33 C 42/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 72 092,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 891,80 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 58 201,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 35 990,61 Kč za dobu od 10. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 4. 2. 2025 domáhala zaplacení částek 71 237,94 Kč a 855,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 35 990,61 Kč za dobu od 10. 10. 2024 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 24. 2. 2024 uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetových stránek www.flexifin.cz smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši celkem 35 095 Kč, který byl vyplacen na účet č. 357256930297/0100, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, takže žalobkyně smlouvu vypověděla dne 9. 10. 2024, a že žalovaná se dostala do prodlení se splacením celého úvěru dnem 10. 10. 2024. Vedle jistiny ve výši 34 855,16 Kč požadovala žalobkyně zaplacení poplatku za vyplacení úvěru ve výši 615,64 Kč, smluvního úroku ve výši 35 247,33 Kč, poplatků za další služby ve výši celkem 519,81 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou ve výši 855,02 Kč. Podle žalobkyně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky jejím právním zástupcem předžalobní výzvou ze dne 21. 1. 2025.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání soudu se žádný z účastníků nedostavil.

4. Soud zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovanou. Ta je sice v listině označené jako „Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “ (kterou soud provedl k důkazu) uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaná skutečně projevila vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina neobsahuje její podpis ani jiný projev vůle takovou smlouvu sjednat. Soud proto dospěl k závěru, že žalobou tvrzená smlouva o úvěru nebyla se žalovanou uzavřena.

6. V řízení dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Žalobkyně k tomu uváděla zcela obecná tvrzení, nicméně k tomu, jak bylo postupováno při zjišťování, ověřování a posuzování příjmů a výdajů právě žalované, neuvedla nic konkrétního, ani k tomu nepředložila žádné důkazy, nad rámec jediného (souboru výpisů z běžného účtu – k němu níže). Přitom splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 24. 2. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Soud k důkazu provedl jedinou konkrétní listinu, kterou k tomu žalobkyně navrhla, a to soubor výpisů (který lze označit též jako přehled transakcí) na běžném účtu žalované. K tomu přehledu transakcí nicméně žalobkyně ani netvrdila, že by provedla jakoukoli konkrétní analýzu toho, co je v něm zachyceno, z hlediska příjmů a výdajů žalované. Bez toho ovšem takový přehled nemohl stačit ke skutečnému posouzení úvěruschopnosti žalované. Je zřejmé, že žalobkyně se ověřováním příjmů a výdajů žalované buď vůbec nezabývala, nebo jen zcela formálně a povrchně. Žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit.

7. Prokázáno naproti tomu bylo, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostním převodem na účet č. 357256930297/0100 vedený u , právnická osoba, ., dne 24. 2. 2024 částku 17 000 Kč, dne 9. 5. 2024 částku 14 791 Kč a dne 31. 5. 2024 částku 3 304 Kč (zjištěno z potvrzení o provedení transakce); uvedený účet byl bankou veden pro žalovanou (zjištěno ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 25. 2. 2025).

8. Soud vyšel z tvrzení samotné žalobkyně, že žalovaná jí uhradila částku 21 203,20 Kč. Nic dalšího žalovaná žalobkyni neuhradila (nic jiného netvrdila, ani neprokazovala).

9. Žalobkyně odeslala dne 9. 10. 2024 upomínku k zaplacení na e-mailovou adresu „, e-mail, “ (zjištěno z e-mailu z uvedeného data), o níž ovšem nebylo nijak doloženo, že by ji užívala žalovaná. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 21. 1. 2025 (zjištěno z uvedené výzvy a podacího lístku z téhož dne).

10. Z dalších provedených důkazů (nikým nepodepsané listiny označené jako „Informace pro spotřebitele“, „Souhlas se zpracováním osobních údajů“, „Autorizace ověření totožnosti“, „BankID výpis“, „Výpis o posouzení úvěruschopnosti“, „Identifikované příjmy“, „Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, obecné principy posuzování úvěruschopnosti žalobkyní) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

12. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalované převodem na její účet poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 35 095 Kč, avšak neprokázala, že právě s ní sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru. Žalovaná žalobkyni zaplatila částku 21 203,20 Kč.

13. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala částku 35 095 Kč, a to bez právního důvodu, neboť k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo; byla proto povinna ji žalobkyni vydat. V řízení nebylo zjištěno, ani nikým tvrzeno, že by to učinila nad rámec částky 21 203,20 Kč. Proto bylo žalobě ohledně jistiny v rozsahu částky 13 891,80 Kč vyhověno. Jelikož tvrzená smlouva o úvěru nebyla uzavřena, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy. V rozsahu převyšujícím částku 13 891,80 Kč proto soud žalobu zamítl.

15. Pokud šlo o otázku prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení, je podle mínění soudu nutno současně přihlédnout k tomu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru uzavřena byla, byla by absolutně neplatná podle citovaného ustanovení. Za této situace nelze podle mínění soudu žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalované úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy nejenže nezkoumala úvěruschopnost žalované, ale navíc ani nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy tvrzeného obsahu, oproti situaci, kdy by „jen“ nebyla zkoumána úvěruschopnost.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

21. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

22. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 13 891,80 Kč ve lhůtě určené za obdobného použití výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitla se žalovaná dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při zohlednění celého předmětu řízení byla žalovaná procesně úspěšnější než žalobkyně, avšak dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.