38 C 34/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Zuzanou Adamusovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 69 959,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 248 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 6 248 Kč za dobu od 1.1.2026 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 6.2.2026 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 69 959,13 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 401,81 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 64 684,82 Kč ve výši 11,50 % ročně za dobu od 14.10.2025 do zaplacení, a to z titulu úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru IP č. , hodnota, ze dne 16.12.2021. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr/úvěrový limit a žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr v pravidelných splátkách. Konkrétně žalovaná čerpala dne 16.12.2021 částku 9 399 Kč, dne 16.8.2022 částku 20 507 Kč, dne 20.10.2022 částku 1 796 Kč, dne 14.2.2023 částku 30 000 Kč, dne 2.3.2023 částku 10 000 Kč, dne 3.4.2023 částku 4 663 Kč a dne 27.8.2024 částku 7 363 Kč, tj. celkem částku 83 728 Kč, která byla převedena na bankovní účet žalované, a dále v období od 3.4.2022 do 28.7.2022 částku 4 685 Kč prostřednictvím platební úvěrové karty. Žalovaná uhradila na úvěr částku 82 165 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužnou jistinu (23 728,48 Kč), smluvní úrok (41 221,85 Kč), pojistné (13 897,67 Kč) a smluvní poplatky (3 317 Kč). Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Žalobkyně tak požadovala jistinu ve výši 64 684,82 Kč, smluvní poplatky ve výši 2 500 Kč, pojistné ve výši 2 774,31 Kč, smluvní úrok z jistiny ve výši 6 401,81 Kč a zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny 64 684,82 Kč ve výši 11,50 % ročně za dobu od 14.10.2025 do zaplacení. Žalovaná ničeho neuhradil ani přes výzvu právního zástupce žalobce.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 30.3.2026. Žalobkyně se na jednání dostavila; žalovaná se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavila, ač byla řádně předvolána. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

4. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru IPLATBA č. , hodnota, ze dne 15.12.2021 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru iplatba.cz soud zjistil, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně poskytla žalovaná úvěrový limit až 10 000 Kč (revolvingový spotřebitelský úvěr), první čerpání ve výši 9 399 Kč bylo sjednáno jako bezúročné, u dalšího neúčelového čerpání byla sjednána úroková sazba 28 % ročně, součástí byla také dohoda o vydání a užívání platební úvěrové karty Cofidis a rámcová smlouva o platebních službách a strany sjednaly také pojištění schopnosti splácet spotřebitelský úvěr; žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr v pravidelných splátkách; součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky a sazebník.

6. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované (k tomu viz zpráva o posouzení úvěruschopnosti na č.l. 18-19), provedla lustraci v insolvenčním rejstříku a v registru SOLUS, dále vycházela z toho, že žalovaná má měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 24 000 Kč, jiné příjmy nemá, výdaje má pouze náklady na bydlení – nájemné 1 500 Kč měsíčně, žalobkyně uzavřela, že rozdíl příjmů a výdajů žalované je 22 500 Kč, přičemž úvěrová splátka je 516,95 Kč měsíčně, tudíž žalovaná byla shledána úvěruschopnou. Žalobkyně si dále obstarala výpis z běžného účtu žalované za období listopad 2021 (č.l. 21 z druhé strany), přičemž soudu předložila pouze první stránku tohoto výpisu, dle výpisu počáteční zůstatek k 1.11.2021 byl 1 115,43 Kč, konečný zůstatek byl k 30.11.2021 96,70 Kč, na účet byla za listopad 2021 připsána částka ve výši 36 192 Kč a odepsána částka 37 210,73 Kč.

7. Z tabulky č. smlouvy , Anonymizováno, (č.l. 17) a výpisů pohybů na kartě (č.l. 22-25) soud zjistil, že žalovaná čerpala prostřednictvím karty dne 11.3.2022 částku 1 500 Kč, dne 13.4.2022 částku 471 Kč, dne 12.5.2022 částku 1 408 Kč, dne 10.6.2022 částku 113 Kč a dne 12.7.2022 částku 1 193 Kč, tj celkem částku 4 685 Kč. Z tabulky č. smlouvy , Anonymizováno, (č.l. 17) a printscreenů odchozích úhrad (č.l. 26-29) soud zjistil, že žalovaná čerpala dne 16.12.2021 částku 9 399 Kč, dne 16.8.2022 částku 20 507 Kč, dne 20.10.2022 částku 1 796 Kč, dne 14.2.2023 částku 30 000 Kč, dne 2.3.2023 částku 10 000 Kč, dne 3.4.2023 částku 4 663 Kč a dne 27.8.2024 částku 7 363 Kč, tj. celkem částku 83 728 Kč. Žalovaná tedy čerpala celkem částku 88 413 Kč. Z tabulky č. smlouvy , Anonymizováno, (č.l. 17) soud dále zjistil, že žalovaná uhradila žalobkyni částku 82 165 Kč (toto ostatně uvedla sama žalobkyně ve svých podáních).

8. Z předžalobní upomínky ze dne 19.12.2025 a potvrzení podání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, dopis byl žalované odeslán dne 22.12.2025 (viz potvrzení podání)

9. Z dalších listin soud nezjistil skutečnosti relevantní pro posouzení věci.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena poskytovatelům spotřebitelských úvěrů pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. V posuzované věci však žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila dostatečně.

19. Žalobkyně předložila toliko jednu listinu, ze které při prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr vycházela (výpis z běžného účtu žalované za listopad 2021) a rovněž listinu „zpráva o posouzení úvěruschopnosti“. Z předložených důkazů však splnění povinnosti o řádném prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nevyplývá. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované pak byla v daném případě na místě zejména s ohledem na počáteční a konečný stav na účtu žalované.

20. Povinností žalobkyně není jen vyžádat si od žalované listiny potvrzující její majetkové poměry, ale rovněž tyto listiny kriticky zkoumat a vyvodit z nich relevantní závěry pro poskytnutí nebo neposkytnutí úvěru. Soud z předloženého (neúplného) výpisu z bankovního účtu prostým nahlédnutím zjistil, že počáteční zůstatek peněžních prostředků na účtu žalované k 1.11.2021 byl 1 115,43 Kč, konečný zůstatek na bankovním účtu žalované byl k 30.11.2021 96,70 Kč, přičemž zároveň na účet žalované byla za listopad 2021 připsána částka ve výši celkem 36 192 Kč a odepsána částka celkem 37 210,73 Kč. Na první pohled je tedy zřejmé, že vycházela-li žalobkyně z částky příjmu 24 000 Kč i výdajů 1 500 Kč, jsou tato východiska zcela lichá. Zároveň je patrné, že žalovaná nebyla schopna splácet ani vypočtenou splátku 516,95 Kč. Ze založených listin dále nevyplývá, že by žalobkyně ověřovala vůbec samotný příjem žalované ve výši 24 000 Kč (například tím, jaká částka dojde na bankovní účet žalované, pracovní smlouvou žalované či výplatní páskou). Dále soud zdůrazňuje, že žalovaná nikterak nezkoumala náklady na bydlení žalované, která má bydlet v Praze s náklady 1 500 Kč; žalobkyně v tomto směru nepožadovala po žalované jakékoli doložení nákladů na bydlení (například nájemní smlouvu, předpis záloh a poplatků či výpis z katastru nemovitostí), přestože jsou náklady na bydlení uváděny ve velmi nízké částce. Žalobkyně dále zcela rezignovala na zmapování rodinné a osobní situace žalované, která je relevantní s ohledem na řádné prověření majetkové situace žalované (zda a s kým žije, zda má partnera, zda má vyživovací povinnost a vůči komu).

21. Z uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti pouze uvedla „nějaké“ údaje o žalované, nikterak blíže výdaje a příjmy či osobní situaci žalované nezkoumala. K tomu navíc nebyly potřeba nějaké zvláštní znalosti či schopnosti, neboť předestřené nesoulady z listin vyplývají na první pohled, aniž by bylo nutné je nějak podrobněji zkoumat. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

22. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.

23. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23.4.2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK, v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.

24. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

25. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalované došlo, když částka poskytnutého úvěru ve výši 88 413 Kč byla v části zaslána žalobkyní na účet žalované a v části ji žalovaná čerpala prostřednictvím karty. Žalovaná současně uhradila žalobkyni částku celkem 82 165 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše rozdílu mezi částkou 88 413 Kč a 82 165 Kč, tj. co do výše 6 248 Kč, soud dále žalobu zamítl co do částky 63 711,13 Kč (rozdíl mezi žalovanou částkou, tj. 69 959,13 Kč, a částkou, kterou lze žalobkyni přiznat, tj. 6 248 Kč) zahrnující jistinu a vyčíslené smluvní poplatky a pojistné, stejně tak zamítl žalobu v části požadující kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 6 401,81 Kč.

26. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 19.12.2025, která byla odeslána dne 22.12.2025. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu výzvou ze dne 19.12.2025 odeslanou dne 22.12.2025; s ohledem na ustanovení § 573 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), má soud za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy 30.12.2025 (úterý). Dle § 1958 odst. 2 o. z. žalovaná měla bezdůvodné obohacení vydat bez zbytečného odkladu. S ohledem na jeho výši soud považoval za tomu odpovídající lhůtu jeden pracovní den. Nejpozději tedy měla žalovaná vydat bezdůvodné obohacení dne 31.12.2025 (středa). Jelikož tak neučinila, dostala se následující den, tj. dne 1.1.2026, do prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 11,50 % ročně ode dne počátku prodlení žalované, tj. od 1.1.2026 do zaplacení z částky 6 248 Kč. Soud naopak žalobu zamítl, pokud šlo o úrok z prodlení v rozsahu, v němž žalobkyní uplatněný nárok na něj převyšoval to, na co jí vzniklo právo.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu jistiny ve výši 6 248 Kč a části úroku z prodlení, naopak nebyla úspěšná v rozsahu jistiny v částce 58 436,80 Kč, smluvního úroku 6 401,81 Kč, smluvních poplatků 2 500 Kč, pojistného ve výši 2 774,31 Kč a části úroku z prodlení, žalovaná byla tedy výrazně úspěšnější. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla úspěšnější žalovaná, žalovaná byla však po celou dobu řízení nečinná, a žádné náklady jí tak nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

28. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.