33 C 376/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 20 771 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 100 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 671 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 870 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 20 771 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 870 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Svůj návrh odůvodnila tak, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu u zápůjčce, a to prostřednictvím webových stránek [webová adresa], k podpisu smlouvy došlo elektronicky pomocí [příjmení] zaslaného na žalovaným uvedené telefonní číslo. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 12 100 Kč převodem na účet č. [bankovní účet], žalovaný byl povinen je splatit, což neučinil, a dále se zavázal zaplatit za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši 3 770 Kč, což rovněž neučinil. Dále uvedla, že jí vzniklo právo na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, a to za pět písemných upomínek, přičemž právo na zaplacení této částky vyplývalo z ujednání článku 2.3 smlouvy o zápůjčce. Dále uvedla, že jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 901 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pro případ, že by soud neuznal nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje posouzení nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení; za tím účelem navrhla vyžádat vyjádření banky dokládající poskytnutí peněžních prostředků právě žalovanému.

2. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jakým konkrétním způsobem identifikovala při uzavírání tvrzené smlouvy o zápůjčce žalovaného, na základě čeho bylo možno usuzovat, že právě žalovaný projevil vůli tvrzenou smlouvu o zápůjčce uzavřít, jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů žalobkyně posuzovala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná. Žalobkyně k této výzvě soudu žádná tvrzení nedoplnila, a naopak výslovně uvedla, že žádná skutková tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného doplňovat nebude, že tato skutečnost zřejmě povede k tomu, že soud shledá smlouvu neplatnou, a že soud by tedy měl žalobkyni přiznat právo na vrácení bezdůvodného obohacení, úroky z prodlení a náklady řízení.

3. Žalovaný se při ústním jednání soudu k žalobě vyjádřil tak, že sjednal se žalobkyní přes internet půjčku ve výši 12 100 Kč, tuto částku od žalobkyně obdržel a nic z ní nesplatil. Dále uvedl, že žalobkyně chtěla doložit živnostenský list a bankovní výpisy za poslední tři měsíce, nic jiného ke zkoumání jeho úvěruschopnosti nevyžadovala ani nebylo dokládáno.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod.

6. Žalobkyně k tomu netvrdila ani nedoložila nic. Podle samotného žalovaného pouze požadovala doložit živnostenský list a bankovní výpisy za poslední tři měsíce, nic jiného. Z toho podle mínění soudu nevyplývá, že by se žalobkyně reálně zabývala skutečnými příjmy a výdaji žalovaného a jejich posuzováním a prověřováním.

7. S ohledem na vyjádření žalovaného při ústním jednání vzal soud za zjištěné na základě shodných tvrzení stran, že mezi sebou ujednaly smlouvy o zápůjčce ve znění, které žalobkyně předložila, spolu s dodatkem k této smlouvě (soud obě tyto listiny provedl k důkazu, avšak s ohledem na nespornost sjednání zápůjčky z nich již nečinil další skutkové závěry).

8. Žalobkyně převedla na účet č. [bankovní účet] dne [datum] částku 2 500 Kč, dne [datum] částku 2 000 Kč, dne [datum] částku 2 000 Kč a dne [datum] částku 5 600 Kč (prokázáno čtyřmi potvrzeními společnosti [právnická osoba]), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovaného (prokázáno sdělením společnosti [právnická osoba]). Přijetí částky v celkové výši 12 100 Kč žalovaný k dotazu soudu výslovně potvrdil.

9. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby výzvou odeslanou dne [datum] (prokázáno výzvou právní zástupkyně žalobkyně a podacím lístkem, obojí ze dne [datum]). Naopak nebylo prokázáno, že by žalobkyně žalovaného o zaplacení upomenula dříve než shora uvedenou předžalobní výzvou, neboť soudu sice předložila celkem pět listin označených jako upomínka resp. opakovaná výzva k úhradě (datované [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]), avšak nebylo tvrzeno ani prokazováno, že byly skutečně žalovanému zaslány a jakým způsobem.

10. Ze všeobecných obchodních podmínek žalobkyně ani informace o příchozí platbě ve výši 1 Kč (dne [datum], tedy podstatně předcházející sjednání předmětné zápůjčky) soud žádná pro věc podstatná skutková zjištění neučinil. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

11. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že právě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 12 100 Kč, avšak neprokázala, že by před poskytnutím zápůjčky řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalobkyně před poskytnutím zápůjčky řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

14. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalovaného. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti zápůjčku splácet. Pouhé bankovní výpisy (které ani soudu nepředložila a jejich obsah v řízení nevyšel najevo) či živnostenský list k tomu postačovat nemohly. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

15. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

16. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru ve znění předcházejícím novelizaci zákonem č. 96/2022 Sb.). Ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

17. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaný neplatnost předmětné smlouvy nenamítl, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o zápůjčce nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

18. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od žalobkyně přijal částku 12 100 Kč, je proto povinen ji žalobkyni vrátit (zaplatit).

19. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého spotřebitelského úvěru (shodně viz též důvodovou zprávu k tomuto zákonnému ustanovení).

20. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (přesněji řečeno lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

21. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 12 100 Kč ve lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.

22. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce žalovanému nevznikla povinnost hradit úrok či jakékoli poplatky nebo náklady v souvislosti se zápůjčkou, neboť se k tomu platně nezavázal. Žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu zamítl v rozsahu všech těchto nároků převyšujících samotnou nevrácenou jistinu poskytnuté částky.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Procesní úspěch a neúspěch žalobkyně se téměř rovnaly (žalobkyně uspěla co do částky 12 100 Kč, neuspěla co do částky 8 671 Kč, úroku z prodlení a požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč), soud proto konstatoval, že oba účastníci byli úspěšní v přibližně stejném poměru, a rozhodl tak, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo.