33 C 96/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 252 542,61 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 464,34 Kč, a to v měsíčních splátkách po 2 000 Kč, poslední pak ve výši 1 464,34 Kč, splatných vždy do konce kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 215 078,27 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 258,46 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 163,71 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 250 522,61 Kč za dobu od 20. 8. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 250 522,61 Kč za dobu od 20. 8. 2025 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 125 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 27. 8. 2025 domáhala zaplacení částky 252 542,61 Kč s příslušenstvím (úrokem a úrokem z prodlení, zčásti kapitalizovanými). Svůj návrh odůvodnila tak, že dne 20. 2. 2018 se žalovanou uzavřela smlouvu o osobní kreditní kartě k účtu č. , č. účtu, , na jejímž základě mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše 250 000 Kč, který byl veden na účtu uvedeného čísla. Žalovaná úvěr čerpala a byla povinna jej splácet i s úrokem, ve splátkách minimálně ve výši 3 % vyčerpané jistiny měsíčně, to však v roce 2025 přestala řádně činit. Žalobkyně proto od smlouvy dopisem odeslaným dne 25. 7. 2025 odstoupila. Po zesplatnění jí tak žalovaná byla povinna uhradit částku vyčíslenou ke dni 19. 8. 2025 na celkem 264 966,79 Kč, sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 250 522,61 Kč, poplatků ve výši 2 020 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 11 260,47 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby 11 258,46 Kč) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 163,71 Kč; dále byla povinna hradit obchodní úrok ve výši 9,92 % (po částečném zpětvzetí žaloby 9,9 %) ročně a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně, obojí z jistiny úvěru za dobu od 20. 8. 2025 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě před podáním žaloby, a to výzvou ze dne 12. 8. 2025. Žalovaná však dluh neuhradila. K posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že ji posuzovala v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru na základě informací z bankovního a nebankovního registru klientských informací, informací získaných ze SOLUS, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů a evidence adres obecních úřadů a interních registrů, přičemž vyhodnotila celkovou finanční situaci žalované a konfrontovala ji s dostupnými údaji i statistickými a dalšími daty. Žalobkyně zjistila, že žalovaná má další dluhy, avšak ověřila, že není s plněním povinností po splatnosti a ani v minulosti nebyla v prodlení. Dále žalobkyně zjistila, že proti žalované není zahájeno insolvenční řízení ani exekuční řízení a že žalovaná není vedena v živnostenském rejstříku. Dále žalobkyně zjistila, že průkaz totožnosti žalované nebyl evidován v evidenci neplatných dokladů a že její bydliště není na adrese obecního nebo městského úřadu. Příjmy žalované byly ověřeny z prohlášení žalované, že její příjem ze závislé činnosti činí 82 262 Kč měsíčně. Příjem byl ověřen dle výpisů z běžného účtu žalované za předcházejících 6 měsíců, které činily průměrně 907 166,67 Kč měsíčně, z toho od společnosti , právnická osoba, ., průměrně 167 333,33 Kč měsíčně, žalobkyně nicméně vycházela pouze z deklarované částky 82 262 Kč. Žalovaná uvedla měsíční výdaje na bydlení 4 500 Kč, měsíční splátku hypotéky 29 855 Kč a dalších úvěrů celkem 13 828 Kč. Žalobkyně vyhodnotila výdaje žalované konfrontováním se životním minimem a částkami vycházejícími ze statistických dat. Výdaje na bydlení porovnala s údaji z dat , právnická osoba, a vzhledem k tomu, že z nich vyplývaly výdaje vyšší než udávané žalovanou, vycházela z vyšší částky dle dat ČSÚ. Z výpisů z běžného účtu žalované nebylo možno žádné pravidelné výdaje ověřit. Žalobkyně tak vycházela z výdajů žalované ve výši 73 144 Kč měsíčně, sestávajících z částek 5 825 Kč na bydlení a 5 970 Kč na životní minimum, 46 349 Kč na závazky jiných poskytovatelů úvěrů a 15 000 Kč na závazky u žalobkyně, takže žalované zůstávala dostatečná část pravidelných příjmů i na nepravidelné výdaje. Dále žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalované na základě demografických a behaviorálních dat a použila svůj sofistikovaný skóringový model. Žalovaná úvěr splácela po dobu sedmi let, čímž potvrdila prakticky svou schopnost jej splácet. Případné porušení povinnosti poskytnout věřiteli správné informace by mohlo být úvěrovým podvodem. Ochrana spotřebitele není absolutní, nechrání spotřebitelovu nedbalost či lhostejnost. Žalobkyně má právo očekávat, že žalovaná jí poskytne správné informace, i s ohledem na presumpci, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat, což od ní může každý v právním styku očekávat. Pokud šlo o celkové částky čerpané a splacené žalovanou ve vztahu k předmětné kreditní kartě, žalovaná čerpala celkem 1 104 315,03 Kč a uhradila celkem 1 020 100,69 Kč. Vedle toho žalovaná uhradila poplatky za poskytnutí předmětné kreditní karty v celkové výši 46 750 Kč (s tím, že další částka 4,86 Kč tvrzená žalovanou zaplacena byla, ale je již promítnuta v celkové úhradě 1 020 100,69 Kč), které byly strhávány z běžného účtu žalované, nicméně podle žalobkyně částka poplatků není předmětem nynějšího řízení.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Uvedla, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, takže nárok vyplývající z úvěrové smlouvy není důvodný. Žalovaná uvedla, že o uzavření předmětné smlouvy aktivně neusilovala, byla jí nabídnuta v internetovém bankovnictví na základě obratů na účtu, následně jí sdělil pracovník banky, že by byla škoda této nabídky nevyužít. V té době již aktivně využívala dvě kreditní karty od žalobkyně, obě s kreditním rámcem ve výši 250 000 Kč, na základě smluv ze dne 22. 9. 2016 a 30. 9. 2016, přičemž výše splátky u každé z nich byla zhruba 23 000 Kč (následně žalovaná uváděla, že v době sjednávání předmětného úvěru činily celkem 21 423 Kč). Při zohlednění též předmětné kreditní karty činily celkové splátky tří úvěrů poskytnutých prostřednictvím kreditních karet, v celkové výši čerpání 750 000 Kč, zhruba 68 000 Kč. Žalovaná v té době potřebovala prostředky na úhradu právních služeb pro manžela a na hrazení hypotéky ve výši 27 455 Kč měsíčně. Dále žalovaná čerpala úvěr od společnosti Moneta ve výši 500 000 Kč na základě smlouvy ze dne 19. 10. 2015, pomocí něhož splatila tři jiné úvěry (z toho dva od žalobkyně). Příjmy žalované se během let nijak nezměnily. Poskytnutí úvěrů a jejich následné splácení vedlo k dluhové pasti, neboť žalovaná nebyla schopna splátky hradit, ale nechtěla být po splatnosti, takže se dále zadlužovala u nebankovních společností. Je pravdou, že předchozí dvě kreditní karty žalovaná splácela, ale byly neustále vyčerpané, nebyla s to je doplatit. Předmětný úvěr, který žalobkyně žalované poskytla jako poslední, neměl být vůbec poskytnut. Pokud jde o příjmy, je pravdou, že žalovaná měla příjem ze závislé činnosti ve výši 82 262 Kč; naopak nelze brát v úvahu veškeré platby došlé od společnosti , právnická osoba, ., neboť šlo o zálohy, které byly odesílány zpět do společnosti a nemohly být použity na úhradu osobních úvěrů žalované. Na rozpor mezi příjmem uvedeným v prohlášení a tím, co žalobkyně zjistila, se žalované nikdo nedotazoval. Reálné výdaje žalované ani její jiné finanční závazky nebyly při uzavírání smlouvy prověřovány. , adresa, 825 Kč a 5 970 Kč nebyly skutečnými výdaji na živobytí, ty žalobkyně nezjišťovala. Používání obecného matematického modelu či údajů , právnická osoba, , aniž by se vycházelo z ověřených příjmů a výdajů konkrétního žadatele o úvěr, není splněním povinnosti posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy a snahu o řešení dluhové pasti se žalovaná pokusila o smírné řešení, avšak to žalobkyně nepřijala; po podání návrhu k finančnímu arbitrovi žalovanou podala žalobkyně žalobu v nynějším řízení. Pokud jde o vzájemné vypořádání, žalovaná uvedla, že čerpala na předmětnou smlouvu celkem 1 103 765 Kč a uhradila žalobkyni celkem 1 038 949 Kč, tudíž k vypořádání zbývá bezdůvodné obohacení ve výši pouze 64 816 Kč. Následně své stanovisko změnila tak, že souhlasila se žalobkyní, že čerpala celkem 1 104 315,03 Kč a uhradila na splátkách úvěr celkem 1 020 100,69 Kč, avšak vedle toho uhradila poplatky za vedení karty ve výši celkem 46 754,86 Kč; k vypořádání jako bezdůvodné obohacení tak zbývá 37 459,48 Kč. Pokud jde o schopnost splácení, uvedla, že má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 37 000 Kč měsíčně a z invalidního důchodu ve výši 9 825 Kč, tedy celkem 46 825 Kč; její pravidelné výdaje činí 16 500 Kč (nájemné), 3 470 Kč (energie), 16 413 Kč (splátky dalších úvěrů), 500 Kč (telefon) a 1 496 Kč (minimální odvody OSVČ), tedy celkem 38 379 Kč (žalovaná uvedla 37 279 Kč, nicméně správný součet jí uváděných dílčích částek je o 1 100 Kč vyšší), nepočítaje výdaje na jídlo, drogerii a ošacení. Proto by byla schopna splácet měsíčně 2 000 Kč.

3. Řízení bylo částečně zastaveno na základě částečného zpětvzetí žaloby, odůvodněného použitím nesprávné výše úrokové sazby v žalobě, usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 2. 2026, č. j. 33 C 96/2025-500, a to pouze ve vztahu k části příslušenství, konkrétně co do částky 2,01 Kč na kapitalizovaném úroku a co do úroku ve výši 0,02 % ročně z částky 250 522,61 Kč za dobu od 20. 8. 2025 do zaplacení.

4. Ze shodných tvrzení stran, která vzal za svá skutková zjištění, a z provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.K předmětnému úvěru.

5. Smlouva o osobní kreditní kartě (označené jako Platinum), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr, který je předmětem tohoto řízení, byla uzavřena dne 20. 2. 2018 pod registračním číslem , hodnota, k účtu č. , č. účtu, ; výše úvěru byla sjednána na 250 000 Kč, úroková sazba na 9,9 % ročně; žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet měsíčně 3 % vyčerpané jistiny a splatné úroky, nejméně však 100 Kč (zjištěno z uvedené smlouvy, přičemž její uzavření za těchto podmínek bylo mezi stranami nesporné). Ke smlouvě se vztahovaly mj. standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, podmínky osobních kreditních karet žalobkyně a sazebník žalobkyně; soud provedl k důkazu standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecné obchodní podmínky a podmínky osobních kreditních karet, avšak nezjistil z nich žádné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci. Soud dále provedl k důkazu oznámení žalobkyně o úrokových sazbách, z něhož vyplývala shodná výše úroku ke kartě Platinum, jako byla uvedena ve smlouvě (9,9 % ročně; zjištěno z uvedeného oznámení).

6. Žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s předmětným úvěrem celkem částku 1 104 315,03 Kč, žalovaná na splátkách tohoto úvěru zaplatila žalobkyni celkem částku 1 020 100,69 Kč a dále žalovaná za kreditní kartu, která byla žalované poskytnuta v souvislosti s předmětným úvěrem, zaplatila žalobkyni poplatky v celkové výši 46 750 Kč (mezi stranami nesporné).

7. Žalobkyně eviduje jako konečný zůstatek nesplaceného úvěru poskytnutého prostřednictvím předmětné kreditní karty částku 250 522,61 Kč a dále 2 020 Kč na poplatcích za upomínky a oznámení o přečerpání (zjištěno z výpisu z účtu ke kreditní kartě ze dne 7. 8. 2025 a shodně z tzv. historického výpisu včetně listiny označená jako „Legenda k historickému výpisu“).

8. S ohledem na nespornost celkových vzájemně zaplacených částek včetně celkové částky poplatků zaplacených za předmětnou kreditní kartu soud neprováděl k důkazu sazebníky poplatků žalobkyně, tabulky vyhotovené oběma stranami ke vzájemným platbám (č. l. 47 p. v. až 51 a 428 až 430 spisu) ani jednotlivé výpisy k předmětné kreditní kartě za celou dobu, jejichž soubor byl soudu předložen, nad rámec tzv. historického výpisu.K předchozím úvěrům.

9. Strany mezi sebou dne 22. 9. 2016 uzavřely smlouvu o osobní kreditní kartě (označené jako , Anonymizováno, ), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr, pod registračním číslem , hodnota, k účtu č. , č. účtu, ; výše úvěru byla sjednána na 250 000 Kč, úroková sazba na 21,99 % ročně; žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet měsíčně 3 % vyčerpané jistiny a splatné úroky, nejméně však 100 Kč (zjištěno z uvedené smlouvy, přičemž její uzavření za těchto podmínek bylo mezi stranami nesporné). Žalovaná úvěr čerpala, přičemž ke dni 5. 2. 2018 byl úvěr čerpán v částce 233 898,09 Kč (a měsíční splátka včetně úroků činila 11 092,49 Kč) a ke dni 5. 5. 2025 v částce 249 964,03 Kč (zjištěno ze souboru výpisů z účtu ke kreditní kartě, číslo účtu , č. účtu, ).

10. Strany mezi sebou dne 30. 9. 2016 uzavřely smlouvu o osobní kreditní kartě (označené jako , Anonymizováno, ), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr, pod registračním číslem , hodnota, k účtu č. , č. účtu, ; výše úvěru byla sjednána na 250 000 Kč, úroková sazba na 9,9 % ročně; žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet měsíčně 3 % vyčerpané jistiny a splatné úroky, nejméně však 100 Kč (zjištěno z uvedené smlouvy, přičemž její uzavření za těchto podmínek bylo mezi stranami nesporné). Žalovaná úvěr čerpala, přičemž ke dni 5. 2. 2018 byl úvěr čerpán v částce 233 780,87 Kč (a měsíční splátka včetně úroků činila 8 847,34 Kč) a ke dni 5. 5. 2025 v částce 249 996,77 Kč (zjištěno ze souboru výpisů z účtu ke kreditní kartě, číslo účtu , č. účtu, ).

11. Žalovaná uzavřela dne 19. 10. 2015 smlouvu o úvěru se společností , právnická osoba, ., jejímž předmětem byla konsolidace půjček prostřednictvím úvěru poskytnutého ve výši 500 000 Kč, s úrokovou sazbou 19,43 %, splacením ve 120 měsíčních splátkách a měsíční splátkou celkem 9 552,10 Kč (zjištěno z uvedené smlouvy).K podkladům pro posuzování úvěruschopnosti žalované.

12. V žádosti o vydání předmětné kreditní karty ze dne 20. 2. 2018 bylo uvedeno, že žalovaná má příjem ze zaměstnání ve výši 82 262 Kč, měsíční výdaje spojené s bydlením ve výši 4 500 Kč, měsíční splátku hypotečních úvěrů 29 855 Kč a měsíční splátku půjček ve výši 13 828 Kč (zjištěno z uvedené žádosti).

13. Podle informace z registru klientských informací ke dni 20. 2. 2018 byly u žalované evidovány úvěry poskytnuté osobami mimo žalobkyni v celkové nesplacené výši 7 874 832 Kč (v tom mj. úvěr dle smlouvy ze dne 19. 10. 2025, kdy jde zjevně o shora uvedený úvěr od , právnická osoba, . – pozn. soudu), s měsíčními splátkami celkem 39 470 Kč; dále tři odmítnuté žádosti o úvěr z roku 2017 (zjištěno z informace z registru klientských informací).

14. Žalobkyně evidovala u žalované ke dni 20. 2. 2028 nesplacené jistiny z úvěrů z předchozích dvou kreditních karet ve výši 243 898,09 Kč a 248 780,87 Kč (zjištěno z listiny označené jako „Návrh na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty osobní“).

15. Žalovaná měla v době poskytnutí předmětného úvěru na základě smlouvy ze dne 20. 2. 2018 příjem ze závislé činnosti v čisté výši 82 262 Kč měsíčně (mezi stranami nesporné). Soud k tomu podotýká, že sice provedl k důkazu též předložené výpisy z účtu žalované o platbách v letech 2017 a 2018 a pracovní smlouvu žalované u společnosti , právnická osoba, ., nicméně nakonec z nich nic dalšího relevantního pro věc nevyvodil. Jestliže žalobkyně sama tvrdila, že vycházela pouze z uvedené částky 82 262 Kč měsíčně (a nikoli z částek vyšších, které měly dle ní z pohybů na účtu vyplývat), a žalovaná sama potvrdila, že příjem v této výši měla (přičemž to dokládala pracovní smlouvou na hrubou mzdu ve výši 116 400 Kč měsíčně), lze v této výši pokládat příjmy žalované v relevantní době za prokázané a ověřené a další zkoumání transakcí mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., či jinými subjekty by na tom nic nezměnilo.

16. Žádné dokládání skutečných výdajů žalované na uspokojování životních potřeb před poskytnutím úvěru neproběhlo (mezi stranami nesporné; žalobkyně k tomu sama poukazovala na to, že vycházela ze statistických dat a svého skóringového modelu, nikoli že by vyžadovala nějaké doplňující informace či konkrétní doklady od žalované).K dalším úkonům a korespondenci stran.

17. Žalobkyně vyhotovila upomínky ze dne 5. 5. 2025 k úhradě částky 9 632,67 Kč, ze dne 20. 5. 2025 k úhradě částky 10 170,17 Kč, ze dne 30. 5. 2025 k úhradě částky 20 200,38 Kč, ze dne 30. 6. 2025 k úhradě částky 30 424,34 Kč a ze dne 21. 7. 2025 k úhradě částky 31 075,30 Kč (zjištěno z uvedených upomínek) a upozornění na překročení úvěrového limitu ze dne 21. 7. 2025 (zjištěno z uvedeného upozornění). Vedle toho žalobkyně upomínala úhradu též z dalších poskytnutých úvěrů (zjištěno ze dvou upomínek ze dne 20. 5. 2025 týkajících se úvěrových účtů č. , č. účtu, a , č. účtu, ).

18. Žalobkyně od předmětné smlouvy odstoupila oznámením o odstoupení od smlouvy o osobní kreditní kartě ze dne 24. 7. 2025 (zjištěno z uvedeného oznámení a dodejky). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě prostřednictvím svého právního zástupce před podáním žaloby předžalobní upomínkou ze dne 12. 8. 2025 (zjištěno z uvedené upomínky a potvrzení o podání zásilky).

19. Žalovaná zaslala žalobkyni dopis ze dne 4. 6. 2025 označený jako „Návrh smírného řešení“ (zjištěno z uvedeného dopisu a doručenky datové zprávy odeslané 4. 6. 2025), na který žalobkyně reagovala dopisem ze dne 2. 7. 2025 tak, že nesouhlasila s názorem žalované o neplatnosti úvěrových smluv (zjištěno z uvedeného dopisu).

20. Žalovaná žádala žalobkyni o poskytnutí výpisů z běžného účtu za období let 2016 až 2018 (zjištěno z dopisu ze dne 19. 10. 2025 a doručenky datové zprávy odeslané 19. 10. 2025), žalovaná na to nijak nereagovala (ani k dotazu soudu v rámci řízení neuvedla, že by na žádost nějak reagovala).K dalším okolnostem týkajícím se aktuální schopnosti žalované dluh splatit.

21. Žalovaná přijala v září 2025 na svůj účet částku 37 000 Kč (zjištěno z informace o příchozí platbě ze dne 14. 9. 2025) a její invalidní důchod činí od 1. 1. 2025 částku 9 825 Kč měsíčně (zjištěno z oznámení ze dne 23. 12. 2024 o výši vypláceného invalidního důchodu).

22. Žalovaná byla vedena v evidenci uchazečů od zaměstnání od 10. 4. 2025 do 1. 9. 2025, přičemž v toto období jí též byla poskytována podpora v nezaměstnanosti (zjištěno potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ze dne 11. 9. 2025).

23. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako „Návrh na zahájení řízení“ na č. l. 33 až 35 spisu, e-mailové sdělení ze dne 6. 6. 2025 na č. l. 54 spisu) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění nad rámec výše uvedených neučinil.

24. Provedené dokazování pokládal soud za dostatečné pro potřeby rozhodnutí ve věci. Další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

25. Zjištěný skutkový stav lze stručně shrnout tak, že strany mezi sebou uzavřely celkem tři smlouvy, na jejichž základě žalobkyně žalované poskytla prostřednictvím kreditních karet úvěry, a to ze dne 22. 9. 2016, 30. 9. 2016 a 20. 2. 2018 (posledně uvedená je předmětem nynějšího řízení), žalovaná je čerpala ve všech případech v podstatě v plné výši úvěrového rámce (vždy 250 000 Kč). V případě všech tří úvěrů byla žalovaná povinna splácet měsíčně 3 % z vyčerpané jistiny a splatné úroky. Konečný zůstatek nesplaceného úvěru poskytnutého prostřednictvím předmětné kreditní karty žalobkyně eviduje v částce 250 522,61 Kč a dále 2 020 Kč na poplatcích. Žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s předmětným úvěrem celkem částku 1 104 315,03 Kč, žalovaná na splátkách tohoto úvěru zaplatila žalobkyni celkem částku 1 020 100,69 Kč a dále žalovaná za kreditní kartu, která byla žalované poskytnuta v souvislosti s předmětným úvěrem, zaplatila žalobkyni poplatky v celkové výši 46 750 Kč. Ke dni 20. 2. 2018 byly úvěry z předchozích dvou kreditní kartách vyčerpány v částkách 243 898,09 Kč a 248 780,87 Kč, jejich splátky v únoru 2018 činily 11 092,49 Kč a 8 847,34 Kč. Dále měla žalovaná ke dni 20. 2. 2018 dluhy vůči jiným úvěrujícím v celkové nesplacené výši 7 874 832 Kč, s měsíčními splátkami celkem 39 470 Kč. Příjmy žalobkyně činily 82 262 Kč měsíčně, její výdaje (mimo splátek různých úvěrů) byly deklarovány na 4 500 Kč na bydlení, ani ty (a ani žádné jiné) nebyly ničím konkrétním dokladovány. Žalobkyně žalovanou o splacení poskytnutých úvěrů upomínala v květnu 2025, následně v červenci 2025 od předmětné úvěrové smlouvy odstoupila. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění před podáním žaloby. Žalovaná se v roce 2025 ucházela do 1. 9. 2025 o zaměstnání, její následný příjem v září 2025 činil 37 000 Kč měsíčně, vedle toho pobírá invalidní důchod doložený v částce 9 825 Kč měsíčně.

26. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 20. 2. 2018 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele by tím ostatně byl popřen, neboť namísto vyvíjení odborné činnosti by poskytovateli postačovalo opatřit si formální prohlášení spotřebitele, jehož se ale právě zákon snaží proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. chránit uložením těchto povinností poskytovateli spotřebitelského úvěru. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

29. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

30. Podle mínění soudu žalobkyně uvedeným zákonným povinnostem nedostála, a to ve vztahu k posuzování a ověřování výdajů žalované. Žalobkyně dle svého tvrzení vycházela z výdajů žalované na dluhy u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 46 349 Kč (což je více než 39 470 Kč uvedených výše v rámci skutkových zjištění) a dále částek 5 825 Kč na bydlení (což je více než deklarovaných 4 500 Kč) a 5 970 Kč na životní minimum. Naposledy uvedené částky však jsou ryze formální, vycházející ze statistických dat, bez jakékoli vazby na konkrétní osobu žalované. Soud je též pokládá v poměrech běžných životních nákladů v Praze v únoru 2018 za neúměrně, nápadně nízké. Zkoumáním, zda je jejich nízká výše odůvodněna např. sdílením nákladů ve společné domácnosti s dalšími osobami, se žalobkyně nijak nezabývala. Již jen nedostatečné zkoumání a nulové prověřování skutečných výdajů spotřebitele je v rozporu s výše citovanou zákonnou povinností. Dále nelze přehlížet, že i u samotné žalobkyně měla žalovaná v únoru 2018 dvě téměř zcela vyčerpané kreditní karty, přičemž jejich splácení představovalo celkem zhruba 19 940 Kč měsíčně (únorové splátky byly 11 092,49 Kč a 8 847,34 Kč). To znamená, že na splácení předmětného úvěru a veškeré další případné výdaje žalované by měla žalované postačovat částka zhruba 4 tisíce korun měsíčně (82 262 – 46 349 – 5 825 – 5 970 – 19 940), což soud nepokládá za dostatečné; při vyčerpání předmětného úvěru na maximum, k němuž následně skutečně došlo, je jen samotná splátka jistiny bez úroků vyšší. Jinak řečeno, i při kalkulacích samotné žalobkyně nepokládá soud výslednou bilanci za prokazující úvěruschopnost žalované. Okolnost, že úvěr byl po dobu řady let splácen, nic neprokazuje, neboť nijak nevylučuje to, že byl splácen na základě obstarávání dalších půjček, jak tvrdila žalovaná (soud to neprověřoval, protože zde jde pouze o to, že argument splácením úvěru nemá obecnou platnost, nejde o to, kde přesně na úhrady žalovaná prostředky brala). Ostatně na konci tohoto splácení, kdy žalovaná hradit přestala, v roce 2025 byl stav jistiny předmětného úvěru (i ostatních úvěrů poskytnutých žalobkyní) takový, že žalovaná ze svého dluhu v podstatě nic neumořila. Jinak řečeno, splácení stačilo pouze na zabránění dalšího nárůstu dluhu, ale nijak ho nezmenšilo. I v tomto směru tedy nemůže platební historie předmětného úvěru prokázat, že žalovaná byla v roce 2018 úvěruschopná.

31. Žalovaná též právem poukazovala na to, že používání obecného matematického modelu či údajů Českého statistického úřadu, aniž by se vycházelo z ověřených příjmů a výdajů konkrétního žadatele o úvěr, není splněním povinnosti posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Soud k tomu dodává, že lze pochopit, že pro žalobkyni je k odhadu výdajů spotřebitelů jednodušší a pohodlnější využít statistický model, nicméně pokud jej využívá nikoli jen doplňkově, nýbrž jím fakticky nahrazuje hodnocení příjmů a výdajů konkrétního spotřebitele, jde o odchýlení se od zákonného požadavku, které žalobkyně činí na vlastní riziko. Obchodní důvody, které k tomu má, pro ni mohou být ekonomicky dostatečné, a lze též rozumět tomu, že v odborné literatuře zaznívají názory, ať již vedené jakýmikoli motivy, které tento postup hájí, nicméně soud je vázán zákonem, a proto se s ním nemůže obecně ztotožnit. K poskytování úvěrů spotřebitelům není nikdo nucen, je to dobrovolná podnikatelská aktivita, provozovaná za účelem zisku. Novelizace zákona směrem k jeho nižší přísnosti vůči poskytovatelům úvěru je jistě možná, nicméně není úlohou soudů.

32. Soud proto uzavřel, že žalobkyně porušila svou povinnost obstarat si dostatečné informace k ověření výdajů žalované, neměla přiměřené objektivní podklady, které by si ověřila a z nichž by vyplýval závěr o schopnosti žalované úvěr splácet, a na základě těch podkladů, které k dispozici měla, nemohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně tedy před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované a podle shora citovaných zákonných ustanovení neměla žalované předmětný spotřebitelský úvěr poskytnout.

33. Jak již bylo uvedeno výše, porušení této zákonné povinnosti vede k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy. Žalovaná námitku neplatnosti vznesla až po uplynutí třech let od uzavření smlouvy. Soud má nicméně za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě námitky spotřebitele (ostatně v tomto smyslu byl též následně zákon o spotřebitelském úvěru novelizován zákonem č. 96/2022 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

34. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla včas, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o spotřebitelském úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

35. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala částku 1 104 315,03 Kč, z níž vrátila pouze 1 020 100,69 Kč. Dále je nutno přihlédnout i k zaplacenému poplatku za kartu ve výši dalších celkem 46 750 Kč, protože nebýt předmětné (neplatné) smlouvy, žalovaná by jej žalobkyni neplatila. Výsledný rozdíl, který je žalovaná povinna žalobkyni ještě zaplatit, tak činí 37 464,34 Kč. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalované nevznikla povinnost hradit úroky, poplatky či jakékoli další úhrady v souvislosti s poskytnutím úvěru, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem.

36. Shora citovaným ustanovením § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru se zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

37. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila. Žalovaná k tomu argumentovala tak, že s ohledem na své aktuální příjmové poměry je schopna jistinu splácet ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalobkyně k tomu žádné argumenty nepředložila. Soud dospěl k závěru, že žalovanou navrhovaná částka je v daných okolnostech adekvátní. Pokud by žalovaná neměla jiné dluhy, byl by její příjem dostatečný i k vyšším splátkám. Soud však nemůže přehlížet, že žalobkyně vůči žalované dále uplatňuje žalobami nároky na zaplacení dluhů z předchozích dvou kreditních karet (252 043,03 Kč s příslušenstvím a 251 996,77 Kč s příslušenstvím, přičemž soud nemůže předjímat, jaký bude výsledek příslušných řízení) a že vůči žalované jsou dále uplatňovány pohledávky dalších věřitelů (mj. , právnická osoba, . v částce 769 546 Kč s příslušenstvím, , právnická osoba, . v částce 533 945,44 Kč s příslušenstvím, přičemž ani v tomto případě soud nemůže předjímat, jaký bude výsledek příslušných řízení), jak je soudu známo z úřední činnosti. Výše splátek by tedy měla umožňovat zaplacení v rozumné době (zde v celkem , hodnota, splátkách, což se soudu jeví jako přijatelné) a ponechávat žalované relevantní finanční prostředky pro plnění jiných dluhů.

38. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 37 464,34 Kč ve splátkách určených podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení a shora uvedené úvahy.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu jistiny ve výši celkem 37 464,34 Kč. Žaloba byla zamítnuta v rozsahu částek celkem 255 407,96 Kč (jistina ve výši 215 078,27 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 258,46 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 163,71 Kč, úrok ve výši 9,9 % ročně z částky 250 522,61 Kč za dobu od 20. 8. 2025, který lze do dne vyhlášení rozsudku kapitalizovat na 12 910,49 Kč, a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 250 522,61 Kč za dobu od 20. 8. 2025, který lze do dne vyhlášení rozsudku kapitalizovat na 14 997,03 Kč). Dále je namístě posoudit jako neúspěch žalobkyně též tu část předmětu řízení, v němž byla žaloba vzata zpět, za obdobného použití § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., přičemž jde o celkem 27,54 Kč (2,01 Kč na kapitalizovaném úroku a úroku ve výši 0,02 % ročně z částky 250 522,61 Kč za dobu od 20. 8. 2025 do právní moci částečného zastavení řízení, tedy do 21. 2. 2026, který lze kapitalizovat na 25,53 Kč). Celkem tedy byla žalobkyně úspěšná v rozsahu přibližně 12,8 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 87,2 % celkového předmětu řízení.

40. Výše náhrady nákladů řízení činí celkem 4 200 Kč a sestává z paušální náhrady hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 14 úkonů (vyjádření k žalobě, příprava účasti a účast na ústním jednání dne 15. 10. 2025, vyjádření ve věci samé ze dne 4. 11. 2025, příprava účasti a účast na ústním jednání dne 10. 11. 2025, vyjádření ve věci samé ze dne 19. 12. 2025, příprava účasti a účast na ústním jednání dne 7. 1. 2026, vyjádření ve věci samé ze dne 28. 1. 2026, příprava účasti a účast na ústním jednání dne 2. 2. 2026, příprava účasti a účast na ústním jednání dne 18. 2. 2026).

41. Soudu je známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, v němž byl vyjádřen názor, že výše náhrady v částce 300 Kč představuje protiústavní rozdíl oproti částce 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což zakládá důvod vyhlášku č. 254/2015 Sb. neaplikovat a vzniklou mezeru vyplnit analogickou aplikací advokátního tarifu. Soud tento názor nesdílí, neboť vyhláška č. 254/2015 Sb. a vyhláška č. 177/1996 Sb. (obě ve znění pozdějších předpisů) se liší nejen sazbou, ale též výčtem jednotlivých relevantních úkonů, např. tím, že nezastoupený účastník má na rozdíl od advokáta právo na zohlednění přípravy účasti na jednání (vedle samotné účasti na jednání); o protiústavní rozdíl se proto podle mínění soudu nejedná. Je pochopitelně možné, že Ministerstvo spravedlnosti přistoupí k novelizaci vyhlášky č. 254/2015 Sb., nicméně to je v jeho kompetenci, nikoli v kompetenci soudu. Soud proto postupoval v souladu s uvedeným právním předpisem.

42. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal soud žalované 74,4 % (87,2 % mínus 12,8 %) z výše uvedené částky, tedy po zaokrouhlení na celé koruny 3 125 Kč.

43. O lhůtě k plnění ve vztahu k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.