33 C 465/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , 602 00 Brno - Trnitá zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem U Slovanky 2440/5b, 182 00 Praha 8 - Libeň o zaplacení 78 423,10 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 78 423,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 78 423,10 Kč za dobu od 21. 12. 2021 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 10. 10. 2023 domáhala zaplacení částky 78 423,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 78 423,10 Kč za dobu od 21. 12. 2021 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tak, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřela se žalovaným dne 16. 12. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 48 000 Kč, který byl žalovaný povinen splatit i s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 30 423,10 Kč dne 20. 12. 2021. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB, na základě čehož nebyly pochybnosti o jeho platební schopnosti. Peněžní prostředky byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, v prosinci 2021. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po výzvě k plnění ze dne 23. 8. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobkyně mu dluh vyčíslila dne 7. 12. 2023, přičemž žalovaný jej dne 8. 12. 2023 v plné výši včetně nákladů řízení uhradil.

3. K ústnímu jednání soudu se žádný z účastníků nedostavil.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. V řízení nebylo prokázáno (přičemž žalobkyně nemohla být v tomto směru poučena podle § 118a o. s. ř. vzhledem k neúčasti u jednání), že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. Žalobkyně ani netvrdila, že by se její právní předchůdkyně příjmy a výdaji žalovaného skutečně zabývala, provedla údajně pouze lustraci v několika registrech; žalobkyně k tomu rovněž nepředložila žádné důkazy. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla žádné zkoumání, z něhož by mohla nabýt přiměřenou jistotu o schopnosti žalovaného úvěr splatit.

6. Z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného se podává, jak je uvedeno níže, závěr o neplatnosti následně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud nicméně pro úplnost konstatuje, že s ohledem na vyjádření žalovaného k žalobě pokládal skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný ujednali smlouvu v žalobkyní tvrzeném znění (označeném jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo S0034720215238615, které soud rovněž provedl k důkazu), za nespornou, a vzal ji tedy za své skutkové zjištění.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila dne 16. 12. 2021 částku ve výši 19 213,95 Kč na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, (zjištěno z potvrzení o platbě), přičemž uvedený účet byl veden pro žalovaného a v prosinci 2021 na něj bylo pod uvedeným variabilním symbolem připsáno celkem 28 806,29 Kč (zjištěno ze sdělení , jméno FO, a.s.). Nebylo prokázáno, že by žalovaný obdržel více, tedy například žalobkyní tvrzených 48 000 Kč.

8. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně ujednaly postoupení pohledávek (zjištěno z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023). Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 8. 2023). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby (zjištěno z výzvy ze dne 23. 8. 2023 a podacího lístku z téhož dne).

9. Žalobkyně sdělila žalovanému dne 7. 12. 2023, že celková výše dluhu včetně nákladů řízení činí 111 226,67 Kč s tím, že ji má žalovaný uhradit nejpozději do tří pracovních dnů na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, (zjištěno z emailu ze dne 7. 12. 2023).

10. Žalovaný uhradil částku 111 226,67 Kč na účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, dne 8. 12. 2023 (zjištěno z potvrzení o provedení úhrady).

11. Z dalších provedených důkazů (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

12. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

13. Po skutkové stránce soud uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla ujednána smlouva o spotřebitelském úvěru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 28 806,29 Kč, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní bylo ujednáno postoupení pohledávky za žalovaným a že žalovaný poté žalobkyni zaplatil částku 111 226,67 Kč. Žalobkyně však neprokázala, že by její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalovaného. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

17. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

18. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru ve znění předcházejícím novelizaci zákonem č. 96/2022 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

19. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. , spisová značka, ). Soud proto uzavřel, že byť žalovaný neplatnost předmětné smlouvy nenamítl, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o spotřebitelském úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. , spisová značka, ) narušuje veřejný pořádek.

20. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně přijal částku 28 806,29 Kč a žalobkyni zaplatil, byť až v průběhu řízení, částku 111 226,67 Kč, tedy více, než obdržel. Nemá proto povinnost žalobkyni hradit na vypořádání vzniklého bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 2991 o. z.) cokoli dalšího.

21. Žalobkyně žalobu zpět nevzala, soud ji tedy jako nedůvodnou zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníku, který měl ve věci z procesního hlediska plný úspěch, tedy žalovanému.

23. Výše náhrady nákladů řízení činí celkem 300 Kč a sestává z paušální náhrady hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 1 úkon (vyjádření k žalobě).

24. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.