27 C 90/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Jarošem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 181 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit 105 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do -) částky 25 278 Kč, -) zákonného úroku z prodlení z částky 130 278 Kč ve výši 10 % ročně od 7. 11. 2019 do zaplacení, -) částky 51 502 Kč, -) úroku ve výši 93,59 % ročně z částky 105 000 Kč od 7. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 238 636 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný dne [datum] podepsal smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 105 000 Kč, který mu vyplatila dne [datum]. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného hradit úvěr. Žalovaný na splacení úvěru neuhradil ničeho. V důsledku toho dne [datum] došlo k zesplatnění úvěru. Žalovaný přes výzvy neuhradil dluhy z úvěru. Žalobkyně proto navrhla, aby jejich zaplacení uložil žalovanému soud. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení celkem 181 780 Kč, a to -) 105 000 Kč za nesplacenou jistinu úvěru, -) 23 880,65 Kč za úroky ke dni zesplatnění úvěru, -) 998 Kč za 2 smluvní pokuty po 499 Kč za prodlení se zaplacením splátky [číslo] -) 400 Kč za náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením s úhradou splátek za 2 náhrady po 200 Kč u splátek [číslo] -) 51 502 Kč za smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 128 880,65 Kč, a to za dobu od [datum] do vyhotovení žaloby, -) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 93,59 % ročně z částky 105 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 238 636 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil; žalovaný tudíž ani nepopřel tvrzení žalobkyně, že na splacení úvěru ničeho neuhradil.

3. Soud má za prokázány následující skutečnosti.

4. Žalobkyně je společností, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Prokazuje to„ Úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru“ ze dne [datum].

5. Dne [datum] spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne [datum] vyplatila žalovanému 105 000 Kč Tyto skutečnosti prokazují kopie„ Předsmluvního formuláře“,„ Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru“ ze dne [datum],„ Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru [číslo]“ ze dne [datum],„ Karty klienta“ ze dne [datum] a„ Dokladu o vyplacení úvěru - otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu“ s datem zúčtování [datum]. Uvedenými listinami byl prokázán také jejich obsah.

6. Soud nemá za prokázáno, že žalobkyně splnila povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prověřila na základě -) dokladů a informací získaných od žalovaného: dokladů o příjmech, výpisů z bankovních účtů a prohlášení žalovaného, -) databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti: SOLUS a Nebankovního registru klientských informací (NRKI) a insolvenčního rejstříku, -) jakož i z jiných zdrojů, jmenovitě na základě tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), o neexistenci přechozí smlouvy ve stavu žalobního vymáhání, o neevidenci neplatnosti dokladu totožnosti žalovaného, o ne-evidenci zaměstnavatele žalovaného v insolvenčním rejstříku a na základě doporučení ke schválení obchodníkem jednajícím se žalovaným.

7. Soud má za prokázané tvrzení žalobkyně, že -) žalobkyně měla k dispozici potvrzení zaměstnavatele žalovaného o jeho průměrné čisté měsíční mzdě ve výši 42 000 Kč; -) žalobkyně měla k dispozici formulář hodnocení klienta ze dne [datum]; -) žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného v databází SOLUS.

8. Soud nemá za prokázáno, že žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě -) insolvenčního rejstříku, neboť žalobkyně k prokázání těchto skutečností nepředložila žádný důkaz; -) databáze NRKI, protože listina označená„ Výpis z Nebankovního registru klientských informací (NRKI)“ s datem dotazu [datum] neobsahuje osobní informace žalovaného (jméno, příjmení, pohlaví, rodné číslo, datum narození) a je z ní tedy patrné, že žalovaný prověřen nebyl. Nadto neobsahuje ani žádné CBS skóre; -) výpisů z účtu žalovaného č. [bankovní účet], protože žalobkyně k prokázání tohoto tvrzení nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně předložila pouze screenshoty z elektronického bankovnictví žalovaného, prokazující, že je majitelem předmětného účtu a že mu byla dne [datum] převedena od zaměstnavatele částka 42 125 Kč, odpovídající měsíční mzdě žalovaného; -) jiných zdrojů, a to o neevidenci neplatnosti dokladu totožnosti žalovaného a o neevidenci zaměstnavatele žalovaného v insolvenčním rejstříku, protože žalobkyně k prokázání těchto skutečností nepředložila žádný důkaz.

9. Soudu je z vlastní činnosti známo, že v době podpisu smlouvy o úvěru byla se žalovaný vedena nejméně dvě exekuční řízení pro jeho dluhy.

10. Na základě shora uvedeného soud došel k závěru, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí zjišťovala informace, které se týkaly schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně před uzavřením smlouvy pouze nahlédla do registru SOLUS, získala od žalovaného potvrzení o výši jeho průměrné čisté měsíční mzdy a screenshot internetového bankovnictví žalovaného prokazující zaslání mzdy žalovaného dne [datum]. K dispozici měla ještě občanský průkaz žalovaného, což žalobkyně prokázala tím, že předložila jeho kopii. To je k posouzení poměrů žalovaného nedostatečné. Z těchto podkladů žalobkyně mohla zjistit leda příjmy žalovaného.

11. Žalobkyně měla k dispozici údaje o výdajích od žalovaného, které jsou zaznamenané v hodnocení klienta ze dne [datum]. Jediným údajem byly ale náklady na bydlení ve výši 1 820 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by tento údaj ověřovala. Žalobkyně nezískala žádné informace o dalších poměrech žalovaného, zejména těch, které ovlivňují jeho výdaje (náklady na osobní spotřebu, počet vyživovaných osob, dluhy atd.), a exekučních řízeních.

12. Žalobkyně při hodnocení žalovaného vycházela z měsíčních výdajů žalovaného ve výši 5 320 Kč („ životní minimum“ 3 410 Kč +„ bydleni“ 1 820 Kč). Údaj o nákladech na bydlení („ nájemné, inkaso“) je navíc zjevně podhodnocený, protože částka 1 820 Kč by stačila sotva na zálohy na energie.

13. Údaj o„ životním minimu“, který nevychází z osobních poměrů žalovaného, je rovněž značně podhodnocený. Vyjde-li se hypoteticky z toho, že by výdaje na jídlo a pití dosahovaly asketických 100 Kč za den, tak za měsíc se jedná o 3 000 Kč. Na ostatní výdaje by zbyla částka 410 Kč, což by na pokrytí ostatních potřeb nestačilo. O tom, že měsíční výdaje žalovaného byly podstatně vyšší než výdaje, na základě kterých žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalovaného, svědčí i fakt, že podle screenshotů internetového bankovnictví, které žalobkyni poskytl žalovaný, měl žalovaný na účtu zůstatek pouhých 97 Kč. Argumentace žalobkyně tím, že jako výdaje žalovaného použila životní minimum podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, neobstojí, neboť úvěruschopnost spotřebitele, kterému je poskytován spotřebitelský úvěr, musí být posuzována individuálně podle jeho reálné schopnosti splácet spotřebitelský úvěr; výše životního minima nevypovídá nic o skutečných výdajích žalovaného, a tedy ani o jeho schopnosti splácet úvěr. Kromě výdajů na bydlení tedy žalobkyně neměla k dispozici žádné informace o výdajích žalovaného.

14. Soud nemá také za prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, jelikož a. žalobkyně neměla, kromě výdajů na bydlení, žádné informace o výdajích žalovaného. Bez údajů o individuálních výdajích žalovaného je řádné posouzení úvěruschopnosti vyloučeno. b. žalobkyně prý hodnotila žalovaného podle„ scóringového systému“, ale toto své tvrzení především neprokázala. I kdyby je prokázala (a popsala, jak tento systém pracuje, tedy hodnotí bonitu), nemělo by to na závěr soudu o nedostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žalované vliv. Posouzení úvěruschopnosti je totiž ryze individuální záležitost, neboť se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Nelze proto vycházet jen ze statistických a průměrných údajů o výdajích obyvatelstva, např. o průměrných cenách nájmů, o životním minimu apod.; c. Za situace, kdy žalobkyně neměla (s výjimkou výdajů na bydlení) žádné informace o individuálních výdajích žalovaného, nemůže být řeč o splnění povinnosti žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr.

15. Soud nemá za prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému„ Výzvu k zaplacení“ ze dne [datum] a ze dne [datum], dále„ Oznámení“ ze dne [datum], kterým prý žalovanému oznámila zesplatnění úvěru, a„ Předžalobní výzvu“ ze dne [datum], neboť o zaslání těchto listin žalovanému nepředložila žádný důkaz.

16. Soud nemá pochybnosti o věrohodnost provedených důkazů.

17. Soud došel k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný dne [datum] uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 105 000 Kč, který mu vyplatila dne [datum]. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný na splacení úvěru nic neuhradil.

18. Po právní stránce soud věc posoudil podle„ Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / Smlouvy o úvěru“ mezi žalobkyní a žalovaným ze dne [datum], podle zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a podle zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

19. V daném případě spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 105 000 Kč. Jednalo se o smlouvu spotřebitelskou, protože byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelkou (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaným coby spotřebitelem (§ 419 o. z.). Sjednaný úvěr podléhá zákonu o spotřebitelskému úvěru, jelikož byl sjednán úvěr se spotřebitelem (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), přičemž nešlo žádnou z výjimek z působnosti zákona podle § 4 nebo o omezení podle § 5 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“.

21. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

23. V daném případě žalobkyně nesplnila svou povinnost náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného, stanovenou v citovaném ustanovení § 86 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru. Podle konstantní judikatury soudů takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 33 Cdo 382/2018 nebo ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018, všechny dostupné na www.nsoud.cz). Tato rozhodnutí se sice vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ale„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“ (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.nalus.usoud.cz), a tak by se tyto závěry měly uplatňovat i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nic se také nemění na závěru Ústavního soudu, že je„ neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11, dostupný na www.nalus.usoud.cz; srov. též výše uvedený nález sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených důvodů došel soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná.

24. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, je žalovaný podle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z tohoto důvodu soud uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 105 000 Kč, jež mu žalobkyně poskytla jako jistinu úvěru. Žalovaný netvrdil nic o svých možnostech tuto jistinu vrátit, a proto soud stanovil, aby tak učinil ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

25. Co se týče ostatních nároků, žalobkyně vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nemá právní důvod pro své další nároky (úrok, smluvní pokuty, náhrady vzniklé v souvislosti s prodlením), a proto soud ve zbývajícím rozsahu zamítl.

26. Soud nepřiznal žalobkyni ani zákonný úrok z prodlení. Žalovaný se totiž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena teprve tímto rozsudkem (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

27. Soud nepřiznal žalobkyni také náklady spojené s uplatněním pohledávky. Podle § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu.

28. V daném případě žalobkyně především neprokázala, že jí nějaké náklady vznikly (zejména náklady na odeslání upomínek). Dohoda o úhradě těchto nákladů v úvěrové smlouvě je neplatná nejen z důvodu neplatnosti této smlouvy, ale rovněž proto, že ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady na zasílání písemné upomínky v případě porušení povinnosti spotřebitele, je neplatné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013 Sb., publikované ve sbírce pod číslem 102/2013). Mimoto náklady, které žalobkyně vyjmenovala v žalobě, soud nepovažuje za účelné. K účelnému uplatnění práva u soudu zásadně postačuje zaslání„ běžné“ upomínky, a bude-li marná, tak zaslání tzv. předžalobní upomínky (náklady spojené s předžalobní upomínkou jsou zohledňovány při rozhodnutí o nákladech řízení). Náklady tzv. interního call centra a náklady na„ provizi externí vymáhací společnosti“,„ provize inkasní sítě“ a na„ Collection Departament“, mohou být z hlediska žalobkyně užitečné, nicméně pro soudní uplatnění pohledávky jsou nadbytečné, tudíž neúčelné; žalobkyně by proto na jejich náhradu neměla ani podle výše citovaného ustanovení § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru.

29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 141 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

30. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zaplacení 181 780 Kč, úroku z prodlení z částky 130 278 Kč ve výši 10 % ročně od 7. 11. 2019 do zaplacení, jenž by ke dni 4. 5. 2023, kdy byl vyhlášen tento rozsudek, dosahovaly 46 114,84 Kč, a úroku ve výši 93,59 % ročně z částky 105 000 Kč od 7. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 238 636 Kč, jenž by ke dni 4. 5. 2023 dosahoval 238 636 Kč, tj. celkem 466 530,84 Kč (100 %).

31. Žalobkyně byla úspěšná co do 105 000 Kč (22,50 %). Ve zbylé části byl úspěšný žalovaný (77,50 %). Po vzájemném zápočtu má žalovaný podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 55 %. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.