33 C 13/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], dále s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka], dále s úrokem ve výši 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky celkem ve výši [částka] s příslušenstvím (úrokem a úrokem z prodlení, zčásti kapitalizovanými). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalovaného a jejich ověření doklady jím předloženými, že na základě uvedené smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka], které převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy, že v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku označenou žalobkyní jako poplatek ve výši [částka], představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka] vycházejících ze sjednané úrokové sazby 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši [částka] a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši [částka] a že celkovou částku odpovídající součtu zápůjčky a uvedeného poplatku se žalovaný zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách po [částka], poslední z nich do [datum]. Dále uvedla, že žalovaný splátky řádně a včas nehradil a od data uzavření smlouvy až do doby, kdy došlo k postoupení pohledávky žalobkyni, uhradil celkem pouze [částka]. Dále uvedla, že pohledávka za žalovaným jí byla postoupena její uvedenou právní předchůdkyní na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Dále uvedla, že její právní zástupce vyzval žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

2. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů posuzovala její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná. Žalobkyně k této výzvě soudu předložila pouze tzv. zákaznickou kartu a uvedla, že její právní předchůdkyně své povinnosti podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, splnila, což dokládala smlouva o zápůjčce, která uváděla, že zákazník toto odborné posouzení potvrzuje. Dále uvedla, že její právní předchůdkyně si ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Dále uvedla, že případně sdělení nepravdivých údajů zákazníkem by mohlo být úvěrovým podvodem podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a že po věřiteli nelze oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, až detektivní prověřování sdělených informací a předložených dokladů. Dále argumentovala tím, že s ohledem na datum uzavření smlouvy by případné neprokázání splnění zákonné povinnosti nezpůsobovalo absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

3. Žalobkyně souhlasila, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud nepřehlédl, že žalobkyně zároveň uvedla, že pokud soud neshledá její dosavadní tvrzení za dostatečná pro vyhovění žalobě, má ji vyzvat k doplnění a jednání odročit. Soud však má za to, že pokud se žalobkyně dobrovolně rozhodla ústního jednání neúčastnit, nese důsledky plynoucí z toho, že ji soud při jednání, které řádně konal, nemohl poučit o nedostatečnosti jejích skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud není povinen v takovém případě jednání odročovat a žalobkyni poučovat písemně, takový postup mu zákon neukládá. Soud navíc výzvu k doplnění obsahově obdobnou poučení, které by poskytl při ústním jednání, žalobkyni sdělil již před ústním jednáním (viz usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. 33 C 13/2021-41), žalobkyně tedy mohla a měla předpokládat, že její skutková tvrzení a předložené důkazy nemusejí být pro plnému vyhovění žalobě dostatečné. Konečně soud dodává, byť vzhledem k tomu, že žalobkyně souhlasila s jednáním ve své nepřítomnosti, to nebylo rozhodující, že důvody uvedené v omluvě žalobkyně z ústního jednání byly nedostatečné a nedoložené. Žalobkyně uvedla, že důvodem omluvy je„ kolize spolupracujících advokátů v [obec] a okolí“ (Mgr. [příjmení], Mgr. [příjmení], Mgr. [příjmení] a Mgr. [příjmení]), což stejně nebylo ničím doloženo, ovšem zástupcem žalobkyně je dr. [příjmení], nikoli uvedení advokáti, tudíž by žalobkyně musela tvrdit a též konkrétně doložit, že se jednání nemohl zúčastnit on, nikoli jiné osoby.

4. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

5. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly též smluvní podmínky; v textu smlouvy bylo uvedeno, že zákazník podpisem potvrzuje, že poskytl Providentu údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet zápůjčku, a je si vědom, že si Provident tyto informace ověřil a vyhodnotil (prokázáno smlouvou o zápůjčce [číslo]).

7. Nebylo prokázáno, a to i přes písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Z prohlášení žalovaného ve shora uvedené smlouvě o zápůjčce to nelze vyvodit, neboť splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele; není možné, aby se tohoto břemene zprostil jen tím, že si nechá od spotřebitele podepsat libovolné prohlášení v tomto směru. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele by tím byl zcela popřen, neboť namísto vyvíjení odborné činnosti by poskytovateli postačovalo opatřit si formální prohlášení spotřebitele, jehož se ale právě zákon snaží proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. chránit uložením těchto povinností poskytovateli spotřebitelského úvěru.

8. Opatření dostatečných podkladů k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze vyvodit ani ze zákaznické karty, kterou soud k důkazu provedl. V ní bylo uvedeno, že žalovaný pracuje jako obchodní zástupce, jeho čistý příjem činí [částka], blíže nespecifikovaný„ ostatní příjem“ činí [částka], kreditní karty ani zápůjčky u jiné společnosti žalovaný nemá, má bankovní účet a pokud jde o výdaje, žádné zápůjčky nesplácí a jeho měsíční výdaje činí [částka]. Dále v ní bylo uvedeno, že to bylo ověřeno z dokumentů:„ Pracovní smlouva 6. 17“ a zřejmě též„ 3 Výplatní pásky 12, 1, 2“.

9. Z této zákaznické karty, k níž nebylo žalobkyní doloženo nic dalšího, nelze usoudit na to, jaký byl obsah žalovaným údajně předložených dokumentů a zda korespondoval s údaji o příjmu žalovaného vyplněnými v zákaznické kartě (a to bez ohledu na to, zda žalovaný zákaznickou kartu podepsal). Pokud šlo o výdaje, ty podle všeho nebyly prověřovány nijak. Ve formuláři zákaznické karty se nabízely mezi dokumenty k posouzení též bankovní výpisy, bylo v ní vyplněno, že žalovaný má bankovní účet, přitom ale zjevně po něm nebyly výpisy z účtu požadovány. Z nich by přitom bylo možno pravdivost údaje o příjmech, ale zejména výdajích alespoň do určité míry ověřit. Z ničeho ani neplyne, že byla zjišťována a ověřována (např. z nájemní smlouvy apod.) výše nákladů na bydlení. Podle zákaznické karty žalovaný žádné zápůjčky nesplácel, ničím však nebylo doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně absenci případných jiných dluhů nějak ověřila v databázích poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k čemuž soud dodává, že podle lustrace žalovaného je proti němu vedeno několik řízení, v nichž vystupují subjekty známé soudu jako poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, tudíž nelze vyloučit, že kdyby žalobkyně existenci případných jiných dluhů žalovaného skutečně zkoumala, nějaké by nalezla).

10. Prokázáno bylo, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku [částka], a to v částce [částka] v hotovosti a v částce [částka] tak, že byl splacen dluh žalovaného vůči žalobkyni z jiné smlouvy o zápůjčce (prokázáno smlouvou o zápůjčce [číslo]). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem [částka] (což uvedla sama žalobkyně, nadto to bylo prokázáno též tabulkou umoření).

11. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek (prokázáno touto smlouvou), jejíž příloha obsahovala specifikaci postoupených pohledávek a zahrnovala pohledávku za žalovaným (prokázáno touto přílohou). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem rovněž ze dne [datum] (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacím lístkem k němu). Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě před podáním žaloby (prokázáno výzvou ze dne [datum] a podacím lístkem k němu).

12. Soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť po skutkové stránce se nijak netýkal projednávané věci a byl pro ni zjevně irelevantní. Soud má za to, že žalobkyně ho předkládala pouze na podporu své argumentace, že podpis žalovaného na zákaznické kartě potvrzoval doložení tam uvedených listin právní předchůdkyni žalobkyně při sjednávání smlouvy. S tím se soud již vypořádal výše.

13. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

14. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši [částka], z nichž splatil [částka], avšak neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím zápůjčky řádně zkoumala jeho úvěruschopnost jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalovaného, ani o existenci a způsobu plnění jeho případných dosavadních dluhů. Nešlo o provádění detektivního prověřování, jak uváděla žalobkyně, nýbrž o to, aby žalobkyně byla schopna konkrétně vysvětlit, jakými úvahami se při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně řídila, a zdůvodnit, že k tomu měla přiměřené objektivní podklady, které si ověřila způsoby, které se nabízely, a z nichž vyplýval závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Provedeným dokazováním však nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti zápůjčku splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

18. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

19. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru). Ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

20. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaný neplatnost předmětné smlouvy nenamítl, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o zápůjčce nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

21. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od žalobkyně přijal na jistině zápůjčky částku [částka], z níž splatil pouze [částka], rozdíl obou částek, tedy [částka], je proto povinen žalobkyni vrátit (zaplatit).

22. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny (tj. pro vydání nastalého bezdůvodného obohacení), neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

24. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vydání bezdůvodného obohacení v částce [částka] ve lhůtě určené podle výše uvedeného.

25. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce žalovanému nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny nebo poplatky v souvislosti s poskytnutí zápůjčky, neboť se k tomu platně nezavázal. Žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu v rozsahu všech těchto nároků (na odměny a poplatky související s poskytnutím zápůjčky, úrok i úrok z prodlení, včetně kapitalizovaných částek) zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Procesní úspěch a neúspěch žalobkyně se téměř rovnaly (žalobkyně uspěla co do částky [částka], neuspěla co do částky [částka], úroku a úroku z prodlení), soud proto konstatoval, že oba účastníci byli úspěšní v přibližně stejném poměru, a rozhodl tak, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo.