25 C 210/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci , o zaplacení 4.891,60 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá na žalovaném zaplacení částky 5.323,38 Kč spolu s 8,50% úrokem z prodlení z částky 4.891,60 Kč od 2.3.2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>III. Odměna opatrovníka žalovaného [příjmení] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].</b> <b>IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení státu částku 5.324 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 2.8.2019 domáhá na žalovaném zaplacení částky 4.891,60 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 431,78 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4.891,60 Kč od 2.3.2019 do zaplacení. V návrhu uvádí, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba], IČ [anonymizována čtyři slova], se sídlem [adresa] [číslo], na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Žalovaný byl dle smlouvy povinen platit ceny za služby a produkty poskytované [právnická osoba] v souladu s platným sazebníkem. Vzhledem k tomu, že na účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek, vznikla žalovanému povinnost tento nepovolený debetní zůstatek vyrovnat s tím, že ode dne vzniku tohoto nepovoleného debetního zůstatku (až do doby jeho vyrovnání) byl žalovaný povinen hradit bance z částky nepovoleného debetního zůstatku úrok z prodlení ve výši dle Oznámení (tj. ve výši zákonné dle občanskoprávních předpisů). Debetní zůstatek přes upomínky učiněné ze strany banky vyrovnán nebyl, a proto převedla pohledávku dne 3.4.2018 na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. K tomuto dni činil nepovolený debetní zůstatek částku 4.865,89 Kč a úrok z prodlení 114,35 Kč. Nepovolený debetní zůstatek byl ode dne následujícího po převedení na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků i nadále úročen úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovaný byl o skutečnosti převedení debetního zůstatku na evidenční účet vyrozuměn výzvou ze dne 3.4.2018 a zároveň byl upozorněn na možnost soudního vymáhání. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.2.2019, a to s účinností ke dni 1.3.2019. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení, tj. k 1.3.2019, celkem 5.323,38 Kč a skládala se ze zůstatku úvěru (jistiny) ve výši 4.891,60 Kč a úroku z prodlení do 1.3.2019 ve výši 431,78 Kč.

2. Usnesením ze dne 25.března 2020 č. j. 25 C 210/2019-76 soud zastavil řízení a opatrovníkem žalovaného ustanovil [anonymizováno] [příjmení], neboť zjistil, že žalovaný je od roku 2014 z území České republiky soudně vyhoštěn od 25.4.2014 do 25.4.2024. Soud dospěl k závěru, že žalovaný je občanem Rumunska, nemá na území České republiky žádný majetek ani bydliště a nemá zde tak žádný obecný soud, tudíž není dána pravomoc českých soudů k projednání věci.

3. Žalobce v odvolání uvedl, že Soudní dvůr Evropské unie se v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07 zabýval výkladem pojmu služba a došel k závěru, že je třeba ho vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora je službou rovněž poskytování úvěru, přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zabývající se posouzením mezinárodní příslušnosti u závazků z úvěrové smlouvy uzavřené s cizincem – zejména usnesení ze dne 29.2.2012 sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, kde ve skutkově velmi obdobné věci soud prvého stupně (taktéž) nesprávně aplikoval článek 15 odst. 1 písm. c) a článek 16 odst. 2 nařízení č. 44/2001 (odpovídající současnému článku 17 odst. 1 písm. c) a článku 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012), přičemž Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv (obsaženou v článku 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001) na projednávaný případ skutečně nelze aplikovat a na místě je proto použít úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v článku 5 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení č.44/2001 (resp. dnes upravenou v článku 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení č.1215/2012), upravující poskytování služeb. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 25.4.2012 sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 či usnesení ze dne 25.9.2014 sp. zn. 33 Cdo 1715/2014. Bankovní služby byly v daném případě poskytovány [právnická osoba], se sídlem v České republice.

4. K odvolání žalobce však Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 24.července 2020 č. j. 17 Co 175/2020-98 usnesením soudu I. stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje, když dovodil, že z obsahu spisu plyne, že žalobce se v projednávané věci domáhá na žalovaném zaplacení žalované částky z titulu pohledávky vzniklé v důsledku nepovoleného debetního zůstatku na bankovním účtu vedeném podle Smlouvy o Osobním účtu [obec] [anonymizováno] uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovaným dne 3.2.2010. Ve smlouvě bylo ujednáno, že nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] V článku 45 Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] bylo smluvními stranami ujednáno, že k řešení sporů mezi klientem a bankou ze smluv o Bankovních obchodech jsou příslušné soudy České republiky. Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci se uplatní pravidla sjednané příslušnosti soudu bez ohledu na bydliště žalovaného ve smyslu článku 25 nařízení Brusel I bis, neboť smluvní strany Smlouvy o Osobním účtu [obec] [anonymizováno], si sjednaly způsobem předvídaným v článku 25 nařízení Brusel I bis k řešení budoucích sporů příslušnost soudů České republiky. Neuplatní se přitom pravidla sjednané příslušnosti u spotřebitelských smluv ve smyslu článku 19 nařízení Brusel I bis, neboť tato pravidla platí pro věci týkající se smluv uzavřených se spotřebitelem, jež lze podřadit pod článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis dopadá výlučně jen spotřebitelské smlouvy, jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky (článek 17 odst. 1 písm. a/nařízení), jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí (článek 17 odst. 1 písm. b/nařízení), nebo ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností (článek 17 odst. 1 písm. c/nařízení). Projednávaná věc s ohledem na předmět sporu nemůže být podřazena ani pod písmeno a), ani pod písmeno b) článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis a vzhledem k tomu, že původní věřitel [právnická osoba] provozuje svou podnikatelskou činnost na území České republiky, kde žalovaný nemá bydliště, ani pod písmeno c) článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Dovodil tak mezinárodní příslušnost soudů České republiky pro řízení v této věci dle článku 25 nařízení Brusel I bis.

5. Soud proto nařídil ve věci jednání.

6. Opatrovník žalovaného se vyjádřil tak, že navrhuje zamítnutí žaloby. Pokud by soud žalobě vyhověl, navrhuje, aby snížil žalobci náhradu nákladů řízení, když má za to, že zastoupení advokátem není nutné ani účelné pro ochranu zájmu žalobce, neboť je velkou finanční instituční podnikající v oblasti vymáhání pohledávek, takže jistě disponuje rozsáhlým týmem právníků a odborných osob administrativy. Žalovaná částka není nijak vysoká, žaloba vychází z typizovaného finančního produktu právního předchůdce žalobce, který se navíc řídí všeobecnými obchodními podmínkami právního předchůdce žalobce a samotná žaloba je formulářového znění. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 2396/09.

7. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: listina nazvaná„ Poklady pre súdne konanie“, úplný výpis z obchodního rejstříku žalobce, dohoda o úplatě mezi [právnická osoba] a žalobcem z 28.2.2019, oznámení o postoupení pohledávky nepodepsané z 25.3.2019, potvrzení o zaplacení kupní ceny [právnická osoba] ze dne 4.3.2019, výzva k plnění z 9.5.2019, smlouva o osobním účtu [obec] [anonymizováno] mezi [právnická osoba] a žalovaným z 3.2.2010, smlouva o postoupení pohledávek mezi [právnická osoba] a žalobcem z 25.2.2019, úplný výpis z účtu za roky 2016 -2017, sazebník [právnická osoba] pro bankovní obchody, výzva před podáním žaloby a výpověď smlouvy o účtu z 3.4.2018, všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], podací lístek, oznámení [právnická osoba] o úrokových sazbách, podací lístek, příloha č. 1 – Seznam pohledávek postoupených k 1.3.2019, sdělení Ministerstva vnitra České republiky z 19.září 2019, sdělení Ministerstva vnitra České republiky z 9.září 2020.

8. Podle § 132 o.s.ř. soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Ze smlouvy o osobním účtu [obec] [anonymizováno] soud zjistil, že dne 3.2.2010 uzavřel žalovaný [příjmení] [jméno], trvalým pobytem [adresa], [země], r. [číslo] cestovní pas [anonymizována tři slova], s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] smlouvu o osobním účtu [obec] [anonymizováno], na základě níž se [právnická osoba] jako banka zavázala zřídit pro žalovaného od 3.2.2010 účet číslo [bankovní účet], který bude veden v korunách. Ve smlouvě bylo mj. sjednáno zasílání tištěných výpisů z účtu měsíčně poštou na adresu [adresa], s tím, že v bodu 3 smlouvy se strany dohodly, že ostatní práva a povinnosti smluvních stran touto smlouvou výslovně neupravené se řídí platnými všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba], které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Přehled služeb poskytovaných účtu, jejich podmínky a způsob sjednání banka stanovuje ve sdělení klientům [právnická osoba] Aktuální sdělení k dispozici na obchodních místech a domovské stránce banky. Klient prohlašuje, že mu banka při uzavření smlouvy poskytla veškeré informace ve smyslu zákona o platebním styku. Dále prohlašuje, že je mu znám VOP, bez výhrad s nimi souhlasí a zavazuje se jimi řídit. Smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu smlouvy oběma smluvními stranami.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 28.2.2019 soud zjistil, že [právnická osoba] jako postupitel uzavřela se žalobcem jako postupníkem podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem podle článku I bodu 1 je dohoda smluvních stran o postoupení pohledávek postupitele vzniklých ze smluv o úvěru či smluv o sporožirovém účtu, které uzavřel postupitel jako věřitel se svými klienty jako dlužníky specifikovaných v seznamu pohledávek podle článku II. bodu 1 této smlouvy a úprava vzájemných práv a povinností smluvních stran při realizaci dohodnutého postoupení pohledávek. Podle článku I. v bodu 2 postupitel se zavazuje postoupit postupníku pohledávky dle podmínek stanovených v této smlouvě. Podle bodu 3 postupník se zavazuje převzít postoupené pohledávky dle podmínek stanovených v této smlouvě a uhradit postupiteli za postoupené pohledávky kupní cenu dle článku III. této smlouvy. Podle článku II. bodu 1 pohledávky dle této smlouvy budou postupníku postoupeny jednorázově k 1.3.2019. Podle článku II. bodu 2 postupitel a postupník se výslovně dohodli, že jednotlivé pohledávky, tj. pohledávky uvedené v seznamu pohledávek, přecházejí na postupníka až po uhrazení kupní ceny dle článku III. této smlouvy. Uhrazením kupní ceny přechází jednotlivé pohledávky uvedené v příslušném seznamu pohledávek na postupníka spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s nimi spojenými. Postupitel je povinen do 10 dnů od uhrazení kupní ceny vystavit postupníkovi potvrzení o úhradě, a to ve formě dohodnuté s postupníkem. Podle článku III. bodu 1 smluvní strany se dohodly, že kupní cena za postoupení pohledávek je stanovena procentem z výše jistiny pohledávek, tj. pohledávek uvedených v seznamu pohledávek dle pevně stanovených pravidel uvedených v příloze č. 2 této smlouvy. Podle bodu 2 celková výše kupní ceny za postoupení pohledávek bude uvedena v samostatné dohodě o úhradě kupní ceny uzavřené smluvními stranami poslední pracovní den přede dnem postoupení. Smluvní strany se dohodly, že kupní cena za postoupení pohledávek je splatná ke dni postoupení pohledávek. Z potvrzení o zaplacení kupní ceny [právnická osoba] ze 4.3.2019 soud zjistil, že tímto se potvrzuje, že kupní cena na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 28.2.2019 byla uhrazena v plné výši 1.343.826,57 Kč dne 1.3.2019, tj. ve smluveném termínu.

10. Z přílohy č. 1 seznamu pohledávek ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 28.2.2019 soud zjistil, že na 3. straně 4. řádku je uvedena pohledávka za žalovaným ve výši 4.891,60 Kč z účtu [číslo].

11. Dále žalobce založil do spisu vedle všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] platných a účinných dnem 15.7.2002 ve znění vyhlášeném ke dni 31.10.2009 a oznámení [právnická osoba] o úrokových sazbách také úplný výpis z účtu [číslo] za období od 1.1.2016 do 31.12.2016. Z těchto výpisů vyplývá, že počáteční zůstatek k 1.1.2016 činil 33.666,06 Kč, který byl v průběhu času postupně snižován o měsíční poplatky za vedení osobního účtu 29 Kč a zasílání výpisu z účtu 30 Kč, takže k 1.1.2017 činil zůstatek účtu 32.990,99 Kč a k 31.10.2017 činil 32.403,35 Kč. K tíži účtu však 29.11.2017 byla zaúčtovaná částka 37.004,46 Kč označená jako úhrada exekuce. K 30.11.2017 proto právní předchůdce žalobce vykázal konečný zůstatek účtu záporný - 3.659,89 Kč, k 31.12.2017 pak ve výši - 4.718,89 Kč a k 31.1.2018 ve výši - 4.777,89 Kč.

12. Na tato zjištění pak ostatní provedené důkazy neměly vliv.

13. Vzhledem k tomu, že k 1.1.2014 nabyl účinnosti z. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, zabýval se soud otázkou, zda použít právě tento zákon či zda použít stávající předpisy, tj. z. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, který platil až do 31.12.2013. Podle § 123 odst. 1 z. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém přechodných ustanovení vznik a existence právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně volby práva, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Ustanovení tohoto zákona se použije i pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jestliže jsou trvalé dlouhodobé povahy a dochází v nich k opětovným nebo trvajícím jednáním účastníků a skutečnostem pro ně významným po dni nabytí jeho účinnosti, pokud jde o taková jednání a skutečnosti. Podle odst. 2 pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon. V dané věci bylo řízení zahájeno dnem 2.8.2019, jedná se o nároky ze smlouvy uzavřené v roce 2010 a za takové situace je třeba aplikovat zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním na posouzení rozhodného práva a zákon č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém na posouzení pravomoci soudu.

14. Závazkový vztah účastníků se řídí zákonem č.97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána (§ 1, 2 cit. zákona). Podle § 9 odst. 1 z. č.97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost. Podle § 10 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním nezvolí-li si účastníci rozhodné právo, řídí se jejich závazkové vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Dle § 10 odst. 2 vzhledem k tomu se zpravidla řídí: a) smlouvy kupní a smlouvy o dílo právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího nebo zhotovitele díla v době uzavření smlouvy; b) smlouvy o nemovitostech právem místa, kde je nemovitost; c) smlouvy o dopravě (smlouvy o přepravě, smlouvy zasilatelské apod.) právem místa, kde má dopravce nebo zasilatel sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy; d) smlouvy pojistné, včetně smlouvy o pojištění nemovitostí, právem sídla (bydliště) pojistitele v době uzavření smlouvy; e) smlouvy, příkazní a jim podobné právem místa, kde má sídlo (bydliště) ten, kdo provádí příkaz, v době uzavření smlouvy; f) smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o zprostředkování právem místa, kde má sídlo (bydliště) osoba, pro kterou zástupce nebo zprostředkovatel vykonává činnost, v době uzavření smlouvy; g) smlouvy o vícestranných výměnných obchodech právním řádem, jehož použití nejlépe odpovídá uspořádání těchto vztahů jako celku. Podle odst.3 jiné smlouvy spravují se zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy. Rovněž podle nařízení Evropského parlamentu a rady ES č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) článku 3 bod 1. smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Podle článku 4 bod 1. tohoto nařízení v míře, ve které právo rozhodné pro smlouvu nebylo zvoleno podle článku 3, je právo rozhodné pro smlouvy určeno takto: a) smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště; b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Podle článku 7 odst. 2. pojistná smlouva kryjící velké riziko podle definice uvedené v čl. 5 písm. d) první směrnice Rady 73/239/ ze dne 24.července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu se bude řídit právem, které si zvolí strany v souladu s článkem 3 tohoto nařízení. V míře, ve které nebylo právo rozhodné zvoleno stranami, se pojistná smlouva řídí právem země, kde má pojistitel své obvyklé bydliště. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že smlouva je zjevně úžeji spojena s jinou zemí, použije se právo této jiné země.

15. Ze smlouvy o Osobním účtu [obec] [anonymizováno] vyplývá, že je uzavírána podle obchodního zákoníku a zákona o platebním styku, je sepsána v českém jazyce a byla uzavřena na území ČR. Podle shora uvedených ustanovení se tak smluvní vztah účastníků řídí právním řádem České republiky.

16. Vzhledem k tomu, že k 1.1.2014 nabyl účinnosti občanský zákoník z. č. 89/2012 Sb., zabýval se soud otázkou, zda použít právě tento zákon či zda použít stávající předpisy, tj. zákon č.40/1964 Sb. občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, které platily až do 31.12.2013. Podle § 3028 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

17. V dané věci se jedná o smlouvu, která byla uzavřena v roce 2010. Za takové situace je třeba aplikovat hmotné právo podle dosavadní právní úpravy ve smyslu § 3028 odst. 1, 3 z. č. 89/2012 Sb. Podle § 261 odst. 3 písm. d) z. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716). Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen„ občanský zákoník“) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 52 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle § 55 odst. 1 smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 3 v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 708 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce. Podle § 709 odst. 1 obchodního zákoníku ve smlouvě o běžném účtu banka označí majitele účtu uvedením obchodní firmy nebo názvu a sídla majitele a identifikačního čísla, pokud bylo přiděleno, jde-li o osobu právnickou, nebo uvedením jména, příjmení, bydliště a rodného čísla nebo data narození majitele, popřípadě obchodní firmy, místa podnikání a identifikačního čísla, jde-li o osobu fyzickou. Podle odst. 2 smlouva o běžném účtu může obsahovat dále a) osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi, b) výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku peněžních prostředků na účtu jeho majiteli, popřípadě ujednání, že úroky nebudou placeny, c) lhůty, v nichž oznamuje banka majiteli účtu přijaté vklady a platby a provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněžních prostředků na účtu a dále formu tohoto oznámení, d) výši nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, že úplata nebude bankou požadována. Výši úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky. Podle § 711 obchodního zákoníku smlouva o běžném účtu může stanovit, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu. Nejsou-li práva a povinnosti stran při poskytnutí těchto peněžních prostředků sjednány ve smlouvě o běžném účtu, řídí se úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl.). Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 349 odst. 1 obchodního zákoníku odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany. Podle § 351 odst. 1 obchodního zákoníku odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle § 524 odst. 1 občanského zákoníku věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst.2 s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Podle § 526 odst. 1 občanského zákoníku postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle odst. 2 oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení. Podle § 306 odst. 1 o.s.ř. nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství na pohledávku povinného z účtu ve výši, v jaké byly na účtu peněžní prostředky v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i na pohledávku z účtu, která vznikla tím, že na účet došly peněžní prostředky dodatečně, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění podle § 305.

18. Po provedeném dokazování pak soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když z provedených důkazů vyplývá, že právní předchůdce žalobce odečetl dne 29.11.2017 z účtu částku 37.004,46Kč na úhradu exekuce. Žalobce je však povinen prokázat, že tento odečet provedl právní předchůdce žalobce důvodně, tj. že mu byl doručen exekuční příkaz, na základě kterého měl povinnost z účtu finanční prostředky čerpat. Kromě toho právní předchůdce žalobce nebyl oprávněn čerpat na úhradu exekuce finanční prostředky do debetu, neboť ten představuje vlastně čerpání úvěru. K tomu nebyl oprávněn ani na základě Všeobecných obchodních podmínek, neboť z ustanovení zákona (srov. § 304, § 306 občanského soudního řádu) vyplývá, že při výkonu rozhodnutí příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu se vyplácí peněžní prostředky ve výši, v jaké byly na účtu. Musí se tedy jednat o peněžní prostředky, které se na účtu reálně nachází a banka není oprávněna na úhradu exekuce čerpat účet do debetu bez souhlasu dlužníka. Na základě toho tedy soudu I. stupně nezbylo, než žalobu zamítnout.

19. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným pak soud rozhodl podle § 142 odst.1 o.s.ř., když procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Výrokem III. rozhodl soud o odměně opatrovníka žalovaného. Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Podle § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) ve věcech péče soudu o nezletilé, osvojení, podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, ve věcech opatrovnických a ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení, důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění se považuje za tarifní hodnotu částka 5.000 Kč. Podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif), při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní chorobou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 1.000 Kč. Podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu sazby mimosmluvní odměny podle § 7 za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení, ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení, ustanoveného obhájce v trestním řízení, ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže, určeného advokáta pro řízení před orgánem veřejné správy nebo řízení před Ústavním soudem se snižují o 20 %. Podle odst. 2 sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení, ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení, ustanoveného obhájce v trestním řízení, ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže, určeného advokáta pro řízení před orgánem veřejné správy nebo řízení před Ústavním soudem snížená podle odstavce 1 činí nejvýše 5.000 Kč. Opatrovník žalovaného provedl 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, vyjádření k žalobě podle § 11 odst. 1 písm. d) a vyjádření k odvolání, účast u jednání dne 9.12.2020). Jeden úkon právní služby je pak dle § 7 bod 1. advokátního tarifu za 1.000 Kč, po snížení podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu za 800 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu přísluší opatrovníkovi za každý úkon právní služby částka 300 Kč jako režijní paušál. Dále náleží opatrovníkovi žalovaného navýšení o 21% DPH částkou 924 Kč Celkem tak náleží opatrovníkovi žalovaného částka 5.324 Kč.

21. O náhradě nákladů řízení státu představovaných odměnou opatrovníka žalovaného ve výši 4.235 Kč pak soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Žalobce byl procesně neúspěšný, a proto mu soud uložil zaplatit částku 5.324 Kč.