29 C 66/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Kociánem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 50 866,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 23. 12. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 27 623,1 Kč a částky 243,63 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 622,7 Kč od 5. 8. 2025 do 22. 12. 2025 a ve výši 11,5 % ročně z částky 622,7 Kč od 23. 12. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 43,01 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky ve výši 50 866,73 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o dluh ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 3. 4. 2025 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámce ve výši 80 000 Kč, z kterého žalovaný využil 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit využitou část úvěrového rámce spolu poplatkem ve výši 1,99 % z částky využitého úvěrového rámce a s úrokem ve výši 0,98 % využité části úvěrového rámce denně. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 243,63 Kč vypočtenou jako 0,1 % denně z jistiny úvěru, a to za prvních 90 dnů prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu dne 16. 12. 2025. Žalovaný i přesto na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný nárok žalobkyně uznal pouze co do původní výše půjčky bez úroků. V době uzavření úvěrové smlouvy měl žalovaný závazky vůči bankovním institucím ve výši 1 688 000 Kč a vůči nebankovním institucím ve výši 1 100 000 Kč. Jednalo se o celkem 11 úvěrových smluv uzavřených žalovaným jakožto fyzickou osobou. Dále si žalovaný vzal podnikatelskou půjčku ve výši 240 000 Kč. Žalovaný přitom měl pouze příjem ze zaměstnání ve výši 50 000 Kč měsíčně. Nebylo tedy možné, aby žalovaný splácel další úvěry, tedy žalobkyně řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání po splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.).

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav.

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 3. 4. 2025 smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit využitou část úvěrového rámce spolu poplatkem ve výši 1,99 % z částky využitého úvěrového rámce a s úrokem ve výši 0,98 % využité části úvěrového rámce denně. Strany si dále sjednaly pro případ prodlení žalovaného právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od prvního dne prodlení. Celkové RPSN smlouvy bylo sjednáno ve výši 1 629,8 % (viz smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru). Žalobkyně zaslala žalovanému na účet 23 000 Kč, a to dne 3. 4. 2025 (viz listinu nazvanou „Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“ a listinu nazvanou autorizace ověření totožnosti). Žalovaný netvrdil, že by žalobkyni cokoliv uhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 16. 12. 2025 předžalobní výzvu. (viz předžalobní upomínku a podací poštovní lístek)

6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

7. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému 23 000 Kč, a to na účet žalovaného, což má soud za prokázané z přehledu bankovních transakcí. Žalovaný se vedle jistiny zavázal hradit poplatek ve výši 1,99 % z částky využitého úvěrového rámce a s úrokem ve výši 0,98 % využité části úvěrového rámce denně, tj. 357,7 % úvěrového rámce ročně. RPSN bylo sjednáno ve výši 1 629,8 %. Pro případ prodlení žalovaného si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Tu žalobkyně požaduje za prvních 90 dnů prodlení žalovaného ve výši 243,63 Kč. Stranami sjednaná úroková sazba 357,7 % ročně zakládá hrubý nepoměr mezi stranami a je v rozporu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě sjednaný úrok ve výši 60 % byl v rozporu s dobrými mravy. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v dubnu 2025, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,15 % p. a. S ohledem na výše uvedené soud shledal, že sjednaná smlouva o úvěru je v rozporu s dobrými mravy a je proto stižena absolutní neplatností dle § 588 o. z. Vzájemný vztah účastníků se tak pohybuje v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Žalobkyně zaslala žalovanému 23 000 Kč a ten jí ničeho neuhradil, tedy se žalovaný obohatil na účet žalobkyně o 23 000 Kč. Za této situace se soud pro nadbytečnost nezabýval posouzením úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní.

10. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému odpovídající povinnost výrokem I. tohoto rozsudku. Žalovaný měl bezdůvodné obohacení vydat bez zbytečného odkladu poté, co věřitel plnění požadoval (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž s ohledem na výši plnění soud považoval za tomu odpovídající lhůtu tři pracovní dny. Výzva k plnění byla zaslána dne 16. 12. 2025, má se tedy za to, že byla žalovanému doručena dne 19. 12. 2025 (§ 573 o. z.). Nejpozději měl tedy žalovaný plnit 22. 12. 2025. Počínaje následujícím dnem 23. 12. 2025 se ocitl s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, čímž žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 23 000 Kč od 23 12. 2025 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do částky 27 623,1 Kč a částky 243,63 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 622,7 Kč ve výši 11,5 % ročně od 5. 8. 2025 do zaplacení soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení byla částka 50 866,73 Kč. Žalovaný byl v řízení úspěšný v částce 27 866,73 Kč a neúspěšný v částce 23 000 Kč, tedy rozdíl úspěchu a neúspěchu žalovaného představuje částka 4 866,73 Kč, což je po zaokrouhlení 9,57 % předmětu řízení.

12. Účelně vynaložené náklady řízení žalovaného představuje částka 450 Kč, a to jako náhrada nákladů řízení advokátem nezastoupeného účastníka sestávající z náhrady hotových výdajů za jeden úkon po 450 Kč (vyjádření k žalobě) dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

13. Přiznaná náhrada nákladů žalovaného ve výši 9,57 % z 450 Kč činí 43,01 Kč.

14. V souladu se závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, soud neuplatnil podzákonný právní předpis § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., který určuje náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Paušální náhrada 300 Kč za úkon se bez zjevného důvodu liší od náhrady přináležející advokátem zastoupenému účastníkovi. Vzniká tak bezdůvodná nerovnost mezi stranami civilního sporu, která je dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nepřípustná. Soud shledal, že takto vzniklou mezeru v právu je zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souladu s obdobným postupem nastíněném Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

15. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.