33 C 30/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka], dále kapitalizovaného úroku ve výši [částka], dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka], dále úroku ve výši 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky celkem ve výši [částka] s příslušenstvím (úrokem a úrokem z prodlení, zčásti kapitalizovanými). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalované a jejich ověření doklady jí předloženými, že na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka], které převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy, že v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit částku označenou žalobkyní jako poplatek ve výši [částka], představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka] vycházejících ze sjednané úrokové sazby 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši [částka] a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši [částka], a že celkovou částku odpovídající součtu zápůjčky a uvedeného poplatku se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po [částka], poslední z nich do [datum]. Dále uvedla, že žalovaná splátky řádně a včas nehradila a od data uzavření smlouvy až do doby, kdy došlo k postoupení pohledávky žalobkyni, uhradila celkem pouze [částka]. Dále uvedla, že pohledávka za žalovanou jí byla postoupena její uvedenou právní předchůdkyní na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Dále uvedla, že její právní zástupce vyzval žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby.

2. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů posuzovala její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná. Žalobkyně k této výzvě soudu předložila pouze tzv. zákaznickou kartu a uvedla, že její právní předchůdkyně své povinnosti podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, splnila, což dokládala smlouva o zápůjčce, která uváděla, že zákazník toto odborné posouzení potvrzuje. Dále uvedla, že její právní předchůdkyně si ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Dále uvedla, že případně sdělení nepravdivých údajů zákazníkem by mohlo být úvěrovým podvodem podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a že po věřiteli nelze oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, až detektivní prověřování sdělených informací a předložených dokladů. Dále argumentovala tím, že s ohledem na datum uzavření smlouvy by případné neprokázání splnění zákonné povinnosti nezpůsobovalo absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

3. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly též smluvní podmínky; v textu smlouvy bylo uvedeno, že zákazník podpisem potvrzuje, že poskytl Providentu údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet zápůjčku, a je si vědom, že si Provident tyto informace ověřil a vyhodnotil (prokázáno smlouvou o zápůjčce [číslo]).

6. Nebylo prokázáno, a to i přes písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Z prohlášení žalované ve shora uvedené smlouvě o zápůjčce to nelze vyvodit, neboť splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele; není možné, aby se tohoto břemene zprostil jen tím, že si nechá od spotřebitele podepsat libovolné prohlášení v tomto směru. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele by tím byl zcela popřen, neboť namísto vyvíjení odborné činnosti by poskytovateli postačovalo opatřit si formální prohlášení spotřebitele, jehož se ale právě zákon snaží proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. chránit uložením těchto povinností poskytovateli spotřebitelského úvěru.

7. Opatření dostatečných podkladů k posouzení úvěruschopnosti žalované nelze vyvodit ani ze zákaznické karty, kterou soud k důkazu provedl. V ní bylo uvedeno, že žalovaná pracuje jako uklízečka na DPČ nebo DPP, její čistý příjem činí [částka], kreditní karty ani zápůjčky u jiné společnosti žalovaná nemá, má bankovní účet a pokud jde o výdaje, žádné zápůjčky nesplácí a její měsíční výdaje činí [částka]. Dále v ní bylo uvedeno, že to bylo ověřeno z dokumentů:„ Pracovní smlouva [datum]“ a„ 2 Výpisy z bank. účtu 9, 10“.

8. Z této zákaznické karty, k níž nebylo žalobkyní doloženo nic dalšího, nelze usoudit na to, jaký byl obsah žalovanou údajně předložených dokumentů a zda korespondoval s údaji o příjmu žalované vyplněnými v zákaznické kartě (a to bez ohledu na to, zda žalovaná zákaznickou kartu podepsala). Ve formuláři zákaznické karty se nabízely mezi dokumenty k posouzení též výplatní pásky (ke zjištění, zda na základě práce na DPČ nebo DPP sjednané zhruba tři měsíce před datem sjednání zápůjčky žalovaná skutečně nějaké příjmy ze zaměstnání měla), přitom ale zjevně po ní nebyly požadovány. Pokud šlo o výdaje, ty podle všeho nebyly prověřovány nijak. Z ničeho neplyne, že byla zjišťována a ověřována výše nákladů na uspokojování životních potřeb žalované, kdy soudu se částka [částka] uvedená v kartě jeví jako poměrně nízká i v roce 2018. Dále je nutno vzít v úvahu, že požadovaná výše zápůjčky činila dle zákaznické karty [částka], avšak zápůjčka byla poskytnuta ve výši [částka], přičemž z ničeho nebylo možno dovodit, zda zkoumání úvěruschopnosti žalované bylo prováděno ve vztahu k zápůjčce v této vyšší (téměř dvojnásobné) výši. To by přitom mohlo mít zřejmý vliv na posuzování, jaký by měl být rozdíl příjmů a výdajů žalované, aby byla schopna splácet zápůjčku ve vyšší částce.

9. Prokázáno bylo, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne [datum] částku [částka], a to v hotovosti (prokázáno smlouvou o zápůjčce [číslo]). Žalovaná uhradila žalobkyni celkem [částka] (což uvedla sama žalobkyně, nadto to bylo prokázáno též tabulkou umoření).

10. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek (prokázáno touto smlouvou), jejíž příloha obsahovala specifikaci postoupených pohledávek a zahrnovala pohledávku za žalovanou (prokázáno touto přílohou). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem rovněž ze dne [datum] (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacím lístkem k němu). Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě před podáním žaloby (prokázáno výzvou ze dne [datum] a podacím lístkem k ní).

11. Soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť po skutkové stránce se nijak netýkal projednávané věci a byl pro ni zjevně irelevantní. Soud má za to, že žalobkyně ho předkládala pouze na podporu své argumentace, že podpis žalované na zákaznické kartě potvrzoval doložení tam uvedených listin právní předchůdkyni žalobkyně při sjednávání smlouvy. S tím se soud již vypořádal výše.

12. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

13. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši [částka], z nichž splatila [částka], avšak neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím zápůjčky řádně zkoumala úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované. Nešlo o provádění detektivního prověřování, jak uváděla žalobkyně, nýbrž o to, aby žalobkyně byla schopna konkrétně vysvětlit, jakými úvahami se při posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně řídila, a zdůvodnit, že k tomu měla přiměřené objektivní podklady, které si ověřila způsoby, které se nabízely, a z nichž vyplýval závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Provedeným dokazováním však nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalované, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o její schopnosti zápůjčku splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

17. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

18. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru). Ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

19. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o zápůjčce nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

20. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala na jistině zápůjčky částku [částka], z níž splatila pouze [částka], rozdíl obou částek, tedy [částka], je proto povinna žalobkyni vrátit (zaplatit).

21. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

22. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

23. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce [částka] ve lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.

24. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce žalované nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny nebo poplatky v souvislosti s poskytnutí zápůjčky, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu v rozsahu všech těchto nároků (na odměny a poplatky související s poskytnutím zápůjčky, úrok i úrok z prodlení, včetně kapitalizovaných částek) zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Procesní úspěch a neúspěch žalobkyně se téměř rovnaly (žalobkyně uspěla co do částky [částka], neuspěla co do částky [částka], úroku a úroku z prodlení), soud proto konstatoval, že oba účastníci byli úspěšní v přibližně stejném poměru, a rozhodl tak, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo.