25 C 93/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr.Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce Jméno žalobce A název Jméno žalobce A ., IČO Anonymizováno , se sídlem Adresa žalobce A , zastoupeného Jméno žalobce B , advokátem se sídlem Anonymizováno , proti žalovanému název Jméno žalovaného A ., IČO Anonymizováno , se sídlem Adresa žalovaného A , zastoupenému Jméno žalovaného B , advokátem se sídlem Anonymizováno , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného název Jméno žalovaného C ., IČO Anonymizováno , se sídlem Adresa žalovaného C , o žalobě podle části páté o. s. ř. na nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o zaplacení 303.468.662,92 Kč s přísl.,

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 21.března 2022 č.j. 07835-33/, Anonymizováno, -ERU sp. zn. SLS-, č. účtu, -ERU ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7.února 2023 č. j. 07835-40/, Anonymizováno, -ERU tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 303.468.662,92 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení p.a. od 2.7.2014 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.342,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného , Jméno žalovaného B, , advokáta se sídlem , adresa, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 2.081,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podle části páté o.s.ř. ze dne 20.4.2023 doručenou zdejšímu soudu dne 20.4.2023 domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21.3.2022 č.j. 07835-33/2017-ERU, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7.2.2023 č.j. 07835-40/2017-ERU tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 303.468.662,92 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení p.a. od 2.7.2014 do zaplacení. V žalobě uvádí, že společnost , název, , Jméno žalovaného C, . (dále též jako ,,, název, “) jako provozovatel distribuční soustavy pro elektřinu a žalobce jako zákazník uzavřeli dne 17.5.2012 smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého nebo velmi vysokého napětí č. 12_VVN_1003954426 (dále též jako „Smlouva o připojení“) a dne 23.12.2010 smlouvu o distribuci č. 10_VVN_3_02755027 (dále též jako „Smlouva o distribuci“). Na jejich základě , název, poskytuje žalobci službu distribuce elektřiny. Od 1.1.2013 do 30.9.2013 žalobce vyrobil celkově 430.189,619 MWh elektřiny, která jím byla využita pro jeho vlastní potřebu a rozváděna prostřednictvím lokální distribuční sítě, jejímž provozovatelem je on sám (dále též „vlastní dodávky elektřiny“). Žalobce v souvislosti s vlastními dodávkami elektřiny nevyužil služby distribuce společnosti , název, a pro tuto spotřebu elektřiny nesjednal smlouvu o distribuci elektřiny ani s žádným jiným provozovatelem distribuční soustavy. Od 1.1.2013 do 1.10.2013 (dále též „rozhodné období“) , název, v rámci své činnosti účtoval svým zákazníkům a následně od nich i vybíral tzv. složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla („složka ceny za POZE“ či „příspěvek POZE“). Tato částka měla na základě § 28 odst. 1 z.č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie („zákon o POZE“) ve znění účinném do 1.10.2013 představovat jeden z prostředků, kterými měly být financovány náklady na podporu elektřiny a provozní podpory tepla. , název, v rozhodném období žalobci vystavil devět faktur, jejichž předmětem je i složka ceny za POZE, a to ve vztahu k vlastním dodávkám elektřiny žalobce. Společnost , název, v rozhodném období vyfakturovala (fakturami č., hodnota, za leden 2013, č., hodnota, za únor 2013, č., hodnota, za březen 2013, č., hodnota, za duben 2013, č., hodnota, za květen 2013, č., hodnota, za červen 2013, č., hodnota, za červenec 2013, č., hodnota, za srpen 2013 a č., hodnota, za září 2013) složku ceny za POZE ve vztahu k vlastním dodávkám elektřiny žalobce celkem ve výši 303.468.662,92 Kč včetně DPH a žalobce ji uhradil. Poté však žalobce dospěl k závěru, že mu , název, v souvislosti s vlastními dodávkami elektřiny neposkytl žádnou distribuční službu a neměl tak k účtování složky ceny za POZE právní titul. Částka 303.468.662,92 Kč tak je podle žalobce bezdůvodným obohacením , název, , k jehož vydání ho žalobce vyzval. , název, to však odmítl s tím, že složka ceny za POZE byla účtována na základě platných smluvních dokumentů v souladu s obecně závaznými právními předpisy. , název, následně takto získané finanční prostředky převedl na žalovaného jakožto operátora trhu.

2. Podle žalobce finanční prostředky na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů tvořily podle § 28 odst. 1 a § 13 odst. 1 z.č. 165/2012 Sb. složku ceny za distribuci elektřiny jako poskytnuté služby distribuce elektřiny, a tudíž nevyužil-li zákazník službu distribuce elektřiny (u elektřiny, kterou si sám vyrobil a sám si ji distribuuje), nemůže provozovatel distribuční soustavy účtovat příspěvek na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla za tuto elektřinu. Tento názor zastávala i dlouhodobá rozhodovací praxe ERÚ, která byla změněna až rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, o který se opírají i rozhodnutí ERÚ. Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasí a domnívá se, že je protiústavní a že se nevztahuje na jeho případ.

3. Žalobce podal proti , název, žalobu, řízení o ní bylo vedeno před Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. 18 C 358/2015 a pro nedostatek pravomoci postoupeno ERÚ. Ten rozhodoval v rámci prvostupňového i druhostupňového řízení, které skončilo rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 20.7.2021 č.j. 10600-31/2019-ERU. Proti němu podal žalobce žalobu podle části páté OSŘ k Okresnímu soudu v , adresa, , která byla rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 24.6.2022 č.j. 15 C 373/2021-115 zamítnuta a v současné době probíhá odvolací řízení před Krajským soudem v , adresa, . Žalobce je přesvědčen, že pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení je , název, , ale ten setrvává na tvrzení, že prostředky představující předmět bezdůvodného obohacení převedl na žalovaného coby operátora energetického trhu, který byl konečným příjemcem předmětných finančních prostředků. Žalobce proto z opatrnosti za účelem zachování promlčecích lhůt podává žalobu i proti žalovanému, který se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil v celkové výši 303.468.662,92 Kč včetně DPH., právnická osoba, řízení před Energetickým regulačním úřadem rozhodnutím ze dne 21.3.2022 č.j. 07835-33/2017-ERU ERÚ zamítl v celé šíři návrh žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím. Proto žalobce podal proti rozhodnutí rozklad. Rozhodnutím ze dne 7.2.2023 č.j. 07835-40/2017-ERU Rada ERÚ rozklad žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutí ERÚ jsou podle žalobce věcně nesprávná, jelikož jsou založena na rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, který není na případ žalobce aplikovatelný (primárně se týkal otázky rozsahu zákonné úhradové povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy ve vztahu k operátorovi trhu a netýkal se otázky smluvního zajištění distribuce elektřiny a z toho plynoucí platby za distribuci elektřiny mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny) a který je podle žalobce protiústavní. Obě rozhodnutí ERÚ rovněž spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou nezákonná. Žalobce z tohoto důvodu napadá jak rozhodnutí Rady, tak předcházející prvostupňové rozhodnutí v plném rozsahu. Žalobce dále zdůraznil, že distribuční smlouva se týkala výhradně elektřiny dodané do odběrného místa žalobce, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu ČR se vztahuje výhradně k distribuční smlouvě společnosti E.ON, že každá distribuční smlouva je obsahově odlišná, že , název, nemá oprávnění k fakturaci plateb souvisejících s plněním, které nespadá do předmětu vymezeného v čl. III. distribuční smlouvy (tj. plnění poskytnutá do odběrného místa žalobce). Společností , název, fakturované částky se nevztahovaly k poskytnutí jakéhokoliv zdanitelného plnění, a proto ani na ně nebylo možné vystavovat daňový doklad (ještě navíc včetně DPH). Dále žalobce poukazoval na spor mezi společnostmi , název, a ŠKO-, právnická osoba, . vedený u ERÚ pod sp.zn. SLS-, č. účtu, , ve kterém ERÚ dovodil, že lokální spotřeba výrobce nepodléhala poplatkové povinnosti, neboť nebyla uzavřena distribuční smlouva, přičemž se v zásadě jednalo o právně, technologicky i fakticky téměř identický případ jako případ žalobce, takže by měly být oba případy posouzeny stejně (§ 2 odst. 4 správního řádu). ERÚ tedy došel podle žalobce k absurdnímu závěru, že poskytovatel služby může nárokovat i platby za plnění, která vůbec nesouvisejí se závazkem uzavřeným mezi ním a dotčeným odběratelem. Žalobce závěrem také argumentoval tím, že povinnost hradit příspěvek na POZE nebyla uložena v souladu s čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterých mohou být povinnosti, daně a poplatky ukládány jen na základě zákona.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl (č.l. 101), že žalobce se již v roce 2016 domáhal u zdejšího soudu žalobou na plnění vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303.468.662,92 Kč (příspěvek na POZE) v relevantním období, tj. od 1.1.2013 do 2.10.2013. Usnesením ze dne 2.5.2017 č. j. 7 C 305/2016-118 zdejší soud řízení zastavil pro nedostatek pravomoci a následně věc postoupil Energetickému regulačnímu úřadu, který rozhodnutím ze dne 21.3.2022 č. j. 07835-33/2017-ERU návrh žalobce zamítl a uložil žalobci uhradit žalovanému náklady řízení ve výši specifikované v předmětném rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 7.2.2023 č. j. 07835-40/2017-ERU zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Dále žalovaný poukázal na to, že se žalobce již dne 31.8.2015 žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhal na společnosti , název, , právnická osoba, . jako provozovateli distribuční soustavy vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303.468.662,92 Kč s přísl. Okresní soud v , adresa, žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17.7.2017 č.j. 18 C 358/2015-303, ale Krajský soud v , adresa, usnesením ze dne 27.2.2019 č.j. 17 Co 33/2018-382 rozsudek a zrušil, řízení zastavil a postoupil věc Energetickému regulačnímu úřadu s odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle z.č.131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů č.j. Konf 45/2017-17 ze dne 15.1.2019. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 6.11.2020 č. j. 10600-21/2019-ERU sp. zn. SLS-, č. účtu, -ERU rozhodl tak, že návrh žalobce, kterým se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, že společnost , název, , Jméno žalovaného C, ., je povinna zaplatit žalobci částku 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobci uhradit společnosti , název, , Jméno žalovaného C, ., náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 20.7.2021 č. j. 10600-31/2019-ERU zamítla a rozkladem napadené rozhodnutí potvrdila. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu podle části páté o. s. ř. k Okresnímu soudu v , adresa, , přičemž tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 24.6.2022 č. j. 15 C 373/2021-115 zamítnuta a v současné době probíhá odvolací řízení před Krajským soudem v , adresa, . Žalobce se tak domáhá zaplacení žalované částky duplicitně.

6. Žalovaný poukázal na to, že lokální spotřeba výrobců je definována v § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č.541/2005 Sb. – pravidla trhu s elektřinou jako elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a spotřebovaná tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy; lokální spotřeba výrobců nezahrnuje technologickou vlastní spotřebu elektřiny. Pojem „lokální spotřeby“ tedy zahrnuje vlastní spotřebu ve smyslu používaném v žalobě. Nárok uplatňovaný žalobcem se vztahuje k režimu příspěvku na POZE (složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů) v rozhodné době od 1.1.2013 do 1.10.2013, přičemž sporným je režim vlastní spotřeby, což je pojem použitý v žalobě a zahrnuje tzv. vlastní spotřebu výrobny (tj. elektřinu spotřebovanou v rámci výrobny bez použití přenosové soustavy. Podstatou sporu je, zda příspěvek na POZE vztahující se k vlastní spotřebě, který žalobce odváděl , název, , Jméno žalovaného C, ., který tyto finanční prostředky následně převedl na žalovaného, byl takto vybírán oprávněně a zda nedošlo v důsledku tohoto postupu na straně žalované , název, k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Žalobce v žalobě tvrdí, že zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále „zákon o POZE“) v rozhodném období nestanovil, ve vztahu ke které elektřině má být tzv. příspěvek na POZE vybírán, že nestanovil ani subjekty, od nichž by měl vybírán a že příspěvek na POZE v relevantním období jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, mohl a měl být vybírán jen z elektřiny, která byla předmětem přenosu nebo distribuce elektřiny a že za přenos a distribuci elektřiny se hradila regulovaná cena stanovená cenovým rozhodnutím ERÚ a že příspěvek na POZE byl její regulovanou složkou a jeho výše byla stanovena též cenovým rozhodnutím ERÚ. Nárok uplatňovaný žalobcem se vztahuje k režimu příspěvku na POZE (složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění) v rozhodné době od 1.1.2013 do 1.10.2013, přičemž sporným je režim lokální spotřeby, což je pojem který zahrnuje tzv. vlastní spotřebu výrobny (tj. elektřinu spotřebovanou v rámci výrobny bez použití přenosové soustavy). Předmětem sporu je tak vrácení příspěvku na POZE z lokální spotřeby v relevantním období, neboť dle názoru žalobce neměl být příspěvek POZE z lokální spotřeby vybírán.

7. Žalovaný v obsáhlém vyjádření mj. zdůraznil, že příspěvek POZE je žalovanému jako operátorovi trhu odváděn bez DPH, přičemž žalovaný není konečným příjemcem finančních prostředků, ale obdržené peníze slouží na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny výrobcům energie z podporovaných zdrojů. Povinnost platit příspěvek na POZE je veřejnoprávní, vyplývá ze zákona a není založena či podmíněna uzavřením smlouvy o distribuci či přenosu elektřiny. Tato složka ceny je platbou na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a z druhotných zdrojů. Tato složka není cenou – finančním plněním za službu poskytovanou distributorem, ale platbou na úhradu příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů začleněnou zcela neorganicky do ceny za distribuci jako její složka. Tyto prostředky jsou složkou ceny za distribuci případně přenos pouze zdánlivě, jedná se ve skutečnosti o regulovanou platbu, kterou si nemůže distributor ponechat na rozdíl od úhrady ostatních složek ceny tvořící protiplnění – peněžitý ekvivalent za skutečně jím poskytovanou službu. Uživateli distribuční soustavy jsou v pravidlech provozování distribuční soustavy žalobce schválených ERÚ označeni provozovatel přenosové soustavy (PS) jako držitel licence na přenos elektřiny, provozovatelé sousedních nebo lokálních DS jako držitelé licence na distribuci elektřiny, výrobci jako držitelé licence na výrobu elektřiny, obchodníci jako držitelé licence na obchod s elektřinou a zákazníci. Mezi právní předpisy upravující příspěvek náleží i vyhláška č. 140/2009 Sb., o způsobech regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen (regulační vyhláška) ve znění do 31.12.2013, která byla zrušena vyhláškou č. 195/2014 Sb. vydanou mimo jiné k provedení § 11 odst. 12, § 13 odst. 3, § 28 odst. 3, § 36 odst. 1, § 43 odst. 1 zákona o POZE, která upravovala podrobnosti pro stanovení příspěvku na POZE. Tato vyhláška vydaná ERÚ upravovala tento náklad operátora trhu spojený s podporou elektřiny v § 9b, přičemž postup tvorby složky ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny a složky ceny za přepravu a distribuci plynu na krytí nákladů spojených s podporou biometanu byl stanoven na regulační období v příloze č. , hodnota, prostřednictvím regulačního vzorce. ERÚ v rámci kalkulace složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a potřeby prostředků pro výplatu podpory POZE zohlednil v rámci výpočtů rovněž a nejen vlastní spotřebu výrobců a postupoval při vydání svého výkladového stanoviska v souladu s právním, obecně závazným, jím samotným vydaným předpisem. Výkladové stanovisko ERÚ je zcela souladné s definicí RMESi (viz bod 2.2 výkladového stanoviska Energetického regulačního úřadu č. 2/2013: „Na základě skutečností uvedených v bodu 2. 1. je pevná cena na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a z druhotných zdrojů účtována provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy za množství elektřiny definované dle Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2011 ze dne 21.listopadu 2011, a to za množství elektřiny spotřebované zákazníkem, výrobcem provozujícím výrobnu elektřiny nebo provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy, včetně spotřeby zákazníka v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, kromě elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren, technologické vlastní spotřeby elektřiny a ztrát v přenosové a distribuční soustavě.“) Na základě regulačního vzorce ERÚ stanovil Cenovým rozhodnutí č.5/2012 náklady spojené s podporou elektřiny – příspěvek POZE, přičemž do regulačního vzorce byla zahrnuta i lokální spotřeba. ERÚ stanovil výši příspěvku na POZE v Cenovém rozhodnutí č. 5/2012 při použití regulačního vzorce zakotveného v regulační vyhlášce, přičemž do regulačního vzorce zahrnul i lokální spotřebu výrobců. Systém financování podpory výroby elektřiny s příspěvkem na POZE i ve vztahu k lokální spotřebě počítal.

8. Příspěvek na POZE není platbou související s přenosem a distribucí elektřiny, protiplněním za službu distributora (provozovatele distribuční soustavy) či provozovatele přenosové soustavy, ale platbou za spotřebu, která byla v Rozhodném období pouze do ceny za distribuci zahrnuta a v jejím rámci účtována a má veřejnoprávní charakter, jedná se o legislativní konstrukci. Dále žalovaný poukázal jak na žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, tak i na navazující rozhodnutí soudů v kauzách , název, , právnická osoba, . proti , Anonymizováno, (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.2022 č.j. 103 Co 17/2022-422), , název, , právnická osoba, . proti , právnická osoba, (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 3665/2018). Příspěvek na POZE je konstruován ve vztahu ke spotřebované, nikoliv přenesené elektřině, není rozhodné, jaká „část“ elektřiny byla předmětem distribuce či přenosu a jaká byla spotřebována lokálně. Příspěvek na POZE je hrazen z celkové spotřeby včetně spotřeby lokální. Žalovaný dále vznesl nedostatek své pasivní legitimace, když žádnou výzvu k plnění od žalobce neobdržel, není v žádném smluvním vztahu s žalobcem, ani od žalobce žádné peněžité prostředky z titulu uvedeného v žalobě (příspěvek na POZE za lokální spotřebu) neobdržel. Navíc zpochybnil nárok žalobce na požadovaný úrok z prodlení s odkazem na to, že podpora vztahů dle zákona o POZE je svou podstatou veřejnoprávní.

9. Žalovaný dále navrhnul, aby do řízení vstoupil jako vedlejší účastník společnost , název, , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Podstatou sporu totiž je posouzení, zda , název, , Jméno žalovaného C, . jako provozovatel regionální distribuční soustavy měl vůči žalobci jako výrobci elektřiny právo na odvedení a vybírání příspěvku POZE ve vztahu k elektřině, kterou žalovaný vyrobil v době od 1.ledna 2013 do 1.října 2013 a sám spotřeboval nebo dodal jinému subjektu bez použití distribuční soustavy, a která tedy nebyla dodána prostřednictvím distribuční soustavy provozované žalobcem, tzv. vlastní spotřeba. , název, i společnost , název, , Jméno žalovaného C, . zastávají názor, že žalobce měl příspěvek na POZE z vlastní spotřeby v relevantním období odvádět (hradit). Okresní soud v , adresa, ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24.6.2022 č. j. 15 C 373/2021-115 tak, že žalobu zamítl. Společnost , název, , Jméno žalovaného C, . jako provozovatel regionální distribuční soustavy má tak právní zájem na výsledku tohoto řízení s ohledem na své postavení v rámci úpravy financování a výběru prostředků na financování podpory obnovitelných zdrojů.

10. Podáním doručeným zdejšímu soudu dne 23.8.2023 (č.l. 164) vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované , název, , právnická osoba, ., neboť proti rozsudku Okresního soudu v , adresa, sp.zn. 15 C 373/2021 probíhá u Krajského soudu v , adresa, pod sp.zn. 17 Co 18/2023 odvolací řízení, ve kterém dosud nebylo rozhodnuto. Zároveň se k žalobě obsáhle vyjádřil a zejména uvedl přehled sporů mezi výrobci a provozovatelem distribuční soustavy (Okresní soud v , adresa, sp. zn. 15 C 373/2021, sp. zn. 15 C 169/2022, sp. zn. 15 C 266/2021, sp. zn. 15 C 116/2022, sp. zn. 15 C 400/2021 – vždy žaloba výrobce zamítnuta, Okresní soud v , adresa, sp. zn. 13 C 221/2021 nejprve zamítl žalobu na plnění, kterou podávala , název, , avšak následně Krajský soud v Praze pod sp. zn. 103 Co 17/2022 rozsudek změnil a uložil výrobci povinnost uhradit příspěvek na POZE), mezi výrobci a provozovatelem přenosové soustavy (Obvodní soud pro , adresa, sp. zn. 23 C 62/2022, sp. zn. 12 C 404/2021 – v obou případech žaloba výrobce zamítnuta), mezi provozovatelem distribuční soustavy a , název, (Obvodní soud pro , adresa, sp. zn. 25 C 138/2021 – žaloba PDS zamítnuta a Městský soud v Praze sp. zn. 29 Co 376/2022 rozhodnutí potvrdil), Nejvyšší soud ČR rozhodnutí ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354 a ze dne 29.4.2020 č.j. 23 Cdo 3635/2018-188. Konečně ve vyjádření uvedl i přehlednou tabulku porovnávající znění zákonné úpravy příspěvku POZE, tj. do 31.12.2012 § 6a odst. 1 z.č.180/2005 Sb., od 1.1.2013 do 1.10.2013 znění § 28 odst. 1 z.č.165/2012 Sb. o POZE a od 2.10.2013 novelizované znění § 28 odst. 1, 4 z.č.165/2012 Sb. o POZE včetně prováděcích předpisů, tj. do 1.10.2013 vyhlášky č.140/2009, od 2.10.2013 pak ještě vyhlášky č.436/2013 Sb.

11. Žalobce uvedl, že se vstupem této společnosti do řízení nesouhlasí, neboť s vedlejším účastníkem vede žalobce samostatný spor, který se t.č. nachází před odvolacím soudem. Usnesením zdejšího soudu ze dne 9.10.2015 č.j. 25 C 93/2023-209 byl připuštěn vstup výše uvedeného vedlejšího účastníka, neboť předmětem řízení je mj. posouzení toho, zda žalobci náležela či nenáležela povinnost odvádět vedlejšímu účastníkovi , název, , právnická osoba, ., IČO , IČO, , příspěvek na POZE v rozhodném období. Pokud by soudy dospěly k závěru, že nikoli, pak byl buď žalovaný anebo vedlejší účastník byly povinni vydat žalobci bezdůvodné obohacení. Vedlejší účastník tak má přímý zájem na výsledku tohoto řízení. I když rozsudek soudu v tomto řízení není pro tuto společnost přímo závazný s ohledem na ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř., přesto je zřejmé, že rozhodnutí v této věci bude mít dopad i na něj.

12. Energetický regulační úřad jako správní orgán se vyjádřil tak, že odkázal na svá rozhodnutí, která odůvodnil mj. odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 3744/2017-354 ze dne 26.8.2019, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1.1.2013 do 1.10.2013 je provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit , název, náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. ERÚ nemůže rozsudek Nejvyššího soudu nerespektovat s ohledem na zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti práva. Pokud žalobce namítá nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí ERÚ i rozhodnutí Rady, neboť vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 ze dne 26.srpna 2019, který je dle něj neaplikovatelný na jeho případ, námitky jsou podle Energetického regulačního úřadu nedůvodné. Předmětem posouzení Nejvyššího soudu byla, stejně jako v nyní projednávaném případě, lokální spotřeba výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, a také proto je namístě aplikovat i na nyní posuzovanou situaci závěry vyslovené v tomto rozsudku. V obou případech je totiž veden spor ohledně otázky, zda měla být v relevantním období od 1.ledna do 1.října roku 2013 zatížena příspěvkem na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny též lokální spotřeba výrobců elektřiny, v tomto případě konkrétně spotřeba elektřiny, která nebyla nikdy přepravována distribuční soustavou žalovaného. Nejvyšší soud v předmětném rozsudku především zdůraznil, že povinnost k úhradě příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů sice nebyla v zákoně o podporovaných zdrojích explicitně uložena žádným subjektům, přesto ale o její existenci nemůže být pochyb. Podle Nejvyššího soudu není tento příspěvek protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit pak není založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, přičemž se jedná o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny, nejedná se o daň. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné odkázal na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/95, z něhož vyplývá, že absence výslovné právní úpravy neznamená, že zákon spornou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů. Své právní stanovisko Nejvyšší soud podpořil též historickým výkladem ve vztahu k zákonu č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) a § 33 vyhlášky č.541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, vše ve znění účinném do 31.prosince 2012, podle nichž byl příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů účtován rovněž za lokální spotřebu výrobců, jejichž zařízení bylo připojeno k distribuční soustavě. Podle názoru Nejvyššího soudu tak jde o jistý druh „sankce“ postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny podílejí na změnách klimatu a , název, poškozování životního prostředí.

13. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud zejména důkaz správním spisem Energetického regulačního úřadu sp. zn. SLS-, č. účtu, -ERU a dalšími listinnými důkazy. Ve smyslu § 250e odst. 2 o.s.ř. soud vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu.

14. Z provedených důkazů soud zjistil tento skutkový stav (skutkový stav je mezi účastníky nesporný, sporná je toliko otázka právního posouzení):Vedlejší účastník na straně žalovaného jako provozovatel distribuční soustavy a žalobce jako zákazník uzavřeli Smlouvu o připojení a Smlouvu o distribuci. Na jejich základě , název, , právnická osoba, . poskytuje žalobci službu distribuce elektřiny. Od 1.1.2013 do 30.9.2013 žalobce vyrobil celkově 430.189,619 MWh elektřiny, která jím byla využita pro jeho vlastní potřebu a rozváděna prostřednictvím lokální distribuční sítě, jejímž provozovatelem je samotný žalobce. Žalobce v souvislosti s touto vlastní výrobou elektřiny nevyužil služby distribuce společnosti , název, , právnická osoba, . Od 1.1.2013 do 1.10.2013 , název, , právnická osoba, . v rámci své činnosti účtoval svým zákazníkům složku příspěvek na POZE. V předmětném období vyfakturoval žalobci příspěvek na POZE („složku ceny za POZE“) ve výši 303.468.662,92 Kč včetně DPH a žalobce ji uhradil. Poté žalobce dospěl k závěru, že mu , název, v souvislosti s vlastními dodávkami elektřiny neposkytl žádnou distribuční službu, a neměl tak k účtování příspěvku POZE jako složky ceny za POZE právní titul. Vyzval proto , název, , právnická osoba, . k vydání bezdůvodného obohacení, což vedlejší účastník na straně žalovaného odmítl a finanční prostředky převedl na žalovaného jakožto operátora trhu (prokázáno měsíčními výkazy o konečné spotřebě v lokální distribuční soustavě žalobce za období leden 2013 – září 2013, opravnými daňovými doklady za dopravu elektřiny – vrubopis dodavatel , název, distribuce a.s. č. , hodnota, , výpisy z účtu žalobce, výzvou žalobce k vydání bezdůvodného obohacení z 2.7.2014 adresované společnosti , název, , právnická osoba, . včetně doručenky, odpovědí právního zástupce vedlejšího účastníka žalobci z 3.9.2014, smlouvou o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí mezi žalobcem a společností , název, distribuce a.s. ze 17.5.2012 včetně přílohy č. , hodnota, , smlouvou o distribuci mezi žalobcem jako provozovatelem lokální distribuční soustavy a společností , název, distribuce a.s. z 23.12.2010 včetně přílohy č. , hodnota, )

15. Žalobce (dříve , název, , Anonymizováno, s.r.o., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, ), se žalobou podanou u Obvodního soudu pro , adresa, vedenou pod sp. zn. 7 C 305/2016 domáhal vydání rozsudku, kterým by byla společnost , název, , právnická osoba, . z titulu bezdůvodného obohacení zavázána zaplatit žalobci částku 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím. Usnesením zdejšího soudu ze dne 2.5.2017 č.j. 7 C 305/2016-118 bylo řízení zastaveno a věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu se sídlem , adresa, , neboť spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla rozhoduje Energetický regulační úřad. Usnesením zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2019 č.j. 14 NSS 45/2017-14 bylo rozhodnuto, že příslušný k projednání a rozhodnutí je správní orgán. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 21.3.2022 č.j. 07835-33/2017-ERU návrh ve věci samé zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že mezi účastníky nebylo sporu o skutkových otázkách, které vzal ERÚ za prokázané, a sice, že společnost , název, , právnická osoba, ., jakožto provozovatel distribuční soustavy vybíral v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 od svých zákazníků příspěvek POZE, který účtoval coby složku ceny za elektřinu. Takto vybrané částky následně zaslal žalovanému. Žalobce se domáhá zaplacení částky představující příspěvek POZE, který vedlejší účastník na straně žalovaného , název, , právnická osoba, ., účtoval zákazníkům ve vztahu k tzv. vlastní spotřebě, tedy ve vztahu k elektřině, která je vyrobena a spotřebována buď bez využití distribuční soustavy nebo za použití lokální distribuční soustavy. Spor je v otázce právní, zda měl být příspěvek POZE hrazen i v období od 1.1.2013 do 1.10.2013. ERÚ dospěl k závěru, že je třeba aplikovat právní úpravu účinnou v rozhodném období, tedy zákon o POZE ve znění účinném do 1.10.2013. Podle § 28 odst. 1 tohoto zákona platilo, že operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla; tyto náklady jsou operátorovi hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a z prostředků ze státního rozpočtu. Dále podle § 13 odst. 1 tohoto zákona platilo, že operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy cenu za přenos elektřiny a provozovatel je povinen je hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí předpis. Jednalo se o jediná relevantní zákonná ustanovení upravující financování podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů v rozhodném období. Vyvstala otázka, zda ze zákona o POZE v rozhodném období vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny POZE také lokální spotřebu výrobců. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354 vyjádřil názor, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1.1.2013 do 1.10.2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Zatímco cena za distribuci je dle názoru Nejvyššího soudu ČR smluvní, příspěvek POZE, který je složkou této ceny, je zcela jiné povahy; není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale jde o povinnost veřejnoprávní povahy, čímž se příspěvek do jisté míry podobá dani. Cena za distribuci má ve vztahu k platbám POZE funkci jakéhosi nosiče. Pro správnost názoru Nejvyššího soudu ČR svědčí i to, že rovněž v režimu zákona č. 180/2005 Sb. účinného do 31.12.2012 byla platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou konstruována jako složka za přenos elektřiny a ceny za její distribuci, a přitom ustanovení § 33 Pravidel trhu s elektřinou ve znění do 31.12.2012 stanovilo, že cenu na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny účtuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy též za lokální spotřebu výrobců. Nejvyšší soud ČR v rozsudku uvedl, že účelem zákona o POZE je podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu. Takto vymezenému účelu vyhovuje výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Účel platby je spojen s ochranou klimatu a nesouvisí tedy se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, ale s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce pro ty, co se svojí spotřebou podílí na změnách klimatu. Podle Nejvyššího soudu ČR je tedy smysluplným takový výklad, který nezakládá rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování není z hlediska uvedeného účelu právní úpravy důvod. Do roku 2013 tato praxe fungovala a se zpoplatněním lokální spotřeby výrobců v areálu výroben počítala i úprava navazující. Pokud žalobce vybíral od svých zákazníků příspěvek POZE zahrnutý do faktur, jimiž zákazníkům účtoval cenu za distribuci, a odváděl jej společnosti , název, , právnická osoba, ., činil tak v souladu s § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném do 1.10.2013. ERÚ uvedl, že respektuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Správní orgán tak dospěl k závěru, že v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 byl žalobce povinen hradit žalovanému příspěvky POZE též ve vztahu k tzv. vlastní spotřebě. Nezbytnou podmínkou pro účtování platby POZE byla přitom uzavřená smlouva o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 tehdejšího energetického zákona, která představuje „nosič“ pro účtování příspěvku POZE. Žalobce nárokuje bezdůvodné obohacení, které ERÚ posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb. obč. zák. Vznik bezdůvodného obohacení vyžaduje existenci obecných předpokladů, jakými jsou získání majetkového prospěchu obohaceným, protiprávnost obohacení (nespravedlivý důvod), majetkovou újmu ochuzeného a příčinnou souvislost. Žalobce namítá, že plnil žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný obohatil. Žalobce však plnil v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 28 a § 13 zákona o POZE ve znění účinném do 1.10.2013. Nelze tak hovořit o tom, že by mezi účastníky vznikl vztah bezdůvodného obohacení, kde by byl aktivně legitimován žalobce a pasivně legitimován žalovaný.

16. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel dne 5.4.2022 rozklad. Rozhodnutím Rady energetického úřadu ze dne 7.2.2023 č.j. 07835-40/2017-ERU byl rozklad zamítnut a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Rada ERÚ uvedla, že při posouzení sporné právní otázky je nutno vycházet z relevantní právní úpravy účinné v rozhodném období, přičemž v tomto směru lze přisvědčit žalobci, že v dotčeném období nebyla povinnost k úhradě příspěvku POZE ve vztahu k lokální spotřebě explicitně stanovena, což v minulosti odrážela rozhodovací praxe ERÚ; ERÚ vycházel z teze, podle níž může být předmětem složky ceny za distribuci pouze elektřina, která je dopravována prostřednictvím distribuční soustavy, tj. na kterou se vztahuje smlouva o distribuci jakožto právní titul pro takovou platbu, nikoli elektřina lokálně spotřebovaná. Rovněž ERÚ zastával názor, že pokud není tato problematika zákonem explicitně upravená, nemůže být příslušná povinnost nahrazena výkladem. Rada ERÚ však nemůže pominout rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Cdo 3744/2017-354 ze dne 26.8.2019, který tuto povinnost dovodil výkladem zákona o podporovaných zdrojích. Pokud navrhovatel (žalobce) v podaném rozkladu správnímu orgánu vytýká, že rozsudek toliko mechanicky přebírá, Rada tento názor nesdílí, když nespatřuje možnost, jak by se ERÚ od uvedeného rozsudku v projednávané věci mohl odchýlit. Nejvyšší soud opřel vyslovený právní názor o historický výklad zákona č. 180/2015 Sb., a rovněž o účel zákona o POZE, kterým je podpora obnovitelných zdrojů energie v zájmu ochrany klimatu. Proto je účel platby, která elektřinu zatěžuje, spojen s ochranou klimatu a nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu, ale s existencí spotřeby jako takové. Rada neshledala důvodným ani možným se závěry Nejvyššího soudu polemizovat. Rada dále odkázala na nález pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 9/95, dle něhož absence výslovné právní úpravy neznamená, že zákon povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem na použití obvyklých interpretačních postupů. V projednávané věci Nejvyšší soud ČR povinnost účtovat POZE i ve vztahu k tzv. lokální výrobě dovodil zejména historickým a teleologickým výkladem (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobce, žalobou určenou Obvodnímu soudu pro , adresa, z 1.12.2016 na zaplacení 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím, spisem Energetického regulačního úřadu sp.zn. SLS-, č. účtu, -ERU, rozhodnutím Energetického regulačního úřadu z 21.3.2022 sp.zn. SLS-, č. účtu, -ERU č.j. 07835-33/2017-ER, rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze 7.2.2023 č.j 07835-40/2017-ERU).

17. Žalobce dále podal proti , název, , právnická osoba, . žalobu, o níž bylo řízení vedeno před Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. 18 C 358/2015 a věc pro nedostatek pravomoci soudů postoupena ERÚ. Ten rozhodoval v rámci prvostupňového i druhostupňového řízení, které skončilo rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 20.7.2021 č.j. 10600-31/2019-ERU. Proti němu podal žalobce žalobu podle části páté o.s.ř. k Okresnímu soudu v , adresa, , která byla rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 24.6.2022 č.j. 15 C 373/2021-115 zamítnuta a v současné době probíhá odvolací řízení před Krajským soudem v , adresa, . Žalobce je přesvědčen, že pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení je , název, , právnická osoba, ., ale ten setrvává na tvrzení, že prostředky představující předmět bezdůvodného obohacení převedl na žalovaného coby operátora energetického trhu, který byl konečným příjemcem předmětných finančních prostředků. Žalobce proto z opatrnosti za účelem zachování promlčecích lhůt podává žalobu i proti žalovanému, který se tak podle žalobce na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o částku v celkové výši 303.468.662,92 Kč včetně DPH (prokázáno rozsudkem Okresního soudu v , adresa, z 24.6.2022 č.j. 15 C 373/2021-115 ve věci žalobce proti , název, distribuce a.s. o žalobě části páté o.s.ř., rozhodnutím rady Energetického regulačního úřadu z 20.7.2021 č.j. 10600-31/2019-ERU včetně rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 6.11.2020 č.j. 10600-21/2019-ERU).

18. Z dalších provedených důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, rozsudek Městského soudu v Praze z 9.2.2023 č.j. 29 Co 376/2022-482, žaloba podle části páté o.s.ř. ve věci , právnická osoba, , název, RP a.s. proti , název, , právnická osoba, ., rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci , název, distribuce a.s. proti ŠKO-, právnická osoba, . z 30.6.2022 č.j. 103 Co 17/2022-422 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 29.4.2020 č.j. 23 Cdo 3635/2018-188) soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti významné pro posouzení sporu.

19. Po právní stránce posoudil soud věc podle následujících ustanovení:

20. Podle § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

21. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (obč. zák.), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

23. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie ve znění účinném od 30.5.2012 do 1.10.2013 („zákon o POZE“) operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

24. Podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie ve znění účinném od 30.5.2012 do 1.10.2013 operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

25. Podle § 50 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona ve znění účinném od 30.5.2012 do 20.5.2014 („EZ“) smlouvou o připojení se zavazuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy připojit k přenosové nebo distribuční soustavě zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a žadatel se zavazuje uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení. Smlouva o připojení musí obsahovat technické podmínky připojení zařízení, typ měření a jeho umístění, termíny a místo připojení zařízení a podmínky zániku smluvního vztahu a závazků z tohoto vztahu vyplývajících.

26. Podle § 5 odst. 8 vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, ve znění účinném od 1.1.2013 do 31.12.2015, na základě smlouvy o distribuci elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za distribuci, cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.

27. Pokud jde o relevantní judikaturu vyšších soudů k této problematice, soud při rozhodování ve věci vycházel zejména z klíčového rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval povinností provozovatele distribuční soustavy vybírat v rozhodném období od 1.1.2013 do 1.10.2013 příspěvek na POZE od výrobce elektřiny i z jeho lokální spotřeby. V rozsudku Nejvyšší soud uvádí: „ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (…), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.“ Nejvyšší soud akcentoval, že provozovatel distribuční soustavy nebyl povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou příspěvek na POZE z vlastních prostředků. Z konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny jako příjemci služeb za distribuci, kdo prostřednictvím tohoto příspěvku na POZE přidruženého k ceně za distribuci nesou náklady na financování podpory výroby elektřiny. Zákon o POZE však těmto subjektům povinnost podílet se na nákladech na financování podpory elektřiny explicitně neuložil, přesto však o její existenci nemůže být pochyb. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů. Nejvyšší soud dovodil, že povinnost subjektů platit příspěvek na POZE plyne ze zákona o POZE a dospěl k závěru, že se jedná o veřejnoprávní povinnost, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny, kterou nesou s ohledem na konstrukci výběru příspěvku na POZE odběratelé elektřiny. Nejvyšší soud dále s ohledem na účel zákona o POZE dovodil, že příspěvek na POZE nesouvisí s distribucí nebo přenosem elektřiny, ale se spotřebou elektřiny jako takové. Proto je smysluplný právě takový výklad zákona o POZE, že povinnost účastníka trhu s elektřinou platit příspěvek na POZE souvisí se spotřebou vyrobené elektřiny, nikoliv s tím, zda spotřebovaná elektřina byla předmětem přenosu nebo distribuce nebo byla spotřebována pouze lokálně. Nejvyšší soud závěrem odkázal také na navazující právní úpravu (novela zákona o POZE provedená zákonem č.310/2013 Sb. účinná od 2.10.2013), jež výslovně zakotvila výběr příspěvku na POZE též z lokální spotřeby elektřiny, jež nebyla předmětem distribuce či přenosu.

28. S ohledem na princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů (viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 387/18) se soud seznámil také s rozhodnutími soudů zabývajícími se obdobnou problematikou a v rozsahu, v jakém byla ve věci použitelná, k nim přihlédl, když z těchto rozhodnutí soud zjistil, že soudy rozhodují zcela v souladu se závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými ve shora uvedeném rozsudku ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy vybírat od výrobce elektřiny v relevantním období příspěvek na POZE též z jeho vlastní spotřeby (rozsudek Městského soudu v Praze z 9.2.2023 č.j. 29 Co 376/2022-482, rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci , název, , právnická osoba, . proti ŠKO-, právnická osoba, . z 30.6.2022 č.j. 103 Co 17/2022-422). V této souvislosti soud poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3635/2018-188 ze dne 29.4.2020, v němž Nejvyšší soud ČR konstatoval, že právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354 je závazný a shrnul, že vzhledem k tomu, že odvolací soud v této zmíněné věci právní názor Nejvyššího soudu nepřevzal a rozhodl opačně (tedy že provozovatel regionální distribuční soustavy nebyl v období od 1.1.2013 do 1.10.2013 oprávněn zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny také vlastní spotřebu výrobců, připojených k distribuční soustavě), ocitlo se rozhodnutí odvolacího soudu v přímém rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; proto právní posouzení odvolacího soudu Nejvyšší soud označil za nesprávné.

29. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je správné a žaloba žalobce není důvodná. S ohledem na obsáhlost napadených rozhodnutí Energetického regulačního úřadu soud v první řadě na tato rozhodnutí odkazuje s tím, že se ztotožňuje se závěry správního orgánu a pro stručnost na ně odkazuje. Napadená rozhodnutí ERÚ jsou správná, plně respektují judikaturu Nejvyššího soudu ČR, od níž nemá důvod se odchýlit ani soud v této věci. Soud nezjistil v tomto řízení žádnou zásadní skutkovou odlišnost svědčící pro možný odklon od právních názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354. Příspěvek na POZE se netýká úplaty za činnost dle uzavřené smlouvy o distribuci či připojení k distribuční soustavě, ale povinnost jej hradit a vybírat plyne přímo ze zákona o POZE bez přímé souvislosti s předmětem smlouvy. Nejedná se tedy o platbu za poskytnuté služby, nýbrž určitou formu povinné platby, poplatku, který je placen spotřebiteli elektrické energie a vybírán prostřednictvím provozovatelů distribuční a přenosové soustavy. Každý provozovatel však vybírá příspěvek na POZE na základě smlouvy o distribuci nebo smlouvy o přenosu elektřiny. Z tohoto důvodu soud shledal shora uvedené závěry soudů (posuzující povinnost provozovatele distribuční soustavy vybírat a následně platit příspěvek na POZE) za zcela použitelné i pro případ žalobce. Soud při posuzování oprávněnosti nároku žalobce vycházel z konstrukce placení příspěvku na POZE v relevantním období. Vedlejší účastník na straně žalovaného byl povinen odvádět žalovanému příspěvek na POZE z prostředků, které vybral od třetích osob, se kterými měl uzavřené smlouvy o distribuci elektřiny. Výše příspěvku na POZE byla určena regulační vyhláškou ERÚ jako složka ceny za přenos a distribuci elektřiny, ačkoli se nejednalo o cenu za službu ale spíše o poplatek či daň. Povinnost platit příspěvek na POZE osobami, s nimiž měl provozovatel distribuční soustavy uzavřenou smlouvu o přenosu elektřiny, plynula ze zákona, nikoliv ze smlouvy o distribuci/přenosu elektřiny. Za zaplacený příspěvek na POZE totiž platícím osobám nenáleželo žádné protiplnění (naopak odměna za přenos elektřiny byla soukromoprávním ujednáním stran a představovala úplatu, za níž provozovatel distribuční/přenosové soustavy pro třetí osoby něco činil). Z toho plyne, že ve vztahu k placení příspěvku na POZE nebylo vůbec relevantní, zda a jaká elektřina byla předmětem přenosu. Přenesené množství elektřiny bylo věcí soukromoprávního ujednání stran, zatímco povinnost platit příspěvek na POZE byla stanovena ze zákona o POZE. To, že příspěvek na POZE tvořil jednu ze složek jinak smluvní ceny za přenos elektřiny, představovalo pouhou konstrukci způsobu výběru příspěvku a nemělo na veřejnoprávní charakter této povinnosti (založené zákonem) žádný vliv.

30. Tomuto závěru odpovídá též konstrukce výpočtu příspěvku na POZE v regulačním vzorci, z něhož plyne, že příspěvek na POZE byl v relevantním období počítán z plánovaného množství elektřiny dodané zákazníkům v ČR včetně lokální spotřeby výrobců, a to i včetně elektřiny spotřebované v ostrovním provozu, tedy provozu prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy. Pokud určitý „druh“ elektřiny neměl být zatížen příspěvkem na POZE, regulační vzorec tento „druh“ elektřiny výslovně vyloučil (vyloučení se týkalo elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren a technologické vlastní spotřeby elektřiny výrobců). Lokální spotřeba však vyloučena nebyla, naopak s ní bylo při konstrukci příspěvku na POZE počítáno.

31. Ač tedy zákon o POZE výslovně nestanovil okruh osob, které mají povinnost hradit příspěvek na POZE, a výslovně nestanovil ani „druh“ elektřiny, jež příspěvku na POZE podléhá, z výkladu zákona o POZE a souvisejících předpisů jednoznačně vyplývá způsob a systém financování podpory výroby obnovitelné energie (elektřiny) – osoby, jež spotřebovávají elektřinu, za tuto spotřebu hradí příspěvek na POZE (počítaný ze spotřeby elektřiny) provozovateli distribuční soustavy, ten následně příspěvek na POZE hradí operátorovi trhu s elektřinou a ten pak vybraný příspěvek na POZE zvýšený o dotaci ze státního rozpočtu rozděluje zpět výrobcům energie ve formě podpory na výrobu obnovitelné energie. Osobami, které spotřebovávají elektřinu, jsou jak koncoví zákazníci v ČR, tak i sami výrobci elektřiny, kteří ji spotřebovávají ve svých areálech výroben. Těmto všem osobám pak zákon o POZE ukládá povinnost platit příspěvek na POZE. Vzhledem k tomu, že příspěvek na POZE je konstruován ve vztahu ke spotřebované, nikoliv přenesené elektřině, není rozhodné, jaká „část“ elektřiny byla předmětem přenosu a jaká byla spotřebována lokálně. Příspěvek na POZE je hrazen z celkové spotřeby včetně spotřeby lokální.

32. Vedlejší účastník na straně žalovaného proto byl ze zákona povinen i oprávněn po žalobci požadovat v relevantním období zaplacení příspěvku na POZE také z lokální spotřeby žalobce a žalobce byl povinen účtovaný příspěvek na POZE hradit. Nejednalo se tedy o plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že absence právního důvodu je podstatným znakem bezdůvodného obohacení, žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí.

33. Žalobce v řízení argumentoval také tím, že povinnost hradit příspěvek na POZE nebyla uložena v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny, tedy na základě zákona. Touto otázkou se však zabýval již Nejvyšší soud ČR, když dospěl k závěru, povinnost hradit příspěvek na POZE je stanovena na základě zákona. K tomuto soud odkazuje jednak na výklad Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, kde Nejvyšší soud dovodil, že se sice jedná o veřejnoprávní povinnost, svého druhu odvod za spotřebovanou elektřinu, nicméně základ povinnosti osob, jež spotřebovávají elektřinu, platit příspěvek na POZE plyne přímo z ust. § 28 zákona o POZE. V čl. 11 odst. 5 Listiny je uvedeno, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. To ovšem neznamená, že daně a poplatky musí být uloženy jenom ve formě zákona. Pokud by to chtěl zákonodárce takto zúžit, použil by formulaci uvedenou např. v čl. 4 odst. 2 Listiny, kde je stanoveno, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Tuto formulaci však zákonodárce v čl. 11 odst. 5 Listiny nepoužil. Soud má proto za to, že pokud základní parametry povinnosti hradit příspěvek na POZE plynou ze zákona (okruh osob, předmět, ze kterého je příspěvek na POZE hrazen a postup stanovení příspěvku na POZE), mohou být ostatní konstrukční prvky povinnosti hradit příspěvek na POZE stanoveny prováděcím předpisem.

34. Nad rámec výše uvedeného má soud za to, že je důvodná i námitka nedostatku pasivní legitimace vznesená žalovaným, nikoli však z důvodu, že částka, kterou vedlejší účastník vybral jako příspěvek na POZE, byla vyplacena prostřednictvím žalovaného oprávněným subjektům, ale z toho důvodu, že platby zasílal žalobce nikoli žalovanému, ale vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného, takže neexistuje přímý vztah mezi žalobcem a žalovaným. Soud má za to, že pokud by v jakékoli části tohoto řetězce došlo k plnění bez právního důvodu (jak se podle žalobce mělo v posuzované věci stát), je třeba tímto vzniklé bezdůvodné obohacení vypořádat vždy mezi konkrétními subjekty, mezi nimiž vztah (ať už smluvní či založený zákonem) existuje, bez ohledu na to, že se daný subjekt reálně neobohatil, neboť platbu postoupil dále; na tomto subjektu případně bude vymáhat takto postoupenou platbu. Nicméně, jak bylo již uvedeno výše, k bezdůvodnému obohacení v daném případě u žádného ze subjektů nedošlo.

35. O náhradě nákladů řízení žalovaného soud rozhodl podle 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a přísluší mu proto náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení sestávající z odměny advokáta dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu za 3 úkony (1. převzetí zastoupení, 2. vyjádření ze dne 2.6.2023, 3. účast na jednání dne 20.10.2023) po 3.100,- Kč, tedy 9.300,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300,- Kč za úkon, tedy 900,- Kč a navýšení o 21 % DPH částkou 2.142,-Kč. Celkem tak žalovanému náleží na náhradě nákladů řízení částka 12.342,- Kč.

36. O náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka na straně žalovaného pak soud rozhodl podle § 93 odst. 3 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a vedlejšímu účastníkovi stojícímu na jeho straně proto přísluší náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Podle § 151 odst. 3 o.s.ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce. Vedlejšímu účastníkovi tak náleží 2 paušální náhrady po 300,- Kč (vyjádření ze dne 2.6.2023 a účast na jednání dne 20.10.2023) podle vyhl.č.254/2015 Sb., tedy celkem 600,-Kč. Vedlejšímu účastníkovi na dále náleží náhrada za cestu ze sídla ke zdejšímu soudu a zpět při použití vlastního automobilu dle předložené kopie technického průkazu podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve znění vyhl. č.191/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále jen „vyhláška“). Cestovné je tvořeno náhradou za cestu ze sídla vedlejšího účastníka ke zdejšímu soudu , adresa, a zpět (2 x 112 km – dle internetových stránek www.mapy.cz; nikoli po trase , adresa, , jak je ve vyčíslení náhrady uvedeno), při průměrné spotřebě paliva dle technického průkazu 4,1 l nafty na 100 km, při průměrné ceně paliva dle ust. § 4 písm. c) vyhlášky 34,40 Kč/l, a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel dle ust. § 1 písm. b) vyhlášky 5,2 Kč/km a představuje částku 1.481,- Kč. Celkem tak vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náleží na náhradě nákladů řízení částka 2.081,- Kč.