39 C 257/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Adélou Němečkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 69 189,96 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 69 189,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 69 189,96 Kč od 2. 6. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a částky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 3. 6. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši celkem 69 189,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 69 189,96 Kč za dobu od 2. 6. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně uvedla, že dne 26. 1. 2018 uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce č. , číslo smlouvy, , na základě které byly žalované poskytnuty peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč na její bankovní účet. Žalovaná byla povinna úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož nehradila sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně tak přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 22. 7. 2018. Žalobkyně poté podala žalobu ke zdejšímu soudu, přičemž zdejší soud vydal rozsudek dne 16. 6. 2020, č. j. 9 C 231/2019-54 (ve spojení s rozsudkem ze dne 17. 8. 2020, č. j. 9 C 231/2019-67), ve kterém žalobkyni v plném rozsahu vyhověl, mimo jiné přiznal žalobkyni nárok na smluvní pokutu dle čl. 6.7. smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalované zaplacení smluvní pokuty 69 189,96 Kč, tj. smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné „nové jistiny“, tj. z nesplacené jistiny zápůjčky a běžného úroku zápůjčky, dle čl. 6.7. smlouvy o zápůjčce za období od 10. 10. 2019 do 16. 5. 2024 reflektující jednotlivé platby žalované započtené na novou jistinu, která byla ke dni 10. 10. 2019 41 157 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

4. Žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o zápůjčce č. , číslo smlouvy, dne 26. 1. 2018, předmětem byla finanční částka ve výši 30 000 Kč, která byla poskytnuta na bankovní účet žalované (důkaz: smlouva o podnikatelské zápůjčce na č. l. 7-9). Dle čl. 6.7. smlouvy o zápůjčce v případě nezaplacené částky odpovídající nové jistině zápůjčky dle čl. 6.4. (zahrnující dosud nezaplacené původní splátky, tj. jistinu i běžný úrok) ani v den následujícím po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny, a to až do jejího úplného zaplacení; smluvní pokutu lze požadovat i nad rámec smluvní pokuty dle čl. 6.1. smlouvy o zápůjčce. Dále v čl. 6.1. smlouvy o zápůjčce byly sjednány dvě smluvní pokuty v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15, či 30 dnů s tím, že je lze uplatnit kumulativně. V čl. 6.5. smlouvy o zápůjčce je sjednána další smluvní pokuta v případě neuhrazení tzv. nové jistiny zápůjčky do 10 dnů od zesplatnění, kterou žalobkyně může požadovat nad rámec smluvní pokuty dle čl. 6.1. smlouvy o zápůjčce. Zápůjčka byla zesplatněna dopisem ze dne 22. 7. 2018 (důkaz: oznámení o zesplatnění ze dne 22. 7. 2018 na č. l. 10).

5. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 9 C 231/2019-54 (ve spojení s rozsudkem ze dne 17. 8. 2020, č. j. 9 C 231/2019-67), v právní moci dne 7. 8. 2020 soud uložil žalované povinnost z tohoto titulu zaplatit žalobkyni částku ve výši 53 137 Kč spolu s 9 % ročním úrokem z prodlení z částky 53 137 Kč od 9. 10. 2019 do zaplacení, částku ve výši 18 233,88 Kč (představující smluvní pokutu, kapitalizovaná do dne 9. 10. 2019) a částku ve výši 1 200 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky.

6. Právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky dopisem ze dne 16. 5. 2024 (prokázáno dopisem – předžalobní upomínkou na č. l. 11 a podacím archem na č. l. 12).

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

8. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

11. Soud konstatuje, že žalobkyně a žalovaná si ujednaly ve smlouvě o zápůjčce v čl. 6.7. smlouvy, že žalovaná zaplatí žalobkyni po zesplatnění smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z tzv. nové jistiny (tj. součtu nezaplacených splátek) až do úplného zaplacení. Požadavek žalobkyně na zaplacení další smluvní pokuty považuje soud za zcela v rozporu s dobrými mravy. Korektiv dobrých mravů je ustálenou judikaturou Ústavního soudu vykládán jako souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (například nálezy Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 544/2000 a sp.zn. I. ÚS 3391/15). Zdejší soud si je vědom, že se jedná o mimořádný prostředek zasahující do zásady autonomie vůle, nicméně jeho použití je v nyní projednávané věci na místě. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV.ÚS 702/20, jehož právní věta zní: „Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.“. Přestože v uvedené věci byla řešena zejména povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníků před uzavřením smlouvy, dle názoru soudu jsou závěry Ústavního soudu použitelné i v nyní projednávané věci, neboť žalobkyně, která se specializuje na poskytování nebankovních úvěrů a je profesionálem v dané oblasti (jak je známo soudu z úřední činnosti) uzavřela smlouvu s žalovanou jakožto fyzickou osobou podnikající, která je v dané oblasti laikem.

12. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. S ohledem na pravomocný rozsudek zdejšího soudu žalovaná má na tuto půjčku uhradit částku ve výši 53 137 Kč zahrnující částku jistiny (41 157 Kč, jak vyplývá z žalobních tvrzení) a smluvní pokuty (tj. 53 137 minus 41 157 Kč, tj. 11 980 Kč), dále s 9 % ročním úrokem z prodlení z částky 53 137 Kč od 9. 10. 2019 do zaplacení a částku ve výši 18 233,88 Kč (představující smluvní pokutu dle čl. 6.7. smlouvy o zápůjčce, kapitalizovaná do dne 9. 10. 2019) a částku ve výši 1 200 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Nadto z rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 9 C 231/2019-54 vyplývá, že žalovaná uhradila žalobkyni do podání žaloby, o které bylo tímto rozsudkem rozhodnuto, minimálně částku ve výši celkem 13 719 Kč. Žalovaná tak měla, resp. má uhradit žalobkyni na sjednaný úvěr částku minimálně ve výši 72 570,88 Kč a k tomu navíc úroky z prodlení (vypočtená jako součet částek v tomto odstavci ke dni 9. 10. 2019). Jestliže by soud vešel na požadavek žalobkyně s tím, že by žalovaná měla uhradit další smluvní pokutu ve výši 69 189,96 Kč (nadto s úrokem z prodlení), žalovaná by za poskytnutý úvěr, který jí byl vyplacen ve výši 30 000 Kč zaplatila téměř čtyřapůlnásobek (částku minimálně ve výši 141 760,84 Kč + úroky z prodlení), přičemž na smluvních pokutách by zaplatila částku celkem ve výši celkem 99 403,84 Kč (tj. 30 213,88 Kč + 69 189,96 Kč).

13. Soud v tomto nastavení práv a povinností žalobkyně a žalované vidí významnou nerovnost, která byť je v souladu se zásadou autonomie vůle, je v rozporu s korektivem dobrých mravů. Smyslem smluvní pokuty je totiž zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku sjednaného ve smlouvě. Jejím účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta v projednávané věci nebyla sjednána tak, aby plnila své základní funkce, tedy funkci preventivní, uhrazovací i sankční, ale za účelem dalšího zisku. Smlouva o zápůjčce obsahuje totiž hned několik smluvních pokut a umožňuje jejich kumulaci (v čl. 6.1. smlouvy jsou ujednány dvě smluvní pokuty pro případ prodlení žalovaného, v čl. 6.5. smlouvy je sjednána pro případ prodlení žalovaného další smluvní pokuta a rovněž v čl. 6.7. je sjednána smluvní pokuta, kterou žalobkyně uplatňuje v tomto řízení, přičemž všechny smluvní pokuty lze uplatnit současně). Již pravomocně přiznanou smluvní pokutu tak soud považuje za zcela přiměřenou k výši zajišťovanému závazku. V posuzované věci tak výše smluvní pokuty představuje toliko nepřiměřené generování zisku žalované, které je zcela zjevně neúměrné k výši poskytnuté zápůjčky.

14. Nad rámec uvedeného soud poukazuje i na to, že zákonodárce s účinností od 24.4.2020 (tedy po uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovaným) novelizoval § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru skrze zákon č. 186/2020 Sb., když poskytl ochranu, která náleží spotřebitelům při uzavírání úvěrových a jim obdobných smluv i fyzickým osobám podnikajícím, a to tak že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby, tj. v daném případě by souhrn všech smluvních pokut neměl přesáhnout částku 15 000 Kč, přičemž pravomocně přiznána byla smluvní pokuta lehce přesahující zákonodárcem stanovenou hranici. Soud pro úplnost poukazuje na přechodné ustanovení k zákonu č. 186/2020 Sb. obsažené v čl. III bod 3, dle kterého byla-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona sjednána smluvní pokuta, která převyšuje smluvní pokutu nejvýše přípustnou, považuje se rozdíl mezi uplatněnou a nejvýše přípustnou smluvní pokutou za náklady, které věřiteli vznikly v souvislosti s prodlením dlužníka.

15. S ohledem na shora uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

16. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalovaná žádné takové náklady netvrdila, rozhodl soud uvedeným výrokem.

17. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když k určení jiné než zákonem stanovené lhůty neshledal důvody.