26 C 503/2014

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr Beatricí Keményovou ve věci žalobce právnická osoba , IČO se sídlem adresa zastoupen advokátem titul . jméno příjmení anonymizováno , titul za jménem se sídlem adresa proti žalovanému 1) právnická osoba , IČO se sídlem adresa 2) právnická osoba , IČO se sídlem adresa zastoupen advokátem titul . jméno příjmení se sídlem adresa o zaplacení 12.959.871,40 Kč s příslušenstvím,

I. Zamítá se žaloba, aby žalovaní 1), 2) byli povinni zaplatit žalobci částku 12.959.841,40 Kč s příslušenstvím.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 900 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náklady řízení ve výši 211.085 Kč k rukám zástupce žalovaného 2) ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou ve znění jejích doplnění se žalobce domáhá na žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 12.959.871,40 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 29.12. 2014 do zaplacení s odůvodněním, že je držitelem licence na výrobu elektřiny [číslo] žalovaný 2) je provozovatelem distribuční soustavy, žalovaný 1) vykonává činnost operátora trhu na základě licence Energetického regulačního úřadu (dále jen„ ERÚ“). Žalobce má za to, že splnil podmínky pro připojení do distribuční soustavy v roce 2010 a domáhá se přiznání výkupních cen pro zdroje uvedené do provozu v tomto roce, respektive náhrady škody vzniklé tím, že mu tyto ceny přiznány nebyly. Ke skutkovým okolnostem uvedl: Žalobce obdržel od žalovaného 2) stanovisko ke své žádosti o připojení výrobny elektrické energie k distribuční soustavě ze dne 8. 7. 2009, kterým bylo potvrzeno, že žalobce splňuje podmínky pro připojení k distribuční soustavě a že žalovaný 2) s připojením souhlasí. Dne 6. 11. 2009 uzavřel žalobce a žalovaný 2) smlouvu o připojení zařízení výrobce elektřiny k distribuční soustavě [číslo] ve které se žalovaný 2) zavázal připojit výrobnu žalobce ke své distribuční soustavě a zajistit rezervovaný výkon a příkon od 5. 4. 2010. Žalobce předložil žalovanému 2) k odsouhlasení projektovou dokumentaci k fotovoltaické elektrárně [obec] včetně jejího připojení k distribuční soustavě, dle vyjádření ze dne 15. 9. 2010 neměl žalovaný 2) žádné připomínky. Dne 17. 10. 2010 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o udělení licence, které nabylo právní moci dne 27. 12. 2010. Žádost o tzv. první paralelní připojení FCE [obec] byla žalovanému 2) podána dne 3. 12. 2010, spolu s veškerými dokumenty byla předána dne 27. 12. 2010, přesto bylo žalobci oznámeno, že není zařazen na seznamu elektráren s termínem připojení do konce roku 2010 a proto nebude vydán pokyn pracovníkům k provedení kontroly elektrárny a k vydání protokolu o prvním paralelním připojení, přesto, že již dne 8. 12. 2010 bylo příslušným technikem žalovaného 2) nainstalováno čtyřkvadrantové měření energie. Již od tohoto dne byla elektrárna fakticky připojena k distribuční soustavě a dodávala do ní elektřinu. Žalovaný 2) podepsal protokol o schválení výrobny dne 19. 1. 2011, a to na základě zkoušky, která trvala pouze několik minut a byla pouze formální. Žalobce podal dne 13. 1. 2011 návrh ERÚ ohledně přiznání výkupní ceny elektřiny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, který byl zamítnut s tím, že v roce 2010 k připojení nedošlo. Dle zákona č. 180/2015 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů stanovuje ERÚ výkupní ceny pro elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů v cenových rozhodnutích pro jednotlivé kalendářní roky, s tím, že jejich výše je závislá na okamžiku uvedení výrobny do provozu. Dle cenového rozhodnutí ERÚ ze dne 3. 11. 2009 č. 4/ 2009 musí být pro uvedení FV výrobny do provozu splněny dvě podmínky: 1) držba platné licence a 2) výroba elektřiny a její dodávka do elektrizační soustavy, za které se považuje datum paralelního připojení k distribuční soustavě, které je zachyceno v protokolu. Žalobce splnil první podmínku dne 27. 12. 2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o udělení licence. K provedení prvního paralelního připojení byla FVE [obec] způsobilá dne 8. 12. 2010, kdy bylo toto připojení fakticky provedeno. Splnění podmínky v tom smyslu, že o připojení musí být vystaven protokol, nebylo v moci žalobce, neboť to plně záviselo na žalovaném 2). Žalobce tvrdí, že žalovaný 2) vůči němu postupoval diskriminačně, neboť odmítl provést první připojení v roce 2010, respektive vystavit protokol, ačkoli žádost o toto připojení mu byla podána dne 3. 12. 2010, spolu s přílohami pak 27. 12. 2010 a k odmítnutí neměl žalovaný 2) důvod. Pan [anonymizováno], kontrolní pracovník žalovaného 2), prováděl ještě dne 30. 12. 2010 kontroly jiných elektráren v blízkosti FVE [obec] (FVE [anonymizováno]), avšak na žádost žalobce odmítl kontrolu FVE [obec] provést s tím, že k tomu ze strany žalovaného 2) nemá příkaz. Vzhledem k tomu, že formální proces připojení provedený v lednu 2011 trval jen několik málo minut, je zřejmé, že žalovaný 2) měl kapacitu na to provést jej již v prosinci 2010, když jiné elektrárny připojil i v kratší době od podání žádosti, než se tak stalo v případě žalobce. Žalovaný 2) prováděl připojení jiných elektráren, u kterých lze mít dle žalobce pochybnosti o tom, zda byly vůbec k připojení způsobilé, a postupoval tak vůči žalobci diskriminačně a v rozporu se zákonem. Proti tomu se žalobce nemohl nijak bránit, neboť nemohl provést připojení prostřednictvím jiného subjektu a byl tak zcela odkázán na libovůli žalovaného 2). Tímto protiprávním jednáním žalovaného 2) vznikla žalobci škoda ve výši rozdílu výkupních cen stanovených pro výrobny připojené k distribuční soustavě v roce 2010 a pro ty připojené v roce 2011. Žalobce v roce 2011 vyrobil v FVE [obec] a dodal celkem 1.557.305 KWh elektřiny při výkupní ceně 5.500 Kč/MWh, tj. ceně 10.212.827 Kč, když by měl nárok na výkupní cenu 12.400 Kč/MWh, tedy na částku 23.172.698,40 Kč. Rozdíl ve výši 12.959.781,40 Kč představuje vzniklou škodu, kterou žalobce požaduje po žalovaném 2), který ji způsobil. S ohledem na nejistotu ohledně pasivní legitimace požaduje žalobce tuto částku společně a nerozdílně i po žalovaném 1), na něhož mohla povinnost k náhradě škody přejít podle § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb.

2. Žalovaný 1) nárok sporoval, přičemž namítl nedostatek své pasivní legitimace, neboť nebyl stranou jednání směřujících ke zprovoznění předmětné výrobny. Žalovaný 1) má jakožto operátor trhu jisté kompetence ve věci výplaty podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a to od 1. 1. 2013, na základě zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie (dále jako„ zákon o POZE“). Nárok žalobce však vyplývá ze vztahu provozovatele distribuční soustavy (žalovaný 2) a výrobce (žalobce), plynoucí z povinností provozovatele distribuční soustavy k připojení výrobny, které nejsou předmětem přechodných ustanovení § 54 uvedeného zákona a na žalovaného 1) tudíž nepřešly. Žalobce nadto nesplnil podmínky pro uvedení do provozu v roce 2010 a nemá proto nárok na čerpání podpory ve výši vyplácené výrobnám uvedeným do provozu v tomto roce.

3. Žalovaný 2) nárok rovněž sporoval, a to s odůvodněním, že je nedůvodný a promlčený. Námitku promlčení odůvodnil žalovaný 2) tak, že nárok žalobce je třeba posoudit jako nárok plynoucí z deliktní odpovědnosti žalovaného 2) a na vztah účastníků je třeba aplikovat tehdy účinný občanský zákoník, tedy zákon č. 40/1964 Sb. Žalobce dne 13. 1. 2011 zahájil u ERÚ řízení, v němž se domáhal vydání rozhodnutí, že je žalovaný 2) povinen uzavřít s žalobcem smlouvu v cenách stanovených v Cenovém rozhodnutí pro rok 2010. Nejpozději ke dni 13. 1. 2011 tak žalobce věděl o údajné škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, čímž započala běžet subjektivní dvouletá promlčení doba. Žalovaný 2) dále namítl nedostatek své pasivní legitimace s tím, že pokud nárok žalobce skutečně vznikl, pak dle § 54 odst. 13 zákona o POZE přešel na operátora trhu, tedy na žalovaného 1).

4. Na jednání konaném dne 4. 2. 2021 setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalovaný 2) doplnil, že kompletní žádost o připojení byla ze strany žalobce podána až 29. 12. 2010, licence nabyla právní moci 27. 12. 2010, a za této situace i s ohledem na tehdejší právní úpravu, zakládající nejméně 30 denní lhůtu pro připojení, nelze shledávat porušení povinnosti na straně žalovaného 2), ani jeho jednání diskriminačním. <i>5. K procesnímu postupu:</i> V průběhu řízení žalobce navrhl rozšíření žaloby o úroky z prodlení z dosud žalované částky 12.959.841,40 Kč a částku 76.217.466,81 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody za období od ledna 2012 do září 2017 a částku 29.790,72 Kč s příslušenstvím za období od října 2017 do prosince 2019. Usnesením z 6.11. 2020 soud návrhy na změnu žaloby zamítl (obsahově nepřipustil rozšíření žaloby) s odůvodněním, že skutková tvrzení uvedená v návrzích na rozšíření žaloby nejsou dostatečná pro projednání věci a bylo by nezbytné vady procesního návrhu odstraňovat vytýkacím usnesením. Žalobce podal proti uvedenému usnesení námitky. Vzhledem k tomu, že se jedná o procesní usnesení, proti kterému není odvolání přípustné podle § 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř., soud se již námitkami proti usnesení dále nezabýval.

6. Na základě provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav:

7. Ze Smlouvy o připojení zařízení výrobce elektřiny k distribuční soustavě [číslo] ze dne 6. 11. 2009 plyne, že byla uzavřena mezi žalobcem jako výrobcem a žalovaným 2) jako provozovatelem distribuční soustavy. Jejím předmětem je připojení výrobny„ [právnická osoba] [číslo] – [obec]“ k distribuční soustavě, dle Pravidel pro provozování distribuční soustavy. Termín připojení byl stranami sjednán od 5. 4. 2010, nejdříve však do 4 měsíců od uzavření smlouvy. Provozovatel distribuční soustavy má nárok na jednostrannou přiměřenou změnu termínu mj. v případě nesplnění závazků výrobce dle čl. IV odst. 1 smlouvy, zjištění překážky neznámé v době podpisu smlouvy, či v případě nepříznivých klimatických podmínek bránících v zahájení či pokračování uvedené stavby, zejména v zimním období. Čl. VII. smlouvy dále stanoví, že podmínkou paralelního provozu výrobny s DS je potvrzení„ Protokolu o schválení výrobny“ ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo samostatné dočasné povolení paralelního provozu, které vystaví provozovatel DS.

8. Dále soud provedl důkaz spisem [název soudu], sp.zn. [spisová značka], ve věci sporu, který byl veden mezi žalobcem a žalovaným 2) podle části páté o.s.ř., proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], s tím, že skutková zjištění obsažená v tomto spise označili účastníci při jednání dne 4. 2. 2021 za nesporná.

9. Z rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], sp.zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] plyne, že byl zamítnut návrh žalobce, aby ERÚ rozhodl o povinnosti [právnická osoba], uzavřít s žalobcem jako výrobcem elektřiny dodávané do sítě z FVE [obec], smlouvu o cenách stanovených cenovým rozhodnutím účinným pro zdroje uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Takto rozhodl s odůvodněním, že výše podpory je vázána na datum uvedení výrobny do provozu, čímž se rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k této činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Licence žalobce nabyla právní moci dne 27. 12. 2010, přičemž podle Pravidel provozování distribuční soustavy [právnická osoba] je první paralelní připojení výrobny možné provést pouze na základě souhlasu provozovatele distribuční soustavy, který připojení provede do 30 kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena úplná žádost výrobce včetně podkladů a výrobce splní podmínky dle smlouvy o připojení. Žalobce uzavřel smlouvu o připojení již v roce 2009, až dne 29. 12. 2010 předal žalovanému kompletní žádost o první paralelní připojení. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzené rozhodnutím předsedy ERÚ ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], proti němuž žaloba podle části páté projednávaná ve sporu sp.zn. [spisová značka] směřovala.

10. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], byla žaloba žalobce zamítnuta. S ohledem na to, že spor mezi účastníky byl toliko právní a skutková tvrzení účastníků byla shodná (s výjimkou toho, zda elektrárna žalobce fakticky dodávala elektřinu do odběrné sítě), převzal soud skutková zjištění správního orgánu, mimo jiné v tom rozsahu, že smlouva o připojení byla mezi účastníky uzavřena dne 6. 11. 2009, dne 3. 12. 2010 podal žalobce žádost o paralelní připojení, přičemž tuto žádost doplnil všemi nutnými přílohami a předal žalovanému 2) až dne 27. 12. 2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o udělení licence žalobci k výrobě elektřiny. Dne 19. 1. 2011 vyhotovil žalovaný 2) protokol o schválení výrobny elektrické energie a tohoto dne došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny žalobce.

11. Z Pravidel provozování distribuční soustavy žalobce schválených Energetickým regulačním úřadem mimo jiné plyne, že na základě žádost, včetně předložených pokladů a po prověření jejich úplnosti, provede provozovatel distribuční soustavy ve lhůtě 30 kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla úplná žádost výrobce včetně všech podkladů doručena a výrobce splnil podmínky sjednané ve smlouvě o připojení, za nezbytné součinnosti zástupce výrobny, první paralelní připojení výrobny k síti.

12. Po takto provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a to ve vztahu k oběma žalovaným.

13. Ve vztahu k žalovanému 1), který je operátorem trhu, má soud za to, že mu nesvědčí pasivní věcná legitimace. Podle § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie („zákon o POZE“), práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona (tedy do 1. 1. 2013) z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu. V daném případě se však nejedná o nárok na výplatu výkupních cen či zeleného bonusu, ale o nárok žalobce na náhradu škody, kterou měl způsobit žalovaný 2) tím, že žalobce v rozporu se zákonem, respektive diskriminačně, nepřipojil žalobce k distribuční soustavě již v roce 2010, čímž měla žalobci vzniknout škoda ve výši rozdílu výkupních cen stanovených pro rok 2010 a 2011. Jedná se tedy o soukromoprávní nárok, který není předmětem citovaného ustanovení § 54 odst. 13 zákona o POZE, a na žalovaného 1) tudíž nepřešel. Proto soud žalobu ve vztahu k žalovanému 1) zamítl.

14. Žaloba je však nedůvodná i ve vztahu k žalovanému 2). Žalovaný 2) vznesl v rámci procesní obrany námitku promlčení s odůvodněním, že nejpozději ke dni 13. 1. 2011, kdy žalobce zahájil řízení u ERÚ, musel žalobce vědět o údajné škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, čímž započala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba. Soud má však za to, že na vztah účastníků je třeba aplikovat zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť se jedná o vztah podnikatelů (srov. § 1 odst. 1 obchodního zákoníku). Ust. § 397 cit. zákona stanoví obecnou promlčecí dobu 4 roky, s tím, že dle § 398 u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Podal-li tedy žalobce žalobu dne 29. 12. 2014, učinil tak před uplynutím promlčecí doby. I přes tento závěr má soud za to, že žaloba není důvodná ani ve vztahu k žalovanému 2).

15. V řízení bylo nesporné, že mezi žalobcem a žalovaným 2) byla již v listopadu 2019 uzavřena smlouva o připojení k distribuční soustavě, na základě které se žalovaný 2) zavázal k připojení výrobny žalobce„ [právnická osoba] [číslo] – [obec]“ k distribuční soustavě. Jednou z podmínek připojení paralelního provozu výrobny je potvrzení protokolu o schválení výrobny ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo samostatné dočasné povolení paralelního provozu, které vystaví provozovatel distribuční soustavy. Dále bylo nesporné, že žalobce získal licenci k výrobě elektřiny dne 27. 12. 2010 a týž den předal žalovanému 2) veškerou potřebnou dokumentaci k připojení výrobny do distribuční soustavy. Pravidla pro připojování distribuční soustavy, na které odkazuje smlouva o připojení, stanoví, že první paralelní připojení výrobny možné provést pouze na základě souhlasu provozovatele distribuční soustavy, který připojení provede do 30 kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena úplná žádost výrobce včetně podkladů a výrobce splní podmínky dle smlouvy o připojení. Je tedy zřejmé, že doručil-li žalobce kompletní dokumentaci dne 27. 12. 2010 a žalovaný 2) provedl připojení dne 19. 1. 2011, učinil tak ve stanovené lhůtě. Na uvedeném nic nemění tvrzení žalobce v tom smyslu, že žalovaný 2) postupoval vůči žalobci diskriminačně, když koncem prosince 2010 prováděl první připojení u ostatních výroben, a to i v kratší době od poskytnutí žádosti, než se stalo v případě žalobce; žalovaný 2) postupoval zcela v souladu se smlouvou a pravidly pro připojení, která byla žalobci známa, neboť na ně sama smlouva odkazuje, a žalobce nemohl očekávat, že k připojení výrobny elektrické energie dojde v takto krátké lhůtě (od 27. 12. 2010 do konce roku 2010). Ze strany žalovaného 2) tak nedošlo k porušení jakékoli povinnosti, což je základním předpokladem pro vznik práva na náhradu škody. Proto soud žalobu zamítl i ve vztahu k žalovanému 2).

16. O nákladech řízení rozhodl soud v případě obou žalovaných dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovanému 1) náleží náhrada hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., po 300 Kč za úkon, a to celkem za 3 úkony (1. vyjádření k postupu soudu ze dne 10. 11. 2016, 2. vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2018 vč. doplnění ze dne 3. 7. 2018, 3. účast na jednání dne 4. 2. 2021), tedy celkem částka 900 Kč.

17. Žalovaný 2) byl v řízení zastoupen advokátem a náleží mu proto odměna advokáta vypočtená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (a.t.). Odměna za jeden úkon činí dle § 7 bodu 6 a.t. 49.500 Kč, a soud ji žalovanému 2) přiznal za celkem 3,5 úkonu (1. převzetí zastoupení, 2. vyjádření k žalobě ze dne 12. 6. 2018, 3. účast na jednání dne 4. 2. 2021, 3,5. vyjádření k postupu soudu dne 16. 11. 2016) tedy v částce 173.250 Kč. K odměně advokáta náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a.t. po 300 Kč za úkon, tedy 1.200 Kč. S ohledem na to, že je právní zástupce žalovaného 2) plátcem DPH, navýšil soud odměnu a náhradu hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tedy o částku 36.635 Kč Celkem žalovanému 2) náleží náhrada nákladů ve výši 211.085 Kč. Soud nepřiznal žalovanému 2) účtovanou odměnu spočívající v několikerém nahlížení do spisu (žalovaný 2) jej účtoval celkem čtyřikrát), neboť vyhláška č. 177/1996 Sb. prostudování spisu jako úkon neuvádí, kdy je takto honorováno pouze prostudování spisu při skončení vyšetřování v trestních věcech; v ostatních případech má tak soud za to, že nahlédnutí do soudního spisu je činností přípravnou, směřujícím k následujícím úkonům (např. sepisu vyjádření či účasti na jednání).

18. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v případě obou výroků podle § 160 odst. 1 o. s. ř., náklady řízení žalovanému 2) je žalobce povinen zaplatit k rukám jeho právního zástupce v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř.