33 C 144/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: KRUK Česká a Slovenská republika s.r.o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 69 044,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 39 299,99 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 16 460,03 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 760,02 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 12. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 760,02 Kč za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 459,51 Kč, částky označené jako kapitalizovaný úrok ve výši 56 529,48 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a částky 13 284,80 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 26. 4. 2024 domáhala zaplacení částky 55 760,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 760,02 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 12. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 760,02 Kč za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 459,51 Kč, částky označené jako kapitalizovaný úrok ve výši 56 529,48 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a částky 13 284,80 Kč, to vše z titulu úvěru poskytnutého žalované právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Podle žalobkyně její právní předchůdkyně poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč, přičemž tuto částku žalovaná převzala v hotovosti, žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když do doby sjednané splatnosti uhradila pouze celkem 28 700,01 Kč; později, dne 12. 4. 2024, pak dalších 2 000 Kč. Požadovaný nárok žalobkyně specifikovala tak, že v částce 55 760,02 Kč jde o jistinu, v částce 5 459,51 Kč o kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 16. 3. 2023 do 1. 11. 2023, částka označená jako kapitalizovaný úrok ve výši 56 529,48 Kč ve skutečnosti sestává z nesplaceného úroku ve výši 5 650,73 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 29 708,80 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 5 004,20 Kč, nesplaceného inkasního poplatku ve výši 10 705,88 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 15 % ročně za dobu od 16. 3. 2023 do 1. 11. 2023. , adresa, 284,80 Kč představovala smluvní pokutu. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení před podáním žaloby výzvou ze dne 9. 4. 2024.

2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila nad rámec toho, že uvedla, že žalobkyni zasílá měsíční splátky po 2 000 Kč.

3. Ústního jednání soudu se ani jedna ze stran nezúčastnila, soud tedy žádnou ze stran nemohl případně poučit o neunesení důkazního břemene ve vztahu k některým dále uváděným otázkám.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru ve výši 70 000 Kč, přičemž žalovaná převzala uvedenou částku v hotovosti (prokázáno uvedenou smlouvou).

6. Nebylo prokázáno, a to i přes písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Soud provedl k důkazu listiny, které k tomu žalobkyně předložila. Šlo o žádost o úvěr ze dne 15. 10. 2021, kde bylo uvedeno, že žalovaná má měsíční příjem 27 288 Kč, náklady na bydlení a energie 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 860 Kč a náklady na splátky jiných půjček 8 632 Kč. Dále bylo uvedeno, že bydlí v nájmu, bez dalších osob v domácnosti, na adrese , adresa, . Podle žádosti měla u též právní předchůdkyně žalobkyně již dva jiné úvěry. K řečenému soud konstatuje, že údajné náklady žalované jsou v poměrech konce roku 2021 naprosto neuvěřitelné; osoba žijící sama v nájemním bydlení v Praze na ně zpravidla vydává mnohem více než 3 000 Kč měsíčně; stejně tak je zcela nevěrohodná částka 3 860 Kč na veškeré ostatní životní náklady. Ostatně existence dalších dvou úvěrů je spíše indikátorem toho, že mezi příjmy a výdaji dotčeného člověka není pravidelný přebytek, který by uvedené údaje naznačovaly. V každém případě nebyly uvedené náklady nijak zkoumány ani ověřovány, nebyly ničím podloženy. Soud k tomu dále provedl k důkazu pracovní smlouvu ze dne , datum, s dodatkem č. , hodnota, a mzdové lístky žalované za červenec až září 2021, nicméně ty mohou podle mínění soudu dokládat relativní přijatelnost údaje o příjmu (jakkoli v září 2021 dosáhla žalovaná čistého příjmu pouze 22 545 Kč, ne v žádosti o úvěr deklarovaných 27 288 Kč), nicméně o nákladech a celkových majetkových poměrech nevypovídají nic.

7. Žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyni celkem 30 700,01 Kč (což uvedla sama žalobkyně; žalovaná sice písemně uvedla, že hradí měsíčně 2 000 Kč, avšak žádné tyto platby nijak nekonkretizovala ani ničím nedoložila).

8. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně ujednaly postoupení mj. pohledávky za žalovanou žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, ). Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, a podacího archu).

9. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení prostřednictvím svého právního zástupce (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne , datum, a podacího archu).

10. Z dalších provedených důkazů (sdělení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , dopis ze dne , datum, , potvrzení o provedení transakce dne , datum, , tabulka označená , Anonymizováno, , formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně, listina označená jako „Výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky“, kopie občanského průkazu žalované) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

12. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč, z nichž žalovaná splatila 30 700,01 Kč. V řízení bylo zjištěno, že před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a neopatřila si přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

16. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru před novelizací provedenou zákonem č. 96/2022 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

17. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

18. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně přijala částku celkem 70 000 Kč, a to bez právního důvodu, neboť smlouva o úvěru byla neplatná; byla proto povinna ji vydat (vrátit). V řízení nebylo zjištěno, že by to v rozsahu převyšujícím částku 30 700,01 Kč učinila, proto bylo žalobě ohledně jistiny dluhu vyhověno co do rozdílu ve výši 39 299,99 Kč. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, přičemž vzhledem k neplatnosti smlouvy nepřiznal žalobkyni ani další požadované částky, které by se odvozovaly z platné smlouvy, například úrok, poplatky za různé údajné činnosti žalobkyně a smluvní pokutu.

19. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

21. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

22. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 39 299,99 Kč ve lhůtě určené za použití výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitla se žalovaná dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, avšak dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.