27 C 118/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Jarošem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy

I. Žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky 86 080 Kč žalobci ze soudní úschovy, která byla od složitele [právnická osoba], [IČO], sídlem [obec a číslo] – [část obce], [ulice a číslo], okres [okres] m., PSČ [PSČ], přijata usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací].

II. Žalovaný je povinen na nákladech řízení žalobci zaplatit 24 480,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení].

1. Ve věci jde o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním částky 86 080 Kč, kterou složil nájemce do soudní úschovy jako nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním nebytového prostoru.

2. Tvrzení žalobce. Žalobce tvrdil, že vznikl dne 1. 5. 2005 v domě [adresa] na pozemcích parc. [číslo] v katastrálním území [část obce] v obci [obec]. V prostorách tohoto domu, které jsou umístěny v jeho 1. nadzemním podlaží, provozovala společnost [právnická osoba] kuchyňské studio (dále jen„ prodejna“).

3. Prostory prodejny nebyly vymezeny jako bytová nebo nebytová jednotka. Prodejna je proto součástí společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek v domě. 4. [právnická osoba] užívala prodejnu dlouhodobě na základě smlouvy o nájmu, kterou uzavřela se žalovaným; žalovaný sdělil nájemci, že žalovaný je vlastníkem prodejny.

5. Dne 15. 10. 2014 [právnická osoba] podala u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na přijetí částky 86 080 Kč. Tato částka představovala nájemné a zálohy na plnění spojené s užíváním prodejny v době od září do prosince 2014. Návrh podala s odůvodněním, že má pochybnosti o tom, komu má hradit úplatu za užívání prodejny.

6. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] přijal uvedenou částku do úschovy. Žalobce požádal soud o vydání této úschovy. Žalovaný s tím ale vyjádřil nesouhlas.

7. Žalobce proto nyní podle § 299 z. ř. s. navrhl, aby soud nahradil souhlas žalovaného s vydáním částky 86 080 Kč ze soudní úschovy žalobci.

8. Vyjádření žalovaného. Žalovaný uplatněný nárok neuznal. Žalovaný souhlasil s tvrzením žalobce o vzniku žalobce, o tom, že prostory prodejny nebyly v katastru nemovitostí vymezeny jako nebytová jednotka, o úschově finančních prostředků i o vyjádření svého nesouhlasu s vydáním úschovy žalobci. Žalobce však namítal, že prodejna je nebytovou jednotkou a že žalobce je jejím vlastníkem.

9. Prodejna je od počátku kolaudována jako nebytový prostor, a jako takový je od počátku také užívána. Z tohoto důvodu je prodejna nebytovou jednotkou. Nebytový prostor totiž vždy musí být jednotkou. Nebytový prostor pojmově nemůže být součástí společných částí domu. Žalobce popíral, že sama skutečnost, že prodejna nebyla vymezena jako nebytová jednotka, znamená, že prodejna je společnou částí domu.

10. Podle žalovaného vzhledem k tomu, že prostory prodejny pojmově nemohou být součástí společných částí, tak„ Prohlášení vlastníka“ i zápis v katastru nemovitostí trpí vadami, a v tomto rozsahu je„ Prohlášení vlastníka“ od počátku neplatné a zápis v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu.

11. Žalovaný dále tvrdil, že vlastníkem prodejny je on, a že proto mu také náležejí uschované prostředky. Prostory prodejny sice nebyly zmíněny v textu„ Prohlášení vlastníka“, ale to se stalo pouze omylem. V Příloze [číslo] k „ Prohlášení vlastníka“ je schéma objektu, ve kterém je prodejna vyznačena jasně od společných částí domu.

12. Žalovaný rovněž namítal, že žalobce nemá na úschovu právo z toho důvodu, že úschova představuje nájemné a zálohy na plnění za užívání prodejny. Tyto platby byl složitel coby nájemce povinen plnit žalovanému jakožto pronajímateli podle nájemní smlouvy; žalobce nebyl pronajímatelem.

13. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

14. Zjištěné skutečnosti. O skutkových okolnostech nebylo mezi účastníky sporu. Soud má ze shodných tvrzení účastníků za zjištěné, že žalobce vznikl dne 1. 5. 2005, že žalovaný pronajímal prodejnu [právnická osoba], že tato společnost podáním ze dne 15. 10. 2014 navrhla, aby zdejší soud přijal do úschovy 86 080 Kč jako nájemné a zálohy za užívání prodejny za září až prosinec 2014, protože měl pochybnosti, kdo je jeho věřitelem, že zdejší soud tuto částku přijal do úschovy usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a že žalobce požádal soud o vydání této úschovy, s čímž žalovaný nesouhlasil.

15. Obsah prohlášení vlastníka byl prokázán„ Prohlášením vlastníka“ [anonymizována tři slova] pro [část Prahy] dne 18. 1. 2000 a jeho přílohami, mezi jinými i Přílohou č.

1. V tomto prohlášení, které žalovaný předložil soudu k důkazu, chyběly strany 3 až 56. To však nebylo na závadu; v chybějící části byly vymezeny jednotky, nicméně mezi účastníky nebylo sporu, že prodejna v „ Prohlášení vlastníka“ nebyla výslovně vymezena jako jednotka.

16. Skutečnost, že prodejna je od počátku až dosud kolaudována a užívána jako nebytový prostor (o čemž také nebylo sporu), byla prokázána„ Stanoviskem o účelu užívání části domu [adresa], k. ú. [část obce], na pozemku parcela [číslo] k. ú. [část obce]“ Odboru výstavby a územního rozvoje Úřadu Městské části [obec a číslo] ze dne 22. 3. 2016 a písemným sdělením stejného úřadu ze dne 29. 8. 2019.

17. Soud má za prokázané, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. 4. 2017 č. j. [číslo jednací] uložil žalovanému zdržet se rušení držby vlastnického práva žalobce k prodejně, prodejnu vyklidit a vyklizenou ji předat žalovanému do 15 dnů. Důvodem bylo, že [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) po skončení nájmu prodejnu užívá bez souhlasu žalovaného, tedy bez právního důvodu, přičemž žalobce disponuje klíči k prodejně, aniž by žalovaného jako vlastníka a oprávněného držitele o tom informoval a vyžádal si od něho souhlas. K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 6. 9. 2017 č. j. [číslo jednací] výše uvedené usnesení změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud tak rozhodl s odůvodněním, že z listin, které žalovaný předložil k držební žalobě, je nepochybná existence nebytového prostoru a že žalovaný má vlastnické právo k objektu, ve kterém se tento nebytový prostor nachází. V objektu jsou ale další vlastníci bytových jednotek a společných částí, kterým náleží správa domu a pozemku, jež se vztahuje i na společné části. Tato okolnost zpochybnila tvrzení žalovaného, že žalobce svémocně zasáhl do držby žalovaného. O svémocný zásah totiž nemůže jít tehdy, jestliže rušení spočívá ve výkonu práva správy. Podle odvolacího soudu lze mít za to, že žalobce je držitelem práva, které mu umožňuje do držby žalovaného zasáhnout, a proto nebylo lze žalobě vyhovět. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že držební žaloba směřovala obsahově ke stejnému nebo podobnému plnění jako vlastnické žaloby (negatorní žaloba a indikační žaloba), což jsou hmotněprávní povinnosti, které v případě, že je držitel neplní, může se držitel domáhat ochrany ve sporném řízení, tedy nikoliv držební žalobou. Uvedené skutečnosti prokazuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017 č. j. [číslo jednací].

18. Soud má dále za prokázané, že žalobce dne 1. 2. 2015 podal žalobu proti [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]). Touto žalobou se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které [právnická osoba] na jeho úkor získaly užíváním prodejny bez právního důvodu. Žalobce požadoval zaplacení 723 120 Kč za období od 1. 2. 2013 do 31. 12. 2014 a ve výši 378 000 Kč za období od 1. 1. 2015 do 29. 2. 2016 Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 67 C 34/2015-201 uložil [právnická osoba] zaplatit žalobci 721 500 Kč s tím, že žalobce prokázal, že [právnická osoba] a její právní předchůdci bez právního důvodu provozovali v prodejně kuchyňské studio, přičemž za užívání v období od 1. 2. 2013 do 29. 2. 2016 žalobci nic neuhradili. Prostory, které uvedená společnost užívala, nebyly vymezeny jako samostatná bytová či nebytová jednotka a takto nejsou evidovány ani v katastru nemovitostí. Tyto prostory jsou společnou částí domu, tedy ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě. Jejich správa, a to včetně oprávnění uzavírat nájemní smlouvy, tedy náleží ze zákona žalobci. Nájemní smlouva mezi společností a žalovaným je podle uvedeného soudu ve vztahu k žalobci irelevantní. Soud žalobu zamítl co do 277 500 Kč, ale„ jen“ proto, že výše bezdůvodného obohacení (nižší, než žalobce požadoval) byla stanovena znaleckým posudkem. Odvolací Městský soud v Praze uvedený rozsudek změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení. Ve věci samé odvolací soud nerozhodoval, neboť byl napaden jen výrok o nákladech řízení. Prokazuje to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 3. 2018 č. j. [číslo jednací] a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018 č. j. [číslo jednací].

19. Z výpisů z katastru nemovitostí prokazujících stav evidovaný k datu 10. 7. 2020 a k datu 6. 1. 2022 má soud za prokázané, že v katastru nemovitostí jsou v domě [adresa] evidovány pouze bytové jednotky (tedy že není evidována žádná nebytová jednotka) a že žalovaný není evidován jako spoluvlastník budovy, kromě spoluvlastnictví společných částí domu, jež je spojeno s vlastnictvím určité bytové jednotky.

20. Neprokázané skutečnosti. Soud nemá za prokázáno tvrzení žalovaného, že žalovaný je vlastníkem prodejny, která je nebytovou jednotkou; soud má naopak toto tvrzení za vyvrácené. Odůvodnění je níže v odst. [číslo].

21. Hodnocení důkazů. Soud nemá pochyby o zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.

22. Soud se blíže nezabýval následujícími listinnými důkazy, protože skutečnosti, které prokazovaly, byly nesporné:„ Úplný výpis z rejstříků společenství vlastníků jednotek, vedeného Městským soudem v Praze oddíl S, vložka [číslo]“ ze dne 7. 6. 2019,„ Návrh na přijetí peněz do úschovy dle § 289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních“ ze dne 15. 10. 2014 podaným [právnická osoba],„ Vyúčtování (předepsaných) záloh na správu domu a pozemku a na služby související s užíváním jednotky: Společný prostor – Spolp [anonymizována dvě slova] za období: [číslo] – [číslo]“ ze dne 7. 4. 2014, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], žalobcova„ Žádost o vydání úschovy“ ze dne 11. 6. 2018, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 7. 2018 č. j. [číslo jednací] a žalobcova„ Žádosti o vydání úschovy“ ze dne 18. 7. 2019.

23. Neprovedené důkazy. Soud neprovedl důkaz„ Dopisem ředitele odboru“ Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 29. 5. 2020, neboť neprokazoval nějakou skutečnost, která by byla významná pro rozhodnutí věci, a právní názor, který tento dopis obsahuje, není pro soud závazný. Soud navíc tento právní názor, – podle kterého„ Prohlášení vlastníka“ je zčásti vadné a je třeba jeho oprava, že prodejna byla jen nesprávně nevyznačena, že je nesprávné označení společných částí a rozsah podílů vlastníků jednotek na společných částech domu v prohlášení vlastníka a v katastru nemovitostí, – nepovažuje za správný. Důvody jsou zřejmé z právního posouzení, které je uvedeno níže v tomto rozsudku.

24. Soud dále neprovedl důkaz„ Návrhem na zahájení smírčího řízení podle § 67 o. s. ř.“ žalovaného ze dne 24. 5. 2021, a to z toho důvodu, že tento návrh, není významný pro rozhodnutí věci. Tím spíše, že žalovaný ho ještě ani nepodal soudu.

25. Soud nakonec neprovedl důkaz„ Žalobou na neplatnost usnesení shromáždění společenství dne 5. 6. 2018“ ze dne 4. 9. 2018, kterou žalovaný podal proti žalobci u Městského soudu v Praze,„ Vyjádřením ke stanovisku účastníka“ žalovaného ze dne 31. 5. 2019, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021 č. j. [číslo jednací] a„ Doplněním odvolání proti usnesení ze dne 22. 7. 2021“ žalovaného ze dne 29. 9. 2021.

26. Soud neprovedl důkaz listinami označenými v předcházejícím odstavci, nicméně jelikož žalovaný učinil doplnění odvolání ze dne 29. 9. 2021 součástí svého vyjádření v této věci, soud se zabýval právní argumentací, jež je v těchto listinách obsažena (odst. 55). Strany obsah těchto listin znají, neboť se jedná o listiny z řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém žalobce a žalovaný stojí proti sobě jako účastníci řízení.

27. Závěr o skutkové stavu. Žalobce vznikl dne 1. 5. 2005. Žalovaný pronajímal prodejnu společnosti [právnická osoba] Tato společnost podáním ze dne 15. 10. 2014 navrhla, aby zdejší soud přijal do úschovy 86 080 Kč jako nájemné a zálohy za užívání prodejny za září až prosinec 2014, protože měl pochybnosti, kdo je jeho věřitelem. Zdejší soud tuto částku přijal do úschovy usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací]. Žalobce požádal soud o vydání této úschovy, ale žalovaný s tím nesouhlasil.

28. Prostory prodejny jsou od počátku až dosud kolaudovány a užívány jako nebytové prostory. Tyto prostory nebyly v „ Prohlášení vlastníka“ vymezeny jako jednotka. V katastru nemovitostí nebyl učiněn zápis vkladem o prohlášení vlastníka, ve kterém by prostory prodejny byly vymezeny jako jednotka. Žalovaný není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník nebytové jednotky – prodejny. Žalovaný není vlastníkem jednotky – prodejny.

29. Právní posouzení. Pokud jde o vlastnictví prostor prodejny, soud věc posoudil podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), účinného ke dni 30. 6. 2000.

30. Co se týče posouzení práva k předmětu úschovy, soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

31. Soud nemá za prokázáno tvrzení žalovaného o jeho vlastnictví prodejny, a to z následujících důvodů.

32. Podle § 2 písm. f) zákona o vlastnictví bytů pro účely tohoto zákona se rozumí jednotkou byt nebo nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona.

33. Podle § 4 zákona o vlastnictví bytů spoluvlastnictví domu podle tohoto zákona představované spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a vlastnictvím jednotky (dále jen„ vlastnictví jednotky“) může vzniknout buď prohlášením vlastníka budovy a převodem první jednotky nebo smlouvou o výstavbě.

34. Podle § 5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vlastník budovy může prohlásit, že v budově vymezuje jednotky podle tohoto zákona. Prohlášení musí mít písemnou formu a musí být o něm učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí. Vkladem do katastru nemovitostí se stane dosavadní vlastník budovy vlastníkem každé jednotky. Spolu s prohlášení se katastrálnímu úřadu předkládá zpravidla smlouva o převodu první jednotky.

35. Z výše uvedeného vyplývá, že k tomu, aby se prodejna stala nebytovou jednotkou, bylo nezbytné, aby prodejna byla vymezena jako nebytová jednotka v prohlášení vlastníka budovy. Dále bylo nezbytné, aby o takovém prohlášení byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí.

36. V daném případě ani k jednomu nedošlo. Prodejna nebyla v prohlášení vlastníka vymezena jako jednotka, což je zřejmé z textu„ Prohlášení vlastníka“.

37. Tvrzení žalovaného, že prodejna nebyla v textu„ Prohlášení vlastníka“ vymezena jako nebytová jednotka omylem, nebylo prokázáno. Soud však k prokázání této otázky nedoplňoval dokazování, protože i kdyby tomu tak bylo, prodejna by se stejně nestala jednotkou, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro její vznik (odst. 35 a násl.).

38. Tvrzení žalovaného, že úmysl vymezit prodejnu jako jednotku vyplývá ze schématu v Příloze [číslo] k „ Prohlášení vlastníka“, je argumentačně slabé, protože stejně tak by bylo možné tvrdit, že prodejna nebyla omylem vymezena jako společná část budovy. /Ostatně sám žalovaný ve vyúčtování záloh ze dne 7. 4. 2014 označil prodejnu jako„ jednotku“ a současně jako„ společný prostor“ ./ 39. K vymezení prodejny jako jednotky nemohlo dojít na základě schématu v Příloze [číslo] k „ Prohlášení vlastníka“. Podle § 5 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů schémata tvoří povinnou přílohu prohlášení vlastníka. Z toho plynou dva závěry. Prvním závěrem je, že schéma objektu je pouhou přílohou prohlášení, tedy nenahrazuje textový obsah prohlášení vlastníka. Jestliže v textu prohlášení vlastníka nedošlo k vymezení prodejny jako nebytového prostoru, nemůže být tedy tento nedostatek odstraněn pouhým schématem. Druhým závěrem je, že půdorysy všech podlaží jsou povinnou přílohou všech prohlášení vlastníka. Schéma v „ Příloze [číslo]“, které zachycuje prodejnu, tedy neznamená nutně úmysl vymezit prodejnu jako jednotku, protože toto schéma by muselo být přílohou prohlášení tak jako tak.

40. Jestliže prodejna nebyla jako jednotka vymezena v „ Prohlášení vlastníka“, potom se vkladem tohoto prohlášení žalovaný jakožto dosavadní vlastník nemohl stát vlastníkem nebytové jednotky – prodejny. Podle výpisu v katastru nemovitostí není v katastru nemovitostí zapsána žádná nebytová jednotka (ale jen bytové jednotky), natož aby žalovaný byl v katastru evidován jako vlastník prodejny. Soud proto uzavírá, že žalovaný není vlastníkem prodejny 41. Soud nepřisvědčuje argumentu žalovaného, že nebytový prostor musí být jednotkou a že nebytový prostor pojmově nemůže být součástí společných částí domu.

42. Podle soudu nebytový prostor nemusí být vždy nebytovou jednotkou. Nebytový charakter prostoru na straně jedné a nebytová jednotka na straně druhé, jsou dvě rozdílné a samostatné skutečnosti, z nichž jedna automaticky nevyplývá z druhé.

43. Zda nějaký prostor je bytový, nebo nebytový, je odrazem charakteru takového nebytového prostoru. Tento charakter prostoru však automaticky neznamená, že nebytový prostor se nutně stane nebytovou jednotkou. Jak je uvedeno výše, k tomu, aby se nebytový prostor stal nebytovou jednotkou, je třeba vymezení takového nebytového prostoru jako jednotky v prohlášení vlastníka a vklad tohoto prohlášení s tímto vymezením do katastru nemovitostí. Bez splnění těchto podmínek se prostor nebytového charakteru nestane jednotkou (jak k tomu bylo i v daném případě).

44. Existují také společné části budovy, které jsou kolaudačním rozhodnutím určeny k jiným účelům než k bydlení, tedy jsou nebytovými prostory. Dokonce mohou být nebytové prostory, jež jsou zákonem o vlastnictví bytů výslovně jmenovány jako společné části domu: podle § 2 písm. e) zákona o vlastnictví bytů to jsou např. prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny a jiné vedlejší stavby; šlo by najít i další případy, protože jde o příkladný výčet.

45. Podle soudu tedy místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jiným účelům než k bydlení (nebytové prostory), nejsou bez dalšího nebytovou jednotkou, jak se domnívá žalovaný. Charakter určitého prostoru nelze ztotožňovat s existencí jednotky.

46. Soud se také neztotožňuje s názorem žalovaného, že nebytové prostory pojmově nemohou být součástí společných částí domu, a to ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v předcházejících odstavcích. Nebytovými prostory, jež jsou společnými částmi domu, mohou být již zmiňované prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny atd.

47. Na tom nic nemění vymezení nebytového prostoru v § 2 písm. c) zákona o vlastnictví bytů, podle kterého nebytovými prostory nejsou mimo jiné společné části domu. Společné části domu totiž zákon vymezuje především účelem jejich užívání, tedy tak, že jsou určeny pro společné užívání. Je-li tedy účelem určitých částí budovy, aby byly užívány všemi spoluvlastníky, může jít o společné části budovy, i když jsou svým stavebnětechnickým charakterem nebytovými prostorami (např. ony prádelny, sušárny, kočárkárny atd.).

48. Zákon o vlastnictví bytů je vystavěn na základě dualistické teorie, která preferuje spoluvlastnickou koncepci. Hlavním předmětem je v něm budova, vedlejším předmětem byt, a to obojí v rovině vlastnického práva, takže oprávněný subjekt je spoluvlastníkem budovy a k němu přistupuje vlastnictví bytu. Z této dualistické koncepce vyplývá zásada, podle které to, co není jednotkou, ale tvoří součást budovy jako věci, podle ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku, musí automaticky patřit do společných částí domu (srov. Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. Praha: C. H. Beck 2. vydání str. 22 nebo 4. vydání str. 24-25). Nebyla-li tedy v daném případě prodejna vymezena jako nebytová jednotka, je součástí budovy a stala se společnou částí domu.

49. Z výše uvedeného rovněž – oproti tvrzení žalovaného – vyplývá, že„ Prohlášení vlastníka“ netrpí vadou, která by ho, jde-li o prodejnu, činila neplatným, a že zápis v katastru nemovitostí není v rozporu se skutečným stavem.

50. Soud nedává za pravdu ani námitce žalovaného, že žalobě nelze vyhovět z toho důvodu, že v úschově je nájemné a zálohy na služby, které byl složitel podle nájemní smlouvy povinen platit žalovanému, a že tedy složená částka náleží žalovanému. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovaný nebyl vlastníkem prostorů prodejny a tedy že nebyl oprávněn dát prodejnu do nájmu nájemci. Nájemní smlouva mezi složitelem a žalovaným, respektive právním předchůdcem složitele, je tak neplatná. Na základě neplatné nájemní smlouvy složitel nebyl povinen platit žalovanému úhrady spojené s užíváním bytu. Žalovaný nebyl pronajímatel, a proto mu nevzniklo právo na přijímání úhrad podle (neplatné) nájemní smlouvy.

51. Složitel užíval prodejnu bez platné nájemní smlouvy. Jelikož nikdo netvrdil, že by složitel užíval prodejnu z jiného právního důvodu, tak soud vychází z toho, ji užíval bez právního důvodu. Složitel se užíváním prodejny bez právního důvodu bezdůvodně obohatil ve smysl ust. § 2991 odst. 2 o. z.

52. Složitel byl podle § 2991 odst. 1 o. z. povinen ochuzenému vydat, oč se obohatil. Složitel se obohatil o cenu služeb, jež mu byly poskytnuty. Dále se obohatil tím, že užíval prostory prodejny; toto obohacení složitel fakticky vydat nemohl, a proto byl povinen za ně poskytnout peněžitou náhradu odpovídající obvyklé výši nájmu. Složitel užívání bytu a služby uhradil složením částky 86 080 Kč do soudní úschovy. Ve složené částce tak nejde o nájemné a zálohy na služby, nýbrž o náhradu za bezdůvodné obohacení získané užíváním bytu a spotřebováním poskytnutých služeb. Složením uvedené částky do soudní úschovy složitel splnil povinnost stanovenou ust. § 2991 odst. 1 o. z.

53. Užíváním bytu a služeb bez právního důvodu se složitel obohatil na úkor spoluvlastníků domu, v němž se prodejna nachází. Spoluvlastníci domu jsou ochuzenými. Oprávněným k přijetí náhrady za bezdůvodné obohacení je žalobce, který spravuje záležitosti spoluvlastníků.

54. Z výše uvedených důvodů soud žalobě vyhověl a nahradil souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobci.

55. K řízení mezi žalobcem a žalovaným o neplatnost usnesení ze dne 5. 6. 2018, jež vede Městský soud v Praze pod sp. zn. [číslo jednací], uvádí soud následující. Soud se – na rozdíl od názoru Městského soudu v Praze v jeho usnesení ze dne 22. 7. 2021 č. j. [číslo jednací] – nedomnívá, že by prodejna byla„ územím nikoho“. Z toho, co zdejší soud uvedl výše, plyne, že prodejna je součástí budovy, čili v prodejně nemůže jít o„ území nikoho“; prostory prodejny jsou jakožto součást budovy (spolu) vlastnictvím toho, kdo (spolu) vlastní budovu. Dalším důvodem je to, že podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který byl účinný ke dni vzniku„ Prohlášení vlastníka“, nebylo možné, aby nějaká věc někomu nepatřila. Tehdejší české právo neznalo věc ničí; pokud vlastník opustil věc, ihned musel nastoupit jiný vlastník. Oproti Městskému soudu v Praze se zdejší soud také nedomnívá, že nedostatek prohlášení vlastníka lze bez dalšího interpretovat jako úkon v úmyslu vlastníka prohlásit prodejnu za nebytovou jednotku, protože stejně tak mohlo být úmyslem vlastníka určit prodejnu jako společný prostor. Ve shodě s uvedeným usnesením Městského soudu v Praze zdejší soud v daném případě rozhodnul kontinuálně s rozhodnutím ostatních soudů: také v tomto případě soud shledal, že žalovaný neprokázal, že je vlastníkem prodejny a že měl dostatek času odstranit chyby v „ Prohlášení vlastníka“, a to již od vzniku prohlášení v roce 2000.

56. Žalobce v žalobním návrhu uvedl, že soudní úschovu složila [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]). Soud však ve výroku rozsudku jako složitele označil [právnická osoba], neboť složitel byl touto obchodní firmou označen v usnesení o úschově, přičemž v mezidobí složitel zanikl. Za těchto okolností je podle soudu vhodnější neoznačovat složitele jeho pozdější obchodní firmou.

57. Náklady řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, neboť soud jeho žalobě vyhověl. Soud proto žalobci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Výši nákladů na právní zastoupení soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“).

58. Náhrada nákladů řízení činí 24 480,20 Kč, z toho je: -) částka 861 Kč za soudní poplatek za žalobu, -) částka 18 320 Kč za odměnu advokátce za 4 úkony právní služby: -) převzetí a příprava zastoupení, -) podání žaloby, -) podání ze dne 22. 4. 2020, -) účast na jednání dne 6. 1. 2021 ve výši 4 580 Kč za každý z výše uvedených úkonů podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 a. t., -) částka 1 200 Kč za náhradu hotových výdajů advokátce za uvedené 4 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., -) částka 4 099,20 Kč za náhradu advokátce za 21% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

59. Soud nepřiznal žalobci náhradu za právní zastoupení za návrhy na pokračování v řízení ze dne 15. 4. 2021 a ze dne 28. 6. 2021, neboť nejde o úkony ve věci samé.

60. Celkovou částku náhrady nákladů řízení je žalovaný podle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám advokátky, která v tomto řízení zastupovala žalobce.