33 C 210/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 36 536 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 6 536 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 1. 9. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 24. 7. 2025 domáhala zaplacení částky 36 536 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025 a ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 1. 9. 2025 do zaplacení, a to z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o podnikatelském úvěru č. L171564 ze dne 26. 5. 2025. Žalobou uplatněný nárok sestával z jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, kterou žalobkyně převedla na účet žalovaného č. , č. účtu, dne 26. 5. 2025, poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 4 248 Kč podle článku 4.2. a 1.2.c. smlouvy o úvěru, smluvního úroku ve výši 288 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % (a posléze 0,1 %) denně podle článku 5.3. smlouvy o úvěru a poplatků za upomínky ve výši 2 000 Kč. Úvěr byl splatný dne 2. 6. 2025, žalovaný jej však nesplatil. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby. K argumentaci žalovaného uvedla, že vzhledem k podnikatelskému charakteru úvěru se žalovaný nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z., žalovanému nesvědčí ani postavení slabší strany a sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru a úrok byly přiměřené i se zřetelem k rizikovosti obchodu a výši předpokládané škody. Námitka spotřebitelské povahy úvěru byla vznesena až v rámci soudního řízení a je účelová.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nezpochybnil uzavření smlouvy a poskytnutí částky jistiny úvěru, avšak namítal, že smlouva je neplatná pro lichvu, vzájemná plnění byla hrubě nepoměrná, neboť dle kalkulace žalovaného měla RPSN činit asi 144 milionů procent, a žalovaný nabízel žalobkyni úhradu celé dlužné částky ve dvou splátkách v červnu a červenci 2025, což žalobkyně odmítla. V pozdějším doplnění svého vyjádření namítal, že úvěr nebyl poskytnut v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, žalobkyně se podnikatelským záměrem nijak nezabývala, nijak jej neověřovala a nevyžadovala k tomu ani žádné doklady; krátkodobý úvěr ve výši 30 000 Kč se sedmidenní splatností postrádá racionální ekonomický smysl pro podnikatelskou činnost. Podnikatelský charakter úvěru tak byl pouze simulovaný. Sankční ujednání by nadto i v případě podnikatelského úvěru byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

3. Ze shodných tvrzení stran, která vzal soud za svá skutková zjištění, a z provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud následující skutková zjištění.

4. Strany uzavřely smlouvu o podnikatelském úvěru číslo L171564 ze dne 26. 5. 2025, jejímž předmětem bylo dle jejího textu poskytnutí bezúčelového podnikatelského úvěru podnikateli v rámci jeho podnikatelské činnosti v částce 30 000 Kč, který měl být splacen za sedm dnů (zjištěno z textu uvedené smlouvy, přičemž mezi stranami nebylo sporné, že smlouva byla v tomto znění ujednána). Spolu se smlouvou bylo žalovaným učiněno prohlášení, že si je vědom, že žalobkyně poskytuje pouze podnikatelské úvěry, že úvěr použije pouze na své podnikatelské potřeby a že v průběhu čerpání úvěru nepodá návrh na insolvenci (zjištěno z čestného prohlášení ze dne 26. 5. 2025).

5. K dotazu soudu, zda žalobkyně nějak zkoumala podnikání žalovaného, to, jakou podnikatelskou činnost reálně vykonává, jaké jsou jeho výnosy z ní, náklady apod., nebo zda se pouze spoléhala na předložené písemné dokumenty (tj. zejména znění smlouvy o úvěru a čestného prohlášení), žalobkyně odkázala na písemné dokumenty, které byly soudu předloženy, s tím, že spotřebitelské úvěry neposkytuje, což i uvádí na svých webových stránkách, prostřednictvím kterých byl daný úvěr sjednán, a je na žalovaném, jestli takový podnikatelský úvěr od žalobkyně přijme. S ohledem na toto vyjádření, které korespondovalo s vyjádřením žalovaného ve věci, tedy soud po skutkové stránce pokládal za nesporné a zjištěné, že v souvislosti se sjednáním a poskytnutím předmětného úvěru žalobkyně nijak nezkoumala podnikání žalovaného, tedy jakou podnikatelskou činnost reálně vykonává a jaké jsou jeho výnosy z ní, náklady apod., ani si k tomu od něj nevyžádala žádné doklady.

6. Žalobkyně převedla na účet žalovaného č. , č. účtu, dne 26. 5. 2025 částku 30 000 Kč (zjištěno z informace o odchozí úhradě, přičemž mezi stranami nebylo sporné, že žalovaný uvedenou částku takto obdržel).

7. Žalobkyně zaslala žalovanému do datové schránky tři výzvy k okamžitému zaplacení dluhu, a to ze dne 7. 6., 12. 6. a 17. 6. 2025 (zjištěno z těchto výzev a detailů datových zpráv). Žalobkyně žalovaného znovu vyzvala k úhradě předžalobní výzvou ze dne 20. 6. 2025 (zjištěno z této výzvy a detailu odeslané datové zprávy).

8. Žalovaný žalobkyni nic neuhradil (nic jiného ani netvrdil a neprokazoval).

9. Z dalších provedených důkazů (fotografie průkazů žalovaného na č. l. 20 spisu, výpis z běžného účtu na č. l. 21 spisu) soud neučinil žádná další pro věc podstatná skutková zjištění nad rámec výše uvedených.

10. Soud neprováděl k důkazu rozhodnutí jiných soudů v jiných věcech předložená žalobkyní, neboť se netýkala skutkového stavu věci, nýbrž šlo o součást právní argumentace žalobkyně k přiměřenosti a souladu s dobrými mravy smluvních podmínek (zejména poplatku a úroku), což nakonec ani soud nepokládal za stěžejní pro rozhodnutí ve věci.

11. Jiné relevantní důkazy nebyly navrhovány ani nevyplynuly z obsahu spisu.

12. Zjištěný skutkový stav lze stručně shrnout tak, že mezi stranami byla dne 26. 5. 2025 uzavřena smlouva o úvěru specifikovaná výše, žalobkyně podle ní poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný žalobkyni nic neuhradil. Při sjednávání smlouvy se žalobkyně podnikatelskou činností žalovaného nijak nezabývala. Žalobkyně žalovaného vyzvala k plnění před podáním žaloby.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 26. 5. 2025 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Ve skutkových okolnostech projednávané věci je zřejmé, že mezi stranami došlo k ujednání smlouvy o úvěru, přičemž pro posouzení, zda jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, je zde fakticky rozhodující, zda byl poskytnut žalovanému coby spotřebiteli. Zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje vlastní definici pojmu spotřebitele. S ohledem na to je namístě vycházet především z občanského zákoníku, s přihlédnutím k předpisům na ochranu spotřebitelů.

16. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni 26. 5. 2025, pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

17. Citované definice nejsou zcela totožné, ovšem v poměrech projednávané věci není rozdíl mezi nimi určující. Pokud žalovaný při sjednávání předmětného úvěru jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, pak byl „spotřebitelem“ a na předmětný úvěr se vztahují ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud vycházel ze základní premisy, že posuzování, zda žalovaný jednal v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo ni, nemůže být formalistické a musí být založeno na tom, jak tomu fakticky, objektivně bylo, i kdyby to bylo ve smlouvě nebo jiném dokumentu formálně popsáno či nazváno odlišně. Je tedy podstatné, zda žalovaný skutečně úvěr sjednával v rámci své podnikatelské činnosti, tedy pro potřeby jejího financování, nebo ne. Rozhoduje účel tohoto konkrétního jednání, nikoli to, zda daná osoba má (či prohlašuje, že má) podnikatelské (např. živnostenské) oprávnění. Na druhou stranu spotřebiteli obecně nepřísluší ochrana tam, kde ji poskytovatel úvěru nemohl předpokládat, typicky tedy, pokud v okolnostech konkrétní věci neměl poskytovatel úvěru rozumný důvod pochybovat, že protistrana úvěr skutečně čerpá pro své podnikání.

19. Při posuzování projednávané věci lze předně uvést, že pro žalobkyni hovoří, co bylo napsáno ve smlouvě o úvěru a současně vyhotoveném čestném prohlášení. Žalovaný přitom ani netvrdil, že by na něj žalobkyně vyvíjela nějaký nátlak nebo ho nějak klamala ve vztahu k tomu, co bylo v těchto dokumentech uvedeno. Je možné, že žalovaný potřeboval prostředky a hledal jakoukoli možnost úvěru, která mu je mohla přinést. I při zběžném přečtení smlouvy a prohlášení nemohl přehlédnout, že v nich bylo zcela srozumitelně napsáno, že úvěr je poskytován v rámci jeho podnikatelské činnosti.

20. Pro žalovaného naopak hovoří, že žalobkyně je nepochybně profesionálním poskytovatelem úvěrů, a pokud v případě osoby, která má podnikatelské oprávnění, se pro vyhodnocení úvěru jako podnikatelského žalobkyně spokojuje pouze s konstatováním v textu smlouvy a souvisejícího prohlášení, ale samotné podnikání dané osoby ji vůbec nezajímá, nejde o nedopatření, ale o vědomé obchodní rozhodnutí. Žalobkyni nijak nezajímalo, na co konkrétně v rámci svého podnikání by žalovaný úvěr chtěl čerpat, ani se nezabývala výnosovou a nákladovou stránkou jeho podnikání a ani tím, zda je vůbec schopen v rámci podnikání úvěr splatit, notabene v sedmidenní lhůtě. Jestliže se na žalobkyni jako na profesionálního poskytovatele úvěrů obrátí fyzická osoba se žádostí o úvěr a žalobkyně se údajným podnikáním této osoby vůbec nezabývá, působí to tak, že žalobkyně se o uvedené aspekty nezajímá zcela programově právě proto, aby se náhodou nedozvěděla, že o úvěr pro potřeby podnikání nejde. Jinak řečeno, jde o obchodní model založený na chtěné nevědomosti, kdy žalobkyně nečiní vůbec nic pro alespoň elementární ověření, zda je účelem úvěru skutečně financovat podnikání. Díky tomu pak může argumentovat, že nevěděla, že úvěrovaný úvěr ve skutečnosti nechce pro své podnikání, a spoléhala se na jeho prohlášení. Ze strany žalovaného přitom nešlo o nějaké sofistikované předstírání. Žádné doklady o jeho faktickém podnikání žalobkyně ani vidět nechtěla. Text smlouvy o úvěru i souvisejícího čestného prohlášení připravovala evidentně sama žalobkyně, sdělení žalovaného tam učiněná tedy nevyžadovala žádnou složitou činnost z jeho strany, nýbrž spíše podepsání toho, co bylo nakoncipováno žalobkyní.

21. Soud má za to, že žalobkyně jako podnikatel při poskytování úvěru musí být připravena postupovat s odbornou péčí (§ 5 odst. 1 o. z.), a to nejen tehdy, když se již o spotřebitelský úvěr nepochybně jedná, ale zajisté též v okamžiku rozlišování, zda jde o spotřebitelský, či podnikatelský úvěr. Bylo by v rozporu se samotným účelem a základními principy zákonné úpravy poskytování spotřebitelských úvěrů, pokud by bylo možno se jí jednoduše vyhnout tím, že by se profesionální poskytovatel dovolával své nevědomosti o skutečném účelu úvěru, když zároveň neučinil (zcela vědomě) vůbec nic proto, aby si ho nějak ověřil. V obecné rovině by bylo možno s ohledem na princip ochrany důvěry a poctivosti pokládat za rozhodující, jak se stav objektivně jevil žalobkyni, ovšem pokud by jako profesionál reálně něco vykonala pro zjištění skutečné situace. Soud by se neklonil k tomu přiznat ochranu spotřebiteli, který by se vydával za podnikatele, jednal nepoctivě a poskytovatele úvěru oklamal, nicméně takový popis není přiléhavý skutkovým okolnostem projednávané věci, jak jsou uvedeny výše.

22. Soud proto uzavřel, že žalovaný při sjednávání předmětného úvěru nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, je na něho tudíž nutno nahlížet jako na spotřebitele a na předmětný úvěr jako spotřebitelský dle zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Žalobkyně, vedena svým názorem, že k tomu není s ohledem na podnikatelský charakteru úvěru povinna, před poskytnutím úvěru neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

25. Žalobkyně se úvěruschopností žalovaného nijak nezabývala a neopatřovala si k tomu žádné informace ani podklady. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Jelikož předmětná smlouva o úvěru je neplatná, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly z této smlouvy, nad rámec samotné jistiny, zejména tedy na zaplacení jakýchkoli poplatků, úroku, smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty. V rozsahu převyšujícím částku 30 000 Kč proto soud žalobu zamítl.

28. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

29. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil.

30. Soud při určení přiměřené lhůty vzal v úvahu to, že sám žalovaný ve svém písemném podání deklaroval ochotu dluh žalobkyni splatit ve dvou splátkách v červnu a červenci 2025. Mohl tak tedy učinit ještě před vydáním tohoto rozsudku. Za této situace není důvodu pro další odkládání povinnosti vrátit jistinu poskytnuté částky a soud určil jako přiměřenou lhůtu v délce tří dnů, odpovídající jinak § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

31. Soud proto žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 30 000 Kč ve lhůtě určené shora uvedeným způsobem. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitl se žalovaný dosud v prodlení, a soud proto nemohl žalobě vyhovět ani v té části úroku z prodlení, která by odpovídala jeho sazbě stanovené právním předpisem.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud vzal v úvahu, že při zohlednění též příslušenství (k tomuto principu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, 25 Cdo 2284/2015), kdy požadovaný úrok z prodlení lze ke dni vyhlášení rozsudku kapitalizovat na celkem 20 548,80 Kč, byl procesní úspěch obou účastníků téměř shodný. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.