33 C 62/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , LL.M. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení 185 201 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 185 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 185 201 Kč za dobu od 4. 4. 2024 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 089,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 2. 4. 2024, kterou posléze na výzvu soudu k opravě vzhledem k neurčitosti původního petitu upřesnil podáním došlým soudu dne 17. 4. 2024, domáhal po žalované zaplacení částky 185 201 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % za dobu od 4. 4. 2024 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil následovně. Žalobce jako prodávající uzavřel se žalovanou jako kupující dne 3. 4. 2023 kupní smlouvu č. 23L010BK, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 247/16, zapsanému v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, . Sjednaná kupní cena činila 190 000 Kč. Žalovaná uvedený pozemek prodala kupní smlouvou č. , hodnota, ze dne 15. 2. 2024 třetí osobě za kupní cenu ve výši 375 201 Kč. Podle žalobce tím vzhledem k hrubému nepoměru obou kupních cen došlo k neúměrnému zkrácení podle § 1793 o. z. Jelikož žalovaná pozemek prodala, takže nelze obnovit původní stav navrácením vzájemných plnění, vzniklo žalobci právo požadovat „vyrovnání vzájemných plnění do skutečné ceny pozemku“, tedy zaplacení rozdílu obou kupních cen ve výši 185 201 Kč. Dále žalobce uvedl, že ujednání obsažené v kupní smlouvě uzavřené mezi stranami, kde se vzdával práv podle § 1793 o. z., bylo neplatné, neboť nešlo o projev vůle souladný s ustanovením § 1794 odst. 2 o. z.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Namítla, že žalobce se nemůže s úspěchem domáhat nároku na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi kupní cenou a cenou obvyklou, neboť může podle § 1793 o. z. pouze požadovat zrušení smlouvy, což nečiní. Doplnit, oč byla první smluvní strana zkrácena, je právem, nikoli povinností druhé smluvní strany, na níž tedy nelze doplacení rozdílu vynucovat. Žalobce dle žalované ani neprokázal hrubý nepoměr vzájemného plnění, neboť žalobce vycházel pouze z kupní ceny dle druhé kupní smlouvy, která ale nemusí být cenou obvyklou, a navíc nevzal v potaz míru inflace, která v roce 2023 přesahovala 10 %; vzhledem k odstupu 10 měsíců mezi oběma smlouvami by při zohlednění inflace tvrzený nepoměr klesl pod 45 %. Dále žalovaná namítla, že se žalobce v kupní smlouvě práv z neúměrného zkrácení vzdal, přičemž není zákonného důvodu, proč by tak nemohl platně učinit., právnická osoba, provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud následující skutková zjištění.

4. Mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující byla dne 3. 4. 2024 uzavřená kupní smlouva č. 23L010BK, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. 247/16, zapsanému v katastru nemovitostí vedeném , Anonymizováno, , katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , za kupní cenu ve výši 190 000 Kč. V článku IV větě druhé smlouvy bylo uvedeno: „Prodávající podpisem této smlouvy prohlašuje, že se vůči kupujícímu vzdává jakéhokoliv nároku v souvislosti s § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.“ (vše zjištěno z uvedené kupní smlouvy č. 23L010BK)

5. Mezi žalovanou jako prodávající a třetí osobou (, jméno FO, ) jako kupující byla dne 17. 2. 2024 (dle ověřovací doložky; u podpisu bylo jinak uvedeno datum 15. 2. 2024) uzavřena kupní smlouva č. , hodnota, , jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k témuž pozemku, jako je uveden shora, za kupní cenu ve výši 375 201 Kč (zjištěno z uvedené kupní smlouvy č. , hodnota, ).

6. Žalobce vyzval žalovanou předžalobní výzvou datovanou 27. 3. 2024 k zaplacení částky ve výši 185 201 Kč coby rozdílu mezi oběma kupními cenami; výzva byla doručena žalované dne 28. 3. 2024 (zjištěno z uvedené předžalobní výzvy a doručenky datové zprávy).

7. Z dalších provedených důkazů (výpis z obchodního rejstříku ohledně žalované) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění nad rámec výše uvedených neučinil.

8. Soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz ustanovením znalce k vypracování znaleckého posudku na ocenění pozemku k okamžiku uzavření kupní smlouvy mezi stranami, neboť to shledal nadbytečným s ohledem na dále uvedené právní posouzení věci, na něž by výsledek posudku neměl vliv.

9. Soud neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 5. 2024, č. j. 39 C 2/2024-54, neboť jej pokládal za součást právní argumentace žalované, nikoli důkazní prostředek vypovídající o skutkovém stavu věci.

10. Jiné relevantní důkazy navrhovány nebyly a nevyplynuly ani z obsahu spisu.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva podle § 2079 a násl. o. z. (v tom byly strany zajedno a soud nepokládá za potřebné tuto otázku podrobněji rozvádět).

12. Podle § 1793 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

13. Podle § 1974 odst. 2 o. z. právo podle § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.

14. Podle § 1795 o. z. právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy.

15. Soud předesílá, že žaloba byla podána ve lhůtě jednoho roku od uzavření smlouvy. Je skutečností, že byla původně neurčitá (obsahovala dva rozporné petity, mezi nimiž nebyl poměr petitu eventuálního), nicméně žalobce ji na výzvu soudu upřesnil, a soud tedy vycházel z jím provedeného upřesnění. Jinak by již jen na tomto základě žalobě nebylo možno vyhovět.

16. Z citovaného ustanovení § 1793 odst. 1 vyplývá zcela jednoznačně, že zkrácená strana (vycházeje z předpokladu, že skutečně zkrácena byla) má právo požadovat zrušení smlouvy a navrácení do původního stavu. To je jediné právo, které má. Zkrácená strana se nemůže domáhat doplnění, oč byla zkrácena. Takové doplnění je právem druhé smluvní strany, která ho může, ale nemusí využít, pokud chce smlouvu zachovat navzdory původnímu hrubému nepoměru plnění.

17. Požadavek na zrušení smlouvy je tedy nezbytným prvkem toho, co žalobce musí požadovat, chce-li se domáhat práv dle § 1793 o. z. Soud má za to, že to platí i v případě, že například druhá smluvní strana koupenou věc mezitím již prodala dále. Předně, úprava neúměrného zkrácení je obecná, neplatí jen pro kupní smlouvy a není žádného důvodu pro případ kupních smluv se od ní nějak odchylovat domýšlením dalších, zákonem nepředvídaných variant, čeho by se mohla zkrácená strana domáhat. Dále, je zapotřebí odlišovat od sebe zrušení smlouvy a následné vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého podle zrušené smlouvy. Zrušení kupní smlouvy konstitutivním rozhodnutím soudu se lze domáhat bez ohledu na to, jestli druhá strana předmět plnění stále má, či už ne. Lze si představit řadu různých možností (prodala jej dále, prodala jej s rozvazovací podmínkou, spotřebovala jej, zhodnotila jej investicí, znehodnotila jej špatnou správou atd.), které však všechny leží ve sféře vypořádání podle § 2991 a násl. o. z. Nemají vliv na zrušení či zachování smlouvy. Nejde navíc o nijak specifickou situaci. Pokud dochází například k odstoupení od smlouvy jednostranným jednáním účastníka za splnění příslušného důvodu, také není rozhodné, jestli druhá strana předmět plnění stále má, neboť to je opět čistě věcí následného vypořádání. I citované ustanovení § 1793 odst. 1 o. z. s takovým vypořádáním počítá; hovoří o navrácení všeho do původního stavu, nicméně v tom je nutno spatřovat i možnost zohlednění případných obohacení, která mohou vzniknout (třeba investicí do věci v mezidobí), apod. podle zákonné úpravy vydání bezdůvodného obohacení.

18. Z upřesnění žaloby žalobcem ze dne 17. 4. 2024 je zcela jasně patrné, že se domáhal pouze zaplacení peněžité částky, ničeho dalšího. Žalobce tedy neuplatnil svůj údajný nárok na zrušení kupní smlouvy, nýbrž něco jiného, tedy nárok na zaplacení peněžité částky na vyrovnání vzájemných plnění. Takový nárok ovšem z § 1793 odst. 1 o. z. nevyplývá.

19. Žalobce k otázce vymezení nároku uplatnil v průběhu řízení dva argumenty. Jednak uvedl, že se práva podle § 1793 odst. 1 o. z. domáhal, neboť upřesnění žaloby obsahovalo slova „žalobce svou žalobou uplatňuje svá práva ve smyslu ustanoví § 1793 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“. K tomu odkazoval na názor z komentářové literatury, podle něhož je taková formulace pro požadavek na zrušení smlouvy dostatečná. Dále žalobce uvedl, že podle názoru bývalého Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 7. 11. 1939, sp. zn. Rv I 1068/39, není zapotřebí žalobního návrhu na zrušení smlouvy, neboť to lze učinit mlčky uplatněním jiného nároku, například na vyklizení a odevzdání najatých místností nebo na vrácení kupní ceny (k čemž soud jen pro úplnost podotýká, že v tomto řízení o vrácení kupní ceny nešlo).

20. S těmito úvahami nelze souhlasit. V rovině procesního práva je nutno zdůraznit, že žaloba ve sporném řízení je zcela klíčovým procesním úkonem, v němž dochází v souladu se zásadou dispoziční k vymezení předmětu řízení žalobcem. Podle § 41a odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, může účastník učinit úkon jen výslovně. Ve vztahu k žalobě je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby se účastník výslovně vyjádřil, co chce v řízení řešit, a vycházet z toho. Soud samozřejmě vychází z věcného smyslu žaloby (není vázán pouze zněním návrhu výroku rozsudku, ostatně žalobce není povinen jej uvádět), nicméně není oprávněn domýšlet za žalobce, zda se snad chtěl domáhat ještě něčeho jiného, než v žalobě vyjádřil. V této věci žalobce v upřesňujícím podání ze dne 17. 4. 2024 výslovně sdělil, že chce zaplacení peněžité částky. O tom, že by chtěl zrušil kupní smlouvu, neobsahuje jeho podání vůbec nic. Není nejen povinností, ale ani právem soudu domýšlet, zda to mělo být zahrnuto zcela obecnou frází, podle níž „žalobce svou žalobou uplatňuje svá práva ve smyslu ustanov[en]í § 1793 odst. 1“. Soud nemůže vědět, co si žalobce myslí, že jeho práva podle § 1793 o. z. zahrnují. Akceptovat princip, že pro vymezení předmětu řízení by stačilo říci, že účastník uplatňuje práva podle určitého zákonného ustanovení (nebo třeba jen podle určitého zákona), by bylo zcela v rozporu s tím, jak procesní nauka i judikatura vyžaduje vymezit žalobou uplatněný nárok; notabene když žalobce ani vůbec není povinen svůj nárok právně kvalifikovat a soud jeho kvalifikací není vázán. Dovedeno do absurdního, ale logicky navazujícího konce, žalobci by stačilo uvést do žaloby, že uplatňuje práva třeba podle občanského zákoníku, a soud by předmět řízení domyslel za něj. To je nutno odmítnout a je nutno se řídit tím, co bylo v žalobě jako nárok výslovně uvedeno (zde pouze požadavek na zaplacení peněžité částky). K tomu lze dodat, že navíc žalobce upřesněním žaloby na výzvu soudu odstranil původně „eventuálně“ (byť ve skutečnosti nešlo o vztah eventuality) uplatňovaný petit, v němž se požadavek na zrušení smlouvy objevoval. I z tohoto důvodu tedy nelze chápat upřesnění žaloby žalobcem tak, že v něm vlastně takový požadavek zůstal skryt či implicitně zahrnut.

21. Pro úplnost soud dodává, že z vyložených důvodů a s ohledem na § 41a odst. 1 o. s. ř. je nutno odmítnout i žalobcem předkládaný názor bývalého Nejvyššího soudu, pokud by snad z něho mělo být vyvozováno, že v uplatnění jednoho konkrétního nároku (a předmětu řízení) by mělo být spatřováno jakési implicitní zahrnutí nároků (a předmětů řízení) jiných. Šlo by ostatně o přístup velmi nebezpečný, neboť by jej bylo možnost vztahovat na téměř jakékoli sporné řízení a tvrdit, že uplatnil-li žalobce například nárok na zaplacení peněžité částky, implicitně v tom zahrnul (i když to výslovně žádným způsobem nesdělil) třeba žalobní požadavek na deklaraci existence nějakého práva, které je pro takový peněžitý nárok oporou. Takový výklad je nepřijatelný. Zrušení smlouvy soudem je nadto konstitutivním rozhodnutím, které není možno provést jen v rámci odůvodnění rozhodnutí, které ostatně ani samostatně nenabývá právní moci.

22. Z vyložených důvodů shledal soud žalobu neopodstatněnou, neboť žalobce se nedomáhal zrušení kupní smlouvy uzavřené mezi stranami a nárok na pouhé zaplacení peněžité částky z ustanovení občanského zákoníku upravujících neúměrné zkrácení nevyplývá.

23. Pro úplnost soud dodává, že za zjevně nepřiléhavý pokládal i argumentaci žalobce o údajném rozporu předmětné kupní smlouvy s dobrými mravy. Žalobce to odůvodnil velmi obecně, a to jednak nepoměrem vzájemných plnění (k čemuž ovšem slouží institut neúměrného zkrácení a žalobce neuvedl nic dalšího, co by údajný nepoměr stavělo do roviny rozporu s dobrými mravy přesahujícího rámec uvedeného institutu) a jednak tím, že se žalovaná údajně pokusila uvést žalobce v omyl tím, že kupní smlouva obsahovala pokus o vyloučení aplikace § 1793 o. z. K posledně uvedenému soud uzavřel, že zahrnutí ujednání o vyloučení aplikace § 1793 o. z. nelze – bez ohledu na jeho platnost či neplatnost – pokládat za nějaké uvádění v omyl. A i kdyby takové ujednání bylo neplatné (což se zřetelem ke shora uvedeným důvodům pro zamítnutí žaloby není nutno řešit, a soud se tím proto nezabýval), šlo by nepochybně o ujednání oddělitelné (§ 576 o. z.), a tedy nevedoucí k neplatnosti smlouvy jako celku, ledaže by žalovaná chtěla argumentovat, že by bez tohoto ujednání smlouvu vůbec neuzavřela, což však nečinila.

24. S ohledem na výše řečené soud shledal žalobu nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníku, který měl ve věci plný úspěch, tedy žalované.

26. Výše náhrady nákladů řízení činí celkem 32 089,20 Kč a sestává z následujících položek:a) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 8 540 Kč podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne 6. 6. 2024, účast při ústním jednání dne 8. 7. 2024;pokud šlo o žalovanou specifikovaný další úkon „nahlížení do spisu“, soud jej posoudil jako zahrnutý v převzetí a přípravě zastoupení, neboť již jen s ohledem na relativně malý rozsah spisu a skutečnost, že listiny v něm obsažené byly žalované již známy, nepokládal za adekvátní hodnotit jej jako samostatný úkon ekvivalentní například prostudování spisu podle § 11 odst. 1 písm. f) a. t.;b) paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. za uvedené 3 úkony;c) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 5 569,20 Kč.

27. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

28. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.