33 C 233/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 31 877 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 751,42 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobkyně proti žalované se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 125,58 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 2 485,46 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 876,42 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, dále úroku ve výši 842,40 Kč a dále úroku ve výši 10 % ročně z částky 19 508,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 69 811 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky celkem ve výši 31 877 Kč s příslušenstvím (úrokem a úrokem z prodlení, zčásti kapitalizovanými). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] že na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, že v souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit úrok ve výši 67,45 % ročně a že celkovou částku úvěru, úroku a úhrady ve výši 41 Kč měsíčně za pojištění schopnosti splácet se žalovaná zavázala uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 1 253 Kč. Dále uvedla, že žalovaná splátky řádně a včas nehradila a celkem žalobkyni uhradila pouze 7 248,58 Kč. Dále uvedla, že její právní zástupkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se nedostavila.

3. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Strany podepsaly dne [datum] smlouvu o úvěru označenou [číslo] (zjištěno z uvedené smlouvy včetně přílohy [číslo]). Žalobkyně sdělila žalované, že úvěr byl schválen, sdělením ze dne [datum] a vyhotovila splátkový kalendář na 48 měsíčních splátek po 1 253 Kč, poslední splatnou [datum] (zjištěno z uvedeného sdělení a splátkového kalendáře).

5. Žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalované a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Z důkazů provedených k tomu (vedle úvěrové smlouvy též předsmluvní formulář, listina označená jako„ Hodnocení klienta“, listina označená jako„ Prohlášení klientů“, výpis záznamů z registru [příjmení] a výpis informací zřejmě z nebankovního registru klientských informací) to nelze vyvodit. Předně, splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Není možné, aby se tohoto břemene případně zprostil tím, že si nechá od spotřebitele podepsat nějaké prohlášení v tomto směru. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele by tím byl zcela popřen, neboť namísto vyvíjení odborné činnosti by poskytovateli postačovalo opatřit si formální prohlášení spotřebitele, jehož se ale právě zákon snaží proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. chránit uložením těchto povinností poskytovateli spotřebitelského úvěru.

6. Soud provedl k důkazu výše uvedené listiny, které žalobkyně předložila k prokázání, že si opatřila k posouzení úvěruschopnosti žalované dostatečné podklady. Věcně šlo – vedle obecných formulářových dokumentů – o žalovanou podepsané„ Hodnocení klienta“, potvrzení o invalidním důchodu ve výši 11 803 Kč měsíčně a dva výpisy z klientských registrů. Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že byl prokázán opak toho, co žalobkyně tvrdila, tedy bylo prokázáno, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalované. Z„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaná žila sama (samostatná domácnost, bez uvedení jakýchkoli dalších osob), přičemž její celkové výdaje zahrnující veškeré živobytí i bydlení měly činit 4 710 Kč měsíčně. To je v poměrech konce roku 2019 naprosto neuvěřitelný údaj, vycházející zjevně jen z ryze formálního přístupu žalobkyně. Žalobkyně neměla k dispozici žádný doklad, který by takto nápadně nízkou výši výdajů žalované prokazoval. Skutečná výše nákladů na uspokojování životních potřeb žalované tedy nebyla zjišťována a ověřována. Z provedených důkazů dále žádným způsobem neplyne, že by se žalobkyně zabývala prověřením, zda vůči žalované nejsou vedena exekuční řízení. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že tomu tak je, přičemž jde o minimálně 4 exekuční řízení zahájená ještě před rokem 2019. Tato skutečnost (kterou mohla žalobkyně zjišťovat např. z centrální evidence exekucí) by měla být zcela zjevně vzata v úvahu pro posuzování úvěruschopnosti žalované, což se nestalo.

7. Lze dodat, že soud žalobkyni poučil o tom, že nepokládá za prokázané, že zkoumala úvěruschopnost žalované, podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. při ústním jednání; žalobkyně však žádné další důkazy neoznačila.

8. Prokázáno naproti tomu bylo, že žalobkyně poskytla žalované dne [datum] částku celkem 20 000 Kč, a to bezhotovostně (zjištěno z výpisů z účtu).

9. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 7 248,58 Kč (což uvedla sama žalobkyně a shodné zjištění vyplývalo i z karty klienta provedené k důkazu; žalovaná ani netvrdila, že by uhradila více).

10. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení výzvami ze dne [datum] a [datum] (zjištěno z uvedených výzev), oznámila žalované zesplatnění úvěru oznámením ze dne [datum] (zjištěno z uvedeného oznámení) a vyzvala ji k zaplacení prostřednictvím své právní zástupkyně (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu).

11. Z dalších provedených důkazů (dokument označený jako„ Pojištění schopnosti splácet úvěry“, dokument označený jako„ Informace o pojištění“, kopie obálky vrácené zásilky na č. l. 18, přihláška do pojištění, výpis ze seznamu subjektů finančního trhu, fotografie občanského průkazu žalované) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

12. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

13. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, z nichž žalovaná splatila 7 248,58 Kč. V řízení bylo zjištěno, že před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a neopatřila si přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované, právě naopak, v jí dostupných podkladech byly nápadně nepřiměřené a ničím nedoložené údaje (co do výdajů žalované) a nezabývala se ani řadou exekucí vedených proti žalované. Žalobkyně tedy neměla přiměřené objektivní podklady, které by si ověřila a z nichž by vyplýval závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Na základě těch podkladů, které k dispozici měla a byly provedeny k důkazu v tomto řízení, lze uzavřít, že nemohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

17. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

18. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před novelizací zákonem č. 96/2022 Sb.). Ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

19. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o spotřebitelském úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

20. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala částku 20 000 Kč, z níž vrátila pouze 7 248,58 Kč, rozdíl obou částek, tedy 12 751,42 Kč, je proto povinna žalobkyni vrátit (zaplatit).

21. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

22. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

23. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 12 751,42 Kč ve lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.

24. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalované nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli další úhrady či smluvní pokuty v souvislosti s poskytnutím úvěru, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu v rozsahu všech těchto nároků převyšujících přiznanou částku zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, avšak dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.