33 C 178/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 26 595 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 11 595 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 000 Kč za dobu od 30. 7. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 14. 10. 2025 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 26 595 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím webových stránek dne 26. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěr dne 26. 3. 2024 převodem na účet žalované č. , č. účtu, , že úvěr byl poskytnout na dobu neurčitou, žalovaná však měla hradit úrok ve výši 40 % měsíčně, že žalovaná se dostala do prodlení, že žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 29. 7. 2024 a že nesplacená jistina činí 15 000 Kč. , adresa, 000 Kč pak představuje kapitalizovaný smluvní úrok za první měsíc doby čerpání úvěru. Pro případ prodlení se splácením byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně, kterou žalobkyně vyčíslila za období od 30. 7. 2024 do 7. 8. 2025 na 5 595 Kč. Právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby předžalobní upomínkou ze dne 7. 8. 2025.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. Ústního jednání soudu se nezúčastnila žádná ze stran.

4. Z provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud následující skutková zjištění.

5. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovanou. Ta je sice v listině označené jako „smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “ (kterou soud provedl k důkazu) uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaná skutečně projevila vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina neobsahuje její podpis ani jiný projev vůle takovou smlouvu sjednat. Soud dále provedl k důkazu fotografie občanského průkazu a rodného listu žalované, nicméně ty dokládají podle mínění soudu nanejvýš to, že strany byly v nějakém styku, nikoli však projev vůle k uzavření smlouvy konkrétního obsahu tvrzeného žalobkyní.

6. V řízení dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přitom musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně k tomu uváděla poměrně obecná tvrzení, nicméně konkrétně k tomu, jak bylo postupováno při zjišťování, ověřování a posuzování příjmů a výdajů právě žalované, předložila pouze ústřižky poštovních poukázek (které soud rovněž provedl k důkazu a z nichž vyplývá příjem žalované od Úřadu práce ČR ve výši zhruba 13 tisíc Kč měsíčně), a uvedla, že ověřovala žalovanou z databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Z ničeho neplyne, že by žalobkyně jakkoli ověřovala výdaje žalované. Soud proto dospěl k závěru, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalované a že žalobkyně se ověřováním disponibilních příjmů a skutečných výdajů žalované buď vůbec nezabývala, nebo jen zcela formálně a povrchně. Žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit.

7. Prokázáno naproti tomu bylo, že žalobkyně poskytla žalované dne 26. 3. 2024 částku 15 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, vedený , právnická osoba, . (zjištěno z potvrzení o provedené platbě), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovanou (zjištěno ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 25. 11. 2025).

8. Žalovaná žalobkyni nic neuhradila (nic jiného netvrdila, ani neprokazovala).

9. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě před podáním žaloby (zjištěno z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 7. 8. 2025 a potvrzení o podání zásilky ze dne 12. 8. 2025).

10. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 26. 7. 2024, jejíž doručení žalované ani nebylo nijak dokládáno) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Soud neprovedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávek a přílohou č. , hodnota, ke smlouvě o kontokorentním úvěru a ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, neboť žalobkyně žádné postoupení pohledávky netvrdila a neuvedla nic, z čeho by vyplývala relevance těchto listin pro tento případ.

12. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

13. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, z nichž žalovaná nic nesplatila, avšak neprokázala, že právě se žalovanou sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru a že by před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit.

14. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala částku 15 000 Kč, a to bez právního důvodu, neboť k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo; byla proto povinna ji žalobkyni vydat. V řízení nebylo zjištěno, ani nikým tvrzeno, že by to učinila. Proto bylo žalobě ohledně jistiny v rozsahu částky 15 000 Kč vyhověno. Jelikož tvrzená smlouva o úvěru nebyla uzavřena, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy. V rozsahu převyšujícím částku 15 000 Kč proto soud žalobu zamítl.

16. Pokud šlo o otázku prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení, je podle mínění soudu nutno současně přihlédnout k tomu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru uzavřena byla, byla by absolutně neplatná podle citovaného ustanovení. Za této situace nelze podle mínění soudu žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalované úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy nejenže nezkoumala úvěruschopnost žalované, ale navíc ani nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy tvrzeného obsahu, oproti situaci, kdy by „jen“ nebyla zkoumána úvěruschopnost.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

22. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

23. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 15 000 Kč ve lhůtě určené za obdobného použití výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitla se žalovaná dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na to, že při zohlednění též příslušenství byl procesní úspěch obou účastníků téměř shodný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.