29 C 57/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní JUDr. Hanou Suchánkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 532 458 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 532 458 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 17. 2. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 134 223 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 532 458 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dopisem soudního komisaře JUDr. [jméno] [příjmení], notáře, ze dne 31. 5. 2016, byla žalobkyně informována, že její otec [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], který dne 23. 3. 2016 zemřel, žalobkyni vydědil podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. z důvodu, že o něj žalobkyně neprojevovala trvalý zájem, který by jako potomek projevovat měla. K vydědění došlo formou notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. [jméno] [příjmení] dne 5. 8. 1999 pod sp. zn. NZ [číslo]. Otec žalobkyně současně touto listinou ustanovil dědici veškerého svého majetku rovným dílem děti své sestry, paní [jméno] [příjmení] a žalovaného. Paní [jméno] [příjmení] v rámci pozůstalostního řízení dědictví odmítla, a její podíl tak přešel na žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zpochybnila existenci uvedeného důvodu vydědění (nikoli však platnost závěti), s nímž nesouhlasí, bylo ji usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 32 D 403/2016-86 ze dne 27. 7. 2016 uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců podala žalobu na určení, že má právo na povinný díl, což žalobkyně ve stanovené lhůtě učinila, a to žalobou ze dne 5. 10. 2016. V následujícím řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 296/2016 Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem č.i. 21 C 296/2016-265, ze dne 14. 3. 2018, že:

I. Důvody vydědění nejsou dány a žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po svém otci.

II. V části, kde se žalobkyně domáhala určení, že je dědicem po zůstaviteli, žalobu zamítl.

III. Žalobkyni přiznal proti žalovanému náhradu nákladů řízení. Následně Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudek soudu první stupně změnil rozsudkem č.j. 17 Co 201/2018 - 315, ze dne 27. 9. 2018 tak, že:

I. Rozsudek soudu 1. stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že má žalobkyně právo na povinný díl z pozůstalosti po svém otci, zamítá.

II. Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud žalobu zamítl z důvodu absence naléhavého právního zájmu na určení, že důvody vydědění nejsou dány a žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti, když dospěl k závěru, že tím rozhodujícím a věci zásadním výrokem měl být výrok, jimž by bylo určeno, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli; vzhledem k tomu, že žalobkyně pak proti zamítnutí tohoto výroku soudem prvního stupně nebrojila, což podle odvolacího soud učinit měla, dospěl odvolací soud k závěru, že ohledně zbývajícího výroku (určujícího právo na povinný díl), není dán naléhavý právní zájem. Přestože to v předmětné věci není významné, podotýká žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné z důvodu chybného právního posouzení. Mezi odborníky na dědické právo totiž existuje jednoznačná shoda na skutečnosti, že nepominutelný dědic s právem na povinný díl není dědicem, neboť je pouze věřitelem pozůstalosti s právem na peněžitou pohledávku odpovídající povinnému dílu. Tomu rovněž z hlediska hmotného práva odpovídá skutečnost, že nepominutelný dědic neodpovídá společně s ostatním dědici za dluhy zůstavitele, ani nenabývá dědický podíl, když mu právě svědčí jen právo na výplatu povinného dílu v penězích. Z hlediska práva procesního pak totéž dokládá skutečnost, že nepominutelný dědic má podle ustanovení § 113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, práva účastníka řízení jen ve velmi omezeném rozsahu. Výrok, který odvolací soud považoval za klíčový, přičemž právě jeho absence jej vedla k zamítnutí předmětné žaloby, je proto dle názoru žalobkyně z hlediska hmotného práva nemožný, neboť nepominutelný dědic s právem na povinný díl není dědicem. Žalobkyně se nicméně po zralé úvaze rozhodla nejít cestou dovolání, nýbrž zažalovat svůj nárok na povinný díl formou žaloby na plnění, a to zejména z toho důvodu, že předmětný postup, tj. žaloba na určení práva na povinný díl, jejíž podání bylo žalobkyni uloženo soudem v řízení o pozůstalosti, není z hlediska ustálené judikatury jednoznačně aprobován jako správný, přičemž i přes zjevnou nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo možné vyloučit, že dovolací soud rozhodnutí potvrdí, a to nikoli z důvodu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž z důvodu věcné správnosti, když by teoreticky mohl vyjít z principu, že tam, kde je možné žalovat na plnění, není možné žalovat na určení. Zejména z tohoto důvodu se tedy žalobkyně rozhodla dále řešit svůj nárok formou žaloby na plnění. S ohledem na nutnost závazného posouzení předběžné otázky spočívající v platnosti vydědění žalobkyně konstatovala, že se svým vyděděním nesouhlasí. Žalobkyně se narodila po krátké známosti mezi jejím otcem a matkou. Matce tenkrát bylo 19 let, čerstvě dokončila střední školu a po první společné dovolené matka otěhotněla. Matka patrně nebyla vzhledem ke svému věku připravena na těhotenství. Z důvodu nedostatku finančních prostředků bydlela matka s otcem od počátku u rodičů matky žalobkyně. Z důvodu neustálých hádek se otec odstěhoval. Po určité době otec podal návrh na rozvod a k rozvodu došlo ke dni 28. 9. 1977. Poté se otec s žalobkyní stýkal sporadicky 1x za 14 dnů za účasti její matky, když schůzky s otcem probíhaly tak, že se jej žalobkyně bála, po celou dobu styku se jí otec posmíval, často ji shazoval, což špatně snášela, a proto se matka s otcem nakonec dohodli na ukončení i tohoto sporadického styku (někdy ve věku cca 8 let žalobkyně). Následně až do věku 18 let se s žalobkyní otec vůbec nestýkal. Vyživovací povinnost ve výši 450 Kč nicméně otec plnil. V 18 letech (v roce 1993) žalobkyní otec kontaktoval, přičemž za to byla ráda, neboť v té době neměla zrovna idylický vztah s matkou a chtěla mít alespoň s jedním z rodičů dobrý vztah. V té době spolu komunikovali a několikrát spolu zašli na kávu, kde žalobkyně otci popisovala svůj dosavadní život. Žalobkyně v tuto dobu rovněž ukončila studium, čímž došlo k ukončení vyživovací povinnosti otce k žalobkyní. Vzhledem k tomu, že na základě rozhodnutí ze dne [datum] byla žalobkyně přijata na rok trvající školu Biskupské centrum slovo boží a po jejím dokončení na vysokou školu Univerzity Karlovy, studijní obor učitelka pro mateřské školy, požádala žalobkyně otce, aby v souladu s předchozím rozhodnutím o výši jejího výživného ve výši 450 Kč měsíčně, ji toto výživné po dobu jejího studia poskytoval. Toto otec nicméně odmítl s tím, že jej má žalobkyně zažalovat. Žalobkyně pro úplnost uvádí, že v průběhu prvního školního roku přestoupila z Pedagogické fakulty UK do 1. ročníku oboru výchovná dramatika na Divadelní fakultě AMU v Praze, kterou následně v roce 1999 dokončila. Poté ještě studovala 2 roky obor kostýmní návrhářství, ale po tuto dobu již otec žalobkyní výživné nehradil a s ohledem na předchozí zkušenost ze soudního projednávání výživného neměla žalobkyně ani chuť po otci výživné znovu požadovat. S ohledem na to, že se žalobkyně odstěhovala od matky a pro studium potřebovala nějaké peněžní prostředky, byla nucena svého otce o výživné zažalovat. Po skončení soudního projednání jejího nároku, kdy se otec proti rozhodnutím odvolával, Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 15 Co 253/95- 41, ze dne 10. 10. 1995, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 331/94, ze dne 27. 10. 1994, a uložil otci hradit žalobkyní výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Od doby, kdy žalobkyně svého otce požádala, aby ji poskytoval výživné po dobu jejího studia na vysoké škole, jakož po celou dobu soudního řízení i po něm, neprojevoval otec o žalobkyní jakýkoli zájem stejně jako v době, kdy se s matkou žalobkyně rozvedl a došlo k ukončení jejich styku cca 1x za 14 dní. S ohledem na chování otce v průběhu řízení o výživném neměla ani žalobkyně chuť otce nadále vyhledávat, když v rámci těchto soudních řízení překrucoval veškeré informace, které mu osobně o svém životě sdělila během několika setkání, které otec po jejich 18 narozeninách inicioval. Žalobkyně si přitom po celou dobu studia přivydělávala brigádami a chování otce považovala za zradu její důvěry, když nechápala, proč zneužil a překrucoval informace, které mu o sobě a svém životě sdělila a odmítá ji platit výživné, které původně požadovala jen ve výši 450 Kč měsíčně. Ve věci vydědění žalobkyně odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá že:„ Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem pro jeho vydědění“. Žalobkyně se domnívala, že se časem vztahy v rodině uklidní. Nikdo ji nikdy nesdělil, že je otec nemocný, a dokonce jí ani její matku (na kterou rodina otce měla kontakt) nikdo nekontaktoval, když otec zemřel. Žalobkyně nebyla ani pozvána na pohřeb. Dodnes např. ani neví příčinu otcova úmrtí. Pokud by ji žalovaný, jenž ji následně v květnu roku 2016 kontaktoval z důvodu řízení o pozůstalosti, kontaktoval v době, kdy byl otec nemocný, resp. hospitalizovaný, jistě by jej navštívila. Žalobkyně proto uzavřela, že důvod uvedený v listině o vydědění neodpovídá skutečnosti, když není pravdou, že by žalobkyně o otce neprojevovala trvalý zájem, když to byl primárně naopak otec, kdo prvotně neprojevoval jakýkoli zájem o ni. Žalobkyně má proto za to, že důvody pro její vydědění nejsou dány. Vzhledem k tomu, že v konečném rozhodnutí o dědictví, tj. v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 32 D 403/2016-165, ze dne 11. 12. 2018, stanovil pověřený soudní komisař [jméno] [příjmení], notář, čistou hodnotu dědictví na částku 2 129 834,43 Kč, má žalobkyně za to, že jí s ohledem na ustanovení § 1643 odst. 2 o.z. svědčí právo na povinný díl ve výši 532 458 Kč, jehož úhrady se domáhá žalobou. Žalovaný byl k úhradě povinného dílu vyzván předžalobní výzvou ze dne 14. 1. 2019, žalobkyni ničeho neuhradil.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že má za to, že veškeré podmínky pro zamítnutí žaloby jsou již splněny, když nad rámec zjevných procesních překážek pro opětovný přezkum věci rozsouzené, ani hmotněprávně není žalobkyně legitimována. Žalovaný v prvé řadě poukázal na to, že jakékoliv řízení, ve kterém by měl být zjišťován skutkový stav vztahů mezi žalobkyní a jejím otcem, bude vždy zatíženo výraznou informační asymetrií, která zde ale logicky je. Tato informační asymetrie je odrazem toho, že pro rozhodnutí o tom, zda bylo vydědění žalobkyně po právu, či nikoli, je třeba zjistit v nezbytné míře skutkový stav a faktické poměry mezi nikoliv žalobkyní a žalovaným, ale žalobkyní a jejím otcem. I přesto však je zde řada důkazů, které předkládají naprosto odlišný obraz o vztahu pana [jméno] [celé jméno žalobce] k žalobkyní, její matce a jejím rodičům, než předkládá žalobkyně. Například v rozvodových rozsudcích [jméno] [celé jméno žalobce] a matky žalobkyně jsou důkazy o tom, jak, nutno uvést, že až sprostě a jednoznačně urážlivě se tchán a tchýně [jméno] [celé jméno žalobce] o něm vyjadřovali, jak na něj reagovala matka žalobkyně, tedy jaké jsou v podstatě okolnosti začátku života žalobkyně, a to přesto, že si její otec snažil dokončit vzdělání, snažil se pro rodinu najít alternativní bydlení, což se mu i podařilo. Za výraznou skutečnost považuje žalovaný také to, že neplatné vydědění předpokládá fakt, že potomek o svého rodiče projevuje zájem, to však žalobkyně v předchozím řízení nikde netvrdila a netvrdí to doposud. Otec žalobkyně jí od narození až do 26. roku hradil výživné, dílem k rukám její matky, dílem k rukám žalobkyně, jedenkrát jí dokonce předplatil 10 000 Kč, což byla v reáliích tehdejších cen nezanedbatelně vysoká částka. V době, kdy bylo žalobkyní 15 let, otec žalobkyně pořídil závěť, která převážnou většinu majetku [jméno] [celé jméno žalobce] odkazovala žalobkyni. Pokud někdo po 18. roku života žalobkyně navazoval kontakt mezi žalobkyní a jejím otcem, byl to pokaždé její otec, žalobkyně, pouze tehdy, pokud žádala výživné. Po 18. roku žalobkyně se o ni otec významně zajímal, když zjistil, že se žalobkyně stala členkou náboženské společnosti, jejíž představitel má na wikipedii„ velmi různorodý“, životopis, okamžitě se to snažil řešit, poté, co se tyto okolnosti dozvěděl. Otec žalobkyně se vícekrát mezi 18. rokem a 26. rokem věku žalobkyně ji snažil kontaktovat, pozval ji na oběd, když svědkové potvrdili, že to pro něj byla významná událost, na kterou se těšil, mezi 18. a 26. rokem věku žalobkyně lze dokázat více kontaktů mezi žalobkyní a jejím otcem, téměř vždy však ze strany otce žalobkyně. Po celou dobu také otec žalobkyně hradil žalobkyni výživné. Lze sice souhlasit s tím, že otec žalobkyně podával návrhy k soudu, ale skutečně mu to lze vyčítat? Otec žalobkyně, když byl v obdobném věku (26 let), tak živil rodinu, snažil se zajistit byt, aby nemuseli bydlet u prarodičů žalobkyně a do toho studoval dálkově dopravní školu v [obec], přesto se k němu zachovala rodina ze strany matky a prarodičů žalobkyně tak, jak se zachovala. Žalobkyně také opomíná soudu zmínit, že porušovala ke svému otci zákon již před vyděděním, když mu prokazatelně, jako osobě vyživující nepředkládala index, neinformovala jej o studijních výsledcích, zkrátka jednala vůči němu protiprávně. Na to si otec žalobkyně stěžoval v řízeních ve věcech výživného. Za zásadní pak považuje žalovaný, že vydědění bezprostředně splývá s poslední fakticky předžalobní výzvou kterou již nedůvodně a neoprávněně zaslala žalobkyně svému otci. Za lidsky stěží pochopitelnou pak považuje žalovaný vyjádření žalobkyně, která jsou zachycena v řízení vedeném pod sp.zn. 21 C 296/2016 u Obvodního soudu v Praze 5, když žalobkyně k opakovaným dotazům k tomu, proč svého otce sama více než patnáct let nekontaktovala a svému otci nezačala alespoň v pokročilém věku pomáhat, nebo mu vůbec ani pomoc nenabídla, uváděla, že ačkoli věděla, že je jejímu otci přes 65 let a je silný kuřák, že si myslela„ že to stále ještě není vysoký věk“. Výsledkem je fakt, že se žalobkyně přes 15 let vůbec nepokusila kontaktovat svého otce a to právě ani s přihlédnutím jeho vyššímu věku a logickému faktu, že bude potřebovat pečující osobu.

3. Žalobkyně v replice především nesouhlasila se závěry žalovaného ohledně existence překážky věci rozsouzené. Žalobkyně má za to, že obecně zásadně platí, že rozhodnutí o žalobě na určení nezakládá překážku věci rozsouzené ve vztahu k žalobě na plnění; v tomto ohledu žalobkyně odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 3579/2011 ze dne 11. 1. 2012. Opačný výklad by v podstatě znamenal odepření spravedlnosti a porušení ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces, zejména proto, že judikatura mimo jiné dovozuje, že tam, kde je možné žalovat na plnění, není dán naléhavý právní zájem na určení; pokud by tedy došlo k zamítnutí žaloby na určení z důvodu absence naléhavého právního zájmu spočívající v tom, že lze žalovat na plnění, bylo by zcela absurdní, pokud by pak pro případnou žalobu na plnění byla zamítavým rozsudkem o žalobě na určení založena překážka věci rozsouzené. Neznamenalo by to fakticky nic jiného, než že se žalobce za daných okolností svých práv vůbec domoci nemůže, resp. je mu to upíráno. Žalobě na určení přitom nelze vyhovět, není-li na požadovaném určení naléhavý právní zájem, což je mimochodem důvod, proč byla žaloba žalobkyně na určení, že má právo (coby nepominutelný dědic) na povinný díl z pozůstalosti, zamítnuta. Soud v daném případě tedy meritorně vůbec nerozhodoval o otázce (ne) existence důvodu pro vydědění, jak se snaží podsouvat žalobce, když žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně zamítl. Žalobkyně v dané souvislosti s ohledem na nejednoznačné dosavadní výklady relevantních právních otázek souvisejících s postavením nepominutelného dědice odkázala na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21 Cdo 4392/2017 ze dne 30. 7. 2018, dle kterého na určení práva na povinný díl z pozůstalosti obecně není dán naléhavý právní zájem, mimo jiné nepochybně i proto, že v dané věci lze ve smyslu ustanovení § 1650 občanského zákoníku žalovat na plnění. S ohledem na vše výše uvedené má žalobkyně za to, že v daném případě žádná překážka věci rozsouzené projednání věci nebrání, když s ohledem na závěry judikatury ani nastat nemohla. Dále žalobkyně reagovala na některá tvrzení žalovaného ohledně skutkového stavu. Žalobkyně předně vůbec nechápe, jak způsob vyjadřování jejího dědečka a babičky na adresu jejího otce souvisí či má souviset s jejím vztahem k otci, či z jakého důvodu by tato skutečnost měla být přičítána k její tíži. Žalobkyně dále nerozumí tvrzení žalobce ohledně toho, že předpokladem neplatného vydědění je projevovaný zájem ze strany potomka. Žalobkyně se domnívá, že žalobce zcela vytrhává z kontextu pasáže z různých rozhodnutí, přičemž ignoruje judikované závěry spočívající v následující právní větě:„ Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění“, která zjevně z hlediska formální logiky tvrzení žalovaného zcela vyvrací. Žalobkyně dále nechápe, proč by sepsání závěti v její prospěch v době, kdy jí bylo 15 let, mělo být přičítáno k její tíži, či jak tyto skutečnosti mohla ovlivnit. Žalobkyni rovněž není zřejmé, jaké přesně měla porušovat zákonné povinnosti, když jako plnoletá a svéprávná osoba nepředkládala otci index, resp. jej neinformovala o studijních výsledcích, přestože otec byl v této době (z donucení soudním rozhodnutím) vyživující osobou. Žalobkyně si především vůbec nevybavuje, že by otec něco takového po ní požadoval. Byla to naopak žalobkyně, kdo přes všechny neshody po absolvování studií pozval otce na promoci, kam otec dokonce na chvíli dorazil, nicméně žalobkyni osobně ani nepogratuloval a zase odešel.

4. Žalovaný v duplice konstatoval, že názory žalobkyně ohledně konkrétního poměru v této věci mezi žalobou na plnění a žalobou na určení nesdílí. Dále uvedl, že doposud bylo ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným zcela přehlíženo ustanovení § 574 zák. 89/2012 Sb., které stanoví, že:„ Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné“ a zároveň je žalovaný toho názoru, že ve vztahu k poslední vůli otce žalobkyně je třeba vycházet z předpisů soukromého práva platných po 1. 1. 2014, které se odklání od původně socialistické doktríny přijaté v zák. č. 40/1964 Sb., která omezovala rozsah poslední vůle zůstavitele, když současný zák, 89/2012 Sb. se v tomto ohledu vrací k principům platným v ABGB, a sice, že je posílena zůstavitelova volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Vychází se v zákoně č. 89/2012 Sb. z tradičního respektování poslední vůle zůstavitele, což je zásadní posun oproti stavu za účinnosti zák. 40/1964 Sb., který upřednostňoval živé před mrtvým a nectil zůstavitelovu poslední vůli. Zjednodušeně řečeno soud by dle názoru žalovaného měl vykládat právo tak, aby takový výklad co nejlépe vyhověl vůli zůstavitele, spíše by se měly optikou ust. § 574 zák. 89/2012 Sb. hledat důvody pro to, proč jsou právní jednání zůstavitele - závěť a vydědění, platné, nikoliv neplatné. Co se týče povinnosti žalobkyně předkládat svému otci index, žalovaný poukázal na to, že právo osoby poskytující výživu osobě, která studuje, zakládá právo vyživujícího na to, aby byl alespoň v základním rozsahu informován o poměrech vyživované osoby. Zletilost a svéprávnost zde není ultimativním milníkem. Samotné tvrzení žalobkyně o tom, že si nevybavuje, že by její otec něco takového po ní vyžadoval, je na první pohled nepravdivé, jednak tyto důkazy byly prováděny v předchozím sporném řízení, zároveň zde uvedené vyplývá nejméně z podání otce žalobkyně k soudu ze dne 13. 1. 1995 a ze dne 22. 5. 1995. V obou těchto podáních otec žalobkyně navrhoval, aby soud rozhodl, že je mu žalobkyně, která se domáhala výživného, předkládala index. Lze tak uzavřít, že žaloba žalobkyně by měla být zamítnuta, a to již na základě tvrzení žalobkyně, že otci index nepředkládala, ačkoliv se o zde uvedené zcela prokazatelně domáhal, když na zde uvedené měl jako osoba plnící vyživovací povinnost nárok. Aby mohl vyděděný potomek po právu namítat neplatnost vydědění, musí nejprve doložit, že sám projevoval zájem o zůstavitele, nebo alespoň, že ten zájem o jinou osobu v jiném rozsahu, než jenom jako subjekt obtěžkaný povinnostmi, měl. Toto žalobkyně ani netvrdí a svými vyjádřeními prokazuje konzistentně přesně pravý opak.

5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Notářským zápisem sp. zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaným dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem v Praze, pořídil [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], závěť a listinu o vydědění, kterou odkázal veškerý svůj majetek rovným dílem dětem jeho sestry, a to [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného], přičemž zároveň vydědil ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákona své jediné dítě, dceru [celé jméno žalobce], neboť se s ním vůbec nestýká (vyjma soudních sporů o výši alimentačních povinností) a neprojevuje tedy o něj trvalý zájem, který by jako dcera projevovat měla (prokázáno předmětným notářským zápisem). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2016, č.j. 32 D 403⁄ 2016, vydaným pověřeným soudním komisařem JUDr. [jméno] [příjmení], notářem, bylo žalobkyni uloženo, aby do 2 měsíců od právní moci usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovanému žalobu na určení, že má právo na povinný díl (prokázáno předmětným usnesením). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 12. 2018, č.j. 32 D 403⁄ 2016 -165, vydaným pověřeným soudním komisařem JUDr. [jméno] [příjmení], notářem, byla stanovena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti ve výši 2 129 834,43 Kč, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti ve výši 0 Kč, čistá hodnota pozůstalosti ve výši 2 129 834,43 Kč a dále bylo potvrzeno, že dědictví nabyl [celé jméno žalovaného], [datum narození], který dědí podle závěti zůstavitele ze dne 5. 8. 1999 bez výhrady soupisu pozůstalosti, když [jméno] [příjmení] dědictví platně odmítla (prokázáno předmětným usnesením). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2018, č.j. 21 C 296/2016-265, bylo ve výroku I. určeno, že důvody pro vydědění žalobkyně jejím otcem uvedené v listině o vydědění formou výše uvedeného notářského zápisu nejsou dány a dále bylo určeno, že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce]; ve výroku II. byla zamítnuta žaloba v části, kde se žalobkyně domáhala určení, že je dědicem po zůstaviteli; výrokem III. byla žalovanému uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (prokázáno předmětným rozsudkem). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č.j. 17 Co 201/2018 - 315, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. o věci samé tak, že se zamítá žaloba o určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce]; výrokem II. nebyla přiznána žalovanému náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (prokázáno předmětným rozsudkem).

7. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 9. 1977, sp.zn. 8 C 283⁄77, bylo rozvedeno manželství [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalobce], rozené [příjmení], uzavřené dne 19. 9. 1974 před ONV v [obec a číslo] Nezletilá [jméno], [datum narození] byla svěřena do výchovy matky, přičemž otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé 450 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky od právní moci o rozvodu; rozsudek nabyl právní moci 24. 1. 1978. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že hlavní důvod rozvratu manželství spatřuje ve společném soužití účastníků s rodiči navrhovatelů, kdy vlivem tohoto soužití docházelo k hádkám nejen mezi rodiči a manželem, ale i mezi manželi navzájem. Soud neviděl hlavní příčinu rozvratu manželství v alkoholismu manžela, když bylo mezi manželi nesporné, že manžel více než rok zcela abstinoval. Vlivem stálých hádek došlo mezi manželi k citovému odcizení a nezájmu o další soužití (prokázáno předmětným rozsudkem).

8. V dopisu [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne 10. 10. 1986, adresovaném [obec] [celé jméno žalobce], mj. uvedl, že je pro něj překvapivé, že jeho dcera kvůli svému příjmení psychicky strádá a cítí se vyvržená. Na základě informací bývalé manželky a různých indikací z chování své dcery dochází ke zvláštním závěrům. Při procházkách s dcerou se setkává s chováním, které základním konvencím chování odporuje. Dcera jej nikdy nepozdraví a málokdy na jeho pozdrav odpoví, nemluví vůbec o tom, zda mu popřeje k Vánocům, narozeninám atp. Dítě v těchto záležitostech zatím nemá žádný nárok na originalitu. Myslí si, že ve vztahu dcera – otec není žádný problém stanovit společensky vyšší osobu. Nezná žádný objektivní důvod odtažitého chování dcery, tudíž ho musí připsat její osobní antipatii. Ale již téměř dvanáctileté dítě by mělo být vychováno tak, aby tyto základní konvence dodržovalo. Její chování je tedy nucen připsat špatné výchově její matky, stejně tak i skutečnost, že se za pět let školní docházky nenaučila podepisovat svým jménem, které nese téměř 12 let (prokázáno předmětným dopisem).

9. Dne 31. 5. 1990 sepsal [jméno] [celé jméno žalobce] vlastnoručně závěť, kterou odkázal pro případ své smrti svůj majetek rovným dílem (50 a 50 %) mezi svou dceru a mezi [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného], přičemž dcera měla obdržet družstevní byt a vybavení a členství v [anonymizována dvě slova], neteř a synovec měli obdržet spoluvlastnictví pozemků a chaty v [obec] a [obec] (prokázáno předmětnou závětí).

10. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 10. 1993, č.j. 8 C 234⁄ 93-10, byla zamítnuta žaloba o zrušení vyživovací povinnosti [jméno] [celé jméno žalobce] k jeho dceři od 1. 7. 1993. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1994, č.j. 23 Co 64⁄ 94-21, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tak, že se předmětná vyživovací povinnost zrušuje (prokázáno předmětným rozsudkem). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 1994, sp.zn. 13 C 331⁄ 1994, byla [jméno] [celé jméno žalobce], otci žalobkyně, uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně od 1. 9. 1994 částkou 2 000 Kč měsíčně, přičemž do částky 2 500 Kč za dobu od 14. 7. 1994 do 31. 8. 1994 do částky 500 Kč měsíčně od 1. 9. 1994 byl návrh zamítnut (prokázáno předmětným rozsudkem). Proti tomuto rozsudku podal [jméno] [celé jméno žalobce] odvolání, ve kterém mj. uvedl, že se dcera bez jakékoliv konzultace s ním na školní rok 1993 přihlásila do školy [anonymizováno] centra [anonymizována dvě slova], která je dle jeho znalostí sektou, která se nazývá [anonymizována dvě slova], a dále navrhl, aby soud uložil dceři povinnost po uzavření každého semestru předložit otci studijní index k nahlédnutí (prokázáno předmětným odvoláním). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1995, č.j. 15 Co 253⁄ 95-41, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, pokud jím bylo přiznáno více než 1 000 Kč měsíčně potvrzen (prokázáno předmětným rozsudkem). Dopisem ze dne 5. 8. 1999 žalobkyně otci [jméno] [celé jméno žalobce] oznámila, že dostala předvolání soudu ve věci zrušení výživného, přičemž dále uvedla, že dne 2. 6. 1999 byla přijata k magisterskému studiu na DAMU a dala otci k uvážení, jestli má smysl se soudit, když vyživovací povinnost na nezaopatřené dítě trvá do 26 let jeho věku. Požádala otce, aby jí dal co nejdříve vědět, jak se rozhodne, aby mohla eventuálně zaslat včas vyjádření soudu (prokázáno předmětným dopisem) - V dopise ze dne 12. 8. 1999 adresovaném žalobkyni [jméno] [celé jméno žalobce] uvedl, že obdržel její dopis ze dne 5. 8. 1999, poblahopřál jí k ukončení studia na DAMU a poděkoval jí, že mu dává po cca dvou měsících od přijetí na další obor toto na vědomí. Dále podotkl, že schopnost dcery samostatně se živit po 17 letech docházky na státní školy posoudí soud. Dále konstatoval, že obdržel předvolání k soudu jako svědek ve věci vyklizení bytu, přičemž nechápe, co s tím má společného a bude dceři vděčný za jakékoliv informace (prokázáno předmětným dopisem).

11. Z protokolu o výslechu svědka [jméno] [příjmení] na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 2017 soud zjistil, že s žalobkyní studovali DAMU a žili v partnerském vztahu v období 1999 až 2004. S otcem žalobkyně se sešel jednou či dvakrát. Jedno setkání bylo na chodbě soudu před jednací síní. Otec žalobkyně byl pichlavý, jízlivý, aniž k tomu měl důvod. Při tom krátkém setkání zůstavitel uvedl něco ve smyslu, že spolu končí. Po dobu, co žil se žalobkyní ve společné domácnosti, kontakty žalobkyně se zůstavitelem žádné nebyly. Bylo jí líto, že jí její vlastní rodič odmítá.

12. Z protokolu o výslechu svědka [jméno] [příjmení] na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 2017 soud zjistil, že jsou se žalobkyní blízcí přátelé, znají se zhruba 20 let. Otce žalobkyně neznal osobně, žalobkyně mu o něm vyprávěla. Několikrát v rozhovorech zmiňovala otce, třeba uvedla, že je po otci velmi sarkastická. Ze žalobkyně svědek necítil žádnou naštvanost nebo zášť vůči otci, spíše smutek. Nebylo mu známo, zda by žalobkyně od otce dostávala nějaké dárky, dopisy, přání, žádný takový vztah tam nebyl. Svědek neví, že by žalobkyně byla členkou nějaké sekty. Žalobkyně vedla až překvapivě spořádaný život.

13. Z protokolu o výslechu svědka [celé jméno žalovaného], [datum narození], na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 10. 2017 soud zjistil, že žalovaný je jeho syn. Žalobkyni jednou viděl v dětství, v dospělosti ji nikdy neviděl. Jeho manželka ji viděla, když doprovázela zůstavitele na promoci jako doprovod. To bylo krátké, předal jí květiny a oni se k nim otočili zády a odcházeli někam na oběd, tak odešli také. Zůstavitel si stěžoval, že ho nikdy nenavštěvovala, že se s ní vídá jenom u soudu. Nikdy neviděl nějaké přání nebo dárek, který by koupil zůstavitel žalobkyni k Vánocům či narozeninám. Ví, že zůstavitel mluvil o tom, že jí posílá přání k Vánocům a narozeninám, resp. toto říkal sestře, tj. ženě svědka s tím, že si stěžoval, že mu na přání ani neodepíše. Nevzpomíná si, že by se zůstavitel chtěl setkat se žalobkyní. Žalobkyni nekontaktovali, když byl otec v nemocnici, neboť nevěděli, kde bydlí žalobkyně ani její maminka. Zůstaviteli v období let 1995 až 2015 nebylo jedno, jak se vyvíjí vztah s žalobkyní. Řešil, že žalobkyně má být členem nějaké sekty, až v [anonymizováno] sboru mu řekli, že je to něco jako sekta podobná jehovistům. Byly to měsíce, co to trvalo, když to zjišťoval. Říkal, že je hloupost, když žalobkyně chtěla studovat biblickou školu, rozčílilo ho to. Nevzpomínal si, že by zůstavitel říkal, že ji chce pozvat k sobě na chatu. Nepamatoval si na žádné proaktivní jednání zůstavitele, aby se setkal nebo hovořil se žalobkyní.

14. Z protokolu o výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 10. 2017 soud zjistil, že svědkyně je sestra žalovaného, žalobkyně je její sestřenice. Jako děti se se žalobkyní viděly, byly u babičky, hrály si a ona byla v kočárku. S otcem žalobkyně se vídávali, jezdili každý týden na chalupu, a to do prodeje chaty v roce 1997. Poté se scházeli na další chatě, i v Praze na svátky, narozeniny, na Vánoce, na rodinné posezení. Pamatuje si, že zůstavitel řešil sektu, zběhal kvůli tomu celou Prahu, z toho na prášky. Řešily se také školy žalobkyně, co bude studovat, do kdy bude studovat, to vše se řešilo a jedním z hlavních důvodů, proč se to řešilo, byly alimenty. Řešilo se i to, že chtěla studovat nějakou teologickou školu a zůstaviteli se to nelíbilo. Otec žalobkyně měl snahu se s ní stýkat, ona mu neposílala žádné přání ani mu nezvedala telefon. Psával i dopisy a má za to, že je psal i v dospělosti. Vzhledem k tomu, že mezi nimi nebyla návštěvnost více méně žádná, nedokáže svědkyně říct, zda žalobkyni koupil nějaký dárek. Zůstavitel nikdy nic neříkal o své dceři, když byl nemocný, ani když mu bylo vyloženě špatně. Zajímala ho pouze svědkyně, její bratr a její dítě. Má za to, že krok, který zůstavitel učinil, tedy ono vydědění, tak potom se už se žalobkyní nikdy stýkat nechtěl. Žalobkyni neoznámili, že je její otec nemocný, protože na ni neměli kontakt. Neoznámili, že její otec zemřel, protože měli více svých starostí. Věděli, že ji vydědil a ona neví, proč by to měla být ona, která žalobkyni bude něco oznamovat. Odmítla dědictví z důvodu, že se dalo předpokládat, že to skončí soudním sporem a svědkyně nesnáší chodit k soudu takovéto věci řešit. Co se týče osobní účasti nějakého proaktivního jednání zůstavitele vůči žalobkyni, zůstavitel byl na její promoci, kde se mělo řešit, že se nevejdou k obědu. Nic dalšího si nevybavila.

15. Z protokolu o výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2017 soud zjistil, že žalobkyně je její dcerou, žalovaný je její synovec. V dětství určil soud styk zůstavitele se žalobkyní v rozsahu dvakrát v měsíci. Zůstavitel odešel ze společné domácnosti předtím, než žalobkyni byly 2 roky, žalobkyně si k zůstaviteli nevytvořila žádný vztah. Nechtěla s ním chodit na soudem nařízené styky, proto svědkyně chodila s nimi. Chodili Riegrovými sady. Zůstavitel se převážně bavil se svědkyní, s žalobkyní se nebavil nebo se jí posmíval. Když se podruhé vdala, odstěhovali se do Dejvic a potom už se schůzky nekonaly, to bylo asi od 8 let věku žalobkyně. Ví, že se žalobkyně se zůstavitelem setkala, když jí bylo 18 let, potom se vídali u soudu a potom ho pozvala na promoci. V dětství ani později zůstavitel žalobkyni žádné dárky, přání, dopisy neposílal. Nezajímal se ani o školu, nikdy nešel na třídní schůzky. Neviděla ze strany zůstavitele žádný zájem, ani v dětství, ani později. Žalobkyně byla velmi zklamaná ze vztahu se zůstavitelem, snažila se, pozvala ho na promoci, ale on byl vždycky hodně ironický a jí se to vždy dotklo, ačkoliv se snažila, takto vždy skončilo špatně. Žalobkyně nevěděla, že byl zůstavitel nemocný, byla v šoku, že ji nepozvali na pohřeb.

16. Z protokolu o výslechu svědka [jméno] [příjmení] na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2017 soud zjistil, že nezná žalobkyni, ani vlastně žalovaného. Se zůstavitelem se znal 40 let. Zůstavitel mu sděloval, že doufal, že až bude žalobkyně dospělá, bude schopná se oprostit od té situace doma a že se budou stýkat. V dospělosti si stěžoval na určité formální vystupování ze strany žalobkyně. On nikdy nebyl svědkem jejich setkání. Ví, že se spolu někde setkali, podrobnosti neví. Zůstavitel se k požadavku na placení výživného stavěl kriticky a podle svědka byly soudní spory o výživné finále jejich vztahu. Uváděl, že dcera si už vydělává a s ohledem na ten jejich vztah, to pro něj představovalo etický problém. Říkal, že je jako otec dobrý jen pro placení výživného. Uváděl, že stále cítí vliv rodiny na žalobkyni, a to i na prahu dospělosti. Potom už neříkal nikdy nic, jen, že je to za ním. V nemocnici už o žalobkyni neřekl ani slovo.

17. Z protokolu o výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2018 soud zjistil, že žalobkyni nikdy neviděla, žalovaného viděla poté, co zemřel zůstavitel. Bydlela ve stejném domě jako zůstavitel, znali se se zůstavitelem přes 30 let. O dceři zůstavitele se dozvěděla 24 let nazpátky, když se dcera ozvala, že přijde k zůstaviteli na oběd. Zůstavitel se na ni velmi těšil, říkal, že ji uvidí po mnoha letech. Dále jí zůstavitel sdělil, že ho dcera několikrát navštívila pouze kvůli alimentům. Dále jí řekl, že alimenty odmítl platit. Dále říkal, že byt, kde bydlí, chce odkázat neteři a synovci, s nimi se stýkal velmi často, byli mu bližší než jeho dcera. Ve vztahu k dceři říkal, že ji ze závěti vynechá.

18. Z protokolu o účastnickém výslechu žalovaného na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 10. 2017 soud zjistil, že se stýkal se zůstavitelem na chatě v období od 1995 so 2015, bavili se o žalobkyni. Zůstavitel žalovanému sděloval, že žalobkyni šlo vždy jen o peníze, všechna setkání, která s ním měl, takto skončila. Žalovaný nebyl přítomen žádného proaktivního jednání zůstavitele vůči žalobkyni. Zůstavitel mu říkal, že posílal žalobkyni přání, které byla ze strany žalobkyně bez reakce. Svědek neví, kdy tomu tak mělo být, ani po jak dlouho dobu, nezná adresu, na kterou měla být přání posílána. Zůstavitel špatně nesl nějakou náboženskou společnost, jejíž členem měla být žalobkyně.

19. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně je jeho bývalou přítelkyní, partneři byli s žalobkyní cca od podzimu roku 1996 do roku 1999, bydleli společně na adrese [adresa žalobce]. Zajímaly jej rodinné vztahy žalobkyně, chtěl otce žalobkyně poznat, avšak nikdy jej neviděl. Žalobkyně trpěla nedostatkem vztahu s otcem, říkala, že otec o ni zájem nejevil. K žádnému kontaktu nedošlo. Žalobkyně si přála, aby se vztahy mezi ní a otcem obnovily, avšak k tomuto v době, kdy byli s žalobkyní partneři, nedošlo. Vídal se zbytkem rodiny žalobkyně, tam byly vztahy normální. Na straně žalobkyně bylo evidentní trauma v souvislosti s kvalitou vztahu s jejím otcem. Žalobkyně nedostávala od svého otce pozdravy, pohledy, dárky či telefonáty, kontakt byl ze strany otce se žalobkyní nulový. Svědek byl na promoci žalobkyně, ale v tu dobu již nebyli partneři. Dále byl pozván i na oběd, toho se však neúčastnil. Nepamatuje si, zda na promoci byl přítomen i otec žalobkyně či zda jej tam žalobkyně pozvala, právě s ohledem na to, že již v tuto dobu nebyli partneři.

20. Z účastnické výpovědi žalobkyně soud zjistil, že se otce bála, proto s ním nechtěla nikam chodit. Byl podle ní hlučný, byl to pro ni cizí člověk. Osobně si pamatuje asi dvě, tři schůzky s otcem. Ta schůzka byla tedy s otcem i s matkou a byly to procházky v parku v Riegrových sadech. Pamatuje si, že otec měl jízlivé poznámky jak na matku, tak na žalobkyni. Říkal jí, že je tlustá a přišlo jí, že se jí vysmívá. Před takovouto schůzkou s otcem žalobkyně brečela, nechtěla s ním nikam jít, zalezla do rohu postele a matka s babičkou ji uklidňovaly, že to bude v pořádku. Na chalupě se s otcem viděla jednou, asi ani ne vevnitř v chalupě, potkali se před plotem a pak šli zase na procházku i s matkou. Ohledně hovorů o otci před žalobkyní, pro matku byl otec tabu, babička jí říkala, že táta pil a děda říkal, ať babička nezasahuje matce od výchovy. Co se týče tvrzení, že dědeček žalobkyně měl uvést, že chytne otce flígr a vyhodí ho z bytu, k tomuto žalobkyně uvádí, že jí matka řekla, že toto se jednou opravdu stalo, bylo to opravdu jenom jednou, a to když přišel otec domů úplně namol. Dále uvádí, že její děda suploval roli otce. S žalobkyní chodil do lesa, jezdili spolu na výlety. Sekta [anonymizováno] neexistuje, jednalo se o církev [anonymizována dvě slova]. V daném období tedy dopoledne chodila do biblické školy, odpoledne chodila na brigády a večer na výtvarnou přípravku. Když řekla otci o dané církvi, nepamatuje si na reakci otce, že by na to reagoval nějak nepřiměřeně. Dále taktéž navštěvovala přednášky o buddhismu a chodila do školy o meditaci, ale o to se otec již dále nezabýval. Žalobkyně ani její matka nikdy nepožadovaly do zletilosti žalobkyně zvýšení výživného, pouze navazující hrazení stejného výživného ze strany otce i nadále. V rozmezí věku žalobkyně 18 až 24 let bydlela žalobkyně na adrese [adresa žalobce], byla pevná linka, otec jí nikdy nezavolal, mimo úřední korespondenci jí neposlal žádné psaní, neposlal jí žádné dárky. Žalobkyně pozvala otce i jeho sestru na promoci, ti se dostavili. Po promoci se s nimi přišla pozdravit, podali si ruce, sestra jí předala květinu a poté odešli. Na nic dalšího se žalobkyně neptali. Žalobkyně měla pocit, že někam spěchají, že musí hned odejít. Následoval rodinný oběd, který platil její nevlastní otec. Pokud by dopředu její otec se sestrou řekli, že na promoci přijdou, pak by je na oběd pozvala. Poslední kontakt žalobkyně s otcem byl v soudním řízení o byt. Viděli se na chodbě, kde jí otec podal ruku a řekl jí, že už se spolu nikdy neuvidí. Žalobkyně nevěděla, proč jí to říká. V době nemoci otce žalobkyni nikdo nekontaktoval a nikdo jí neřekl, že byl otec nemocný, že byl v nemocnici O smrti otce se dozvěděla dva měsíce po smrti otce, kdy jí nejdřív kontaktoval její bratranec na Facebooku, přičemž nevěděla, že je to její bratranec. Ptal se, jestli je to opravdu ona a potom jí volal a sdělil jí, že její otec umřel. Bratranec jí volal z toho důvodu, že ji shání notář. Žalobkyně ví, že se hrob otce nachází na Malvazinkách, jedná se o hrob [číslo] je tam uložen i její dědeček.

21. Z dalších provedených důkazů již žádné podstatné skutečnosti pro posouzení věci zjištěny nebyly.

22. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

23. Podle § 3069 zákona č. 89⁄ 2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.

24. Podle § 3072 o.z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

25. Podle § 1642 o.z. nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.

26. Podle § 1643 odst. 1 o.z. nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.

27. Podle § 1643 odst. 2 o.z. je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.

28. Podle § 1646 odst. 1 písm. b) o.z. ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

29. Nejprve se soud zabýval námitkou překážky věci pravomocně rozsouzené.

30. Předcházející řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 21 C 196⁄ 2016, bylo zahájeno žalobkyní po poučení obsaženém v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2016, č.j. 32 D 403⁄ 2016, vydaném pověřeným soudním komisařem JUDr. [jméno] [příjmení], notářem, kterým bylo žalobkyni uloženo, aby do 2 měsíců od právní moci usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovanému žalobu na určení, že má právo na povinný díl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2018, č.j. 21 C 296/2016-265, bylo ve výroku I. určeno, že důvody pro vydědění žalobkyně jejím otcem uvedené v listině o vydědění formou výše uvedeného notářského zápisu nejsou dány a dále bylo určeno, že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce]; ve výroku II. byla zamítnuta žaloba v části, kde se žalobkyně domáhala určení, že je dědicem po zůstaviteli, neboť soud neshledal v tomto rozsahu naléhavý právní zájem žalobkyně, neboť uvedl, že tato otázka bude případně posuzována v probíhajícím řízení o pozůstalosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č.j. 17 Co 201/2018 - 315, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. o věci samé tak, že se zamítá žaloba o určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce], když odvolací dospěl k závěru, že odpovídá zákonným požadavkům na žalobu o dědické právo žalobní petit požadující určení, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli. Naopak určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti, zákonným požadavkům nevyhovují, a tudíž je třeba na tuto žalobu nahlížet jako na žalobu o určení ve smyslu § 80 o.s.ř. Určení existence práva na povinný díl z pozůstalosti, není samo o sobě způsobilé odstranit stav právní nejistoty o dědickém právu, nýbrž směřuje spíše k rozsahu, kterým se nepominutelný dědic, za předpokladu, že dědí, na pozůstalosti podílí. Nadto v dané věci z podstaty věci plyne praktická bezvýznamnost určení práva žalobkyně na povinný díl z pozůstalosti za situace, kdy již bylo soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce].

31. V projednávané věci se však nejedná o žalobu na určení, nýbrž o žalobu na plnění, představující výši povinného dílu žalobkyně z pozůstalosti. Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející z téhož skutkového základu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2931/99). Nepominutelný dědic již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40⁄1964 Sb.), nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1 věta prvá o.z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Pokud se žalobkyně touto žalobou domáhá jako nepominutelný dědic zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňuje důvodnost svého vydědění notářským zápisem sp.zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaným dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem v Praze, avšak uznává platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil dědici děti své sestry, nejedná se o spor o dědické právo, nýbrž pouze o spor o nárok nepominutelného dědice (žalobkyně) na povinný díl. Žalobkyně jako nepominutelný dědic, jejíž právo na povinný díl nebylo uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení, se tak může domáhat žalobou vůči dědici zůstavitele (žalovaného) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích. Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byla dcera zůstavitele vyděděna po právu či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp.zn. 21 Cdo 4392 2017).

32. Dále se tedy soud zabýval otázkou, zda jsou v případě žalobkyně dány důvody vydědění, tak jak jsou obsaženy v notářském zápisu sp.zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaným dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem v Praze, tedy že se žalobkyně se zůstavitelem vůbec nestýkala (vyjma soudních sporů o výši alimentačních povinností) a neprojevovala o něj trvalý zájem, který by jako dcera projevovat měla.

33. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že se rodiče žalobkyně rozvedli téměř ve 3 letech věku žalobkyně a otec žalobkyně se odstěhoval ze společné domácnosti, když žalobkyně nadále vyrůstala s matkou a rodiči matky. K citovému odcizení rodičů žalobkyně, které následně vyústilo v rozvod manželství, zcela zásadně přispěly hádky mezi rodiči manželky a manželem, které se následně přenášely do hádek mezi manželi samotnými. Otec žalobkyně úkorně vnímal poznámky rodičů matky žalobkyně vůči své osobě, přičemž si následnou odtažitost žalobkyně v jejím dětství vůči své osobě vysvětloval tím, že poznámky na jeho adresu jsou rodiči matky žalobkyně činěny v její přítomnosti, příp. že rodiče matky žalobkyně žalobkyni vůči němu přímo navádějí, čímž byl v dětství žalobkyně posilován negativní postoj žalobkyně vůči zůstaviteli. Po rozvodu manželství postupně docházelo k omezení styků mezi zůstavitelem a žalobkyní, kdy kolem 14. roku věku žalobkyně došlo k přerušení styků. Žalobkyně, jak sama vypověděla, se v dětství při schůzkách se zůstavitelem, zůstavitele bála, zůstavitel měl vůči ní nepříjemné, ironické poznámky, které si jako dítě brala osobně. Tento styl vyjadřování zůstavitele, tj. ironie, pichlavé poznámky apod., nejen vůči žalobkyni, ale jako takový obecně, se projevuje i v dopise zůstavitele matce žalobkyni ze dne 10. 10. 1986, ve kterém si zůstavitel stěžuje na nevhodné kulturní a sociální návyky žalobkyně. Lze tak shledat, že problematický vztah mezi zůstavitelem a žalobkyní má své kořeny již v dětství žalobkyně, a to lhostejno, zda v důsledku jednání matky žalobkyně a jejích rodičů, které mohlo ovlivnit náhled žalobkyně na osobu zůstavitele, neboť v tomto období dětského věku žalobkyně nelze klást žalobkyni k tíži nedostatek aktivního jednání směřujícího ke kontaktu se zůstavitelem. Jakkoliv žalobkyně uznává, že v dospělosti zjistila, že chování a jednání zůstavitele, tedy jeho ironické poznámky, bylo zůstaviteli„ vlastní“ a nebylo směřováno pouze vůči žalobkyni, nelze odhlédnout od skutečnosti, že tento náhled na osobu zůstavitele neměla a nemohla žalobkyně mít v dětském věku, kdy naopak je zcela pochopitelné, že takovéto poznámky si brala osobně a tyto negativně ovlivnily náhled na osobu zůstavitele a vztah s ním. Skutečnost, že toto období, resp. chování žalobkyně v tomto období, nebylo důvodem vydědění žalobkyně, jednoznačně prokazuje zůstavitelem pořízená závěť dne 31. 5. 1990, tj. v 15 letech žalobkyně, kterou odkázal pro případ své smrti svůj majetek v rozsahu 50 % právě žalobkyni, která měla obdržet družstevní byt a vybavení a členství v [anonymizována dvě slova]. K dalšímu kontaktu následně došlo ze strany zůstavitele, a to v 18 letech věku žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že iniciativa byla v tomto období vyvinuta zůstavitelem, který žalobkyni pozval na oběd, na který se velice těšil, ještě několikrát se s žalobkyní následně setkal. Tyto pokusy o obnovení vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem následně ztroskotaly v okamžiku, kdy žalobkyně otevřela otázku výživného. Tento požadavek si zůstavitel vysvětloval tak, že žalobkyně nemá opravdový zájem o vztah se zůstavitelem, ale pouze zájem o zůstavitelovi finanční zdroje. Následně došlo ke sporům o výživné žalobkyně, které vyústily ve vydědění žalobkyně. Vydědění žalobkyně má nejen časovou souvislost se spory o výživné, ale tento důvod je v listině o vydědění výslovně uveden –„ se zůstavitelem se vůbec nestýká (vyjma soudních sporů o výši alimentačních povinností)“. Uplatnění nároku žalobkyně na výživné po zůstaviteli nelze shledat jako např. jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž žalobkyně nebyla ve sporech o výživné zcela neúspěšná (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 13 C 331⁄ 1994, byla zůstaviteli uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně od 1. 9. 1994 částkou 2 000 Kč měsíčně). Požadavky zůstavitele na předkládání indexu žalobkyní dle náhledu soudu v daném případě nepředstavují opravdový zájem zůstavitele o průběh studia žalobkyně, nýbrž nástroj kontroly a možný důkazní prostředek ve prospěch zůstavitele v řízeních o výživném, kdy mj. i svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že jedním z hlavních důvodů, proč zůstavitel řešil studium žalobkyně, byly alimenty. Taktéž tvrzení o tom, že žalobkyně byla členkou sekty, a že zůstavitel horečnatě zjišťoval informace o této sektě, je nutno dle náhledu soudu interpretovat v kontextu tehdy probíhajících sporů o výživné žalobkyně, kdy pokud by měl zůstavitel opravdu o žalobkyni takový strach, jak je tvrzeno, nic mu nebránilo, aby žalobkyni osobně kontaktoval a osobně s ní tyto věci řešil. Po ukončení alimentačních sporů se žalobkyně se zůstavitelem setkala osobně ještě na jednání Obvodního soudu pro Prahu 3, kde jí zůstavitel sdělil, že tímto spolu skončili a již se neuvidí. Po tomto odmlčení následně iniciovala kontakt se zůstavitelem žalobkyně, když jej pozvala na promoci, kam se zůstavitel se sestrou dostavil. Poté již k žádnému kontaktu mezi zůstavitelem a žalobkyní nedošlo.

34. Podle konstantní judikatury je třeba zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp.zn. 6 Co 10/96; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp.zn. 30 Cdo 2214/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp.zn. 21 Cdo 3992/2008).

35. Výše uvedené závěry pak lze vztáhnout a aplikovat i na projednávanou věc. Problematické vztahy mezi žalobkyní a zůstavitelem mají původ v dětství žalobkyně, přičemž toto nelze klást k tíži žalobkyně. Poté, co kolem 14 let věku žalobkyně kontakty mezi zůstavitelem a žalobkyní zcela ustaly, kontaktoval zůstavitel žalobkyni v její dospělosti v 18 letech věku žalobkyně. Ani v tomto období však nedošlo k obnovení vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, když žádost o výživné zůstavitel interpretoval jako pouhý zájem o finanční prostředky zůstavitele, přičemž měl jiné představy o samotné žalobkyni a o obsahu a kvalitě vztahu žalobkyně vůči zůstaviteli. Po ukončení řízení o výživném žalobkyně učinila ještě jeden vstřícný krok, když zůstavitele pozvala na promoci, kam se zůstavitel dostavil, avšak poté veškeré kontakty až do smrti zůstavitele ustaly. Soud tak v dané věci dospěl k závěru, že zůstavitel neprojevoval opravdový zájem o žalobkyni, pročež nelze absenci projevení zájmu ze strany žalobkyně kvalifikovat jako důvod pro vydědění žalobkyně ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. b) o.z. Soud proto uzavřel, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vydědění žalobkyně učiněné v notářském zápisu sp.zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaném dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno] [příjmení], notářem se sídlem v Praze, není po právu.

36. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobkyni jako nepominutelnému dědici ve smyslu § 1643 odst. 1 o.z. náleží z pozůstalosti povinný díl min. v rozsahu čtvrtiny jejího zákonného dědického podílu dle § 1643 odst. 2 o.z. Jelikož čistá hodnota pozůstalosti činí 2 129 834,43 Kč, čtvrtina z této částky pak činí 532 458,60 Kč. Proto soud shledal žalobu zcela důvodnou a ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku 532 458 Kč. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o.z., výše úroku pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvému dni prodlení.

37. Pro nadbytečnost pak soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem matky žalobkyně, neboť její výslech byl proveden v předcházejícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 a k důkazu byl proveden protokol z předmětného výslechu svědkyně, jakož i návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k posouzení pravosti písma zůstavitele na poznámkách učiněných zůstavitelem v době dětství žalobkyně, neboť jak již bylo výše uvedeno, nelze klást žalobkyni k tíži situaci v rodině v jejím dětství, když tato nebyla důvodem vydědění žalobkyně.

38. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně byla zcela úspěšná, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Ta se sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 26 623 Kč, dále z odměny za 10 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ AT“), (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika, podání ve věci samé ze dne 23. 7. 2020 a ze dne 14. 12. 2020, účast na jednání soudu dne 4. 6. 2020, 24. 9. 2020, 10. 12. 2020 a 4. 1. 2021) 1 úkon za 10 460 Kč, dále z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT, připadající na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, v součtu za uvedených 10 úkonů právní služby ve výši celkem 3 000 Kč, celkem tedy 134 223 Kč.