38 C 14/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Zuzanou Adamusovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 26 907,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 341,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 21 341,18 Kč za dobu od 29.10.2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 677 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 19.1.2026 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 26 907,28 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 097,88 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 24 787,28 Kč za dobu od 20.1.2026 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 702,88 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 26 907,28 Kč ve výši 11,50 % ročně za dobu od 20.1.2026 do zaplacení, a to z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 7.9.2023. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, provedla výpočet maximálního limitu měsíční splátky, zjistila osobní závazky ve výši 2 258 Kč, provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a CEE, a na základě těchto všech údajů dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec až do výše 25 000 Kč, žalovaný se poskytnuté peněžní prostředky zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši celkem 31 705 Kč a uhradil částku 10 363,82 Kč. Žalovaný nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 14.10.2025 dopisem ze dne 14.10.2025. Žalobkyně po žalovaném požaduje jistinu ve výši 24 787,28 Kč, poplatky ve výši 156 Kč (4 x 39 Kč za poplatek za vedení účtu), náklady na vymáhání ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč, tj. 300 Kč za 1 měsíc vymáhání), smluvní pokuty ve výši 1 064 Kč (podle čl. 9.

1. úvěrových podmínek), kapitalizovaný úrok ve výši 4 097,88 Kč, smluvní úrok ve výši 11,50 % ročně od 20.1.2026 do zaplacení z částky 24 787,28 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 702,88 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 26 907,28 Kč za dobu od 20.01.2026 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 13.4.2026. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s jednáním bez její přítomnosti; žalovaný se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

4. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

5. Z listiny Šikovný účet - revolvingový úvěr č.: , hodnota, ze dne 7.9.2023 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřely smlouvu o vedení šikovného účtu plus a o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem až 10 000 Kč, žalovaný se zavázal hradit měsíční splátky ve výši 4 % z dlužné částky (min. 400 Kč), úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, .

6. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného (k tomu viz karta klienta, úvěrová zpráva a ověření bonity MLS). Vycházela z toho, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v podnájmu a má jedno dítě, je zaměstnán, měsíční příjem má 15 371 Kč, měsíční výdaje domácnosti jsou 12 300 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 30 000 Kč (viz karta klienta). Žalovaný má kontokorent s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, který využívá, kreditní kartu s úvěrovým rámcem 35 000 Kč, kterou nevyužívá, osobní úvěr na 10 000 Kč, 30 000 Kč a na 53,241 Kč (viz úvěrová zpráva). Žalobkyně vycházela z toho, že příjmy žalovaného jsou 15 371 Kč, od příjmů odečetla životní minimum 5 995 Kč, splátky jiným společnostem 2 258 Kč, výši splátky schváleného úvěru 400 Kč a došla k závěru, že žalobci zbývá částka 6 718 Kč, maximální limit splátky domácnosti vypočetla tak, že uvažovala příjem žalovaného 15 371 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 30 000 Kč, normativní náklady na bydlení 13 612 Kč, životní minimum členů domácnosti 11 560 Kč, splátky jiným společnostem 2 258 Kč a schválené splátky 400 Kč, tedy že maximální limit splátky domácnosti je 17 541 Kč, a žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet (viz ověření bonity MLS).

7. Z listiny Výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že úvěrový rámec byl navýšen až na 25 000 Kč, žalovaný čerpal částku ve výši celkem 31 705 Kč a uhradil žalované částku 10 363,82 Kč. Dopisem ze dne 14.10.2025 žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k uhrazení celého úvěru do 14 dnů od data dopisu (k tomu rovněž podací arch). Z předžalobní výzvy ze dne 18.12.2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby (k tomu rovněž podací arch).

8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena poskytovatelům spotřebitelských úvěrů pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. V posuzované věci však žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila dostatečně.

17. Žalobkyně předložila hned několik listin, ze kterých při prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházela (karta klienta, úvěrový zpráva, ověření bonity MLS). Z předložených důkazů však splnění povinnosti o řádném prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nevyplývá. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pak byla v daném případě na místě zejména s ohledem na vědomost žalobkyně o existenci dalších úvěrů.

18. Povinností žalobkyně není jen vyžádat si od žalovaného listiny potvrzující jeho majetkové poměry, ale rovněž tyto listiny kriticky zkoumat a vyvodit z nich relevantní závěry pro poskytnutí nebo neposkytnutí úvěru. Soud má z předložených listin za to, že žalobkyně si listiny, které potvrzují majetkové poměry žalovaného nevyžádala, resp. je soudu nepředložila. Soud tak vycházel z toho, že žalobkyně pouze převzala údaje, které jí sdělil žalovaný. Z předložených listin tak nebylo možné ověřit, jaký je příjem žalobce, zda je skutečně zaměstnán, kde, a zda na dobu určitou, či neurčitou, a zda tedy tvrzený příjem lze předpokládat i do budoucna, žalobkyně přitom mohla vyžádat pracovní smlouvu, výplatní pásky či výpis z účtu, když z těchto listin by byly tyto údaje zjevné. Žalobkyně rovněž neověřila ani tvrzený příjem jiné osoby v domácnosti ve výši 30 000 Kč, není ani zjevné, o jakou osobu se jedná, když žalovaný uvedl, že je svobodný. Nadto žalovaný sám uvedl, že má 1 dítě, není tedy jasné, v jaké výši má vyživovací povinnost, zda o dítě pečuje, sám či jej má v péči i jiná osoba, zda s ním bydlí atd. Dále se žalovaná nikterak nezabývala náklady na bydlení, žalobkyně v tomto směru nepožadovala po žalovaném jakékoli doložení nákladů na bydlení (například podnájemní smlouvu, předpis záloh a poplatků).

19. Z uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně pouze zcela nekriticky převzala údaje poskytnuté žalovaným, nikterak blíže výdaje a příjmy žalovaného nezkoumala. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví u žalobkyně jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

20. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.

21. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23.4.2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK, v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.

22. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

23. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo, a to v částce celkem 31 705 Kč. Žalovaný současně uhradil žalobkyni částku celkem 10 363,82 Kč (to ostatně uvedla sama žalobkyně v žalobním návrhu). Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše rozdílu mezi částkou 31 705 Kč a 10 363,82 Kč, tj. co do výše 21 341,18 Kč, soud dále žalobu zamítl co do částky 5 566,10 Kč (rozdíl mezi žalovanou částkou, tj. 26 907,28 Kč, a částkou, kterou lze žalobkyni přiznat, tj. 21 341,18 Kč) zahrnující jistinu, poplatky, náklady na vymáhání a smluvní pokuty, stejně tak zamítl žalobu v části požadující smluvní úrok.

24. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 14.10.2025 do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný tak měl vydat bezdůvodné obohacení dle výzvy žalobkyně nejpozději dne 28.10.2025. Jelikož tak neučinil, dostal se následující den, tj. dne 29.10.2025, do prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 11,50 % ročně ode dne počátku prodlení žalovaného, tj. od 29.10.2025 do zaplacení. Soud naopak žalobu zamítl, pokud šlo o úrok z prodlení v rozsahu, v němž žalobkyní uplatněný nárok na něj převyšoval to, na co jí vzniklo právo.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v částce ve výši 21 341,18 Kč a části úroku z prodlení, naopak nebyla úspěšná v částce ve výši 5 566,10 Kč, smluvního úroku a části úroku z prodlení, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 79 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 21 %.

26. Soud tedy přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni v částce 1 677 Kč představující 58 % (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21 %) z jejich celkové výše 2 892 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z následujících položek:a) soudní poplatek ve výši 1 077 Kč;b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), po 400 Kč podle § 14b odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba; soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vede u zdejšího soudu mnoho dalších řízení s obdobným předmětem sporu zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč;c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony;d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 315 Kč.

27. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

28. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.