29 C 155/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní JUDr. Hanou Suchánkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových IČO sídlem adresa žalované o určení neexistence předkupního práva smluvního

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neexistence předkupního práva vyznačeného ve prospěch Československého rozhlasu dle čl.

V. Smlouvy, označené ve sbírce listin jako PVZ [číslo] ze dne [datum] ve vztahu k pozemkům parcelních čísel [číslo] a 573 a ke stavbě budova číslo popisné 14, která je součástí pozemku parcelního čísla 573, to vše v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, zapsaného v části C na listu vlastnictví [číslo] se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neexistence předkupního práva vyznačeného ve prospěch Československého rozhlasu dle čl. V. Smlouvy, označené ve sbírce listin jako PVZ [číslo] ze dne [datum] ve vztahu k pozemkům parcelních čísel [číslo] a [anonymizováno] a ke stavbě budova číslo popisné [anonymizováno], která je součástí pozemku parcelního čísla [anonymizováno], to vše v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, zapsaného v části C na listu vlastnictví [číslo]. V odůvodnění žaloby nejprve žalobce podrobně popsal genezi vzniku žalobce z Československého rozhlasu. Transformace Československého rozhlasu měla spočívat především ve vzniku dvou samostatných národních rozhlasů a zachování rozhlasu federálního. Všechny tři rozhlasové instituce měly nadále fungovat ve spolupráci, přičemž role federálního rozhlasu měla být zaměřena na koordinaci, zahraniční vysílání a částečně i celofederální vysílání, kdežto národní – republikové rozhlasy se měly zaměřit na vnitřní vysílání v rámci republik. Skupina tří veřejnoprávních rozhlasů měla fungovat jako veřejnoprávní trust svého druhu. Tímto směrem směřovala reforma všech tří federálních informačních institucí provedená zákonem č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků (dále též zákon o rozdělení). Přesné rozdělení úkolů, majetku a finančních prostředků nutných k fungování těchto institucí bylo předmětem rozsáhlých a dlouhých diskuzí, kdy se zvažovaly jednotlivé modely tohoto fungování. S tímto rozdělením byla spojena i finální delimitace majetku z federálního na republikové rozhlasy podle § 4 zákona o rozdělení, jež byla v duchu § 1 zákona o rozdělení koncipována tak, aby existovaly záruky, že majetek, kterým disponoval původně Československý rozhlas, zůstane majetkem v rámci tohoto trustu a jeho dispozice byla omezena na převody v rámci tohoto veřejnoprávního trustu. Proto se do převodních delimitačních smluv vkládalo předkupní právo ve prospěch převodce – Československého rozhlasu a současně se ve prospěch žalobce zřizovalo předkupní právo na nemovitostech, které zůstaly majetkem Československého rozhlasu. V důsledku takto pojaté delimitace byly některé nemovitosti, které převedl Československý rozhlas na žalobce, zatíženy předkupním právem, které bylo popsáno jako právo odkoupit za cenu, která by byla určena jako cena obvyklá k době, kdy byl majetek na žalobce převeden. Recipročně se postupovalo i ve vztahu k majetku, který zůstal v rámci Československého rozhlasu. Tímto způsobem vzniklo i předkupní právo Československého rozhlasu na pozemcích parcelních čísel [číslo] a 573 v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, kdy součástí parcely [číslo] je stavba – budova číslo popisné 14, ve vlastnictví žalobce, a to na základě smlouvy ze dne [datum]. V rozporu s předpokladem koexistence tří veřejnoprávních rozhlasových institucí se rozpadl stát, v jehož federální struktuře měl tento veřejnoprávní trust fungovat. Těmito událostmi došlo ke zcela zásadní změně okolností, za kterých byla delimitace Československého rozhlasu provedena. Federální shromáždění pak před zánikem federace přijalo zákon, kterým zrušilo (mimo jiné) Československý rozhlas, a to zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. Podle § 2 odst. 1 pak přešla práva Československého rozhlasu na Českou republiku, a na základě takto formulovaného ustanovení:„ Nemovité a movité věci ve vlastnictví [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž přísluší právo hospodaření Československému rozsahu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, majetková a jiná práva [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž přísluší právo hospodaření Československému rozhlasu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, dále práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, majetková práva s výjimkou majetkových práv nehmotné povahy a jiná práva a závazky Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře na území České republiky přecházejí dnem uvedeným v § 1 na Českou republiku, pokud zákon [obec] národní rady nestanoví jinak.“. Na přijetí tohoto federálního zákona reagovala mimo jiné i [ulice] národní rada, která přijala dne [datum] krátce před vznikem nového samostatného českého státu zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, kterým převedla paušálně majetková práva související a autorskými právy a licencemi z České republiky na [název žalobkyně]. Převedla rovněž všechny takto nabyté nemovitosti, ale ty převedla prostřednictvím jejich výčtu v příloze zákona. Dle žalobce cílem národního zákonodárce bylo převést majetkový substrát, který na něj z Československého rozhlasu převedl federální zákonodárce, na [název žalobkyně], a to pokud možno jako celek a úplně. Skutečnost, že před zánikem státu zřídil [název žalobkyně] předkupní právo ve prospěch Československého rozhlasu, ani federální zákonodárce ani národní zákonodárce neřešili. Jak žalobce, tak žalovaný ovšem vnímali tuto skutečnost jako nedopatření a nedostatek zákona, který„ zapomněl“ převést na národní rozhlas i věcná práva, řešil ad hoc. V minulosti se v případě nemovitostí, které byly zatíženy předkupním právem ve prospěch Československého rozhlasu, vycházelo z toho, že nejjednodušším způsobem, jak nemovitosti od tohoto předkupního práva„ očistit“, je uzavření dohody o zániku předkupního práva s Českou republikou. Ta pak ve všech případech, kdy o to [název žalobkyně] z důvodu prodeje předmětných nemovitostí požádal, toto předkupní právo zrušila. Ke zrušení došlo oboustrannou dohodou, ve které Českou republiku zastupovalo Ministerstvo financí. Důvodem zrušení byla patrně skutečnost, že předkupní právo postrádalo věcný smysl a jakoukoliv důvodnost.

2. Naléhavý právní záměr na učení neexistence předmětného předkupního práva žalobce spatřuje ve skutečnosti, že takto sjednané předkupní právo je zásadním omezením dispozičního práva. Žalobce jako vlastník nemůže takto zatížený majetek prodat a ani směnit. Jedinou možností je převést jej za cenu platnou v roce 1992, což je zlomek dnešní ceny, na Českou republiku, pokud je předkupní právo platné a svědčí České republice. Žalobce ani nemůže předkupní právo, pokud je právního názoru, že neexistuje, nerespektovat, protože nikdo by si nekoupil nebo nesměnil nemovitost, která je zatížena podle zápisu v katastru předkupním právem, za situace, kdy by prodávající tvrdil, že tento zápis nemusí potenciální kupec brát ve zřetel, protože toto právo ve skutečnosti neexistuje. Předkupní právo taktéž brání i jinému ekonomickému využití. V dané věci je dle žalobce vyloučena rozumná procesní varianta, kterou by se testovala možnost zjištění existence či neexistence předkupního práva. Jedinou možností, jak incidenčně zjistit v reálném sporu neexistenci předkupního práva, je realizovat převod či směnu a čelit případné žalobě ze strany domnělého oprávněného z předkupního práva. Problémem ale je, že takové riziko potenciálních důsledků předkupního práva odradí většinu potenciálních transakčních partnerů. V případě těch, které neodradí, se toto riziko promítne do kupní ceny. V případě zřízení zástavního práva pak potenciálního úvěrujícího povede k ocenění nemovitosti na zlomek ceny. Zápis předkupního práva tedy vyvolává důsledky už jen sám o sobě a významně redukuje rozsah vlastnického práva žalobce, přičemž tyto důsledky nejsou řešitelné jiným nástrojem práva.

3. Neexistenci předmětného předkupního práva žalobce spatřuje ze dvou důvodů: 1) předkupní právo z povahy věci je nepřevoditelné na jinou osobu, 2) existence předkupního práva je v rozporu se zákonem.

4. Nepřevoditelnost předkupního práva dle žalobce vyplývá z § 604 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném v roce 1992, dle kterého předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na jinou osobu. Oprávnění z předkupního práva, bez ohledu na to, zda bylo sjednané jako závazek nebo jako věcné právo, je spjato pouze s osobou oprávněného a se smrtí nebo zánikem osoby oprávněné zaniká (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3982/2009, ze dne 20. října 2011). Oprávněný z předkupního práva zanikl rozhodnutím ze zákona, který současně rozhodl, na koho přecházejí práva a povinnosti zrušeného Československého rozhlasu. Výslovné zrušení právnické osoby založené zákonem, a to opět zákonem, se nejvíce podobá zániku právnické osoby bez likvidace, kdy se současně stanoví, kdo je právním nástupcem rušené právnické osoby. V dané situaci tak učinil zákon. Právnickou osobu zrušil a určil, že jednotlivé majetkové hodnoty přejdou na stát. Oprávnění z předkupního práva, které ale má povahu osobního nepřevoditelného a neděditelného práva, v rámci takto definovaného zrušení bez likvidace s univerzálním právním nástupcem nepřechází. Žalobce si je vědom toho, že občanský zákoník zakazuje převod, kdežto zákon o zrušení hovoří o přechodu práv, který ale výslovně zakázán není. Podle žalobce ovšem nelze připustit, že by mohlo dojít k přechodu nepřevoditelných práv, protože přechod, ať už ex lege nebo ex factu, je vždy důsledkem jiného aktu, který může být převodem nebo jiným projevem vůle naložit s majetkovou podstatou právnické osoby. Skutečnost, že stát svou vůli projeví zákonem, pak nemění nic na tom, že se jedná o akt zřizovatele, který ruší svou zřízenou právnickou osobu a vyjadřuje vůli, jak převést majetkové hodnoty. Dle žalobce soudní praxe ve vztahu k občanskému zákoníku z roku 1964 nezná žádný případ, kdy by praxe uznala přechod oprávnění z předkupního práva například v rámci splynutí obchodních společností, v jejichž případě se hovoří rovněž o přechodu práv a povinností a nikoliv o převodu. Osobní povaha práva, jak bylo pojaté ve starém občanském zákoníku, se tak jeví jako absolutní a oprávnění z předkupního práva zůstává pouze na původní osobě, která je získala. Žalobce dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 946/2003, týkající se nemožnosti přechodu věcného břemene zřízeného ve prospěch určité osoby.

5. Rozpor předkupního práva se zákonem žalobce spatřuje v samotném charakteru subjektu žalobce, tak jak je definován zákonem č. 484/1991 Sb., tedy jako veřejnoprávní korporace, která má vlastní právní subjektivitu, vlastní majetek, jenž je zcela a přísně oddělen od státu, a která je řízena nezávisle na státu, přičemž veřejnost vykonává kontrolu skrze [jméno] [příjmení] rozhlasu, kterou volí Poslanecká sněmovna Parlamentu. Dle žalobce zákonodárce hodlal vytvořit samostatný, nezávislý mediální subjekt, který bude samostatně financován nezávisle na státu, stejně tak bude nezávisle na státu řízen a bude kontrolován subjektem, jehož ustavení je svěřeno zastupitelskému sboru. Současně tentýž zákon konstatoval, a to v § 1 odst. 2 zákona, že [název žalobkyně] je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československého rozhlasu. Předmětné nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, byly převedeny na žalobce z Československého rozhlasu právě proto, aby byl naplněn § 1 odst. 2 zákona. Zákon tak předpokládal, že majetek státu, ke kterému měl právo hospodaření státně pojatý Československý rozhlas, se stane majetkovou základnou nyní odlišně pojatého veřejnoprávního Českého rozhlasu. Výslovným požadavkem zákona pak bylo to, aby [název žalobkyně] následně s tímto majetkem mohl samostatně a volně hospodařit. Myšlenkami zákona tedy bylo převedení majetku z práva hospodaření Československého rozhlasu a následná plná majetková emancipace Českého rozhlasu garantující úplnou faktickou nezávislost a i majetkové oddělení od státu. Pokud pak v důsledku zániku Československého rozhlasu by mělo předkupní právo přejít na stát, je takový stav v rozporu se zákonem předjímaným cílem, kterým je naopak majetkové oddělení, majetková emancipace a faktická nezávislost žalobce na žalovaném. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že [ulice] národní rada, která přijala shora zmíněný zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, měla zjevný záměr majetek, který sloužil k provozování rozhlasového vysílání a který na Českou republiku převedla federální norma rušící federální instituce, převést na příslušné národní instituce. Zatímco federální zákon č. 597/1992 Sb. převedl na Českou republiku majetkové hodnoty paušálně, tak národní norma – zákon č. 36/1993 Sb. tak činila paušálně v případě všech hodnot kromě nemovitostí, u kterých zvolila, patrně z praktických důvodů, aby se nekomplikoval zápis do katastru, cestu tzv. výčtového zákona. Národní zákonodárce ovšem rozhodně neměl vůli„ ponechat“ České republice oprávnění z předkupních práv. Skutečnost, že je zákonem nepřevedl na žalobce (nebo nezrušil) je pak spíše legislativním nedopatřením, které zakládá výjimku z jinak úplného převodu majetku Československého rozhlasu na žalobce. Zákon [číslo] 1992 Sb. přijalo Federální shromáždění. Zákon stanovil ovšem pravidlo, že pokud zákon [obec] národní rady stanoví něco jiného, tak se uplatní zákon [obec] národní rady. Zákon [číslo] Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, byl přijat Českou národní radou. Jestliže pak tento zákon stanovil pravidla, s nimiž je přechod předkupního práva na stát neslučitelný, uplatní se výjimka stanovená v samotném federálním zákoně, který stanovil prioritu pravidla republikového zákona přijatého národní radou. Prioritu národního předpisu stanovil i poté ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem [obec] a Slovenské Federativní Republiky, podle něhož mají předpisy přijaté národní radou přednost před předpisy federálními. Tento zákon pak vstoupil v účinnost okamžikem, kdy mělo předkupní právo vzniknout. Už samotný předpis ústavního pořádku přikazoval tak prioritu předpisu [obec] národní rady. Pokud k hypotetickému přechodu předkupního práva mělo dojít na základě federální normy, ale tento přechod by byl v rozporu s normou republikovou, nemohlo k němu dojít.

6. Žalovaná ve vyjádření žalobou uplatněný nárok neuznala, když dále konstatovala, že dle § 2 odst. 1 zákona č. 597/1992 Sb. přešla majetková a jiná práva Československého rozhlasu ke dni [datum] na Českou republiku. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že předkupní právo nepřešlo na Českou republiku, protože tento přechod zakazoval § 604 tehdy platného občanského zákoníku. Žalovaná má za to, že dané ustanovení občanského zákoníku na daný případ nedopadá, neboť se v daném případě jedná o přechod práva na základě zákona, nikoliv o převod práva nebo nabytí práva děděním. Odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2003 sp. zn. 22 Cdo 946/2003 je dle žalované nepřípadný. Uvedené usnesení se zabývá nemožností přechodu věcného břemene v případě zániku obchodní společnosti. Ohledně věcného břemene byl však v ustanovení § 151p odst. 4 občanského zákoníku jeho zánik v důsledku smrti nebo zániku určité osoby stanoven výslovně. V případě předkupního práva tomu tak není. Z § 604 občanského zákoníku nelze dle názoru žalované dovodit nemožnost přechodu předkupního práva na základě zákona. Žalovaná nesouhlasila ani s tvrzením žalobce, že převod na stát je v rozporu se zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, který mohl podle § 2 odst. 1 věty poslední zákona č. 597/1992 Sb. stanovit výjimku z takového přechodu. Zákon [číslo] Sb., o Českém rozhlasu žádnou výjimku ohledně přechodu předkupního práva nestanovil. Pokud žalobce předkládá smlouvu o zániku předkupního páva, kterou uzavřel žalobce se žalovanou dne [datum], lze z ní dle žalované naopak existenci předkupního páva dovodit. Předložená smlouva svědčí o tom, že strany smlouvy uznaly přechod předkupního práva na základě zákona č. 597/1992 Sb., když v čl. III. bodu 2) této smlouvy konstatovaly, že ke dni [datum] předkupní právo uvedené v čl. II. přešlo na Českou republiku. Touto smlouvou bylo jejich shodnou vůlí předkupní právo zrušeno (čl. IV. smlouvy). V případě, že by předkupní právo na Českou republiku skutečně nepřešlo, jak tvrdí žalobce, bylo by nutné žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace žalované v tomto sporu.

7. Žalobce v replice uvedl, že pasivní legitimace žalované nepochybně dána je. Pasivní legitimace či její absence tak nejsou dány tím, jak dopadne spor. Pojem pasivní legitimace nelze zaměňovat s otázkou důvodnosti žaloby. Pasivní legitimace je dána tím, že žalovaný tvrdí, že mu nějaké právo svědčí. Žalobce samozřejmě vyzval žalovanou, aby poskytla součinnost směřující k výmazu zapsaného práva. To žalovaná odmítla a současně v replice k žalobě tvrdí, že ji právo, které žalobce zpochybňuje, svědčí. Žalovaná současně ve svém vyjádření vyjádřila vůli na tomto právu trvat a vykonávat je. Tím je dán zjevný věcný spor mezi žalobcem a žalovanou, který je důvodem žaloby.

8. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

9. Žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], to vše v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví]. Předmětné nemovitosti jsou zatíženy předkupním právem pro ČESKOSLOVENSKÝ ROZHLAS, adresa neznámá, a to na základě Smlouvy o zřízení věcného předkupního práva PVZ [číslo].

10. Dne [datum] uzavřel Československý rozhlas jako předávající s Českým rozhlasem jako přejímajícím Smlouvu o rozdělení a převodu majetku a vypořádání jiných právních poměrů majetkové povahy (Delimitační smlouva), kdy právní základem delimitační smlouvy bylo ust. § 4 zákona FS ČSFR č. 136/1991 Sb. a § 1 odst. 2 zákona č. 484/1991 Sb. Touto delimitační smlouvou a v dále vymezeném rozsahu byl bezplatně převeden majetek ve vlastnictví ČSFR s právem hospodaření Československého rozhlasu do vlastnictví Českého rozhlasu ke dni [datum]. V Příloze [číslo] smlouvy je seznam nemovitostí, kde pod písm. a) je seznam celkem 13 nemovitostí přecházejících do vlastnictví Českého rozhlasu, kdy u prvních 6 nemovitostí se sjednává předkupní právo pro Československý rozhlas (prokázáno předmětnou smlouvou).

11. Smlouvou o převodu nemovitostí uzavřenou podle ust. §§ 51 a 132 obč. zák., mezi Československým rozhlasem a Českým rozhlasem dne [datum] bylo v souvislosti s převodem majetku Československého rozhlasu na [název žalobkyně] dne § 4 zák. FS 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků, převedeno z Československého rozhlasu na [název žalobkyně] bezplatně vlastnické právo k nemovitosti: provozní budova, obec Hlavní město Praha, kat. úz. [část obce], okr. Hlavní město Praha, [adresa], ev. [číslo] se stavební parcelou [číslo] Smluvní strany se dále dohodly, že předávající má předkupní právo k nemovitostem, jež jsou předmětem převodu v souladu s ust. §§ 602 odst. 1 a 2 obč. zákoníku Smluvní strany sjednaly toto předkupní právo jako věcné právo ve smyslu ust. § 603 obč. zákoníku, které působí i vůči nástupcům nabyvatele. Cena nemovitostí při zpětné koupi nepřevýší cenu, určenou znaleckým posudkem dle vyhl. MF ČSR č. 393/91 Sb., ve znění dle platnosti této smlouvy (prokázáno předmětnou smlouvou).

12. Smlouvou o zániku předkupního práva, uzavřenou dne [datum] mezi Českou republikou – Ministerstvem financí ČR jako oprávněným a [anonymizována dvě slova] jako povinným, strany v čl. II. konstatovaly, že bylo k nemovitostem specifikovaným v čl. I. smlouvy na základě smlouvy specifikované v čl. I. smlouvy sjednáno ve prospěch předávajícího věcné předkupní právo k převáděným nemovitostem. V čl. III. strany konstatovaly, že Československý rozhlas byl zrušen k [datum] zákonem č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona přešlo dnem [datum] předkupní právo uvedené v článku II. na Českou republiku. Ministerstvo financí ČR je oprávněno nakládat s předkupním právem uvedeným v čl. II. podle § 761 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s § 72 odst. 3 a § 73a hospodářského zákoníku. V čl. IV. strany zrušily předkupní právo sjednané ve smlouvě uvedené v čl. I. (prokázáno předmětnou smlouvou).

13. Z dalších provedených důkazů již žádné podstatné skutečnosti pro posouzení věci zjištěny nebyly.

14. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

15. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, uplynutím dne [datum] se zrušuje Československý rozhlas.

17. Podle § 2 odst. 1 téhož zákona nemovité a movité věci ve vlastnictví [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž přísluší právo hospodaření Československému rozsahu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, majetková a jiná práva [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž přísluší právo hospodaření Československému rozhlasu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, dále práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, majetková práva s výjimkou majetkových práv nehmotné povahy a jiná práva a závazky Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře na území České republiky přecházejí dnem uvedeným v § 1 na Českou republiku, pokud zákon [obec] národní rady nestanoví jinak.

18. Nejprve se soud zabýval v souladu s § 80 o.s.ř., zda je dán naléhavý právní zájem na určení neexistence daného předkupního práva. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem proto není dán tam, kde právní postavení žalobce ohroženo není. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán zpravidla tam, kde lze žalovat na plnění. Již starší judikatura však vyslovila závěr, podle kterého vytváří-li se určovací žalobou pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporu a může se tak předejít žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná přesto, že je možná i žaloba na plnění (PrRo [číslo], s. 18, Vážný [číslo]; obdobně Vážný [číslo], Vážný [číslo] a Vážný [číslo]). Na uvedený závěr navázala i novější judikatura s tím, že určovací žalobu připustila také tam, kde případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (SoJ [číslo], NS 3 Cdon 1338/96). Negativní určovací žaloby slouží především tam, kde žalobci hrozí uplatnění povinnosti, jejíž existenci popírá. Právní postavení žalobce se tím stává nejistým; praktické to bude např. v případě určení neexistence zástavního práva (R 2/04; SoJ [číslo], NS 21 Cdo 2185/2009) nebo při určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni (R 61/12). Výše uvedenou argumentaci lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ, kdy rozhodnutím o předmětné žalobě bude postavena najisto existence předmětného předkupního práva zatěžujícího nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Soud proto shledal, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.

19. Pro úplnost soud podotýká, že otázku existence naléhavého právního zájmu je nutno oddělovat od otázky existence věcné legitimace. V případě záporné určovací žaloby nelze o existenci věcné legitimace z povahy věci hovořit, neboť právní poměr ani právo tu není, což má být rozsudkem určeno. V případech negativní žaloby na určení je tak její úspěch postaven na tom, že žalobce prokáže, že věcná legitimace účastníkům chybí.

20. Následně soud přistoupil k věcnému posouzení žaloby.

21. Mezi účastníky není sporu o tom, že na základě § 2 odst. 1 zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, nemovité a movité věci ve vlastnictví [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření Československému rozsahu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, majetková a jiná práva [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření Československému rozhlasu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, dále práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, majetková práva s výjimkou majetkových práv nehmotné povahy a jiná práva a závazky Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře na území České republiky přešly dnem [datum] na Českou republiku, pokud zákon [obec] národní rady nestanovil jinak.

22. Mezi účastníky je sporné, zda na základě výše citovaného § 2 odst. 1 zákona č. 597/1992 Sb. došlo k přechodu věcného předkupního práva sjednaného ve prospěch Československého rozhlasu, zatěžujícího pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], to vše v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], na žalovanou.

23. Žalobce soudu předložil dvě zásadní námitky nemožnosti přechodu předmětného předkupního práva, resp. neexistence předkupního práva.

24. Žalobce namítá nepřevoditelnost daného předkupního práva s odkazem na § 604 zákona č. 64/1940 Sb., občanský zákoník, v posledním platném znění. Dle tohoto ustanovení předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na jinou osobu. Oprávnění z předkupního práva, bez ohledu na to, zda bylo sjednané jako závazek nebo jako věcné právo, je spjato pouze s osobou oprávněného a se smrtí nebo zánikem osoby oprávněné zaniká. Oprávnění z předkupního práva ani nepřechází ani jej není možné převést smluvně. Dle soudu je v projednávaném případě zásadní skutečností, že přechod předkupního práva z Československého rozhlasu na Českou republiku byl stanoven zákonem, a to č. 597⁄1992 Sb. Žalobcem předkládaná judikatura není přiléhavá a nelze ji aplikovat na danou, zcela specifickou situaci. Pokud daný zákon stanovil přechod veškerých majetkových práv (s výjimkou majetkových práv nehmotné povahy) a jiných práv Československého rozhlasu na Českou republiku, patří bezpochyby mezi tato práva i právo předkupní. Tento zákon nabyl platnosti i účinnosti a stal se tedy závazným. Soud pak hodnotí vztah mezi zákonem č. 597⁄1992 Sb. a občanským zákoníkem jako vztah mezi zákonem speciálním a zákonem obecným, kdy je dána přednost zákona speciálního v souladu se zásadou lex spucialis derogat legi generali. Soud tak dospěl k závěru, že k přechodu předmětného předkupního práva došlo, a to právě na základě zákona č. 597⁄1992 Sb.

25. Soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu přechodu předkupního práva se zákonem. Podle § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 484⁄1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, je [název žalobkyně] právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československého rozhlasu. [název žalobkyně] vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se. Tímto majetkem převedeným z Československého rozhlasu se je pak míněn ten, který byl vymezen v § 4 zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republiky a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků. Podle § 4 odst. 1 zákona České národní rady č. 36⁄1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, do vlastnictví Českého rozhlasu se dnem zániku Československého rozhlasu převádějí nemovité věci uvedené v příloze [číslo] tohoto zákona, movité věci, které k nim patří, a movité věci, které se ke dni účinnosti tohoto zákona nalézají v nemovitých věcech ve vlastnictví Českého rozhlasu. Dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení pak z majetku zrušeného Československého rozhlasu se do vlastnictví Českého rozhlasu zákonem převádí majetek, který [název žalobkyně] potřebuje k zajištění svého poslání. [příjmení] pozici v okruhu převáděného majetku má především budova v [obec a číslo], Pankráci, která bude po své dostavbě speciálně určena pro zajištění rozhlasového vysílání. Podstatnou součástí převáděného majetku je rovněž počítačová síť, která je dosud ve vlastnictví Československého rozhlasu, ač se nalézá v budově v [obec a číslo], [příjmení] ulici, která je ve vlastnictví Českého rozhlasu. Počítačovou síť [název žalobkyně] již dnes užívá a i nadále pro plnění svých úkolů užívat potřebuje. Z gramatického výkladu daného ustanovení ani z důvodové zprávy tak nevyplývá úmysl zákonodárce o plné majetkové emancipaci od státu tak, jak tvrdí žalobce.

26. Soud neshledal, že by byl dán zákaz převodu předkupního práva s ohledem na dovětek uvedený v § 2 odst. 1 zákona č. 597⁄1992 Sb., „pokud zákon [obec] národní rady nestanoví jinak“, neboť žádný zákon [obec] národní rady, existující předkupní práva ve prospěch Československého rozhlasu z převodu stanoveného v § 2 odst. 1 zákona č. 597⁄1992 Sb., výslovně nevyjmul. Argumentace účelem zákona [číslo] Sb. je v tomto případě irelevantní a navíc nepřípadná, a to za situace, kdy právě na základě tohoto zákona byly uzavírány delimitační smlouvy, v nichž byla sjednávána předkupní práva. Pokud by totiž bylo účelem zákona č. 484⁄1991 Sb. zajistit plnou emancipaci národních rozhlasů, pak již zřizování oboustranných předkupních práv by bylo v rozporu s tvrzeným účelem.

27. Nedůvodná je pak námitka o prioritě národního předpisu stanovená v čl. 2 ústavního zákona České národní rady 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem [obec] a Slovenské Federativní Republiky, neboť soud rozpor zákona [obec] národní rady [číslo] Sb. se zákonem č. 597⁄1992 Sb., neshledal.

28. Po provedeném dokazování tedy soud dospěl k závěru, že předmětné předkupní právo zatěžující specifikované nemovitosti přešlo z Československého rozhlasu na žalovanou na základě § 2 odst. 1 zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře.

29. S tímto závěrem soudu se však pojí zjištění, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu, neboť jako oprávněná osoba z předmětného předkupního práva je zapsán ČESKOSLOVENSKÝ ROZHLAS, tedy neexistující subjekt. Dané předkupní právo tak, jak je zapsáno v katastru nemovitostí, tedy skutečně neexistuje. Ani za této situace však nelze žalobě na určení neexistence daného předkupního práva vyhovět, neboť předně důvody neexistence předkupního práva byly žalobcem koncipovány zcela odlišně, avšak za zásadní okolnost soud považuje, že pokud by soud rozsudkem určil neexistenci daného předkupního práva pouze z důvodu neexistence oprávněného subjektu, v jehož prospěch je předkupní právo v katastru nemovitostí zapsáno, nastala by situace, kdy by alespoň po určitý časový okamžik nebylo k daným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsáno žádné předkupní právo. Tento stav by ovšem, s ohledem na výše uvedenou argumentaci ve prospěch přechodu předkupního práva na žalovanou, opět nebyl stavem souladným se skutečným stavem. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud žalobu jako nedůvodnou ve výroku I. rozsudku zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci, neboť žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Ta se sestává z paušální náhrady celkem ve výši 900 Kč za 3 úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne [datum] a dne [datum]) dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ze dne [datum] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.