33 C 268/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 39 713,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 400 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 313,94 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 469 Kč za dobu 24. 8. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 753 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 25. 6. 2024 domáhala zaplacení částky ve výši 39 713,94 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 24. 7. 2023 uzavřela se žalovaným prostřednictvím webových stránek smlouvu o úvěru, na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 28 400 Kč, že v souladu se smlouvou o úvěru byl ve prospěch žalovaného úvěr vyplacen ve dnech 24. a 25. 7. 2023, že úvěr měl být žalovaným splacen do 23. 8. 2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 930 Kč a dalšími poplatky ve výši 139 Kč, že žalovaný úvěr nesplatil a že ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalovaný neuhradil nic. Dále žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu podle všeobecných obchodních podmínek a sazebníku ve výši 3 244,94 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2024.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání soudu se nedostavil žádný z účastníků.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovaným. Ten je sice v listině označené jako „smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním“ (kterou soud provedl k důkazu) uveden svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaný skutečně projevil vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina neobsahuje jakýkoli jeho podpis ani jiný projev vůle takovou smlouvu sjednat. Soud provedl k důkazu též fotografie občanského průkazu žalovaného, nicméně ty podle mínění soudu dokládají nanejvýš to, že žalobkyně byla se žalovaným v nějakém kontaktu, nikoli však vůli k uzavření smlouvy konkrétního obsahu.

6. V řízení dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Žalobkyně k tomu odkazovala na svou interní metodiku a na to, že údajně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 41 900 Kč s tím, že k tomu předkládala své interní listiny označené jako výpis o posouzení úvěruschopnosti a identifikované příjmy (které soud provedl k důkazu). Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o tom, že údaje v těchto listinách uvedené odpovídaly skutečnosti, například doklady o tom, že zde udávané měsíční příjmy a výdaje žalovaného jsou pravdivé. Přitom splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 24. 7. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jelikož žalobkyně k tomu žádné konkrétní doklady mimo výše uvedených svých interních listin nepředložila, dospěl soud nutně k závěru, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a že žalobkyně se ověřováním příjmů a výdajů žalovaného buď vůbec nezabývala, nebo jen zcela formálně a povrchně. Žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit.

7. Prokázáno naproti tomu bylo, že žalobkyně poskytla žalovanému ve dnech 24. a 25. 7. 2023 celkem částku 28 400 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, . (zjištěno z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovaného (zjištěno z informace o účtu od , právnická osoba, .).

8. Žalovaný žalobkyni nic neuhradil (nic jiného netvrdil, ani neprokazoval).

9. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě výzvou ze dne 31. 5. 2024 (zjištěno z uvedené výzvy a podacího lístku z téhož dne).

10. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako autorizace ověření totožnosti na č. l. 14, sazebník na č. l. 25 až 27, listina označená jako popis základních vlastností spotřebitelského úvěru na č. l. 28 až 29 a všeobecné obchodní podmínky žalobkyně na č. l. 30 až 32) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

12. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 28 400 Kč, z nichž žalovaný nic nesplatil, avšak neprokázala, že právě s ním sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru a že by před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dluh splatit.

13. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od žalobkyně přijal částku 28 400 Kč, a to bez právního důvodu, neboť k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo; byl proto povinen ji žalobkyni vydat. V řízení nebylo zjištěno, ani nikým tvrzeno, že by to učinil. Proto bylo žalobě ohledně jistiny dluhu v částce 28 400 Kč vyhověno. Jelikož tvrzená smlouva o úvěru nebyla uzavřena, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy, zejména poplatků či smluvní pokuty. V rozsahu převyšujícím dlužnou jistinu ve výši 28 400 Kč proto soud žalobu zamítl.

15. Pokud šlo o otázku prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení, je podle mínění soudu nutno současně přihlédnout k tomu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dluh splatit. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru uzavřena byla, byla by absolutně neplatná podle citovaného ustanovení. Za této situace nelze podle mínění soudu žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalovanému úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy nejenže nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, ale navíc ani nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy tvrzeného obsahu, oproti situaci, kdy by „jen“ nebyla zkoumána úvěruschopnost.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

21. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

22. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 28 400 Kč ve lhůtě určené za obdobného použití výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitl se žalovaný dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu jistiny ve výši 28 400 Kč, naopak nebyla úspěšná v rozsahu jistiny ve výši 11 313,94 Kč a úroku z prodlení, jehož výši lze pro tyto účely kapitalizovat ke dni vyhlášení rozsudku na 6 894,13 Kč. Celkově byla proto úspěšná v rozsahu přibližně 60 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 40 % předmětu řízení.

24. Výše plné náhrady nákladů řízení činí celkem 3 767 Kč a sestává z následujících položek:a) soudní poplatek ve výši 1 589 Kč;b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 500 Kč podle § 14b odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba;c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony;d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 378 Kč.

25. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal soud žalobkyni 20 % z výše uvedené částky, tedy 753 Kč.

26. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

27. O lhůtě k plnění ve vztahu k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.