33 C 97/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 14 660 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 720 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 4 940 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 720 Kč za dobu od 23. 4. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 21. 8. 2025 domáhala zaplacení částky ve výši 14 660 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 23. 8. 2024 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , se žalovanou prostřednictvím webových stránek smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč dne 23. 8. 2024, že úvěr měl být žalovanou splacen do 22. 4. 2025 spolu s úrokem ve výši 4 940 Kč, že žalovaná úvěr řádně nesplatila a že nesplacená jistina činí 9 720 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby předžalobní upomínkou ze dne 20. 5. 2025.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. Ústního jednání soudu se nezúčastnila žádná ze stran.

4. Z provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud následující skutková zjištění.

5. V řízení nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovanou. Ta je sice v listině označené jako „smlouva o revolvingovém úvěru Kimbi č. , hodnota, “ (kterou soud provedl k důkazu) uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaná skutečně projevila vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina neobsahuje její podpis ani jiný projev vůle takovou smlouvu sjednat.

6. V řízení dále nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Žalobkyně k tomu uváděla zcela obecná tvrzení, nicméně konkrétně k tomu, jak bylo postupováno při zjišťování, ověřování a posuzování příjmů a výdajů právě žalované, neuvedla nic, ani k tomu nepředložila žádné důkazy. Přitom splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 23. 8. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jelikož žalobkyně k tomu nic konkrétního neuvedla a neoznačila, dospěl soud nutně k závěru, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalované a že právní předchůdkyně žalobkyně se ověřováním příjmů a výdajů žalované buď vůbec nezabývala, nebo jen zcela formálně a povrchně. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit.

7. Prokázáno naproti tomu bylo, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 23. 8. 2024 částku 12 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, . (zjištěno z výpisu z účtu a sdělení , právnická osoba, ., ze dne 5. 9. 2025), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovanou (zjištěno ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 5. 9. 2025).

8. Žalovaná netvrdila, ani neprokazovala, že by žalobkyni či její právní předchůdkyni něco uhradila, soud proto vycházel z tvrzení samotné žalobkyně, že nesplacená část jistiny činí 9 720 Kč z původních 12 000 Kč.

9. Pohledávka za žalovanou byla společností , právnická osoba, postoupena žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek z téhož dne a tabulkové přílohy). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno současně s výzvou k úhradě ze strany právního zástupce žalobkyně (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2025, výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 20. 5. 2025 a podacího lístku).

10. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako poslední možnost dohody na úhradě, jejíž zaslání žalované nebylo ničím doloženo) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

12. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, z nichž žalovaná část splatila, takže zůstatek činí 9 720 Kč, avšak žalobkyně neprokázala, že právě se žalovanou právní předchůdkyně žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru a že by před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit. Prokázáno bylo, že pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobkyni.

13. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně přijala částku 12 000 Kč, a to bez právního důvodu, neboť k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo; byla proto povinna ji (po postoupení pohledávky) žalobkyni vydat. V řízení nebylo zjištěno, ani nikým tvrzeno, že by to v rozsahu zbývající částky 9 720 Kč učinila. Proto bylo žalobě ohledně jistiny v rozsahu částky 9 720 Kč vyhověno. Jelikož tvrzená smlouva o úvěru nebyla uzavřena, nemohlo žalobkyni ani její právní předchůdkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy. V rozsahu převyšujícím částku 9 720 Kč proto soud žalobu zamítl.

15. Pokud šlo o otázku prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení, je podle mínění soudu nutno současně přihlédnout k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru uzavřena byla, byla by absolutně neplatná podle citovaného ustanovení. Za této situace nelze podle mínění soudu žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalované úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy nejenže její právní předchůdkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované, ale navíc ani nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy tvrzeného obsahu, oproti situaci, kdy by „jen“ nebyla zkoumána úvěruschopnost.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

21. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění bez platného právního titulu), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

22. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 9 720 Kč ve lhůtě určené za obdobného použití výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitla se žalovaná dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu částky 9 720 Kč, naopak nebyla úspěšná v rozsahu částky 4 940 Kč a úroku z prodlení. Celkově byla proto i při zohlednění uvedeného příslušenství úspěšná v rozsahu přibližně 60 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 40 % původního předmětu řízení.

24. Výše plné náhrady nákladů řízení činí celkem 2 500 Kč a sestává z následujících položek:a) soudní poplatek ve výši 1 000 Kč;b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 400 Kč podle § 14b odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba;c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony.

25. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal soud žalobkyni 20 % z výše uvedené částky, tedy 500 Kč.

26. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

27. O lhůtě k plnění ve vztahu k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.