38 C 61/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Zuzanou Adamusovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 695 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 500 Kč od 21.5.2025 do zaplacení, z částky 2 000 Kč od 12.6.2025 do zaplacení, z částky 2 000 Kč od 9.7.2025 do zaplacení, z částky 1 000 Kč od 11.7.2025 do zaplacení a z částky 2 000 Kč od 14.9.2025 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 15.6.2024 do 20.5.2025, z částky 14 500 Kč za dobu od 21.5.2025 do 11.6.2025, z částky 12 500 Kč za dobu od 12.6.2025 do 8.7.2025, z částky 10 500 Kč za dobu od 9.7.2025 do 10.7.2025, z částky 9 500 Kč za dobu od 11.7.2025 do 13.9.2025 a z částky 7 500 Kč za dobu od 14.9.2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do zbytku se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 802 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 3.7.2024 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 16 695 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 121,44 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 695 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 3.7.2024 do zaplacení, a to z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na základě úvěrové smlouvy ze dne 18.2.2024 uzavřené na internetových stránkách žalobkyně www.kamali.cz. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že stanovila MLS, tj. limit nejvyšší měsíční splátky žalovaného i celé domácnosti, vycházela z toho, že příjem žalovaného je 30 000 Kč, životní minimum 4 470 Kč, splátky pro jiné společnosti jsou 4 791 Kč, splátka schváleného úvěru je 15 495 Kč, tedy limit pro splátky žalovaného je 5 144 Kč, příjem ostatních členů uvedla 100 000 Kč, minimální výdaje na bydlení 18 903 Kč, ostatní výdaje 12 000 Kč, tedy limit pro splátky domácnosti je 78 811 Kč, dále provedla lustraci žalovaného v registru NRKI, SOLUS, CRIBIS, a ISIR, a došla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč dne 18.2.2024, žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky do 30 dnů od poskytnutí úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 495 Kč. Žalovaný do data splatnosti ničeho neuhradil, žalobkyně tak žalovanému účtovala účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč a smluvní pokutu ve výši 450 Kč dne 18.4.2024 a ve výši 450 Kč dne 21.5.2024 v souladu s částí smlouvy „Náklady úvěru“, odstavec „Sankce“. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 15 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 450 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč, smluvní pokuty ve výši celkem 900 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 121,44 Kč (vypočtený v zákonné výši za dobu od 15.6.2024 do 2.7.2024) a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 695 Kč za dobu od 3.7.2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. Podáním ze dne 13.4.2026 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 500 Kč od 21.5.2025 do zaplacení, z částky 2 000 Kč od 12.6.2025 do zaplacení, z částky 2 000 Kč od 9.7.2025 do zaplacení, z částky 1 000 Kč od 11.7.2025 do zaplacení a z částky 2 000 Kč od 14.9.2025 do zaplacení.

4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby ze dne 13.4.2026 soud ve výroku I. řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) zastavil co do částky 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 500 Kč od 21.5.2025 do zaplacení, z částky 2 000 Kč od 12.6.2025 do zaplacení, z částky 2 000 Kč od 9.7.2025 do zaplacení, z částky 1 000 Kč od 11.7.2025 do zaplacení a z částky 2 000 Kč od 14.9.2025 do zaplacení.

5. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 20.4.2026. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti; žalovaný se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

7. Z úvěrové smlouvy ze dne 18.12.2024 (č.l. 15-18) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 15 000 Kč. Žalovaný měl splatit čerpanou jistinu a poplatek za poskytnutí úvěru do 19.3.2024, úroková sazba byla sjednána ve výši 0 % ročně, RPSN bylo 48,3 %. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného (k tomu viz úvěrová zpráva na č.l. 90, posouzení úvěruschopnosti klienta – metodika, potvrzení o provedení ověření bonity klienta), vycházela z toho, že žalovaný nemá děti, má měsíční příjem 30 000 Kč, zdrojem příjmů je opatrovatel/péče o osobu blízkou, příjem ostatních členů domácnosti je 100 000 Kč, žalovaný nesplácí jiným společnostem, ke dni 18.2.2024 provedla lustraci žalovaného v ISIR (RČ v registru není), NRKI (výsledek OK), SOLUS (žalovaný není v registru, nebo má příznak C,Z) a CRIBIS (žalovaný nemá exekuci), má osobní úvěr ve výši 300 Kč.

8. Z opisu výpisu proplacení smlouvy a sdělení banky (č.l. 23) soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému dne 18.2.2024 částku 15 000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 31.5.2024 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby do 14.6.2024, výzva byla odeslána 3.6.2024 (viz podací arch).

9. Z listiny Výpis čerpání, splátek a úhrad (č.l. 97) soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 20.5.2025 částku 500 Kč, dne 11.6.2025 částku 2 000 Kč, dne 8.7.2025 částku 2 000 Kč, dne 10.7.2025 částku 1 000 Kč a dne 13.9.2025 částku 2 000 Kč, tj. celkem 7 500 Kč.

10. Z dalších listin soud nezjistil skutečnosti relevantní pro posouzení věci.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena poskytovatelům spotřebitelských úvěrů pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. V posuzované věci však žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila dostatečně.

20. Žalobkyně předložila hned několik listin, ze kterých při prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházela (úvěrová zpráva, posouzení úvěruschopnosti klienta – metodika, potvrzení o provedení ověření bonity klienta). Z předložených důkazů však splnění povinnosti o řádném prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nevyplývá. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pak byla v daném případě na místě zejména s ohledem na deklarované vysoké příjmy žalobce a jeho domácnosti z neznámých zdrojů.

21. Povinností žalobkyně není jen vyžádat si od žalovaného listiny potvrzující jeho majetkové poměry, ale rovněž tyto listiny kriticky zkoumat a vyvodit z nich relevantní závěry pro poskytnutí nebo neposkytnutí úvěru. Soud má z předložených listin za to, že žalobkyně si listiny, které potvrzují majetkové poměry žalovaného nevyžádala, resp. je soudu nepředložila. Soud tak vycházel z toho, že žalobkyně pouze převzala údaje, které jí sdělil žalovaný. Z předložených listin tak nebylo možné ověřit, jaký je příjem žalovaného a z čeho příjem žalovaného skutečně plyne, když je má žalovaný získat jako opatrovatel/za péči o blízkou osobu, uvedený příjem je atypický, žalobkyně se jím tak měla blíže zabývat. Není tedy jasné, o jaký příjem se jedná a zda tento tvrzený příjem lze předpokládat i do budoucna. Žalobkyně rovněž neověřila ani tvrzený příjem jiné osoby v domácnosti ve výši 100 000 Kč, není ani zjevné, o jakou osobu či osoby se jedná, když žalovaný uvedl, že je bezdětný. Dále se žalovaná nikterak nezabývala náklady na bydlení žalovaného, žalobkyně v tomto směru nepožadovala po žalovaném jakékoli doložení nákladů na bydlení (například nájemní či podnájemní smlouvu, předpis záloh a poplatků).

22. Z uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně pouze zcela nekriticky převzala údaje poskytnuté žalovaným, nikterak blíže výdaje a příjmy žalovaného nezkoumala. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví u žalobkyně jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

23. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.

24. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23.4.2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK, v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.

25. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

26. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo, když částka poskytnutého úvěru ve výši 15 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet žalovaného. Žalovaný současně uhradil žalobkyni částku celkem 7 500 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše 7 500 Kč, přičemž soud žalobu zamítl co do částky 1 695 Kč (rozdíl mezi žalovanou částkou po částečném zpětvzetí, tj. 9 195 Kč, a částkou, kterou lze žalobkyni přiznat, tj. 7 500 Kč) zahrnující poplatky, náklady a smluvní pokuty dle úvěrové smlouvy.

27. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 31.5.2024 do 14.6.2024. Žalovaný tak měl vydat bezdůvodné obohacení dle výzvy žalobkyně nejpozději dne 14.6.2024. Jelikož tak neučinil, dostal se následující den, tj. dne 15.6.2024, do prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně ode dne počátku prodlení žalovaného, tj. od 15.6.2024 do zaplacení. Soud naopak žalobu zamítl, pokud šlo o úrok z prodlení v rozsahu, v němž žalobkyní uplatněný nárok na něj převyšoval to, na co jí vzniklo právo.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v částce jistiny ve výši 7 500 Kč (zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného) a jistiny ve výši 7 500 Kč a části úroku z prodlení, naopak nebyla úspěšná v částce ve výši 1 695 Kč a části úroku z prodlení, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 90 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 10 %.

29. Soud tedy přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni v částce 1 802 Kč představující 80 % (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 90 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10 %) z jejich celkové výše 2 252 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z následujících položek:a) soudní poplatek ve výši 800 Kč;b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), ve znění do 31.12.2024, po 300 Kč podle § 14b odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba; soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vede u zdejšího soudu mnoho dalších řízení s obdobným předmětem sporu zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč;c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony;d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 252 Kč.

30. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

31. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.