25 C 245/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupené titul anonymizováno , advokátem se sídlem adresa , o žalobě podle části páté o.s.ř. na nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, <b>I. Zamítá se žaloba žalobce, kterou se domáhá nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 25.června 2021 č.j. FA/SR/SU /286/2020-32 ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 16.srpna 2020 č. j. FA/SR/SU /286/2020-38 tak, že není povinen zaplatit žalované částku 24.867 Kč a že není povinen zaplatit České republice sankci ve výši 15.000 Kč.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.590 Kč k rukám právního zástupce žalované [titul] [anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].</b> 1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 29.9.2021 domáhá nahrazení nálezu Finančního arbitra ČR č.j. FA/SR/SU /286/2020 – 32 ze dne 25.6.2021 a rozhodnutí o námitkách vydaného Finančním arbitrem ČR č.j. FA/SR/SU /286/2020 – 38 dne 16.8.2021, a to tak, že návrh žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 24.867 Kč se zamítá, sankce ve výši 15.000 Kč se ruší a Česká republika je povinna vrátit žalobci částku 15.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. V žalobě žalobce uvádí, že žalovaná se domáhala u finančního arbitra určení neplatnosti smluv o úvěru z důvodu, že žalobce s odbornou péčí neposoudil její schopnost úvěry splácet, případně pro nepřiměřenost smluvní odměny žalobce, a vydání odpovídajícího bezdůvodného obohacení. Finanční arbitr v této věci rozhodl nálezem č.j. FA/SR/SU /286/2020 – 32 ze dne 25.6.2021 tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 24.869 Kč do tří dnů od právní moci nálezu (výrok I.), návrh žalované se ve zbývající části podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi zamítá (výrok II.), žalobce je povinen uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 15.000 Kč, a to do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra (výrok III.). Proti nálezu podal žalobce námitky, o kterých finanční arbitr rozhodl rozhodnutím o námitkách č.j. FA/SR/SU /286/2020 – 38 ze dne 16.8.2021 tak, že námitky se zamítají a nález finančního arbitra ze dne 25.6.2021 č.j. FA/SR/SU /286/2020 – 32 se podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi potvrzuje. Žalobci bylo rozhodnutí o námitkách doručeno do datové schránky jeho právního zástupce dne 16.8.2021.

3. Finanční arbitr dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné z důvodu neposouzení schopnosti žalované splácet úvěry s odbornou péčí. Žalobce je přesvědčen, že finanční arbitr dospěl k nesprávnému skutkovému i právnímu závěru. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru vyžadoval po žalované podklady, na základě kterých interně posuzoval, zda je žalovaná schopná uhradit svůj závazek řádně a včas. Žalobce posuzoval úvěruschopnost z těchto podkladů: výpis z účtu žalované č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], za období září 2017. Z výpisu z účtu vyplývá kreditní obrat, tedy součet příjmů, ve výši 85.285,10 Kč. výpis z účtu žalované č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], za období říjen 2018. Z výpisu z účtu vyplývá kreditní 664.780,21 Kč. výpis z účtu žalované č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], za období listopad 2018. Z výpisu z účtu vyplývá kreditní obrat 59.624,08 Kč. výplatní páska za leden 2017, ze které vyplývá pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání žalované ve výši 21.688 Kč, výplatní páska za únor 2017, ze které vyplývá měsíční příjem ze zaměstnání 29.226 Kč, výplatní páska za březen 2017, ze které vyplývá měsíční příjem 21.806 Kč, výplatní páska za listopad 2018, ze které vyplývá příjem 36.519 Kč, výpis z databáze EUCB (European Credit Bureau), sdružující údaje od poskytovatelů mikroúvěrů, z níž je patrná bezzávadová úvěrová historie žalované.

4. Dále proběhlo posuzování úvěruschopnosti dle vnitřní směrnice žalobce, tedy posouzení informace a podkladů poskytnutých žalovanou prostřednictvím webových stránek www.soscredit.cz následně ověřených při telefonickém hovoru, výsledků lustrace v registru dlužníků EUCB, výsledků lustrace v insolvenčním rejstříku, výsledků lustrace v seznamu Centrální evidence exekucí, kontroly databáze neplatných dokladů MV ČR a nahlížení do živnostenského rejstříku RZP. Výši výdajů žalované na splátky úvěru žalobce zjišťoval na základě lustrace v registru dlužníků EUCB, které následně použil do výpočtu disponibilního limitu a míry zadluženosti žalované, k čemuž použil hodnotu nezabavitelné částky pro výdaje žalované na bydlení a domácnost. Výpočty disponibilního limitu a míry zadluženosti jsou součástí posouzení úvěruschopnosti a vychází z požadované výše úvěru, výše poplatku za poskytnutí úvěru a s ohledem na snadné prodloužení termínu splatnosti úvěru, kdy žalobce dává klientovi na zvážení postupné prodloužení splatnosti spotřebitelského úvěru. V mezidobí se klientovi doporučuje odkládat si – spořit na splacení půjčky přiměřenou částku, která umožní následně řádné splacení půjčky, nebo s každým prodloužením termínu splatnosti půjčky hradit alespoň 10 % celkové dlužné částky a tím ušetřit výdaje za poplatek za prodloužení splatnosti po zbývající dobu do řádného splacení.

5. Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje posuzování úvěruschopnosti obecně, aniž by stanovil přesná kritéria. Naopak používá právně neurčité pojmy jako„ nezbytnost, dostatečnost a přiměřenost“. Rovněž tak nestanoví, jak mají být informace a doklady poskytnuté spotřebitelem aktuální. To odráží širokou škálu úvěrových produktů, od úvěrů poskytovaných v částkách nedosahujících ani životního minima nebo průměrné mzdy s krátkou dobou splatnosti, přes spotřebitelské úvěry v řádech desetitisíců korun až po hypotéky v milionových částkách s mnohaletou splatností. Žalobce poskytoval žalované úvěry v rozmezí od 9.5.2017 do 11.1.2019, vždy se jednalo o úvěry s maximální dobou splatnosti do 28 dnů v rozmezí od 3.500 Kč do 6.000 Kč. Žalobce průběžně posuzoval příjmy a výdaje žalované, prověřil je dle výpisů z účtů. Vycházel rovněž z řádného a včasného splácení předchozích úvěrů žalované. Žalobce má tak za to, že vzhledem k výši a povaze poskytovaných úvěrů prověřoval úvěruschopnost dostatečně, když v segmentu krátkodobých úvěrů s nízkou částkou, krátkou dobou splatnosti a požadavkem na co nejrychlejší poskytnutí úvěrů se jeví jako přiměřené a dostatečné ověřovat úvěruschopnost na základě dokladů jako jsou doklady o příjmu, daňová přiznání a výpisů z účtu dokládající výdaje. Naopak vzhledem k nízké částce jistiny a úroku není přiměřené požadovat od spotřebitelů výpisy z Bankovního registru klientských informací (BRKI) a či Nebankovního registru klientských informací (NRKI), jelikož poplatky za tyto výpisy dosahují částek několika stovek korun a jsou poskytovány s časovým prodlením.

6. Žalobce zpochybňuje závěr finančního arbitra o tom, že je evidentní, že žalovaná nebyla schopna dluh splácet. Vnitřním systémem žalobce bylo vyhodnoceno, že u žalované je dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru. Žalobce je nadto kontrolován ČNB, která je dostatečně personálně a odborně vybavena zhodnotit přiměřenost a postupy, které se týkají právě posuzování úvěruschopnosti, což samo o sobě zajišťuje vysoký standard v této oblasti. Žalobce před poskytováním úvěrů vycházel ze shora uvedených podkladů, na základě kterých dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tento závěr nijak nevyvrátila, když řádně a včas žalobci uhradila sjednané poplatky, vyjma poslední uzavřené smlouvy. Samotnými řádnými úhradami tak žalovaná materiálně prokázala, že úvěruschopná je, v průběhu trvání závazku mezi účastníky žalovaná ničeho nenamítala. Žalobce v dobré víře s žalovanou opakovaně vstupoval do závazkových vztahů a neměl důvod pochybovat o jejich platnosti, žalovaná žalobce opakovaně oslovovala s žádostí o uzavření další úvěrové smlouvy a netvrdila, že není schopna splácet. Po téměř třech letech řádného splácení se domáhá vrácení příslušných poplatků, které předtím dobrovolně uhradila, což žalobce považuje za zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Rozhodnutí finančního arbitra pak ve své podstatě nabádá poskytovatele úvěrů k tomu, aby spotřebiteli a jeho poskytnutým informacím nedůvěřovali. Rozhodnutí, kdy by poskytovatelé spotřebitelských úvěrů byli nuceni vracet již jednou uhrazené úroky (poplatky) z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti, by byly v rozporu se základními ústavními principy na ochranu práva na podnikání a majetkových práv a mohlo by vést k nabourání fungování finančního trhu. Finanční arbitr se též nevypořádal s námitkou žalobce co do obohacení žalované spočívajícího v poplatcích za poskytnutí úvěrů s uvedenou výší a s uvedenou dobou splatnosti ve výši obvyklého poplatku za poskytnutí tohoto typu úvěru. Pokud finanční arbitr dovozuje, že žalobci náleží úrok 24,15 % p.a. odpovídající přiměřené odměně poskytovatelům úvěrů, pak by minimálně takový nárok měl finanční arbitr přiznat žalobci i u předmětných úvěrů, jelikož tuto částku by žalovaná zaplatila za poskytnutí úvěrů poskytnutých u jiných finančních subjektů. V důsledku závěru nálezu finančního arbitra by pak bylo dovozováno, že žalovaná si půjčila a využila finanční prostředky žalobce zcela zdarma.

7. Žalovaná se (podáním na č.l. 131) vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry finančního arbitra a má za to, žalobce neposoudil řádně její úvěruschopnost, což má za následek neplatnost předmětných smluv a povinnost žalobce vrátit žalované bezdůvodné obohacení. Žalobce měl před uzavřením smluv povinnost zkoumat příjmovou a výdajovou stránku a ověřit ji relevantními doklady s tím, že prohlášení spotřebitele je nedostačující. Žalobce hodnotil úvěruschopnost žalované zcela nesprávně a špatně zkoumal její příjmovou i výdajovou stránku. Žalobce předložil výplatnice, doklad o lustraci v EUCB před uzavřením první smlouvy, z něhož plynou údaje o 6 zamítnutých žádostech žalované o úvěr, 2 aktuální úvěry a součet dluhů 8.500 Kč, výpisy z účtu žalované za období září a říjen 2017, listopad 2018, doklady o lustraci v EUCB před uzavřením smluv č. 2 až č. 5, z nichž plynou údaje o zamítnutých půjčkách v počtu od 16 do 55, několika opožděně splacených úvěrech, aktuálních úvěrech a součty dluhů. Z výpisů z účtů i z dokladů o lustracích v EUCB, které žalobce předložil, muselo být žalobci jasné, že není jediným věřitelem žalované. Z výpisů z účtů plyne, že žalovaná čerpala úvěry od jiných společností, např. Rerum finance s.r.o., Creamfinance Czech, CreditGo s.r.o. a dalších. Žalobce měl být obezřetnější a ptát se, proč žalovaná čerpá i jiné úvěry, zda se neřítí do tzv. dluhové pasti a zda neuzavírá další úvěry, aby z poskytnutých prostředků uhradila dřívější závazky. Rovněž měl zvážit delikvenci žalované, co se týče opožděných plateb jiných závazků. Žalobce měl dále zvážit možné nepravidelné výdaje žalované a rezervu na možné neplánované výdaje. Uvedené nelze nechat pouze na spotřebiteli, který nemusí být schopen situaci rozpoznat. Žalobce si měl vyžádat výpisy z účtu žalované před uzavřením každé ze smluv a tyto hodnotit, což neučinil, neboť disponuje pouze třemi výpisy z účtu. Žalobce žalovanou nedostatečně prověřil v externích evidencích dlužníků, měl si taktéž sám aktivně opatřovat podklady k prověření finanční situace. Žalobce dovozuje úvěruschopnost žalované i z její platební historie u žalobce, což však není relevantní a nezbavuje jej nutnosti posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením každé jednotlivé smlouvy. Žalovaná nebyla schopna závazky ze smluv plnit ve stanovených termínech a musela vždy žádat o prodloužení splatnosti. Žalobce neprokázal, že by disponoval veškerými podklady o příjmu žalované za období, ve kterém s žalovanou uzavíral jednotlivé smlouvy. Žalobce měl možnost nechat si vyhotovit výpisy z dalších registrů, což neučinil. Pokud jde o zásadu poctivosti, které se v žalobě dovolává žalobce, žalobce ve smlouvách stanovil úroky a RPSN ve stovkách procent a při hodnocení přiměřenosti stanovených odměn jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy.

8. Finanční arbitr se (podáním na č.l. 128) vyjádřil tak, že je mimosoudním orgánem rozhodujícím na návrh spotřebitele spory mezi spotřebiteli a finančními institucemi, mimo jiné ze spotřebitelského úvěru. Žalovaná se v řízení před finančním arbitrem domáhala určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 961953 ze dne 9.5.2017, č. 165549 ze dne 13.10.2017, č. 773289 ze dne 19.11.2018, č. 253930 ze dne 13.12.2018 a č. 911229 ze dne 11.1.2019, protože žalobce před jejich uzavřením řádně neposoudil její schopnost splácet závazky z těchto smluv, případně pro nepřiměřenost smluvní odměny žalobce, a současně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ze smluv, které na její úkor žalobce získal. Finanční arbitr zjistil, že účastníci uzavřeli pět smluv o úvěru: 1) smlouvou č. 961953 ze dne 9.5.2017 (dále„ smlouva o úvěru 1“) se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr 6.000 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit do 28 dnů od poskytnutí úvěru včetně úroku 480,37 % p.a., tj. celkem částku 8.211 Kč; 2) smlouvou č. 165549 ze dne 13.10.2017 (dále„ smlouva o úvěru 2“) se žalobce zavázal poskytnout úvěr 6.000 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit do 21 dnů včetně úroku 510,71 % p.a., tj. celkem 7.763 Kč; 3) smlouvou č. 773289 ze dne 19.11.2018 (dále„ smlouva o úvěru 3“) se žalobce zavázal poskytnout úvěr 3.500 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit do 28 dnů včetně poplatku 635 Kč, tj. celkem 4.135 Kč; 4) smlouvou č. 253930 ze dne 13.12.2018 (dále„ smlouva o úvěru 4“) se žalobce zavázal poskytnout úvěr 3.500 Kč, žalovaná se zavázala jej vrátit do 28 dnů včetně poplatku 1.271 Kč, tj. celkem částku 4.771 Kč; 5) smlouvou č. 911229 ze dne 11.1.2019 (dále„ smlouva o úvěru 5“) se žalobce zavázal poskytnout úvěr 5.000 Kč a žalovaná se zavázala jej vrátit do 28 dnů včetně poplatku 1.553,80 Kč, tj. celkem 6.553,80 Kč.

9. Finanční arbitr dovodil, že žalobce poskytl žalované na základě smluv spotřebitelské úvěry, ačkoli neposoudil s odbornou péčí její schopnost splácet, a proto jsou smlouvy dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatné. Po zúčtování vzájemných plnění stran a započtení vzájemných pohledávek účastníků finanční arbitr zjistil, že se žalobce obohatil na úkor žalované o 24.869 Kč. Žalobce v žalobě opakuje tytéž námitky, které vznášel v průběhu řízení před finančním arbitrem, a které finanční arbitr již vypořádal, finanční arbitr proto odkázal na odůvodnění těchto rozhodnutí. Žalobce nově k posouzení úvěruschopnosti žalované tvrdí, že jeho vnitřním systémem bylo vyhodnoceno, že u žalované je dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru, žalovaný současně doložil potvrzení o příjmu, výdaje a platební kapacita jsou vypočítávány vnitřním systémem žalobce. Tyto výdaje jsou porovnány s údaji o životním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva. Tyto skutečnosti v řízení před finančním arbitrem žalobce netvrdil ani nedoložil. Životní minimum představuje minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tyto hodnoty však nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí o statistických údajích o průměrných výdajích domácností. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti ověřit skutečné a aktuální výdaje. Žalobce neprokázal, že by si od žalované před uzavřením každé ze smluv zjistil informace o jejích výdajích. Vytvoření interních pravidel, jejich kontrola při udělování licence a související veřejnoprávní dohled nad jejich dodržováním ze strany České národní banky nezaručuje, že se interními pravidly bude žalobce v každém jednotlivém případě řídit. <b>10. Z provedených důkazů soud zjistil tento skutkový stav:</b> 11. Ze spisu Finančního arbitra sp.zn. FA/SR/SU /286/2020 soud zjistil, že žalovaná v pozici navrhovatelky podala návrh na zahájení řízení před Finančním arbitrem., kde se domáhala určení nesplatnosti pěti úvěrových smluv uvedených v bodu 7 tohoto rozsudku, zaplacení částky 24.867 Kč a sankce 15.000 Kč, s odůvodněním, že žalobce při uzavírání smluv nedostatečně prověřil její úvěruschopnost, v důsledku čehož jsou smlouvy neplatné. Odměny a poplatky ve smlouvách jsou zjevně nepřiměřené (kdy v případě smlouvy č. 3 odpovídají 236,5 % p.a., v případě smlouvy č. 4 činí 473,38 % p.a. a v případě smlouvy č. 5 činí 405,09 % p.a.), žalobce účtuje rovněž poplatky za prodloužení splatnosti. Uvedené odměny více než 10x přesahují obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou bankami.

12. Finanční arbitr rozhodl nálezem ze dne 25.6.2021 č.j. FA/SR/SU /286/2020-32, jímž žalobě vyhověl co do zaplacení částky 24.869 Kč a sankce 15.000 Kč, co do zbývající části návrh zamítl. Ke Smlouvě o úvěru 1 z obsahu výplatních pásek 2017 finanční arbitr zjistil, že žalobkyně na svůj bankovní účet č. [bankovní účet] od svého zaměstnavatele, společnosti [právnická osoba], obdržela za měsíc leden 2017 mzdu ve výši 21.688 Kč, za měsíc únor 2017 mzdu ve výši 29.226 Kč, za měsíc březen 2017 mzdu ve výši 21.806 Kč s tím, že v každém měsíci zaměstnavatel z čisté měsíční mzdy odečetl splátky půjček ve výši 1.700 Kč a 1.400 Kč. Otisky z databáze European United Credit Bureau (EUCB) obsahují podle zjištění finančního arbitra tabulku, kde vedle jména, příjmení a e-mailové adresy žalované jsou údaje týkající se jejích závazků, zejména údaje o zamítnutých žádostech o půjčku, aktuální počet půjček 2 a současný součet dluhů 8.500 Kč, průměrná měsíční splátka 8.500 Kč. Ke smlouvám o úvěru 2 až 5 z výpisů z účtu finanční arbitr zjistil, že žalovaná v září 2017 přijala na svůj bankovní účet částku 85.285,10 Kč a vydala částku 90.370,57 Kč, konečný zůstatek tohoto účtu byl 1.742,78 Kč, v měsíci říjnu 2018 přijala na svůj bankovní účet částku 664.780,21 Kč a vydala částku 637.046,95 Kč, konečný zůstatek tohoto účtu byl 28.164,35 Kč. V listopadu 2018 přijala na svůj bankovní účet částku 59.624,08 Kč a vydala částku 85.565,43 Kč, konečný zůstatek tohoto účtu byl 2.223 Kč. Finanční arbitr z výpisů z účtu dále zjistil, že v září 2017 žalovaná obdržela na svůj bankovní účet částku ve výši 23.665 Kč od zaměstnavatele, v říjnu 2018 obdržela na svůj bankovní účet mzdu od [právnická osoba], a.s. ve výši 26.059 Kč a v listopadu 2018 mzdu ve výši 28.860 Kč. Z výpisů z účtu finanční arbitr zjistil, že žalovaná pravidelně čerpala úvěry od společností odlišných od žalobce, např. dne 1.9.2017 částku 15.000 Kč od„ Creamfinance czech“, dne 4.9.2017 částku 5.000 Kč od„ Rerum finance, s.r.o.“, dne 14.9.2017 částku 8.500 Kč od„ CreditGO s.r.o.“ apod. Z kopie výplatní pásky za měsíc listopad 2018 arbitr zjistil, že žalovaná pobírala mzdu za měsíc listopad 2018 od [právnická osoba], a.s. ve výši 36.519 Kč. Část lustrace v EUCB ze dne 13.10.2017 obsahuje podle zjištění finančního arbitra tabulku, kde vedle jména, příjmení e-mailové adresy žalované jsou údaje týkající se jejích závazků, zejména údaje o zamítnutých žádostí o půjčku 16, počet opožděně splacených půjček 2, součet opožděně splacených půjček 20.849 Kč, aktuální počet půjček v současné době 1, současný součet dluhů 4.500 Kč, průměrná měsíční splátka 4.500 Kč. Lustrace v EUCB ze dne 19.11.2018 obsahuje údaje o zamítnutých žádostech o půjčku 50, počet opožděně splacených půjček 14, součet opožděně splacených půjček 106.601 Kč, aktuální počet půjček v současné době 1, současný součet dluhů 6.700 Kč, průměrná měsíční splátka 6.700 Kč. Lustrace v EUCB ze dne 13.12.2018 obsahuje údaje o zamítnutých žádostech o půjčku 51, počet opožděně splacených půjček 14, součet opožděně splacených půjček 106.601 Kč, aktuální počet půjček v současné době 2, současný součet dluhů 11.800 Kč, průměrná měsíční splátka 11.800 Kč. Lustrace v EUCB ze dne 22.1.2019 obsahuje údaje o zamítnutých žádostech o půjčku 55, počet opožděně splacených půjček 15, součet opožděně splacených půjček 111.378 Kč, aktuální počet půjček v současné době 2, současný součet dluhů 10.500 Kč, průměrná měsíční splátka 10.500 Kč.

13. Co se týká ověření příjmové stránky žalované, finanční arbitr považuje za projev odborné péče, pokud poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti ověří spotřebitelem deklarovaný příjem za období alespoň tří měsíců bezprostředně předcházejících uzavření samotné smlouvy. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru 2 ověřil příjem žalované pouze za období jednoho měsíce, stejně tak před uzavřením smlouvy o úvěru 3, v souvislosti se smlouvou o úvěru 4 žalovaný předložil výplatní pásku 2018 a v souvislosti se smlouvou o úvěru 5 nedoložil ani výpis z bankovního účtu žalované ani výplatní pásku. Proto finanční arbitr nemůže uzavřít, že by žalobce v tomto ohledu při posuzování úvěruschopnosti žalované postupoval s odbornou péčí. Co se týká ověření výdajů žalované před uzavřením smlouvy o úvěru 1, žalobce tuto skutečnost nijak nedoložil. Posouzení výdajů, které žalobce dokládá lustracemi v EUCB, neosvědčují, zda vůbec a případně s jakým výsledkem ověřil výdaje a dluhové zatížení žalované v registrech. Není zřejmé, zda a jakým způsobem žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované zohledňoval vysoký počet opožděně splacených půjček, lustrace nadto vykazovaly pravidelnou delikvenci se splácením úvěrových závazků a není zřejmé, zda žalobce tuto skutečnost zohlednil. Ze strany žalobce jako věřitele nedošlo ke splnění povinnosti objektivně získat všechny informace potřebné pro zhodnocení finanční situace žalované a s odbornou péčí tak posoudit, zda je schopna úvěry splácet. Žalobce by měl ověřit konkrétní a aktuální výdaje žalované, nestačí vycházet z obecných či minimálních výdajů spotřebitelů, neboť není vyloučené, že výdaje jednotlivých spotřebitelů ve srovnatelném postavení se budou výrazně lišit.

14. Smlouvy o úvěru jsou tedy ve smyslu § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatné a vzájemná plnění je třeba vypořádat v rámci bezdůvodného obohacení. Ze smlouvy č. 1 převzala žalovaná 6.000 Kč, uhradila 10.792 Kč. Ze smlouvy č. 2 převzala 6.000 Kč, uhradila 20.451 Kč, ze smlouvy č. 3 převzala 3.500 Kč a uhradila 4.135 Kč, ze smlouvy č. 4 převzala 3.500 Kč a uhradila 4.777 Kč a ze smlouvy č. 5 převzala 5.000 Kč a uhradila 8.714 Kč. Po započtení vzájemných nároků přesahuje nárok žalované nárok žalobce o 24.869 Kč a tuto částku je žalobce povinen žalobkyni vydat. Pro nadbytečnost Finanční arbitr neposuzoval další námitky žalované ke smlouvám, tedy zda jsou neplatné i z jiného důvodu. Finanční arbitr dále nedovodil, že by určení neplatnosti smluv bylo nezbytné k uplatnění práv žalované, když otázka neplatnosti smluv je předběžnou otázkou k posouzení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto návrh ve zbývající části zamítl. Protože arbitr částečně vyhověl žalované, uložil žalobci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci 15.000 Kč, neboť 10 % z částky, kterou je žalobce podle nálezu zaplatit, nedosahuje výše 15.000 Kč. Sankce je příjmem státního rozpočtu. Proti nálezu podal žalobce námitky, které byly rozhodnutím ze dne 16.8.2021 zamítnuty a rozhodnutí Finančního arbitra bylo potvrzeno.

15. Soud vzal tato skutková zjištění správního orgánu za svá (§ 250e odst. 2 o.s.ř.). <b>16. Po právní stránce posoudil soud věc podle následujících ustanovení:</b> Podle § 559 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.) každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle § 562 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám Podle § 104 odst.1 z.č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Podle § 105 odst. 1 z.č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel nebo zprostředkovatel poskytne spotřebiteli jedno vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat neprodleně po uzavření této smlouvy. Podle odst. 2 v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru předloží poskytovatel nebo zprostředkovatel spotřebiteli návrh smluvních podmínek, které mají být obsahem smlouvy o spotřebitelském úvěru, v podobě návrhu textu této smlouvy. Podle § 75 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Mezi účastníky není sporu ohledně skutkového stavu, sporné je pouze právní posouzení, přičemž soud se ztotožňuje s právním posouzením provedeným finančním arbitrem v rozhodnutí ze dne 25.6.2021 č.j. FA/SR/SU /286/2020-32 ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 16.8.2020, č.j. FA/SR/SU /286/2020-38. Soud proto v první řadě na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Soud nadto především podotýká, že ze zjištěného skutkového stavu neplyne platné uzavření úvěrových smluv mezi účastníky. Ustanovení § 562 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku totiž podmiňuje zachování písemné formy u elektronických prostředků komunikace tím, že tyto umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Výpis z účtu, samotný fakt platby z účtu, sms, kliknutí na elektronický formulář„ stisknutím virtuálního tlačítka“, ale ani„ elektronický kód zaslaný pomocí sms“ nezachycují nejen osobu, která platbu činí, ale ani samotný obsah právního úkonu. Kromě toho často se stává, bankovním účtem může disponovat více oprávněných osob (u elektronického bankovnictví prakticky kdokoli, kdo zná příslušné přihlašovací údaje), sms může odeslat kdokoli, kdo má telefon právě u sebe, atp. Převažující soudní praxe proto považuje úvěrové smlouvy uzavírané„ elektronicky“ (s vyjímkou těch, které by byly uzavírané pomocí datových schránek) za neplatné a právní vztahy z nich vypořádává bez dalšího podle zásad bezdůvodného obohacení.

19. Předložené smlouvy o úvěru tak neobsahují podpis žalované, neboť za stranu úvěrovaného je ve smlouvě uvedeno jen tištěné jméno žalované, datum podpisu a elektronický SMS kód. Ani z ostatních důkazů nelze uzavření smlouvy dovodit. V daném případě tak absentuje jasný, vážný a srozumitelný projev vůle směřující k uzavření této smlouvy a nelze spolehlivě určit, že by se jednalo o projev vůle žalované. Soud nicméně pro další posouzení vycházel z toho, že uzavření smluv mezi účastníky bylo nesporné, když žalovaná sama uváděla, že předmětné smlouvy uzavřela a jejich neplatnost dovozuje z důvodu neposouzení její úvěruschopnosti ze strany žalobce, nikoli z důvodu absence jejího podpisu.

20. Mezi účastníky bylo naopak sporné, zda žalobce před uzavřením smluv a poskytnutím úvěrů dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Podle § 86 z.č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018 č.j. 33 Cdo 2178/2018-77, podle něhož povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č.110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. Obdobně lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. I podle Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek z 1.4.2015 č. j. 1 As 30/2015-39) součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti splácet poskytnuté žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (příp. si je nechá žadatelem doložit). Pokud tak nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za který mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Tento výklad konvenuje také interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (rozsudek ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má proto jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy (byť k tomuto úkolu přistoupil v posuzované věci soud důsledně a referenčním kritériem mu bylo zejména odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11), ale naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

21. Soud má shodně s finančním arbitrem za to, že žalobce těmto povinnostem nedostál. Smlouva č. 1 na částku 6.000 Kč byla uzavřena dne 9.5.2017, a4 z lustrace EUCB ze dne 9.5.2017 plyne, že žalovaná k tomuto datu čerpala 2 půjčky v částce 8.500 Kč, dne 27.4.2017 jí byla žádost o půjčku zamítnuta, celkem bylo zamítnuto 6 žádostí. Žalobce měl dále k dispozici výplatní pásku za leden až březen 2017, z nichž plynou čisté měsíční příjmy 21.688 Kč, 29.226 Kč a 21.806 Kč, jiné údaje dispozici neměl. Smlouva č. 2 na částku 6.000 Kč byla uzavřena dne 13.10.2017, žalobce měl k dispozici lustraci EUCB, z níž plyne celkem 16 zamítnutých žádostí o půjčku, 2 opožděně splacené, současný počet dluhů 4.500 Kč Smlouvy č. 3 a 4 týkající se obě částek 3.500 Kč byly uzavřeny 19.11.2018 a 13.12.2018, výpisy z lustrací z těchto dat uvádí počet čerpaných půjček 22, resp. 24, počet zamítnutých žádostí 50 (51), součet opožděně splacených půjček 106.601 Kč, současný počet dluhů v listopadu 2018 ve výši 6.700 Kč a v prosinci 2018 ve výši 11.800 Kč. Žalobce měl dále k dispozici výplatní pásku za listopad 2018. Ohledně smlouvy č. 5 na částku 5.000 Kč ze dne 11.1.2019 vycházel žalobce z údajů v lustraci EUCB, která byla vyhotovena až dne 22.1.2019, tedy o 11 dní po uzavření smlouvy. Plyne z ní počet opožděně splacených půjček 15, současný počet dluhů 10.500 Kč. Žalobce měl dále k dispozici výpisy z účtu žalované za období září 2017 – listopad 2018. Soud má za to, že spokojil-li se žalobce před uzavřením jednotlivých smluv s lustracemi v databázi EUCB (s tím, že lustrace v případě smlouvy ze dne 11.1.2019 byla provedena až 22.1.2019), považuje to soud za nedostatečné, tím spíše, že není zřejmé, zda žalobce takto získané informace jakkoli ověřoval. V databázi EUCB jsou nadto evidovány pouze úvěry od nebankovních institucí, a to pouze od těch, které se jí dobrovolně účastní. Nelze se tedy spoléhat na to, že výpis z této databáze přinese komplexní přehled o všech závazcích dlužníka. Z uvedených lustrací je navíc zřejmá zhoršující se finanční situace a platební morálka žalované, když celkový počet žádostí o půjčku, zamítnutých žádostí, jakož i počet opožděně splacených půjček se postupně zvyšuje. Pokud jde o příjmy žalované, žalobce měl k dispozici pouze příjmy za období leden až březen 2017 s tím, že první smlouva byla uzavřena až v říjnu 2017, tedy s půlročním časovým odstupem, a dále za listopad 2018, přičemž soud má shodně si Finančním arbitrem za to, že výplatní pásku za pouhý jeden měsíc nelze považovat za dostatečný zdroj informací o příjmech. Tento nedostatek nelze zhojit ani předloženým výpisem z účtu. Je zřejmé, že jedna osoba může vlastnit několik bankovních účtů či provádět některé finanční operace v hotovosti, a nelze se tak spoléhat na to, že výpis z účtu poskytuje ucelený obraz o finanční situaci. Z výpisů nadto plyne, že zůstatky v jednotlivých měsících jsou poměrně nízké (např. v září 2019 ve výši 1.742,78 Kč, v listopadu 2018 ve výši 2.223 Kč, atp.), příjmy žalované jsou nadto z velké části tvořeny úvěry čerpanými po malých částkách od různých institucí, a výpisy tak v žádném případě nenasvědčují tomu, že by žalovaná byla v dobré finanční situaci. Jiné informace o příjmech a výdajích žalované žalobce neměl. Vycházel-li žalobce ze zákonné výše životního a existenčního minima, aniž by zjistil, jaké jsou reálné výdaje žalované, tedy minimálně jaké má žalovaná náklady na bydlení či zda vyživuje další osoby, lze přisvědčit finančnímu arbitrovi, že takové posouzení úvěruschopnosti je zcela nedostatečné. Žalobce tak úvěruschopnost žalované buď vyhodnotil neodborně a nesprávně, nebo poskytoval úvěry právě s tím, že ty patrně nebudou spláceny a žalobce tak bude moci účtovat sankční příslušenství. Žalobce tak porušil § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost úvěrových smluv a závazky mezi účastníky je třeba vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a následujících o.z.

22. Soud ohledně plnění stran vycházel ze zjištění finančního arbitra, který zjistil, že ze smlouvy č. 1 převzala žalovaná 6.000 Kč, uhradila 10.792 Kč. Ze smlouvy č. 2 převzala 6.000 Kč, uhradila 20.451 Kč, ze smlouvy č. 3 převzala 3.500 Kč a uhradila 4.135 Kč, ze smlouvy č. 4 převzala 3.500 Kč a uhradila 4.777 Kč a ze smlouvy č. 5 převzala 5.000 Kč a uhradila 8.714 Kč. Po započtení vzájemných nároků přesahuje nárok žalované nárok žalobce o 24.869 Kč a tuto částku je žalobce povinen žalobkyni vydat a výrok I. nálezu finančního arbitra je proto správný. S ohledem na to, že finanční arbitr žalované (částečně) vyhověl, je správný i výrok i povinnosti žalobce uhradit sankci 15.000 Kč ve smyslu § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o Finančním arbitrovi.

23. Soud rovněž požaduje za nutné vyjádřit se k samotnému obsahu úvěrových smluv. Smlouvou č. 961953 ze dne 9.5.2017 se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr 6.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit do 28 dnů od poskytnutí úvěru včetně úroku ve výši 480,37 % p.a., tj. celkem částku 8.211 Kč, RPSN odpovídá 4621 % Smlouvou č. 165549 ze dne 13.10.2017 se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr výši 6.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit do 21 dnů od poskytnutí úvěru včetně úroku ve výši 510,71 % p.a., tj. celkem částku 7.763 Kč, RPSN činí 8701 % Smlouvou č. 773289 ze dne 19.11.2018 se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 3.500 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit do 28 dnů od poskytnutí úvěru včetně poplatku ve výši 635 Kč, tj. celkem částku 4.135 Kč, RPSN činí 3976 % Smlouvou č. 253930 ze dne 13.12.2018 se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 3.500 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit do 28 dnů od poskytnutí úvěru včetně poplatku ve výši 1.271 Kč, tj. celkem částku 4.771 Kč, RPSN činí 5573 %. Smlouvou č. 911229 ze dne 11.1.2019 se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 5.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit do 28 dnů od poskytnutí úvěru včetně poplatku ve výši 1.553,80 Kč, tj. celkem částku 6.553,80 Kč, RPSN tak činí rovněž 5573 %.

24. Již z pouhého porovnání poskytnutých částek a částek, k jejichž vrácení se žalovaná zavázala, je na první pohled zřejmé, že ceny úvěrů jsou zcela nepřiměřené. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.4.2021 č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě, kdy byl sjednaný úrok téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba, soud dovodil, že se jedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v období od října 2017 do ledna 2019, kdy byly smlouvy uzavírány, se obvyklé roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR pohybovaly od mezi 8 a 9 % p.a. Obdobně v citovaném rozsudku ze dne 8.4.2021 č.j. 58 Co 100/2021- 126 vycházel Městský soud v Praze z úrokové sazby na spotřebu pro domácnosti celkem 8,7 %. Je tak zřejmé, že žalobcem požadované úrokové sazby, resp. RPSN, přesahují běžné úrokové sazby mnohonásobně. Takto sjednané úročení vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Na uvedeném závěru nic nemění, že úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů obvykle bývají oproti bankovnímu sektoru vyšší. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (rozsudek Městského soudu ze dne 5.4.2022 č.j. 30 Co 81/2022- 88).

25. Rovněž soud závěrem považuje za nutné upozornit na skutečnost, že zákon klade na právní jednání uzavíraná se spotřebitelem vyšší nároky. Ustanoven9 § 1811 odst. 1 o.z. stanoví, že veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně. Jasnost a srozumitelnost sdělení je třeba vnímat ve dvou podobách – formální a obsahové. Po stránce formální musí být sdělení čitelné a musí být zjistitelný jeho obsah. V rozporu s tímto požadavkem mohou být sdělení psaná příliš malým písmem, v různých znepřehledňujících formálních odděleních (např. rámečky, okrajové části webových stránek), skryté odkazy na podmínky mimo vlastní text smlouvy, sdělení schovaná v částech, kam systematicky nepatří (srov. komentář k ust. § 1811 o.z. dostupný na www.beck-online.cz). Soud má při pohledu na smlouvy pochybnosti o tom, zda těmto podmínkám vyhovují. Smlouvy čítají vždy cca 20 stran, je k nim dále připojen osmistránkový„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Smlouvy a formuláře jsou zahlceny duplicitnímu údaji, samotné ujednání o výši úvěru a úročení je až na páté straně smlouvy, následuje podrobný popis procesu uzavření smlouvy a teprve poté, na více než 10. straně smlouvy, se spotřebitel dozvídá o tom, jaké má další povinnosti a jaké jsou následky prodlení pro splácení úvěru. U takto koncipované smlouvy má soud pochybnosti o tom, zda je způsobilá být pro osobu průměrného spotřebitele srozumitelným a pochopitelným textem.

26. I přes shora uvedené pochybení žalobce, kterých se dopustil zejména při zkoumání úvěruschopnosti žalované, považuje soud za nezbytné zdůraznit, že je rovněž povinností žalované před uzavřením jakékoli smlouvy, tím spíše smlouvy o úvěru, důkladně zvážit, zda bude schopna svému závazku dostát. Skutečnost, že na věřitele jsou v tomto ohledu kladeny vysoké nároky, rozhodně neznamená, že spotřebitelé jakožto potenciální dlužníci nejsou nijak zodpovědní za svá rozhodnutí. Argumentace žalované v tom směru, že žalobce měl věnovat pozornost dalším okolnostem, jako jsou její běžné výdaje na domácnost, možné nepravidelné výdaje, jakožto i zvážit určitou rezervu na možné neplánované výdaje, je sice pravdivá, soud má však za to, že tyto okolnosti by měla pečlivě zvažovat rovněž a především žalovaná. Stejně tak uvádí-li žalovaná, že žalobce měl zvážit ostatní závazky žalované a zhodnotit, zda se žalovaná neřítí do tzv. dluhové pasti, má soud za to, že je rovněž povinností žalované mít o svých závazcích přehled a brát je v potaz předtím, než se rozhodne k převzetí dalších. Ochrana spotřebitele, byť má v civilizovaném právním řádu nepochybně své místo, není bezbřehá a nezbavuje spotřebitele zcela odpovědnosti za jeho jednání, jde-li jinak o osobu dospělou a plně svéprávnou, u níž lze předpokládat minimálně rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností ve smyslu § 4 o.z.

27. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o správnosti nálezu Finančního arbitra, žalobu žalobce podle § 250i o.s.ř. zamítl jako nedůvodnou. Pro úplnost soud poznamenává, že soud v řízení podle části páté o.s.ř. rozhoduje (v případě, kdy dospěje k závěru, že je žaloba důvodná) o věci tak, že rozhodne věcně s dovětkem, že se vydaným rozsudkem nahrazuje rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu, že se jedná o nové řízení (o věci samé), nemůže soud svým rozsudkem zamítnout (původní) návrh projednávaný v řízení před správním orgánem. Ze specifičnosti řízení podle části páté o.s.ř. také zároveň vyplývá i to, že soud nezkoumá kvalitu řízení před správním orgánem ani kvalitu rozhodnutí správního orgánu, nýbrž pouze věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu; veškeré námitky proti postupu správního orgánu, domnělé vady řízení či formální vady rozhodnutí (nepřezkoumatelnost, chyby odůvodnění atp.) jsou tak irelevantní. Soud I. stupně se proto přiklání k závěru, že žalobě vyhovující rozhodnutí soudu (v tomto případě) by mělo znít nikoli jako„ návrh žalované na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 24.867 Kč se zamítá“, nýbrž na rozhodnutí, že„ žalobce není povinen zaplatit žalované částku 24.867 Kč“ přiznanou rozhodnutím finančního arbitra. Zároveň je však soud I. stupně přesvědčený, že tato chyba žalobce v petitu žaloby nemá na toto řízení žádný dopad, neboť z obsahu žaloby je zřejmé, čeho se žalobce domáhá a u řízení podle části páté o.s.ř. je soudní praxí dovozováno, že soud není striktně vázán návrhem (ve smyslu jeho petitu), neboť způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve smyslu § 250f o.s.ř. soud není podaným návrhem (petitem) vázán, takže nesprávná formulace navrženého petitu nemá na věcné posouzení nedůvodnosti žaloby žádný dopad.

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení. Ty sestávají z odměny advokáta ve výši 6.300 Kč dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony právní služby po 2.100 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. vyjádření k žalobě ze dne 26.11.2021, 3. účast na jednání dne 23.3.2022), paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300 Kč za úkon, tedy 900 Kč. Cestovné za cestu na jednání dne 23.3.2022 soud určil podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění účinném do 13.5.2022, s tím, že žalovaná uváděla celkovou délku cesty 246 km. Náklady jízdného tak odpovídají částce 548 Kč za spotřebu pohonných hmot (246 km x 6/100 x 37,10 Kč) a částce 1.156 Kč jako náhrada za používání vozidla (246 km x 4,70 Kč). Advokátovi dále náleží náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 č. 177/1996 Sb., za 14 půlhodin po 100 Kč, tedy 1.400 Kč. Právní zástupce žalované se dne 23.3.2022 zúčastnil u zdejšího soudu dvou jednání, a nárokuje proto cestovní výdaje pouze co do poloviny, čemuž odpovídá částka 1.552 Kč. Celkové náklady žalované tak činí 8.752 Kč, s navýšením o DPH pak celkem 10.590 Kč.

29. Náklady řízení je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř), ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.