36 C 53/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Petrželkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 59 841,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 528,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 59 841,14 Kč s příslušenstvím jakožto dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyní požadovaná částka v celkové výši 59 841,14 Kč se skládá z jistiny v částce 25 300 Kč, z poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 318,46 Kč, ze smluvního úroku ve výši 32 118,93 Kč, z poplatku za službu „, název, “ ve výši 109,85 Kč, z poplatku za službu „, název, “ ve výši 464,27 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 1 529,63 Kč.

2. Žalobkyně v návrhu uvedla, že s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 25. 3. 2025 (dále také jako „Smlouva“) na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr jiný než na bydlení až do výše 25 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím, přičemž první splátka byla splatná dne 24. 4. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 16. 9. 2026. Smlouva byla uzavřena na dálku, kdy žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobce posoudil jeho úvěruschopnost. Smlouva byla s žalovaným uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do kterého se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření. V prostoru klientského profilu byl žalovanému nejprve zpřístupněn formulář SECCI, tj. standartní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru, který odsouhlasil kliknutím na opt-in volbu „podepisuji“. Žalovanému byly posléze Smlouva a formulář SECCI automaticky zaslány na jím uvedenou emailovou adresu. Úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. , č. účtu, prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobce, a to dne 8. 4. 2025 v částce 2 464 Kč, dne 27. 3. 2025 v částce 2 000 Kč, dne 11. 6. 2025 v částce 6 241 Kč, dne 26. 3. 2025 v částce 2 000 Kč, dne 9. 5. 2025 v částce 8 115 Kč, dne 25. 3. 2025 v částce 2 000 Kč, dne 29. 3. 2025 v částce 2 000 Kč a dne 29. 3. 2025 v částce 2 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil volitelné služby, a to službu „, název, “ za poplatek ve výši 303,83 Kč a službu „, název, “ za poplatek ve výši 1 320 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně Smlouvu ke dni 10. 10. 2025 vypověděla. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 11. 10. 2025. Žalobce dále požaduje po žalovaném smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru ohledně které se žalovaný dostal do prodlení, a to za období od 12. 7. 2025 do 10. 10. 2025 ve výši 1 529,63 Kč.

3. Žalobkyně ve svém návrhu dále uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána tak, že nejprve byl u žalovaného zjištěn celkový počet členů žijících s ním ve společně hospodařící domácnosti a těch majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené žalovaným při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené žalovaným, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Tyto informace žalovaný sdělil žalobci. Žalobce dále lustroval žalovaného v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru neplatných dokladů, v registru PČR hledaných osob, v registru politicky aktivních osob, v katastrálním rejstříku, v registru „sankční seznamy“, v registru historie klienta a v registrech NRKI a BRKI. Dále žalobce vycházel z informací o platebním účtu a transakcích, které jsou vykonávány na účtech žalovaného. Případně žalobce vycházel z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobcem ověřená výše čistého příjmu žalovaného činila 25 000 Kč. Žalobce došel názoru, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v rejstříku exekucí.

4. Soud vyzval žalobkyni, aby písemně doplnila svá tvrzení obsažená v návrhu, označila důkazy a předložila soudu veškeré listiny, jichž se v návrhu dovolává, zejména uzavřenou Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Žalovaná se ve lhůtě nevyjádřila, a proto soud opětovně vyzval žalobkyni k doplnění svých tvrzení a označení důkazů. Žalobkyně zaslala soudu dne 30. 4. 2026 přípis ve kterém upřesnila proces uzavření Smlouvy a posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále uvedla, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 17 997 Kč, tedy o 7 003 Kč méně, než tvrdila v žalobě. Žalobkyně nicméně na výzvu soudu nedoplnila, jakou konkrétní částku celkem žalovaný uhradil na Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, resp. jakou konkrétní částku žalovaný celkem na tuto Smlouvu zaslal žalobkyni, a to jak na jistinu, tak na úroky i jiné poplatky, a proto byla soudem opětovně vyzvána k doplnění těchto skutečností. Žalobkyně následně soudu doručila dne 15. 5. 2026 přípis, ve kterému uvedla, že žalovaný uhradil žalobkyni před podáním žaloby dne 2. 4. 2025 částku 3 106,44 Kč, dne 7. 5. 2025 částku 4 054,51 Kč a dne 11. 6. 2025 částku 7 132,23 Kč, tedy celkem 14 293,18 Kč; z toho bylo 1 522,13 Kč započteno na jistinu a 12 771,05 Kč započteno na příslušenství. Po podání žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru žalobkyně nedoložila.

5. Soud vyzval žalovaného, aby se k žalobě vyjádřil. Současně soud vyzval žalovaného, aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil; žalobkyně udělila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. Soud proto v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „o. s. ř.“) ve věci rozhodl, aniž k jejímu projednání nařídil jednání.

6. Soud má za prokázaný tento skutkový stav.

7. Žalobkyně uzavřela dne 25. 3. 2025 s žalovaným Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to distančním způsobem. První splátka byla splatná dne 24. 4. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 16. 9. 2026. Úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. , č. účtu, prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobce, a to dne 8. 4. 2025 v částce 2 464,39 Kč, dne 27. 3. 2025 v částce 2 000 Kč, dne 11. 6. 2025 v částce 6 241,90 Kč, dne 26. 3. 2025 v částce 2 000 Kč, dne 9. 5. 2025 v částce 8 115,84 Kč, dne 25. 3. 2025 v částce 2 000 Kč, dne 29. 3. 2025 v částce 2 000 Kč a dne 29. 3. 2025 v částce 2 000 Kč. Celkem tedy žalovaný čerpal úvěr ve výši 26 822,13 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů jím poskytnutých, zejména o příjmech, výdajích a domácnosti, které dále ověřovala z dostupných registrů a listin (včetně bankovních výpisů a potvrzení o příjmu). Současně provedla šetření v relevantních evidencích, z nichž nevyplynula existence exekucí ani insolvenčního řízení. Na základě ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši cca 17 997 Kč dospěla k závěru, že žalovaný byl a je schopen své závazky řádně splácet (prokázáno výpisem identifikovaných příjmů a výpisem o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, ). Žalobkyně dále identifikovala žalovaného prostřednictvím služby BankID (prokázáno BankID výpisem). K ověření majitele bankovního účtu a výše příjmů využila žalobkyně licence AISP (prokázáno autorizací ověření totožnosti). Dle tvrzení žalobkyně žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, přičemž žalovaný netvrdil ani neprokazoval opak, a proto žalobkyně Smlouvu ke dni 10. 10. 2025 vypověděla. Právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 28. 1. 2026 a potvrdením o podaji doporučenej zásielky ze dne 30. 1. 2026). Z ostatních žalobkyní předložených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

8. Dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ustanovení o smlouvě o úvěru) a podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 26 822,13 Kč. Dle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný na svůj dluh před podáním žaloby celkem částku 14 293,18 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval opak.

11. Soud má za to, že již z žalobkyní uvedených tvrzení jednoznačně plyne, že tato nesplnila svoji zákonnou povinnost o řádném prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, resp. touto svojí zákonnou povinností se zabývala pouze zcela povrchně a nedostatečně, když od žalovaného nevyžádala zejména výplatní pásky, smlouvy dokládající čerpání jiných úvěrů, nájemní smlouvu apod. a tyto řádně neposoudila. Jedná se o typické listiny prokazující finanční situaci žalovaného, na jejichž vyžádání žalobkyně rezignovala a příjmovou stránku posoudila zcela obecně a povrchně. Nadto se žalobkyně vůbec nezabývala výdajovou stránkou žalovaného, tedy tím, jaké jsou jeho další nezbytné výdaje (například výdaje na nájemné, telefon, jízdné atd.). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů jím sdělených, zejména ohledně složení společně hospodařící domácnosti, výše příjmů a pravidelných výdajů, přičemž soud má za to, že tyto údaje dostatečně neověřila. Vůbec tedy nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Z výše uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně pouze obecně a pro forma lustrovala žalovaného ve výše uvedených registrech, aniž by si od něj vyžádala listiny dokládající jeho finanční možnosti. Z těchto důvodů má soud za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného.

12. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví u žalobkyně jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.

14. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK, v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.

15. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

16. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou Smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti Smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo, když mu byly zaslány na bankovní účet, přičemž tato částka činila 26 822,13 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 14 293,18 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše bezdůvodného obohacení, tj. do částky 12 528,95 Kč. Z uvedené částky pak nelze žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalovanému úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 3 dny od právní moci rozsudku.

18. Co do zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu nesplacené jistiny ve výši 12 528,95 Kč, naopak nebyla úspěšná v částce celkem 47 312,19 Kč. Byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 20,94 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 79,06 %. Žalovaný byl tedy úspěšný přibližně v rozsahu 79,06 %, avšak mu nebyla náhrada nákladů přiznána, protože mu v řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly; žalovaný nebyl zastoupen a v řízení nečinil žádné úkony, s nimiž by bylo možno vznik nákladů spojovat.

20. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně, kdy tato měla ve věci pouze minimální úspěch, a nečinnost žalovaného soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.