33 C 264/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 69 200,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 500 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 22 700,95 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 200,95 Kč za dobu od 20. 10. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 10. 5. 2024 domáhala zaplacení částky ve výši 69 200,95 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 11. 8. 2022 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost Multitude , jméno FO, p.l.c., se žalovaným prostřednictvím webových stránek smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr, že žalovaný jej čerpal v konečné výši 69 200,95 Kč, že úvěr měl být žalovaným splacen do 19. 10. 2023 a že žalovaný úvěr nesplatil. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby předžalobní výzvou ze dne 12. 11. 2023.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání soudu se nedostavil žádný z účastníků.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. V řízení nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovaným. Ten je sice v listině označené jako úvěrová smlouva (kterou soud provedl k důkazu) uveden svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaný skutečně projevil vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina neobsahuje jeho podpis ani jakýkoli jiný projev jeho vůle takovou smlouvu sjednat.

6. V řízení dále nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Žalobkyně k tomu žádná konkrétní tvrzení, jak bylo postupováno při zjišťování, ověřování a posuzování příjmů a výdajů žalovaného, neuvedla, ani k tomu nepředložila žádné důkazy. Přitom splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 11. 8. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jelikož žalobkyně k tomu mimo stručných a zcela obecných sdělení nic konkrétního neuvedla a neoznačila, dospěl soud nutně k závěru, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a že právní předchůdkyně žalobkyně se ověřováním příjmů a výdajů žalovaného buď vůbec nezabývala, nebo jen zcela formálně a povrchně. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit.

7. Prokázáno naproti tomu bylo, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v období od 11. 8. 2022 do 24. 11. 2022 částku celkem 46 500 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, . (zjištěno z potvrzení o jednotlivých platbách), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovaného (zjištěno z informace o účtu od , právnická osoba, .).

8. Žalovaný žalobkyni ani její právní předchůdkyni z uvedené částky nic neuhradil (nic jiného netvrdil, ani neprokazoval).

9. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek a tabulkové přílohy). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno současně s výzvou k úhradě ze strany právního zástupce žalobkyně (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2023, výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 12. 11. 2023 a podacího lístku).

10. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako standardní podmínky úvěrové smlouvy na č. l. 15 až 22, listina označená jako standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 31 až 34, listina označená jako platební informace na č. l. 45 a tabulka na č. l. 60) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Soud neprováděl k důkazu listiny, které byly žalobkyní předloženy v anglickém jazyce; význam, který snad měly mít pro řízení, ostatně ani nebyl žalobkyní jakkoli vysvětlen.

12. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

13. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 46 500 Kč, z nichž žalovaný nic nesplatil, avšak neprokázala, že právě s ním její právní předchůdkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru a že by před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dluh splatit. Prokázáno bylo, že pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni.

14. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně přijal částku 46 500 Kč, a to bez právního důvodu, neboť k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo; byl proto povinen ji (po postoupení pohledávky) žalobkyni vydat. V řízení nebylo zjištěno, ani nikým tvrzeno, že by to učinil. Proto bylo žalobě ohledně jistiny dluhu v částce 46 500 Kč vyhověno. Jelikož tvrzená smlouva o úvěru nebyla uzavřena, nemohlo žalobkyni ani její právní předchůdkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy. V rozsahu převyšujícím dlužnou jistinu ve výši 46 500 Kč proto soud žalobu zamítl.

16. Pokud šlo o otázku prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení, je podle mínění soudu nutno současně přihlédnout k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dluh splatit. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru uzavřena byla, byla by absolutně neplatná podle citovaného ustanovení. Za této situace nelze podle mínění soudu žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalovanému úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy nejenže její právní předchůdkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, ale navíc ani nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy tvrzeného obsahu, oproti situaci, kdy by „jen“ nebyla zkoumána úvěruschopnost.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

22. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

23. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 46 500 Kč ve lhůtě určené za obdobného použití výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitl se žalovaný dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu jistiny ve výši 46 500 Kč, naopak nebyla úspěšná v rozsahu jistiny ve výši 22 700,95 Kč a úroku z prodlení, který lze pro tyto účely kapitalizovat ke dni vyhlášení rozsudku na 11 460,81 Kč. Celkově byly tedy oba účastníci srovnatelně úspěšní (žalobkyně byla jen o relativně málo úspěšnější), soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.