informacím nedůvěřovali. Rozhodnutí, kdy by poskytovatelé spotřebitelských úvěrů byli nuceni vracet již jednou uhrazené úroky (poplatky) z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti, by byly v rozporu se základními ústavními principy na ochranu práva na podnikání a majetkových práv a mohlo by vést k nabourání fungování finančního trhu. Pokud jde o smlouvu č. 1, Finanční arbitr v odůvodnění nálezu dovozuje, že ta nepodléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a proto ji posuzoval z pohledu občanského zákoníku a obecných pravidel pro dobré mravy. Dovodil, že poplatek za sjednání úvěru byl sjednán ve výši, která odporuje dobrým mravům. Proto žalobci přiznal pouze částku odpovídající úroku 24,15 % p.a. Žalobce konstatuje, že i přes vysokou výši„ roční sazby“ úroků je úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní časové období, které je relativně krátké (několik dní), a je vyjádřen pevnou částkou. Jinými slovy v případě prodlení dlužníka s plněním závazku úrok nebude narůstat v čase. Krátká doba splatnosti také výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká. Půjčená částka je nízká a s jejím poskytnutím jsou spojeny určité náklady a poskytovatel (žalobce) by měl generovat také určitý zisk. V dané věci žalovaná obdržela částku 4.500 Kč a vrátit měla 5.276 Kč, a to včetně poplatků, nákladů i zisku žalobce. Administrace poskytování úvěrů není zcela automatická a do úvahy připadá minimálně mzda zaměstnance, který poskytování administruje nebo správa a vývoj softwaru žalobce. Ujednání proto nelze považovat za takové, které výrazně znevýhodňuje spotřebitele a je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Poplatek za poskytnutí úvěru zahrnuje náklady spojené s administrací úvěru (administrativní náklady, prověření úvěruschopnosti) a současně přiměřený zisk.

6. Finanční arbitr se též nevypořádal s námitkou žalobce co do obohacení žalované spočívajícího v poplatcích za poskytnutí úvěrů s uvedenou výší a s uvedenou dobou splatnosti ve výši obvyklého poplatku za poskytnutí tohoto typu úvěru. Pokud Finanční arbitr dovozuje, že žalobci náleží úrok 24,15 % p.a. odpovídající přiměřené odměně poskytovatelů úvěrů, pak by minimálně takový nárok měl Finanční arbitr přiznat žalobci i u úvěrových smluv č.2 až č.30, jelikož tuto částku by žalovaná zaplatila za poskytnutí úvěrů poskytnutých u jiných finančních subjektů. V důsledku závěru nálezu Finančního arbitra by pak bylo dovozováno, že žalovaná si půjčila a využila finanční prostředky žalobce zcela zdarma.

7. Žalovaná se (podáním na č.l. 55) vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry Finančního arbitra a má za to, žalobce neposoudil řádně její úvěruschopnost, což má za následek neplatnost předmětných smluv a povinnost žalobce vrátit žalované bezdůvodné obohacení. Žalobce měl před uzavřením smluv povinnost zkoumat příjmovou a výdajovou stránku a ověřit ji relevantními doklady s tím, že prohlášení spotřebitele je nedostačující, následně měl zhodnotit, zda bude žalovaná schopna úvěry splácet. Žalobce nesprávně hodnotil žalovanou předložené výpisy z účtů, když příjmy a výdaje dostatečně neprozkoumal a nesprávně považoval příjmy na účet vložené z bankomatu jako pravidelné příjmy, ačkoli byly nárazové. Žalovaná z účtu zasílala nikoli malé částky na účty sázkových kanceláří, měla příjmy ze smluv o úvěrech od více než 12 dalších nebankovních institucí, na které dále platila, přičemž se nejednalo o zanedbatelné částky. Žalobce si měl klást otázku, zda se žalovaná neřítí do tzv. dluhové pasti, a tedy neuzavírá další úvěry za tím účelem, aby z poskytnutých prostředků uhradila dřívější závazky. Je přitom povinností žalobce jakožto profesionála uvedené posoudit, když spotřebitel mnohdy nemusí být schopen situaci rozpoznat. Žalobce si měl vyžádat výpisy z účtu žalované před uzavřením každé ze smluv, avšak disponuje celkem pouze dvěma výpisy. Žalobce dále měl věnovat pozornost dalším okolnostem, jako jsou běžné výdaje žalované na domácnost, na případné zabezpečení jiných osob, možné nepravidelné výdaje, stejně jako zvážit určitou rezervu na možné neplánované výdaje. V nebankovním registru byly ve vztahu k žalované uvedeny položky„ negativní záznamy celkem 15 ks“ a„ neověřené dluhy více než 10 ks“, žalobce tyto položky nereflektoval. K položce v dokumentu EUCB„ počet opožděně splacených půjček 51“ i některým dalším položkám z tohoto dokumentu pak žalobce v řízení vedeném před Finančním arbitrem ČR sdělil, že„ tuto položku při posouzení úvěruschopnosti nepoužívá“. Z výpisu z databáze EUCB tedy nevyplývá bezzávadová úvěrová historie žalované. Žalobce byl povinen úvěruschopnost ověřovat i prostřednictvím výpisů z nebankovních registrů, avšak nechal vyhotovit pouze jeden výpis dne 27.4.2016, ačkoli smlouvy mezi účastníky byly uzavírány mezi 27.4.2016 a 23.1.2019. Žalobce rovněž nenechal vyhotovit výpisy např. z Centrální evidence exekucí a dalších registrů. Pokud jde o zásadu poctivosti, žalobce ve smlouvách stanovil úroky a RPSN ve stovkách procent a při hodnocení přiměřenosti stanovených odměn jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy. Následkem neplatnosti smluv je povinnost stran vydat si veškeré bezdůvodné obohacení, které z nich získaly a tvrzení žalobce, že si žalovaná půjčila finanční prostředky zcela zdarma tak nelze přisvědčit, když z neplatnosti smluv je nutné dovodit vrácení bezdůvodného obohacení žalované.

8. Finanční arbitr se (podáním na č.l. 68) vyjádřil tak, že je mimosoudním orgánem rozhodujícím na návrh spotřebitele spory mezi spotřebiteli a finančními institucemi, mimo jiné ze spotřebitelského úvěru. Žalovaná se v řízení před Finančním arbitrem domáhala určení neplatnosti 30 smluv o spotřebitelském úvěru, protože žalobce před jejich uzavřením řádně neposoudil její schopnost splácet závazky z těchto smluv, případně pro nepřiměřenost smluvní odměny žalobce, a současně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ze smluv, které na její úkor žalobce získal. Finanční arbitr zjistil, že účastníci uzavřeli 30 smluv o úvěru (viz bod 11 tohoto rozsudku). Smlouva č. 1 je v části sjednaného poplatku neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy. U smluv č. 2 – 30 žalobce neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost žalované a tyto smlouvy jsou jako celek absolutně neplatné. Po zúčtování vzájemných plnění a započtení vzájemných pohledávek účastníků finanční arbitr zjistil, že se žalobce obohatil na úkor žalované o 132.817,80 Kč. Žalobce v žalobě opakuje tytéž námitky, které vznášel v průběhu řízení před Finančním arbitrem, a které Finanční arbitr již vypořádal, Finanční arbitr proto odkázal na odůvodnění těchto rozhodnutí. Žalobce nově k posouzení úvěruschopnosti žalované tvrdí, že jeho vnitřním systémem bylo vyhodnoceno, že u žalované je dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru, žalovaná současně doložila potvrzení o příjmu, výdaje a platební kapacita jsou vypočítávány vnitřním systémem žalobce. Tyto výdaje jsou porovnány s údaji o životním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva. Tyto skutečnosti v řízení před Finančním arbitrem žalobce netvrdil ani nedoložil. Životní minimum představuje minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tyto hodnoty však nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí o statistických údajích o průměrných výdajích domácností. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti ověřit skutečné a aktuální výdaje. Žalobce neprokázal, že by si od žalované před uzavřením každé ze smluv zjistil informace o jejích výdajích. Česká národní banka vykonává veřejnoprávní dozor nad činností nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru až od 1.12.2016, resp. nad činností toho kterého nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru až ode dne, kdy mu k této činnosti udělila oprávnění. Žalobce získal oprávnění dne 29.5.2018, ohledně okolností uzavření smluv 1-25 je tedy argumentace žalobce kontrolou ze strany České národní banky nesprávná.

9. Z provedených důkazů soud zjistil tento skutkový stav: Ze spisu Finančního arbitra sp.zn. FA/SR/SU /750/2019 soud zjistil, že žalovaná v pozici navrhovatelky podala návrh na zahájení řízení před Finančním arbitrem., kde se domáhala určení nesplatnosti úvěrových smluv, zaplacení částky 132.453,80 Kč a sankce 15.000 Kč, s odůvodněním, že žalobce při uzavírání smluv nedostatečně prověřil její úvěruschopnost, v důsledku čehož jsou smlouvy neplatné. Žalovaná dále namítala nepřiměřenost odměn žalobce, když roční úroková sazba dosahuje v případě všech smluv několika set procent. Žalobce dále požaduje poplatky za prodloužení splatnosti, na nichž žalovaná uhradila celkem 48.810 Kč, RPNS tak u jednotlivých smluv dosahuje několika tisíc procent. Žalovaná na základě těchto neplatných smluv uhradila celkem 439.453,84 Kč, přičemž měla uhradit pouze 307.000 Kč.

10. Finanční arbitr rozhodl nálezem ze dne 10.11.2020 č. j. FA/SR/SU /750/2019-43, jímž žalobě vyhověl co do zaplacení částky 133.549,14 Kč, sankce 15.000 Kč a určení neplatnosti smlouvy č. 1, co do zbývající části návrh zamítl. Finanční arbitr zjistil, že účastníci uzavřeli tyto smlouvy: 1) dne 27.4.2016 smlouvu o úvěru č. 640129 (dále„ smlouva o úvěru č.1 či úvěr 1“), sjednán úvěr 4.500 Kč žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 776 Kč do 12.5.2016, uhradila celkem 5.276 Kč, 2) dne 13.5.2016 smlouvu o úvěru č. 237823 (dále„ smlouva o úvěru 2“), sjednán úvěr 5.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 1.343 Kč do 3.6.2016, uhradila celkem 6.843 Kč, 3) dne 23.6.2016 smlouvu o úvěru č. 281199 (dále„ smlouva o úvěru 3“), sjednán úvěr 7.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.029,50 Kč do 21.7.2016, uhradila celkem 10.796,90 Kč, 4) dne 23.8.2016 smlouvu o úvěru č. 715560 (dále„ smlouva o úvěru 4“), sjednán úvěr 9.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem úvěru ve výši 2.574,90 Kč do 20.9.2016, uhradila celkem 12.254,90 Kč, 5) dne 23.9.2016 smlouvu o úvěru č. 178518 (dále„ smlouva o úvěru 5“), sjednán úvěr 10.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.822,85 Kč do 21.10.2016, uhradila celkem 16.414,90 Kč, 6) dne 4.11.2016 smlouvu o úvěru č. 992136 (dále„ smlouva o úvěru 6“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.843,25 Kč do 2.12.2016, uhradila celkem 12.843,30 Kč, 7) dne 9.12.2016 smlouvu o úvěru č. 656215 (dále„ smlouva o úvěru 7“), sjednán úvěr 15.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 4.128,80 Kč do 6.1.2017, uhradila celkem 23.090,80 Kč, 8) dne 20.1.2017 smlouvu o úvěru č. 601856 (dále„ smlouva o úvěru 8“), sjednán úvěr 15.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 4.128,80 Kč do 17.2.2017, uhradila celkem 32.535 Kč, 9) dne 4.4.2017 smlouvu o úvěru č. 614562 (dále„ smlouva o úvěru 9“), sjednán úvěr 10.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.548,80 Kč do 25.4.2017, uhradila celkem 16.332,80 Kč, 10) dne 16.5.2017 smlouvu o úvěru č. 192310 (dále„ smlouva o úvěru 10“), sjednán úvěr 12.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.242,40 Kč do 30.5.2017, uhradila celkem 22.074,40 Kč, 11) dne 13.7.2017 smlouvu o úvěru č. 086894 (dále„ smlouva o úvěru 11“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 1.835,20 Kč do 27.7.2017, uhradila celkem 11.835,20 Kč, 12) dne 28.7.2017 smlouvu o úvěru č. 805674 (dále„ smlouva o úvěru 12“), sjednán úvěr 11.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem 2.684 Kč do 18.8.2017, uhradila celkem 13.684 Kč, 13) dne 21.8.2017 smlouvu o úvěru č. 560250 (dále„ smlouva o úvěru 13“), sjednán úvěr 10.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 3.201,60 Kč do 18.9.2017, uhradila celkem 13.073 Kč, 14) dne 7.9.2017 smlouvu o úvěru č. 681567 (dále„ smlouva o úvěru 14“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 3.032,80 Kč do 5.10.2017, uhradila celkem 13.032,80 Kč, 15) dne 6.10.2017 smlouvu o úvěru č. 229197 (dále„ smlouva o úvěru 15“), sjednán úvěr 13.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.692,20 Kč do 3.11.2017, uhradila celkem 15.692 Kč, 16) dne 14.11.2017 smlouvu o úvěru č. 939717 (dále„ smlouva o úvěru 16“), sjednán úvěr 12.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.789,40 Kč do 12.12.2017, uhradila celkem 14.789,40 Kč, 17) dne 13.12.2017 smlouvu o úvěru č. 413254 (dále„ smlouva o úvěru 17“), sjednán úvěr 14.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.412,50 Kč do 10.1.2018, uhradila celkem 16.412,50 Kč, 18) dne 22.12.2017 smlouvu o úvěru č. 649703 (dále„ smlouva o úvěru 18“), sjednán úvěr 7.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.790 Kč do 19.1.2018, uhradila celkem 10.290 Kč, 19) dne 11.1.2018 smlouvu o úvěru č. 287099 (dále„ smlouva o úvěru 19“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.501,50 Kč do 8.2.2018, uhradila celkem 19.437,20 Kč, 20) dne 22.1.2018 smlouvu o úvěru č. 692279 (dále„ smlouva o úvěru 20“), sjednán úvěr 8.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.381 Kč do 12.2.2018, uhradila celkem 10.381 Kč, 21) dne 15.2.2018 smlouvu o úvěru č. 875362 (dále„ smlouva o úvěru 21“), sjednán úvěr 7.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 1.864,80 Kč do 8.3.2018, uhradila celkem 8.864,80 Kč, 22) dne 14.3.2018 smlouvu o úvěru č. 419045 (dále„ smlouva o úvěru 22“), sjednán úvěr 10.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 2.867,40 Kč do 4.4.2018, uhradila celkem 13.786 Kč, 23) dne 22.3.2018 smlouvu o úvěru č. 258769 (dále„ smlouva o úvěru 23“), sjednán úvěr 13.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.327,50 Kč do 19.4.2018, uhradila celkem 19.462 Kč, 24) dne 11.4.2018 smlouvu o úvěru č. 462804 (dále„ smlouva o úvěru 24“), sjednán úvěr 9.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.031,60 Kč do 9.5.2018, uhradila celkem 17.633 Kč, 25) dne 7.5.2018 smlouvu o úvěru č. 671735 (dále„ smlouva o úvěru 25“), sjednán úvěr 13.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.327,50 Kč do 4.6.2018, uhradila celkem 17.846,50 Kč, 26) dne 19.6.2018 smlouvu o úvěru č. 745649 (dále„ smlouva o úvěru 26“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 1.706 Kč do 17.7.2018, uhradila celkem 11.706 Kč, 27) dne 20.6.2018 smlouvu o úvěru č. 232994 (dále„ smlouva o úvěru 27“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 3.222,35 Kč do 18.7.2018, uhradila celkem 13.238,40 Kč, 28) dne 17.7.2018 smlouvu o úvěru č. 277530 (dále„ smlouva o úvěru 28“), sjednán úvěr 13.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 2.243,50 Kč do 14.8.2018, uhradila celkem 21.722 Kč, 29) dne 19.7.2018 smlouvu o úvěru č. 876627 (dále„ smlouva o úvěru 29“), sjednán úvěr 10.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 3.032,80 Kč do 16.8.2018, uhradila celkem 16.702 Kč, 30) dne 23.1.2019 smlouvu o úvěru č. 809690 (dále„ smlouva o úvěru 30“), sjednán úvěr 5.000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem ve výši 1.097 Kč nejpozději do dne 20.2.2019, uhradila celkem 2.544 Kč.

11. Finanční arbitr nezjistil, že by se na závazek ze smlouvy č. 1 použila právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru 2010, tedy že by se na žalobce vztahovala povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, neboť úvěr nedosahuje částky 5.000 Kč. Finanční arbitr se proto zabýval toliko námitkami žalované k nepřiměřenosti odměny žalobce ve výši 776 Kč z této smlouvy, které při úvěru ve výši 4.500 Kč se splatností 15 dní odpovídá RPSN 419,61 % p.a. Finanční arbitr vycházel z měnové a finanční statistiky ČNB, pro srovnání odměny použil průměrnou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem pro úročený úvěr z kreditních karet, která v dubnu 2016 činila 24,15 % p.a. Ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru je proto pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Proto pokud jde o výši odměny žalobce ze smlouvy o úvěru 1 v rozsahu poplatku, je žalovaná povinna vrátit žalobci jistinu a obvyklý úrok u úvěrů poskytovaných bankami v dubnu 2016 ve výši 24,15 % p. a., tedy částku 4.544,66 Kč (4.500 Kč + 44,66 Kč).

12. V případě dalších smluv byl žalobce povinen zkoumat úvěruschopnost žalované. Žalobce předložil otisk z informačního systému„ Registrace klienta“ ze dne 27.4.2016, z nějž plyne, že žalovaná je zaměstnána jako finanční účetní u [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] s čistým měsíčním příjmem 29.309 Kč, měsíční výdaje jsou 8.000 Kč. Finanční arbitr nezjistil, že by si žalobce od žalované zjišťoval, na jaké konkrétní položky výdaje připadají, tedy jaké má žalovaná výdaje na bydlení, dopravu, závazky u jiných poskytovatelů úvěrů a závazky u jiných třetích osob apod. Pokud jde o podklady, které žalobce předložil, z přílohy č. 2 k daňovému přiznání žalované za zdaňovací období 2015 není zřejmé, zda daňové přiznání v tomto znění skutečně podala, a současně údaje o jejích celkových příjmech z nájmu za zdaňovací období 2015 nedokládají ničeho o pravidelných měsíčních příjmech (splatnost smluv nebyla sjednaná jako delší než 1 měsíc). Jako doklad o pravidelnosti tvrzených příjmů žalované nedostačuje ani výpis z účtu za období od 8.3.2016 do 7.4.2016 jakožto výpis z účtu za jediný měsíc předcházející uzavření smlouvy č.

1. Obdobné platí i o výpisu z účtu za období od 8.12.2016 do 7.1.2017, tedy z jednoho měsíce předcházejícího uzavření smlouvy č. 8 Ani ostatní příchozí platby, např. částku 55.000 Kč od„ [jméno] [příjmení]“ ze dne 22.3 2016 na výpisu z účtu 1, Finanční arbitr nemůže bez podkladů od žalobce o dalším ověřování považovat za ověřené pravidelné příjmy. Příchozí jistiny spotřebitelských úvěrů od třetích osob zaznamenané na výpisech z účtu z povahy věci nejsou pravidelnými příjmy. Finanční arbitr má za to, že žalobce výplatními páskami za období září 2017 až květen 2018 a září až prosinec 2018 doložil, že si ověřil pravidelné příjmy žalované před uzavřením smluv 17 až 30. K doložení, že ověřil pravidelné výdaje před uzavřením smluv 2-30 žalobce předložil otisk výsledků vyhledávání údajů o v databázi Nebankovni-Registr.cz ze kterého vyplývá, že provedl dne 27.4.2016, tedy v den uzavření smlouvy č. 1, lustraci žalované s hodnocením„ B“. Z výsledku lustrace však nevyplývá, na základě jakých kritérií bylo hodnocení vytvořeno, ani neobsahuje údaje, ze kterých by bylo zřejmé, zda a jaké závazky žalovaná v době uzavření smlouvy splácela. Z výpisu z účtu přitom Finanční arbitr zjistil, že žalovaná v období od 8.3.2016 do 7.4.2016 uhradila nejméně 6 plateb v celkové výši 29.128,90 Kč na splátky úvěrů u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (platba ve výši 3.202,12 Kč ze dne 20.3.2016, platba ve výši 3.100 Kč ze dne 22.3.2016, platba ve výši 3.473 Kč ze dne 22.3.2016, platba ve výši 7.782,88 Kč ze dne 22.3.2016, platba ve výši 6.570,90 Kč ze dne 23.3.2016 a platba ve výši 7.782,88 Kč ze dne 22.3.2016). Podle výpisu z účtu pak příjem žalované od zaměstnavatele činil pouze 19.172 Kč, a nedostačoval tedy ani na úhradu závazků vůči jiným poskytovatelům úvěru. Žalovaná v tomto období odeslala částku 33.560 Kč na účet sázkové kanceláře Tipsport.net a.s., dne 30.3.2016, dne 31.3.2016 a dne 7.4.2016 čerpala celkem 4 úvěry u jiných poskytovatelů spotřebitelského úvěru v celkové výši 23.000 Kč. Z údajů na výpisu z účtu tak nevyplývá, že by měla žalovaná ve svém rozpočtu pravidelně k dispozici dostatečný disponibilní zůstatek, aby mohla splatit úvěr ze smlouvy č. jednorázovou splátkou ve výši 6.843 Kč. Z výpisu z účtu dále finanční arbitr zjistil, že žalovaná v období od 8.12.2016 do dne 7.1.2017 uhradila nejméně 4 platby v celkové výši 15.069,55 Kč na splátky úvěrů u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (platba ve výši 2.539,55 Kč ze dne 9.12.2016, platba ve výši 3.960 Kč ze dne 9.12.2016, platba ve výši 800 Kč ze dne 13.12.2016, platba ve výši 7.770 Kč ze dne 14.12.2016). V tomto období odeslala částku 35.800 Kč na účet sázkové kanceláře Tipsport.net. Příjem od zaměstnavatele ve výši 29.331 Kč tedy nedostačoval ani na úhradu závazků vůči jiným poskytovatelům spotřebitelských úvěrů a výdaje vůči sázkové kanceláři Tipsport.net. Žalovaná dále dne 9.12.2016 a dne 15.12.2016 čerpala celkem dva úvěry u jiných poskytovatelů spotřebitelského úvěru v celkové výši 23.700 Kč. Z údajů na výpisu tak nevyplývá, že by měla žalovaná ve svém rozpočtu pravidelně k dispozici dostatečný disponibilní zůstatek, aby mohla splatit úvěr ze smlouvy č. 8 jednorázovou splátkou ve výši 29.331 Kč.

13. Ze záznamů na výpisu z Registru EUCB je patrné, že ho žalobce pořídil nejdříve před uzavřením smlouvy č. 30 dne 23.1.2019 a že žalovaná se opakovaně dostávala do prodlení se splácením závazků vůči jiným poskytovatelům úvěrů. Výpis z Registru EUCB tak nemohl před uzavřením smlouvy č.30 potvrdit„ bezzávadovou“ úvěrovou historii žalované. Finanční arbitr tedy ze shromážděných podkladů nemá za doložené, že by si žalobce před uzavřením smluv zjišťoval a ověřoval výši konkrétních pravidelných měsíčních výdajů žalované např. na bydlení, stravu, jiné již existující závazkové vztahy atp. Žalobce si zjistil a ověřil pouze pravidelné příjmy žalované před uzavřením smluv 17-30. Pro posouzení úvěruschopnosti je však nutné znát také výdajovou stránku, když samotné zjištění příjmů nijak nedokládá, že spotřebiteli zbyde v jeho rozpočtu dostatečné množství prostředků. Ani řádné a včasné splácení spotřebitelského úvěru z předchozích smluv nemůže nesplnění povinnosti zhojit, když v tomto případě z dat úplného splacení jednotlivých dluhů a dat uzavření jednotlivých smluv nelze vyloučit, že žalovaná čerpala další úvěry u žalobce, aby splatila předchozí. Ve vztahu ke smlouvě č. 2 a 8 sice žalobce doložil, že si opatřil výpisy z účtu, avšak nedoložil, že by skutečnosti z nich vyplývající dále ověřoval a posoudil s odbornou péčí. Žalobce nedoložil, že by před uzavřením smluv č. 3 - 7 a 9 - 30 zjišťoval a ověřoval výši pravidelných příjmů a výdajů. Žalobce tak porušil § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 2010 a § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru 2016, a proto jsou smlouvy o úvěru absolutně neplatné. Plnění, které si účastníci mezi sebou na základě smluv poskytli, tak představuje plnění z neplatného právního jednání, tj. bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalobce je u smluv 2-29 o 135.273,90 Kč vyšší než bezdůvodné obohacení na straně žalované (1.343 Kč, 3.796,90 Kč, 2.754,90 Kč, 5.914,90 Kč, 2.843,30 Kč, 8.090,80 Kč, 17.535 Kč, 5.832,80 Kč, 10.074,40 Kč, 1.835,20 Kč, 2.684 Kč, 2.573 Kč, 3.032,80 Kč, 2.692 Kč, 2.789,40 Kč, 2.412,50 Kč, 2.790 Kč, 9.437,20 Kč, 2.381 Kč, 1.864,80 Kč, 3.286 Kč, 5.962 Kč, 8.633 Kč, 4.346,50 Kč, 1.706 Kč, 3.238,40 Kč, 8.722 Kč a 6.702 Kč). Finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalované je u smlouvy č. 30 vyšší než bezdůvodné obohacení na straně žalobce o 2.456 Kč. Žalovaná vyzvala žalobce k vydání„ plnění ve výši 132.453,80 Kč“, tj. vůči žalobci prohlásila, že svoji pohledávku započítává vůči pohledávce žalobce v této částce. Pohledávky účastníků jsou způsobilé ke vzájemnému započtení a žalobce je povinen vydat částku 132.817,80 Kč (135.273,80 Kč mínus 2.456 Kč). Protože úvěr ze smlouvy č. 30 žalovaná dosud nesplatila, považuje Finanční arbitr za nezbytné k uplatněné práv žalované rozhodnout rovněž o neplatnosti této smlouvy; naproti tomu nezjistil, že by byla neplatná jako celek smlouva č. 1 (když zde arbitr shledal pouze neplatnost ujednání o poplatku), ani nezjistil, že by určení neplatnosti smluv 2-29 bylo nezbytné k uplatnění práv žalované, když závazky z těchto smluv zanikly splněním.

14. Proti nálezu podal žalobce námitky, které byly rozhodnutím ze dne 22.3.2021 zamítnuty a rozhodnutí Finančního arbitra bylo potvrzeno.

15. Soud vzal tato skutková zjištění správního orgánu za svá (§ 250e odst. 2 o.s.ř.). <b>16. Po právní stránce posoudil soud věc podle následujících ustanovení:</b> Podle § 559 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.) každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle § 562 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném do 30.11.2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 75 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Mezi účastníky není sporu ohledně skutkového stavu, sporné je pouze právní posouzení, přičemž soud se ztotožňuje s právním posouzením provedeným Finančním arbitrem v rozhodnutí ze dne 25.6.2021 č.j. FA/SR/SU /286/2020-32 ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 16.8.2020 č.j. FA/SR/SU /286/2020-38. Soud proto v první řadě na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Soud nadto především podotýká, že ze zjištěného skutkového stavu neplyne platné uzavření úvěrových smluv mezi účastníky. Ustanovení § 562 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku totiž podmiňuje zachování písemné formy u elektronických prostředků komunikace tím, že tyto umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Výpis z účtu, samotný fakt platby z účtu, sms, kliknutí na elektronický formulář„ stisknutím virtuálního tlačítka“, ale ani„ elektronický kód zaslaný pomocí sms“ nezachycují nejen osobu, která platbu činí, ale ani samotný obsah právního úkonu. Kromě toho často se stává, bankovním účtem může disponovat více oprávněných osob (u elektronického bankovnictví prakticky kdokoli, kdo zná příslušné přihlašovací údaje), sms může odeslat kdokoli, kdo má telefon právě u sebe, atp. Převažující soudní praxe proto považuje úvěrové smlouvy uzavírané„ elektronicky“ (s vyjímkou těch, které by byly uzavírané pomocí datových schránek) za neplatné a právní vztahy z nich vypořádává bez dalšího podle zásad bezdůvodného obohacení.

19. Předložené smlouvy o úvěru tak neobsahují podpis žalované, neboť za stranu úvěrovaného je ve smlouvě uvedeno jen tištěné jméno žalované, datum podpisu a elektronický SMS kód. Ani z ostatních důkazů nelze uzavření smlouvy dovodit. V daném případě tak absentuje jasný, vážný a srozumitelný projev vůle směřující k uzavření této smlouvy a nelze spolehlivě určit, že by se jednalo o projev vůle žalované. Soud nicméně pro další posouzení vycházel z toho, že uzavření smluv mezi účastníky bylo nesporné, když žalovaná sama uváděla, že předmětné smlouvy uzavřela a jejich neplatnost dovozuje z důvodu neposouzení její úvěruschopnosti ze strany žalobce, nikoli z důvodu absence jejího podpisu.

20. Ke smlouvě č. 1 (smlouva č. 640129 ze dne 27.4.2016): Žalobce se touto smlouvou zavázal poskytnout žalované úvěr 4.500 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 776 Kč, tedy celkem 5.276 Kč do 12.5.2016 RPSN tak činí 6229 %. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.4.2021 č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě, kdy byl sjednaný úrok téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba, soud dovodil, že se jedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v dubnu 2016 obvyklé roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu činily 10,95 % p.a., obvyklá RPSN činila 11,51 %. Je tak zřejmé, že žalobcem požadovaná úroková sazba, resp. RPSN, přesahuje běžné úrokové sazby mnohonásobně, přičemž na uvedený závěr nemá dle žádný vliv skutečnost, že úvěry byly sjednávány jako krátkodobé a poplatek byl toliko jednorázový a nehrozilo tak jeho narůstání, jak uvádí žalobce. Sjednané úročení vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb. Na uvedeném závěru nic nemění, že úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů obvykle bývají oproti bankovnímu sektoru vyšší. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (rozsudek Městského soudu ze dne 5.4.2022 č.j. 30 Co 81/2022-88). Soud má shodně s Finančním arbitrem na to, že ujednání o poplatku zjevně odporuje dobrým mravům a je proto neplatné (§ 588 o.z.).

21. Ačkoli důvodem neplatnosti ostatních smluv (č.2-30) shledal Finanční arbitr nesplnění povinnosti žalobce zkoumat úvěruschopnost žalované, s čímž se soud ztotožňuje, považuje za nutné uvést, že shora uvedené závěry o nemravnosti příslušenství platí pro všechny posuzované smlouvy, neboť v nich byla výše RPSN sjednána v rozsahu od cca 2 000 % až do 10 857 % (smlouva č.11).

22. Ke smlouvám č. 2-30: V případě smluv č. 2-30 dospěl Finanční arbitr k závěru, že žalobce nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Tuto povinnost stanovil s účinností do 30.11.2016 zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to v § 9 odst. 1, přičemž za účinnosti tohoto zákona byly uzavřeny smlouvy č. 1-6 Smlouvy č. 7-30 byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1.12.2016. Podle obou právních úprav platí, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018 č.j. 33 Cdo 2178/2018-77, podle něhož povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č.110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. Obdobně lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. I podle Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek z 1.4.2015 č. j. 1 As 30/2015-39) součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti splácet poskytnuté žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (příp. si je nechá žadatelem doložit). Pokud tak nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za který mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Tento výklad konvenuje také interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (rozsudek ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má proto jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy (byť k tomuto úkolu přistoupil v posuzované věci soud důsledně a referenčním kritériem mu bylo zejména odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11), ale naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

23. Soud má shodně s Finančním arbitrem za to, že žalobce těmto povinnostem nedostál. Žalobce uvedl, že čerpal z informací poskytnutých žalovanou dne 27.4.2016, z nichž zjistil, že žalovaná je zaměstnaná u [anonymizováno] s čistým měsíčním příjmem 29.309 Kč a že má závazky 8.000 Kč. Dále měl k dispozici výňatek z daňového přiznání za rok 2015, z nějž plyne čistý zisk 127.820 Kč, výplatní pásky za období listopad 2016 až únor 2017, září 2017 až květen 2018 a září 2018 až prosinec 2018, výpis z účtu za období 8.3.2016 až 7.4.2016 a 8.12.2016 až 7.1.2017, scoring žalované ze dne 27.4.2016 a výpis z databáze EUCD, z něhož dovodil bezzávadovou úvěrovou historii žalované. Z takto popsaných zdrojů je zřejmé, že pokud jde o příjmovou stránku žalované, žalobce měl při uzavření první smlouvy k dispozici prohlášení žalované o tom, že je zaměstnaná, přičemž není zřejmé, že by tuto skutečnost jakkoli ověřoval. Lze však přisvědčit tomu, že údaje o měsíčním příjmu žalované lze mít za prokázané z výplatních pásek. Ty měl žalobce k dispozici v obdobích listopad 2016 až únor 2017, září 2017 až květen 2018 a září 2018 až prosinec 2018. Lze tedy uzavřít, že příjmovou stránku žalované žalobce v zásadě správně a dostatečně zjistil v případě smluv č. 6-9 (uzavřeny od 4.11.2016 do 4.4.2017) a smluv č. 14-30 (uzavřeny od 7.9.2017 do 23.1.2019). Výpisy z účtu za období 8.3.2016 až 7.4.2016 a 8.12.2016 až 7.1.2017, tedy celkem za dva na sebe nenavazující měsíce, nemohou dle soudu poskytnout ucelený obraz o finanční situaci žalované. Je zřejmé, že jedna osoba může vlastnit několik bankovních účtů či provádět některé finanční operace v hotovosti, a nelze se tak spoléhat na to, že výpis z účtu poskytuje komplexní vylíčení majetkové situace. Nadto má soud shodně s Finančním arbitrem za to, že tyto výpisy solventnost žalované nijak neprokazují, naopak je z nich zřejmé, že příjmy žalované byly v uvedených obdobích z velké části představovány úvěry od jiných subjektů (Simple Money Service, BB Finance Czech, Zaplo finance) a žalovaná opakovaně hradila různé částky pohybující se od 400 Kč až do 7.500 Kč na účet sázkové kanceláře Tipsport. Z výpisů z účtu tedy nelze v žádném případě dovodit, že by žalovaná byla schopna úvěry platit, naopak z nich plyne poměrně závadové a riskantní chování žalované ve finanční oblasti; žalovaná, ač v těchto měsících dosáhla příjmu od zaměstnavatele 19.172 Kč a 29.331 Kč, utratila částku převyšující tyto příjmy za sázky prostřednictvím společnosti T. Jiné příjmy žalovaná neměla, neboť další platby připisované ve prospěch jejího účtu byly toliko další nebankovní půjčky a úvěry, které zcela jistě nelze považovat za pravidelný příjem. Z množství odchozích plateb uskutečněných ve prospěch nebankovních institucí a naopak plateb (zápůjček či úvěrů) od těchto subjektů přijatých lze naopak nabýt dojmu, že žalovaná sice své závazky hradila, avšak z prostředků čerpaných z dalších závazků. Pokud by žalobce výpisům z účtu věnoval náležitou pozornost, musel si být vědom toho, že finanční situace žalované není dobrá, žalovaná se o její zlepšení ani nijak nesnaží a naopak ji svým nezodpovědným nakládáním s finančními prostředky zhoršuje, když částku převyšující její příjmy zašle na účet sázkové kanceláře a své další životní potřeby a splátky jiných závazků hradí prostřednictvím dalších úvěrů. Pokud jde o výdajovou stránku, tu žalobce nezkoumal v podstatě vůbec, když si neopatřil žádné informace o výdajích žalované na bydlení či zda vyživuje další osoby. Soud má tedy shodně s Finančním arbitrem za to, že žalobce úvěruschopnost žalované buď vyhodnotil neodborně a nesprávně, nebo poskytoval úvěry právě s tím, že ty patrně nebudou spláceny a žalobce tak bude moci účtovat sankční příslušenství. Žalobce tak porušil § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru účinného do 30.11.2016, resp. § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru účinného od 1.12.2016, což má v každém případě za následek neplatnost úvěrových smluv a závazky mezi účastníky je třeba vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o.z. a následující.

24. Soud ohledně plnění stran vycházel ze zjištění Finančního arbitra, jehož závěry v tomto směru žádný z účastníků nesporoval. Finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalobce je u smluv č. 2 až č.29 o 135.273,90 Kč vyšší než bezdůvodné obohacení na straně žalované, u smlouvy č. 30 vyšší než bezdůvodné obohacení na straně žalobce o 2.456 Kč. Pohledávky účastníků jsou způsobilé ke vzájemnému započtení a žalobce je povinen vydat částku 132.817,80 Kč (135.273,80 Kč mínus 2.456 Kč), k částce dále náleží bezdůvodné obohacení ze smlouvy č. 1 ve výši 731,34 Kč Celkem je žalobce povinen vydat 133.549,14 Kč a výrok I. nálezu Finančního arbitra je proto správný. S ohledem na to, že Finanční arbitr žalované (částečně) vyhověl, je správný i výrok o povinnosti žalobce uhradit sankci 15.000 Kč ve smyslu § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o Finančním arbitrovi. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

25. Rovněž soud závěrem považuje za nutné upozornit na skutečnost, že zákon klade na právní úkony uzavírané se spotřebitelem vyšší nároky. Ust. § 1811 odst. 1 o.z. stanoví, že veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně. Jasnost a srozumitelnost sdělení je třeba vnímat ve dvou podobách – formální a obsahové. Po stránce formální musí být sdělení čitelné a musí být zjistitelný jeho obsah. V rozporu s tímto požadavkem mohou být sdělení psaná příliš malým písmem, v různých znepřehledňujících formálních odděleních (např. rámečky, okrajové části webových stránek), skryté odkazy na podmínky mimo vlastní text smlouvy, sdělení schovaná v částech, kam systematicky nepatří (srov. komentář k ust. § 1811 o.z. dostupný na www.beck-online.cz). Soud má při pohledu na smlouvy pochybnosti o tom, zda těmto podmínkám vyhovují. Smlouvy čítají vždy cca 15-20 stran, je k nim dále připojen osmistránkový„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Smlouvy a formuláře jsou zahlceny duplicitnímu údaji, samotné ujednání o výši úvěru a úročení je až na páté straně smlouvy, následuje podrobný popis procesu uzavření smlouvy a teprve poté, na více než 10. straně smlouvy, se spotřebitel dozvídá o tom, jaké má další povinnosti a jaké jsou následky prodlení pro splácení úvěru. U takto koncipované smlouvy má soud pochybnosti o tom, zda je způsobilá být pro osobu průměrného spotřebitele srozumitelným a pochopitelným textem.

26. I přes shora uvedené pochybení žalobce, kterých se dopustil zejména při zkoumání úvěruschopnosti žalované, považuje soud za nezbytné zdůraznit, že je rovněž povinností žalované před uzavřením jakékoli smlouvy, tím spíše smlouvy o úvěru, důkladně zvážit, zda bude schopna svému závazku dostát. Skutečnost, že na věřitele jsou v tomto ohledu kladeny vysoké nároky, rozhodně neznamená, že spotřebitelé jakožto potenciální dlužníci nejsou nijak zodpovědní za svá rozhodnutí. Argumentace žalované v tom směru, že žalobce měl věnovat pozornost dalším okolnostem, jako jsou její běžné výdaje na domácnost, možné nepravidelné výdaje, jakožto i zvážit určitou rezervu na možné neplánované výdaje, je sice pravdivá, soud má však za to, že tyto okolnosti by měla pečlivě zvažovat rovněž žalovaná. Stejně tak uvádí-li žalovaná, že žalobce měl zvážit její ostatní závazky a zhodnotit, zda se žalovaná neřítí do tzv. dluhové pasti, má soud za to, že je rovněž povinností žalované mít o svých závazcích přehled a brát je v potaz předtím, než se rozhodne k převzetí dalších. Zejména za situace, kdy žalovaná ze svého účtu zasílala nikoli malé částky na účty sázkových kanceláří a své takto vzniklé závazky hradila prostřednictvím úvěrů, lze její jednání posoudit jako krajně nezodpovědné. Ochrana spotřebitele, byť má v civilizovaném právním řádu nepochybně své místo, není bezbřehá a nezbavuje spotřebitele zcela odpovědnosti za jeho jednání, jde-li jinak o osobu dospělou a plně svéprávnou, u níž lze předpokládat minimálně rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností ve smyslu § 4 o.z.

27. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o správnosti nálezu Finančního arbitra, žalobu žalobce podle § 250i o.s.ř. zamítl jako nedůvodnou. Pro úplnost soud poznamenává, že soud v řízení podle části páté o.s.ř. rozhoduje (v případě, kdy dospěje k závěru, že je žaloba důvodná) o věci tak, že rozhodne věcně s dovětkem, že se vydaným rozsudkem nahrazuje rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu, že se jedná o nové řízení (o věci samé), nemůže soud svým rozsudkem zamítnout (původní) návrh projednávaný v řízení před správním orgánem. Ze specifičnosti řízení podle části páté o.s.ř. také zároveň vyplývá i to, že soud nezkoumá kvalitu řízení před správním orgánem ani kvalitu rozhodnutí správního orgánu, nýbrž pouze věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu; veškeré námitky proti postupu správního orgánu, domnělé vady řízení či formální vady rozhodnutí (nepřezkoumatelnost, chyby odůvodnění atp.) jsou tak irelevantní. Soud I. stupně se proto přiklání k závěru, že žalobě vyhovující rozhodnutí soudu (v tomto případě) by mělo znít nikoli jako„ návrh žalované na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 24.867 Kč se zamítá“, nýbrž na rozhodnutí, že„ žalobce není povinen zaplatit žalované částku 24.867 Kč“ přiznanou rozhodnutím finančního arbitra. Zároveň je však soud I. stupně přesvědčený, že tato chyba žalobce v petitu žaloby nemá na toto řízení žádný dopad, neboť z obsahu žaloby je zřejmé, čeho se žalobce domáhá a u řízení podle části páté o.s.ř. je soudní praxí dovozováno, že soud není striktně vázán návrhem (ve smyslu jeho petitu), neboť způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve smyslu § 250f o.s.ř. soud není podaným návrhem (petitem) vázán, takže nesprávná formulace navrženého petitu nemá na věcné posouzení nedůvodnosti žaloby žádný dopad.

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení. Ty sestávají z odměny advokáta ve výši 19.380 Kč dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony právní služby po 6.460 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. vyjádření k žalobě ze dne 19.8.2021, 3. účast na jednání dne 23.3.2022), paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon, tedy 900 Kč. Cestovné za cestu na jednání dne 23.3.2022 soud určil podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění účinném do 13.5.2022, s tím, že žalovaná uváděla celkovou délku cesty 246 km. Náklady tak odpovídají částce 548 Kč za spotřebu pohonných hmot (246 km x 6/100 x 37,10 Kč) a částce 1.156 Kč jako náhradě za používání vozidla (246 km x 4,70 Kč). Advokátovi dále náleží náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu za 14 půlhodin po 100 Kč, tedy 1.400 Kč. Právní zástupce žalované se dne 23.3.2022 zúčastnil u zdejšího soudu dvou jednání, a nárokuje proto cestovní výdaje pouze co do poloviny, čemuž odpovídá částka 1.552 Kč. Celkové náklady činí 21.832 Kč, s navýšením o DPH pak 26.617 Kč.

29. Náklady řízení je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř), ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.