27 C 38/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Jarošem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo o zaplacení 26 029,68 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni -) částku 26 029,68 Kč, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 880,31 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 4 023,75 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, -) úrok 29 % ročně z částky 15 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna na nákladech řízení žalovanému zaplatit 7 640 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to ve prospěch České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 8.

1. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný dne 20. 7. 2018 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ společnost“) Smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy jmenovaná společnost tentýž den poskytla žalovanému v hotovosti 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit poplatek ve výši 12 320 Kč, který je součtem úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 676 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 5 339 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 305 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit„ celkovou dlužnou částku“ ve výši 27 320 Kč, jež odpovídá součtu zápůjčky (15 000 Kč) a poplatku (12 320 Kč), a to v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 1 518 Kč. Žalovaný nehradil řádně sjednané splátky. Společnosti proto dne 21. 1. 2020 vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené„ celkové dlužné částky“, která činila 15 000 Kč na jistině a 12 320 Kč na poplatku. Ode dne interního odpisu dlužné částky, tj. dne 21. 1. 2020, se neuhrazená jistina úrokem ve výši 29 % ročně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 Společnost postoupila pohledávku ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 6. 1. 2021.

2. Žalovaný je stižen duševní poruchou, pro kterou se nemůže jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Soud proto usnesením ze dne 18. 3. 2022 č. j. 27 C 38/2021-48 žalovanému pro toto řízení ustanovil opatrovníka 3. Opatrovník navrhl žalobu zamítnout. Namítal, že společnost porušila svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a proto je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná. Uplatněný nárok na vrácení částky 15 000 Kč je pak s ohledem na shora uvedené nutno posuzovat jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Opatrovník žalovaného rovněž vznesl námitku promlčení, s tím, že právo žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení se promlčelo 3 roky ode dne, kdy Společnost částku 15 000 Kč žalovanému poskytla, tj. dne 20. 7. 2021, přičemž žalobu v této věci podala žalobkyně až dne 30. 7. 2021.

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti.

5. Dne 20. 7. 2018 spolu společnost a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Tuto skutečnost, jakož i obsah smlouvy, prokazuje kopie„ Smlouvy o zápůjčce“ podepsané dne 20. 7. 2018 a„ Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce“.

6. Při uzavření smlouvy o zápůjčce žalovaný převzal od společnosti částku 15 000 Kč. Soud k tomuto zjištění došel jednak na základě textu Smlouvy o zápůjčce:„ Zákazník podpisem této Smlouvy potvrzuje, že při uzavření Smlouvy od [anonymizováno] v místě jeho bydliště převzal v hotovosti celou výše uvedenou částku zápůjčky“, a jednak vzhledem k tomu, že žalovaný tuto skutečnost nepopřel.

7. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na úhradu zápůjčky nezaplatil ničeho. Tato skutečnost plyne z„ Tabulky umoření“. Žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by zaplatil více, a tak soud vychází z toho, že žalovaný nic nezaplatil.

8. Dne 18. 12. 2020 spolu společnost a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávek, kterou společnost postoupila na žalobkyni pohledávku vzniklou ze smlouvy o zápůjčce. Prokazují to kopie„ Smlouvy o postoupení pohledávek“ mezi společností a žalobkyní ze dne 18. 12. 2020 a kopie„ Přílohy č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, Seznam postoupených pohledávek“.

9. Dne 25. 1. 2021 společnost zaslala žalovanému dopis ze dne 6. 1. 2021 s oznámením, že pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena na žalobkyni. V tomto dopisu také vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky, a to do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Prokazuje to kopie dopisu společnosti žalovanému ze dne 6. 1. 2021 („ Věc: Oznámení o postoupení pohledávky“) a kopie„ Podacího archu“ s podacím datem 25. 1. 2021.

10. Dne 28. 6. 2021 zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dopis ze dne 28. 6. 2021, ve kterém v zastoupení žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě pohledávky ve výši 36 033,73 Kč nejpozději do 13. 7. 2021. Prokazuje to kopie dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 28. 6. 2021 („ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“) s kopií„ Podacího lístku“ s datem podání 28. 6. 2021.

11. Soud nemá za prokázáno, že společnost splnila povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně tvrdila, že společnost posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku především na základě informací získaných od žalovaného a že tyto informace byly ověřovány„ oproti dokladům vyžádaných od žalovaného“; tuto skutečnost podle žalobkyně prokazuje i potvrzení žalovaného ve smlouvě. Společnost prý ověřila majetkovou situaci žalovaného z výměru důchodu; z insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Společnost podle žalobkyně zjistila, že žalovaný má stálý příjem z invalidního důchodu 8 407 Kč a z ostatních příjmů 5 000 Kč; výdaje žalovaného byly 6 000 Kč; použitelný příjem žalovaného tedy byl 7 407 Kč; žije ve spolubydlení; nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti a s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěla společnost k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně k prokázání těchto tvrzení označila jako důkaz kopii„ Zákaznické karty“, v níž jsou záznamy o informacích poskytnutých žalovaným a doklad o výměru invalidního důchodu.

12. Věřitel se nemůže spokojit s informacemi od spotřebitele a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace prověřit. Povinnost spotřebitele nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Společnost této povinnosti nedostála, neboť založila své rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru pouze na informacích od žalovaného. S výjimkou lustrace v insolvenčním rejstříku Společnost nenahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nahlédnutí do insolvenčního rejstříku je samo o sobě nedostatečné, protože v insolvenčním rejstříku jsou evidovány pouze krajní případy neschopnosti splácet úvěr; nejsou v něm evidovány osoby, s nimiž nebylo zahájeno insolvenční řízení, ale přitom nejsou schopny splatit úvěr. Společnost mohla a měla učinit dotaz v dlužnických registrech, jako jsou např. BRKI, NRKI či SOLUS.

13. Odhlédne-li se od výše vytčených nedostatků, společnost nepostupovala s odbornou péčí ani při posuzování deklarovaných příjmů a výdajů žalovaného. Co se týče příjmů, společnost vycházela z příjmů domácnosti představujících invalidní důchod ve výši 8 407 Kč a ostatní příjmy ve výši 5 000 Kč. Společnost však vůbec nezjišťovala, z jaké činnosti tyto ostatní příjmy žalovaný získává ani nepožadovala po žalovaném tyto příjmy doložit. Pokud jde o výdaje, společnost vycházela z běžných měsíčních výdajů domácnosti žalovaného v celkové výši 6 000 Kč. Uvedené výdaje jsou také podle soudu značně podhodnocené. Pokud„ výdaji na domácnost“ byly všechny ostatní výdaje (tedy všechny výdaje kromě výdajů na bydlení), především výdaje na jídlo a pití, na oblečení a obuv, na drogerii a kosmetiku a na dopravu, tak se jejich výše 6 000 Kč zdá jako značně podhodnocená. Jen vyjde-li se hypoteticky z toho, že by výdaje na jídlo a pití dosahovaly asketických 100 Kč za den, tak za měsíc se jedná o 3 000 Kč. Na ostatní výdaje by pak žalovanému zbyla pouze částka ve výši 3 000 Kč.

14. Ponechají-li se zatím stranou shora uvedené výtky, tak Společnost vycházela z„ Použitelného příjmu“ (z rozdílu mezi příjmy a výdaji) ve výši 7 407 Kč. Žalovaný měl podle smlouvy o zápůjčce platit splátky ve výši 1 518 Kč za měsíc. Z“ Použitelných příjmů“ by tedy po úhradě splátek žalovanému zbylo 5 889 Kč měsíčně. Je otázka, zda tento rozdíl (5 889 Kč) je dostatečný k životu, tedy jestli je opodstatněný závěr společnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Zohlední-li se shora uvedené výtky, pak je evidentní, že při průměrných životních nákladech v [obec] (ani ty společnost nezjišťovala a nezohlednila) žalovaný nebyl schopen splácet úvěr. Soud ve svých úvahách o výdajích navíc počítal pouze s nezbytnými životními náklady; nezohledňoval výdaje spojené s duševním životem (časopisy, knihy, televize, kino, divadlo atd.), sportem a zábavou, s připojením k Internetu apod., ale ani s případnými náklady spojenými se zdravím (léky, doplňky stravy, zdravotní potřeby atd.).

15. Na shora uvedeném nic nemění text„ Smlouvy o zápůjčce“:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty“. Toto potvrzení na věci nic nemění z toho důvodu, že jde o předtištěný text ve formulářové smlouvě, kterou žalovaný bez možnosti změny textu musel podepsat, pokud chtěla získat peníze. Podstatnější však je, že takové hodnocení (potvrzení) žalovanému nepříslušelo. Spotřebiteli nenáleží hodnotit a potvrzovat, jestli věřitel splnil svou povinnost zkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí a na základě dostatečně získaných informací. Při poskytování úvěru je toto povinností výlučně věřitele, neboť jemu zákon ukládá, aby posoudil úvěruschopnost spotřebitele a podle výsledku tohoto posouzení úvěr spotřebiteli buď poskytl, nebo neposkytl. Smyslem věřitelovy povinnosti zkoumat úvěruschopnost je chránit individuálního spotřebitele mj. před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, tedy chránit spotřebitele i před sebou samým. Tento smysl by se vytratil, kdyby spotřebitel mohl účinně zhodnotit, že věřitel tuto svou povinnost splnil. Tím spíše to platí pro formulářové smlouvy, které spotřebiteli předkládá věřitel a jejichž text nemůže spotřebitel měnit, nýbrž smlouvu musí přijmout takovou, jaká je. Výše citované prohlášení (a jemu podobná) proto soud vnímá jako snahu věřitele přinejmenším si ulehčit plnění povinnosti pečlivě (s odbornou péčí) zkoumat poměry spotřebitele a zbavit se odpovědnosti za nedostatečné splnění této povinnosti. Výše citované potvrzení proto v daném případě nemá větší význam.

16. Soud shrnuje, že společnost se spokojila s informacemi, které získala od žalovaného, přičemž žalobkyně neprokázala, že by Společnost tyto informace ověřila„ oproti dokladům vyžádaných od žalovaného“. Společnost nezjistila všechny podstatné informace. Společnost se nesnažila získat informace nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, snad s výjimkou nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, jež je ale nedostatečné. Při hodnocení schopnosti splatit úvěr společnost vycházela především z velmi podhodnocených výdajů a z nedostatečně zjištěných příjmů žalovaného. Z tohoto důvodu pak společnost dospěla k nesprávnému názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná.

17. Po právní stránce soud věc posoudil podle výše uvedené smlouvy o zápůjčce, podle zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a podle zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

18. Společnost a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které společnost poskytla žalovanému 15 000 Kč. Jednalo se o smlouvu spotřebitelskou, protože byla uzavřena mezi Společností jako podnikatelkou (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaným coby spotřebitelem (§ 419 o. z.). Sjednaný úvěr podléhá zákonu o spotřebitelskému úvěru, jelikož byl sjednán úvěr se spotřebitelem (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), přičemž nešlo žádnou z výjimek z působnosti zákona podle § 4 nebo o omezení podle § 5 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“.

20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

22. V daném případě společnost nesplnila svou povinnost náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného, stanovenou v citovaném ustanovení § 86 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru. Podle konstantní judikatury soudů takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 33 Cdo 382/2018 nebo ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018, všechny dostupné na [webová adresa]). Tato rozhodnutí se sice vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ale„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“ (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.nalus.usoud.cz), a tak by se tyto závěry měly uplatňovat i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nic se také nemění na závěru Ústavního soudu, že je„ neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11, dostupný na www.nalus.usoud.cz; srov. též výše uvedený nález sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených důvodů došel soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná.

23. Je-li Smlouva o úvěru neplatná, tak společnost poskytla žalovanému 15 000 Kč bez právního důvodu; žalovaný získal majetkový prospěch bez právního důvodu ve smyslu § 2991 o. z.

24. Jelikož opatrovník žalovaného vznesl námitku promlčení, zabýval se dále soud její důvodností.

25. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

26. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

27. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1).

28. Podle § 623 o. z. při dílčích plněních dluhu počne promlčecí lhůta běžet u každého dílčího plnění ode dne jeho dospělosti. Dospěje-li pro nesplnění některého dílčího plnění celý dluh, počne pro celý dluh běžet promlčecí lhůta ode dne dospělosti nesplněného dílčího plnění.

29. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

30. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

31. Promlčecí lhůta počne běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o.z.), tedy dnem, kdy měl žalovaný povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Promlčecí lhůta práva žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení tak začala běžet dne 20. 7. 2018, tedy dnem poskytnutí částky ve výši 15 000 Kč žalovanému. V tento den žalobkyně zcela jistě měla vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a i o osobě povinné k jeho vydání. Jelikož promlčecí lhůta práva žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení počala běžet dne 21. 7. 2018 a žalobkyně podala žalobu až dne 30. 7. 2021, učinila tak již po uplynutí 3leté promlčecí lhůty. Uplatněné právo je promlčeno (§ 609 o. z.). Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení práva žalobkyně na zaplacení uvedené pohledávky (§ 610 odst. 1 o. z.), není žalovaný povinen plnit (§ 609 o. z.).

32. Z výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný, neboť soud žalobu zcela zamítl. Žalobkyně je proto povinna zaplatit žalovanému náklady řízení, a to podle § 149 odst. 2 o. s. ř. na účet České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008 dostupný na https://nsoud.cz).

34. Náklady řízení žalovaného dosahují 7 640 Kč; z toho je -) částka 6 540 Kč za odměnu advokátce za 3 úkony právní služby: 1. příprava a převzetí, 2. vyjádření ze dne 30. 5. 2022, 3. účast na jednání dne 19. 7. 2022, při sazbě za 1 úkon právní služby ve výši 2 180 Kč podle § 7 bodu 5 a. t., -) částka 900 Kč za náhradu hotových výdajů advokátce za shora uvedené 3 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 a. t., -) částka 200 Kč za čas strávený cestou k jednání (2 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 3 a. t.).

35. Soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů za nahlížení do spisu dne 2. 5. 2022, neboť se nejedná o úkon právní služby, a tedy účtovatelnou položku, neboť nahlížení do spisu je součástí úkonu právní služby převzetí a příprava zastoupení.