7 C 241/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem adresa b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B bytem adresa oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno žalované 1 , narozená datum bytem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem adresa 2. jméno žalovaného 2 , narozený datum bytem adresa zastoupený advokátkou jméno advokátky C sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitým věcem

I. Zamítá se žaloba na určení, že žalobce , Jméno žalobce A, , nar. , datum, , bytem , adresa, , je vlastníkem podílu o velikosti id. 5/12 pozemku parc. č. , adresa, jehož součástí je stavba, rodinný dům , adresa, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem , adresa, , na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, .

II. Zamítá se žaloba na určení, že žalobce , Jméno žalobce A, , nar. , datum, , bytem , adresa, a žalobkyně , Jméno žalobce B, , , datum, jmění manželů vlastníky podílu o velikosti id. 1/6 pozemku parc. č. , adresa, , jehož součástí je stavba, rodinný dům , adresa, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem , adresa, , na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, .

III. Zamítá se žaloba, na základě které má být žalobce a) povinen zaplatit žalované č. 1 a žalovanému č. 2 společně a nerozdílně částku ve výši 300 000 Kč.

IV. Zamítá se žaloba, na základě které mají být žalobci společně a nerozdílně povinni zaplatit žalované č. 1 a žalovanému č. 2 společně a nerozdílně částku ve výši 100 000 Kč.

V. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované č. 1 náhradu nákladů řízení v částce 20 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované č.

1. VI. Žalobci a žalovaný č. 2 vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobci se proti žalovaným domáhali určení, že jsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitostí, za současného uložení povinnosti žalobcům zaplatit žalovaným ve výroku uvedené částky. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci jakožto prodávající uzavřeli dne 27. 10. 2015 s žalovanými jakožto kupujícími kupní smlouvu o převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech. Žalobce a) prodal spoluvlastnický podíl o velikosti id. 5/12 na nemovitostech za kupní cenu 300 000 Kč. Spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/6, který náležel do společného jmění žalobců, byl žalovaným prodán za kupní cenu 100 000 Kč. Žalobci jsou rodiči žalovaného č.

2. Podmínkou převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech bylo, že žalovaní tyto podíly nabydou do společného jmění manželů. Žalovaní během předsmluvních jednání opakovaně proklamovali, že své majetkové vztahy nemají nijak upravené a že mezi nimi funguje zákonný režim. To bylo opakovaně deklarováno i v kupní smlouvě. Žalobci se poté dozvěděli, že nemovitosti nebyly nabyty do SJM, ale do podílového spoluvlastnictví žalovaných. Žalovaní totiž měli mít uzavřenou tzv. předmanželskou smlouvu, dle které měly SJM žalovaných tvořit věci náležející do obvyklého vybavení domácnosti. Sama žalovaná č. 1 uvedla, že proklamace v kupní smlouvě byly nepravdivé. Nabytí nemovitostí do společného jmění žalovaných bylo pro žalobce rozhodující okolností při uzavírání smlouvy. Žalovaní uvedli žalobce v omyl o rozhodující okolnosti kupní smlouvy, v důsledku čehož je kupní smlouva neplatná. Žalobci opakovaně proklamovali, že nabytí nemovitostí do SJM žalovaných je stěžejní podmínkou pro uzavření kupní smlouvy. Tomu také odpovídala výše kupní ceny, smluvní ujednání i návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nebýt tohoto omylu, k uzavření smlouvy v této podobě by nedošlo. Z důvodu odlišností mezi podílovým spoluvlastnictvím a vlastnictvím v režimu SJM žalobci trvali na nabytí nemovitostí do SJM žalovaných. Věc v SJM manželé užívají, udržují, nakládají s ní a spravují ji společně. Povinnosti a práva spojená se SJM náleží oběma společně a nerozdílně. Z právních jednání týkajících se SJM jsou oba manželé zavázáni společně a nerozdílně. Naopak při spoluvlastnictví podíl vyjadřuje míru účasti spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech. Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle a může jej i prodat nezávisle na vůli ostatních spoluvlastníků. Rovněž režim vypořádání je u obou forem jiný. Při vypořádání spoluvlastnictví dostane každý ze spoluvlastníků náhradu dle výše svého podílu bez ohledu na to, jak přispěl k nabytí věci. Při vypořádání SJM jsou zohledněny vnosy manželů a rovněž i to, pokud jeden z manželů přispěl k nabytí věci do SJM. V případě absence platného závazku, tj. při neplatnosti kupní smlouvy, mají žalobci právo na vrácení nemovitostí do jejich vlastnictví. K zápisu obnoveného vlastnického práva žalobců k nemovitostem do katastru nemovitostí je nutná součinnost žalovaných, kteří ji však žalobcům neposkytli. Žalobci tak mají na určení vlastnictví právní zájem, který je dán, pokud žalobci, kteří tvrdí, že jsou vlastníky, nejsou jako vlastníci nemovitosti zapsáni. Žalobci dodali, že žádný právní předpis nestanoví, jaké okolnosti musí nastat, aby byl omyl podstatný, resp. jak okolnosti lze podřadit pod pojem rozhodující a vedlejší. Pokud by žalobci věděli o existenci předmanželské smlouvy, nikdy by k uzavření kupní smlouvy ve znění, v jakém byla uzavřena, nepřistoupili. Zákon nestanoví, že žalobci byli povinni explicitně informovat žalované, že právě tato skutečnost je pro ně rozhodná. Ve věci je nutné zohlednit specifické okolnosti, zejména úmysl žalobců, aby nemovitost zůstala v rodině, snahu žalobců pomoci žalovaným k vlastnímu bydlení, úzký rodinný vztah mezi účastníky a explicitní vymezení nabytí nemovitosti do SJM v kupní smlouvě. Žalobci proto trvají na tom, že byli uvedeni v omyl o rozhodující okolnosti. I v případě, že by na existenci předmanželské smlouvy nebylo nahlíženo jako na rozhodující okolnost, ale jako na okolnost vedlejší, je možné dospět k závěru, že žalobci tuto okolnost prohlásili za rozhodující. Pro prohlášení vedlejší okolnosti za rozhodující nebylo potřeba explicitní sjednání či informování žalovaných ze strany žalobců. Plně postačuje, že toto bylo patrné z okolností uzavření smlouvy, resp. z účelu, pro který byla smlouva uzavírána a který byl oběma stranám znám. První okolností bylo explicitní vyjádření nabytí podílů na nemovitostech do SJM žalovaných v kupní smlouvě. V kupní smlouvě je na několika místech výslovně uvedeno, že žalovaní nabývají podíly na nemovitostech do SJM, konkrétně je to uvedeno ve vymezení kupujících a dále v čl. I bod a čl. 2 bodu II. Z toho, že je tato informace zanesena několikrát do obsahu kupní smlouvy, lze vyvodit, že strany kupní smlouvy ji považovaly za významnou. Pokud se na určité okolnosti strany shodnou natolik, že ji zahrnou do obsahu smlouvy, pak nedává smysl, aby jedna strana druhé výslovně avizovala, že tuto okolnost považuje za rozhodující. Druhou okolností byla pomoc žalobců žalovaným jakožto mladé rodině. Kupní cena nemovitosti byla výrazně snížena a neodpovídala tržní ceně. Z toho bylo jednoznačně zřejmé, že žalobci požadují, aby nemovitost zůstala v rodině. Žalobci chtěli pomoci žalovaným jako mladému páru, nikoli jako dvěma na sobě nezávislým subjektům. V tom tkvěl také účel uzavřené kupní smlouvy, o čemž museli žalovaní vědět. Třetí okolností byla rozdílnost institutů SJM a podílového spoluvlastnictví. Primárním účelem uzavření kupní smlouvy bylo udržení nemovitosti v rodině a pomoc mladým manželům ke společnému bydlení. Tento účel by nebyl naplněn, pokud by nemovitost připadla do podílového spoluvlastnictví. Zásadní rozdíl tkví především v tom, že pokud by nemovitost byla nabyta do podílového spoluvlastnictví, mohl by kterýkoli ze spoluvlastníků svůj podíl komukoli prodat a zmařit tak původně zamýšlený účel žalobců, tedy aby nemovitost zůstala v rodině. Další významný rozdíl je zřetelný v případě rozpadu manželství. Pokud by nemovitost byla v SJM, proběhlo by řízení o vypořádání, v němž by soud musel přihlédnout k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot do SJM. V případě podílového spoluvlastnictví by rozvod manželů na vlastnictví neměl žádný vliv a žalovaná č. 1 by tak mohla po rozvodu svůj podíl prodat a zmařit primární účel uzavření smlouvy, tedy aby nemovitost zůstala v rodině. Žalobci tedy považují za nepochybné, že byli uvedeni v omyl ze strany žalovaných, kteří v kupní smlouvě opakovaně deklarovali, že nemovitost nabývají do SJM, a to navzdory tomu, že existovala předmanželská smlouva, která toto vylučuje.

2. Žalovaná č. 1 ve věci uvedla, že mezi stranami je nesporné, že dne 27. 10. 2015 uzavřeli žalobci a , jméno FO, , nar. , datum, , na straně prodávající a žalovaní na straně kupující kupní smlouvu, na základě které žalovaní nabyli předmětné nemovitosti. Dále je nesporné, že žalovaní mají smluvně upraven manželský majetkový režim tak, že nemovité věci nenabývají do společného jmění manželů. Nemovitosti jsou tedy v ideálním podílovém vlastnictví žalovaných. Na pravdě se však nezakládá tvrzení žalobců ohledně kupní ceny, neboť souhrnná kupní cena za nemovitosti činila , částka, a bylo na prodávajících, jak si ji mezi sebe rozdělí. Dále není pravdou, že žalovaní během předsmluvních jednání proklamovali, že nemají manželské majetkové vztahy nijak upravené. Žalobci naopak dobře věděli, že jejich syn, tedy žalovaný č. 2, má problém s gamblerstvím. Žalobci celou věc řešili i s rodiči žalované č. 1 a chválili, že je dobře, že žalovaní mají rozdělené SJM. Žalobcům bylo známo, že by si žalovaná č. 1 nevzala žalovaného č. 2 bez tzv. předmanželské smlouvy. Písařskou chybou při přípravě smluvní dokumentace došlo k tomu, že je v kupní smlouvě uvedeno, že žalovaní nabývají nemovitosti do SJM. Žalobcům však v době uzavření smlouvy bylo známo, že žalovaní mají rozdělené SJM, a proto nemohli být uvedeni v omyl v rozhodujících okolnostech kupní smlouvy. Dále není pravdou, že kupní cena nemovitosti byla sjednána jako symbolická, neboť 1/6 původní nemovitosti byla oceněna na částku , částka, . Celkem tak měla původní nemovitost tržní hodnotu zhruba , částka, . Tato nemovitost byla rozdělena a na žalované byla převáděna pouze část původní nemovitosti. Žalovaní tak nabývali méně než polovinu původní nemovitosti za částku , částka, , která plně odpovídala tržní ceně. Žalovaná č. 1 dále uvedla, že pro žalobce nemohlo být rozhodné, zda žalovaní nabývají nemovitosti do SJM nebo do podílového spoluvlastnictví. Žalobci převáděli nemovitost na svého syna a jeho manželku, nejsou nikterak znalí práva a těžko pro ně mohl mít nějaký význam, zda převádí nemovitost do SJM nebo do podílového spoluvlastnictví. Ani extrémním výkladem nelze dojít k závěru, že jde o omyl natolik významný, že činí kupní smlouvu neplatnou. Žalovaná č. 1 navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Žalovaný č. 2 ve věci uvedl, že nemovitosti žalovaní koupili za velmi zvýhodněnou cenu, protože jim žalobci chtěli pomoci s bydlením. Skutečně se dohodli, že nemovitosti nabydou jako manželé do společného majetku, což prezentovali i žalobcům. Žalovaný č. 2 věděl, že s žalovanou č. 1 podepisoval smlouvu u notáře, ale nevěděl, jak to souvisí s koupí domu. Žalovaná č. 1 mu říkala, že smlouvu podepisují proto, aby se ochránila před jeho gamblerstvím. Žalovaného č. 2 nenapadlo, že tyto dvě věci spolu souvisejí. Žalovanému č. 2 přišla předžalobní výzva, podle které po něm žalovaná č. 1 chtěla bezdůvodné obohacení za to, že v nemovitosti bydlí. Žalovaný č. 2 dopis ukázal rodičům a ti byli z celé situace překvapení a rozčarovaní. Řekli mu, že se má s žalovanou č. 1 nějak dohodnout na vypořádání majetku. Chtěli, aby dům zůstal v rodině. Dle žalovaného č. 2 by bylo správné, aby soud žalobě vyhověl. Žalovaní by vrátili žalobcům podíly na nemovitostech a žalobci by žalovaným vrátili peníze.

4. Po provedeném dokazování byly zjištěny následující skutečnosti:

5. Z lustrace žalovaných v informačním systému základních registrů bylo zjištěno, že žalovaní byli ke dni podání žaloby manželé, a to od 15. 6. 2012.

6. Z kupní smlouvy ze dne 27. 10. 2015 bylo zjištěno, že mezi žalobci a , jméno FO, , nar. , datum, na straně jedné jakožto prodávajícími a žalovanými na straně druhé jakožto kupujícími byla dne 27. 10. 2015 uzavřena smlouva, jejímž předmětem byla koupě pozemku parc. , Anonymizováno, k. ú. , adresa, , a , adresa, , k. ú. , adresa, , to vše zapsáno LV č. , hodnota, vedeném u Katastrálního úřadu , adresa, , k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Velikost vlastnického podílu žalobců na nemovitostech v rámci SJM činila 1/6, velikost podílu žalobce a) činila 5/12 a velikost podílu , jméno FO, činila 5/12. Na základě smlouvy prodávající prodali nemovitosti včetně jejich součástí a příslušenstvím kupujícím v rozsahu svých spoluvlastnických podílů. Kupující nemovitosti koupili a zavázali se je převzít se všemi vlastnickými právy a povinnostmi. Smluvní strany se dohodli na kupní ceně 2 175 000 Kč. Kupující se zavázali uhradit kupní cenu z úvěru poskytnutého , právnická osoba, v částce 1 775 000 Kč ve prospěch paní , jméno FO, , v částce 300 000 Kč ve prospěch žalobce a) a v částce 100 000 Kč ve prospěch žalobců. V návětí smlouvy je před jmény žalovaných jako kupujících uvedeno „Manželé SJM“. V čl. I. odst. 2 smlouvy je uvedeno, že kupující hodlají nabýt nemovitosti včetně jejich součástí a příslušenství do svého společného jmění manželů. V čl. II. odst. 2 smlouvy je uvedeno, že kupující nemovitosti od prodávajících za tuto kupní cenu do společného jmění manželů kupují.

7. Z notářského zápisu NZ 111/2012 sepsaného , tituly před jménem, , jméno FO, , notářkou se sídlem v , adresa, , dne 28. 5. 2012 bylo zjištěno, že žalovaní dne 28. 5. 2012 uzavřeli ve formě notářského zápisu smlouvu před uzavřením manželství o úpravě budoucích majetkových vztahů v manželství. Smlouva byla uzavřena s odkládací podmínkou, že žalovaní spolu uzavřou platné manželství nejpozději do 31. 8. 2012. Žalovaní se dohodli tak, že do jejich společného jmění manželů budou patřit pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Ostatní majetek a závazky nabyté či vzniklé po dobu jejich manželství, které by jinak nabývali do společného jmění manželů, nebudou nabývat do společného jmění manželů. Žalovaní se dohodli, že po dobu trvání manželství nebudou nabývat do společného jmění manželů zejména mj. nemovité věci s jejich příslušenstvím a součástmi, které budou nabývány za trvání manželství účastníků včetně výnosů, užitků, přírůstků a příjmů z prodeje těchto nemovitých věcí.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná č. 1 vyzvala žalovaného č. 2 k úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 171 225 Kč za užívání předmětných nemovitostí.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 6. 2021 bylo zjištěno, že žalobci vyzvali žalované k vzájemnému vrácení poskytnutých plnění z kupní smlouvy uzavřené dne 27. 10. 2015.

10. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 7. 1. 2016 bylo zjištěno, že k uvedenému dni byli žalovaní vlastníky pozemku parc. č. 618/1, jehož součástí je stavba, rodinný dům č. p. 496, a pozemku parc. č. 619/1, k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Nemovitosti byly zapsány na LV č. , hodnota, . Právní účinky zápisu nastaly dne 4. 11. 2015. Ve výpise je uvedeno, že vlastnické právo náleží žalovaným v rámci SJM. Na nemovitostech vázne zástavní právo smluvní ve prospěch , právnická osoba, k zajištění pohledávky ve výši 3 101 801 Kč s příslušenstvím, budoucí pohledávky do výše 3 256 891 Kč vzniklé do 15. 8. 2045 a budoucí pohledávky do výše 403 234 Kč vzniklé do 15. 8. 2045, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2. 11. 2015.

11. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 31. 12. 2014 bylo zjištěno, že k uvedenému dni byli žalobci v rámci SJM (podíl 1/6), žalobce a) (podíl 5/12) a , jméno FO, (podíl 5/12) vlastníky pozemku , adresa, , k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Nemovitosti byly zapsány na LV č. , hodnota, .

12. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 5. 2013, č. j. 20 D 311/2013-65, bylo zjištěno, že v rámci řízení o pozůstalosti po otci žalobce a), , jméno FO, , , datum, , byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, na základě které žalobce a) nabyl do svého majetku mj. , adresa, zapsáno v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , na LV č. , hodnota, . Dle odborného názoru a shodného prohlášení účastníků pozůstalostního řízení obvyklá cena podílu na nemovitostech ke dni úmrtí zůstavitele činila 733 333,33 Kč.

13. Z kupní smlouvy ze dne 10. 4. 2014 bylo zjištěno, že mezi , jméno FO, , nar. , datum, , na straně jedné jakožto prodávající a žalobci na straně druhé jakožto kupujícími byla dne 10. 4. 2014 uzavřena smlouva, jejímž předmětem byla koupě podílu o velikosti 1/6 na pozemku , hodnota, to vše v obci , adresa, , část obce , adresa, , k. ú. , adresa, , zapsáno LV č. , hodnota, vedeném Katastrálním úřadem , adresa, . Celková kupní cena byla dohodnuta na částku 940 000 Kč.

14. Ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, č. 5039/2447/15 ze dne 20. 12. 2015 bylo zjištěno, že cena podílu o velikosti 1/6 pozemku parc. č. , hodnota, se stavbou , adresa, ke dni 10. 4. 2014 činila 919 920 Kč.

15. Z e-mailová komunikace ze dne 17. 4. 2012 bylo zjištěno, že advokátka , tituly před jménem, , jméno FO, dne 17. 4. 2012 zaslala žalované č. 1 předmanželskou smlouvu. Žalovaná č. 1 měla dotaz ohledně nějaké části smlouvy, ohledně čehož byla advokátkou odkázána na notářku , tituly před jménem, , jméno FO, , která dotaz zodpověděla. Stejně tak žalované č. 1 zodpověděla další dotaz, co se stane, když si manžel vezme půjčku nebo úvěr, aniž by o to ona věděla.

16. Z e-mailové komunikace ze dne 15. 9. 2015 bylo zjištěno, že pan , jméno FO, dne 15. 9. 2015 zaslal Ing. , jméno FO, e-mailovou zprávu s předmětem „Re: úvěr , jméno FO, kupní smlouva + LV, rozpočet“, ve které mj. uvedl, že potřebuje zkonzultovat vliv na odhad nemovitosti, jelikož nákup je v rodině a nemovitost se prodává za nižší cenu, než je reálná cena.

17. Z e-mailové komunikace ze dne 14. 9. 2012 bylo zjištěno, že matka žalované č. 1 dne 14. 9. 2012 zaslala žalované č. 1 e-mailovou zprávu, ve které sdělila, že nikdy nepřistoupí na to, že by pozemek v , adresa, napsali na žalovanou č. 1 i na , jméno FO, . Je to naprosto normální věc, že rodinné dědictví automaticky přechází na děti a ne na zeťáky nebo na jiné osoby. Matka žalované č. 1 chtěla žalovaným pomoci k vlastnímu bydlení a převést na žalovanou č. 1 pozemek, což napáchalo víc škody než užitku.

18. Z návrhu na vklad bylo zjištěno, že dne 4. 11. 2015 byl na Katastrální úřad , adresa, podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Jako účastníci řízení jsou označeni žalobci a žalovaní. Návrh se týká pozemků , adresa, . V návrhu je uvedeno, že podíloví spoluvlastníci převádějí své podíly k pozemku , adresa, na základě kupní smlouvy do SJM , jména žalovaných, .

19. Soud zamítl návrh na provedení následujících důkazů pro nadbytečnost: svědecká výpověď matky a otce žalované č. 1, paní , jméno FO, a pana , jméno FO, , smlouva o úvěru žalovaných u , právnická osoba, , zástavní smlouva na nemovitost, svědecké výpovědi , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , čestná prohlášení těchto osob, účastnický výslech žalobců a účastnický výslech žalovaných. Již ze samotných žalobních tvrzení totiž vyplývá, že žaloba nemůže být úspěšná, jak bude podrobněji vysvětleno níže, a proto nebylo v souladu s procesní ekonomikou provádět další dokazování ohledně okolností uzavření kupní smlouvy a vědomosti či nevědomosti žalobců o předmanželské smlouvě žalovaných.

20. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

21. Podle § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

22. Podle § 584 o. z. týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu. (odst. 1) Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti. (odst. 2).

23. Podle § 2079 odst. 1 o. z. kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

24. Podle § 2128 odst. 1 o. z. při prodeji a koupi nemovité věci vyžaduje kupní smlouva formu podle § 560. Pro ujednání o výhradě vlastnického práva, o právu zpětné koupě, o zákazu zcizení nebo zatížení, o výhradě předkupního práva nebo lepšího kupce, jakož i pro ujednání o koupi na zkoušku však postačí i jiná forma, nemá-li být takovým ujednáním k nemovité věci zřízeno věcné právo.

25. V projednávané věci je nejprve potřeba zodpovědět otázku, zda mají žalobci na určení vlastnictví k nemovitostem naléhavý právní zájem v souladu s § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), přičemž soud dospěl k závěru, že ano. Právní zájem na určení věcného práva k nemovitosti je totiž dán samotnou skutečností, že žalobce, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, není v katastru zapsán jako její vlastník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Pro úplnost soud odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, podle kterého „existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny.“26. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí, tedy pozemku , adresa, , v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . V katastru nemovitostí je uvedeno, že žalovaní mají tyto nemovitosti ve společném jmění manželů. Nemovitosti byly na žalované převedeny kupní smlouvou podle § 2079 a násl., resp. § 2128 a násl. o. z., kterou dne 27. 10. 2015 uzavřeli žalobci a , jméno FO, jako prodávající a žalovaní jako kupující. Dne 15. 6. 2012 uzavřeli žalovaní sňatek. Žalovaní však před uzavřením manželstvím dne 28. 5. 2012 formou notářského zápisu uzavřeli smlouvu o úpravě budoucích majetkových vztahů v manželství podle § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který byl v té době platný a účinný, a dohodli se na tom, že do společného jmění manželů budou patřit pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a že do něj nebudou nabývat mj. nemovité věci, a proto se shora uvedené nemovitosti nestaly součástí jejich společného jmění podle § 709 o. z. Žalovaní tedy mají předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví podle § 1115 a násl. o. z.

27. Žalobci tvrdí, že kupní smlouva ze dne 27. 10. 2015 je neplatná podle § 583 o. z., neboť byli ze strany žalovaných uvedeni v omyl o rozhodující okolnosti. Za tuto rozhodující okolnost považují skutečnost, že žalovaní nemovitosti nenabyli do společného jmění manželů. Žalobci si však musí uvědomit, že pojem „rozhodující okolnost“ je kategorie objektivní a nikoli subjektivní. Je to tedy okolnost, která je rozhodující pro všechny osoby, které by při uzavírání kupní smlouvy byly ve stejné pozici jako žalobci, příp. žalovaní. To je ostatně dáno i tím, že zákon rozlišuje omyl o rozhodující okolnosti a omyl o vedlejší okolnosti a důsledky s tím spojené. Pokud některá ze stran smluvního vztahu uvede druhou stranu v omyl o (objektivně) rozhodující okolnosti, je právní jednání neplatné (§ 583 o. z.); pokud by se jednalo o uvedení v omyl ohledně vedlejší okolnosti, má osoba uvedená v omyl právo na přiměřenou náhradu (§ 584 o. z.). Považují-li strany některou okolnost právního jednání za (subjektivně) rozhodující, mohou v souladu s § 584 odst. 1 o. z. prohlásit jakoukoli vedlejší okolnost za rozhodující, v důsledku čehož uvedení v omyl ohledně této skutečnosti povede rovněž k neplatnosti právního jednání. Názor žalobců, že jako rozhodující okolnost právního jednání je jakákoli okolnost, kterou jedna ze stran subjektivně za rozhodující považuje, aniž to sdělí straně druhé, by vedl k tomu, že by byla výrazným způsobem narušena autonomie vůle smluvních stran, neboť jedna ze stran by při uzavírání smlouvy neměla všechny potřebné informace pro to, aby mohla řádně zhodnotit, zda smlouvu uzavřít či nikoli.

28. Shora uvedené je podpořeno rovněž komentářovou literaturou, která dospěla k závěru, že rozhodující okolnost se může týkat pouze základních prvků právního jednání: „O omyl o rozhodující okolnosti jde v případě, že jednající je v omylu o hlavní okolnosti nebo okolnosti sice vedlejší, kterou však strany prohlásily za rozhodující. V těchto případech jde o omyl podstatný. […] Hlavní okolnost je třeba chápat v objektivním smyslu, neboť, na rozdíl od okolnosti vedlejší, vždy jde o rozhodující okolnost, zatímco okolnost vedlejší se může stát okolností rozhodnou pouze na základě vůle stran (§ 584 odst. 1). Hlavní okolnost se může týkat pouze základních prvků právního jednání, tj. právního důvodu, osoby nebo předmětu právního jednání. Zároveň musí jít o okolnost, ohledně které lze (objektivně) uzavřít, že při skutečné znalosti věci by jednající právní jednání neučinil, popř. by je učinil za podstatně odlišných podmínek.“ [komentář k § 583 o. z., PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, dostupné v databázi Beck-online]. Nejedná se přitom o ojedinělý názor: „Je-li podstatným omyl, který se týká takové okolnosti nebo skutečnosti, že nebýt omylu, nebylo by k právnímu jednání došlo, lze okruh v úvahu přicházejících okolností omezit na rozhodné neboli rozhodující okolnosti. Právní teorie v této souvislosti mluví především o tzv. podstatných složkách obsahu právního jednání. Podstatnou je taková složka, kterou zákon vyžaduje k tomu, aby vůbec právní jednání jako právní jednání určitého druhu, resp. typu vzniklo a aby vyvolalo právní následky, s nimiž zákon pro ten který druh, resp. typ právního jednání počítá. Zpravidla, a platí to i o komentovaném zákoníku, jsou tyto podstatné složky stanoveny vždy v prvním ustanovení o té které smlouvě (zde o tom kterém závazku). […] Podstatnou složkou právního jednání je také to, o čem strany, totiž některá z nich, dají najevo, že to považují za rozhodné, čili také za nutný předmět smluvního ujednání. Je možné to vidět také tak, že některá z kontrahujících osob podmínila uzavření smlouvy ujednáním o určité otázce. Tak se může stát, že i drobnost či objektivně viděno maličkost, jinak vlastně bez významu, se stane okolností rozhodující, pokud jde o to, zda strana, která takovou výhradu učinila, smlouvu uzavře, či neuzavře. Taková drobnost pak nabude povahu podstatné složky, takže omyl týkající se právě této maličkosti bude omylem podstatným. Klasická civilistická teorie učí o čtyřech (event. pěti) podstatných okolnostech, o nichž platí, že pokud se v nich jednající mýlí, má to za následek neplatnost právního jednání: omyl v právním důvodu, tj. omyl o podstatě právního jednání samé (error in negotio), omyl v totožnosti předmětu (error in corpore), omyl v podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate) a omyl v totožnosti osoby (popř. také omyl v podstatné vlastnosti osoby (error in persona).“ [komentář k § 583 o. z., ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I (§ 1-654). Wolters Kluwer, dostupné v Systému ASPI].

29. Tento názor zastává rovněž konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který již v rozsudku ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, dospěl k závěru, že „omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (podstatný omyl) a bez něhož by k právnímu úkonu nedošlo, přičemž osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala anebo o něm alespoň musela v době právního úkonu vědět (muselo jí to být - objektivně posuzováno - zřejmé). Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) nebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qvalitate), osoby (error in persona), popř jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující.“ K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých pozdějších rozhodnutích, např. v žalobci zmiňovaném usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1331/2020.

30. Na základě všeho shora uvedeného lze tedy uzavřít, že žalobci se mohou dovolávat neplatnosti kupní smlouvy pouze v důsledku uvedení v omyl ohledně základních prvků právního jednání nebo ohledně okolnosti, kterou smluvní strany prohlásily za rozhodující. Skutečnost, zda žalovaní nabyli nemovitosti do společného jmění manželů či nikoli, zajisté není základním prvkem kupní smlouvy, neboť se tato skutečnost netýká podstaty právního jednání samého, totožnosti předmětu smlouvy, podstatné vlastnosti předmětu, ani totožnosti jednajících osob. Bylo však samozřejmě možné, že smluvní strany tuto skutečnost prohlásily na rozhodující na základě svého ujednání. Proto soud žalobce vyzval, aby sdělili, jakým způsobem bylo mezi stranami sjednáno, že nabytí nemovitostí do společného jmění manželů je pro smluvní strany rozhodující okolností pro uzavření smlouvy, příp. kdy a jakým způsobem žalobci informovali žalované o tom, že nabytí nemovitostí do společného jmění manželů je pro žalobce rozhodující a bez něj na žalované tyto nemovitosti nepřevedou. Žalobci na uvedenou výzvu reagovali svým podáním ze dne 4. 1. 2024, ve kterém uvedli, že tato skutečnost jako rozhodující okolnost nebyla mezi stranami výslovně sjednána, avšak byla patrná z okolností uzavření kupní smlouvy, které shrnuli následovně: 1) explicitní vyjádření nabytí podílů na nemovitostech do SJM v kupní smlouvě, 2) pomoc žalobců žalovaným jako mladé rodině, 3) rozdílnost institutů SJM a podílového spoluvlastnictví.

31. Soud se shoduje s žalobci v tom, že ujednání ohledně rozhodující okolnosti uzavření smlouvy nemusí být ve smlouvě uvedeno explicitně. Z okolností uváděných žalobci však nevyplývá, že by druhá strana smlouvy (tedy žalovaní) mohli předpokládat, že je nabytí nemovitostí do společného jmění žalovaných pro žalobce důležité, a to ani jednotlivě, ani ve vzájemném souhrnu. Pokud jde o explicitní uvedení informace o nabytí nemovitostí do společného jmění v kupní smlouvě, soud uvádí, že ne každé ustanovení obsažené ve smlouvě je automaticky okolností rozhodující pro uzavření smlouvy. Ve smlouvách bývá obsažena spousta „zbytečných“ ujednání a nelze tedy vůbec připustit, že by každé z nich bylo důležité, rozhodující. Na tom nic nemění ani skutečnost, že je nabytí nemovitostí do SJM žalovaných ve smlouvě zmíněno třikrát (v úvodu, v čl. I. odst. 2 a v čl. II. odst. 2). Názor, že zahrnutí nějakého ujednání do smlouvy automaticky znamená, že se jedná o rozhodující okolnost pro uzavření smlouvy, je holý nesmysl. Pokud jde o pomoc žalobců žalovaným jako mladé rodině, ani z toho není patrné, že žalobci si přáli, aby nemovitosti připadly do společného jmění žalovaných. Žalobci se odkazují na to, že požadovali, aby nemovitosti zůstaly v rodině. Převodem na syna a snachu nemovitosti v rodině samozřejmě zůstaly, neboť se jedná o rodinné příslušníky žalobců, a to bez ohledu na jejich majetkový režim. Pokud tímto vágním sdělením měli žalobci na mysli to, že chtěli, aby nemovitosti zůstaly v rodině i do budoucích generací, je nutné konstatovat, že nabytí nemovitostí do společného jmění manželů nemůže zabránit tomu, aby žalovaní nemovitosti dále převedli. Soud se domnívá, že žalobci vycházeli ze spekulace, že žalovaní nemovitosti nikdy na nikoho nepřevedou. Mohlo se však stát, že by žalovaní nemovitosti převedli hned další měsíc po jejich nabytí a za získané peníze si koupili pozemek na druhé straně republiky. V takovém případě by bylo jistě nerozhodné, v jakém režimu nemovitosti vlastní. Pokud žalobci chtěli, aby nemovitosti zůstaly v jejich rodině i do budoucích generací, měly do smlouvy vtělit ujednání o zákazu zcizení předpokládané § 2128 odst. 1 o. z. Nabytí nemovitostí do společného jmění žalovaných by převodu nemovitostí mimo rodinu samo o sobě jen těžko zabránilo. Do třetice žalobci poukazují na rozdílnost institutů SJM a podílového spoluvlastnictví. Žalobcům je nutné dát za pravdu, že se jedná o rozdílné právní instituty. Z toho však nejde dovodit, že žalobci požadovali, aby žalovaní nemovitosti nabyli do společného jmění manželů. Žalobci tvrdí, že pokud by nemovitosti byly nabyty do podílového spoluvlastnictví, mohl by kterýkoli ze spoluvlastníků svůj podíl komukoli prodat a zmařit tak původně zamýšlený účel žalobců, tedy aby nemovitosti zůstaly v rodině. To je rovněž nesmysl, neboť nabytí nemovitostí do společného jmění by nemohlo zabránit tomu, aby žalovaní věc prodali někomu dalšímu. To ostatně soud již vysvětlil výše. Dále žalobci spekulovali, že v případě skončení manželství by se společné jmění dělilo v rámci soudního řízení podle pravidel obsažených v § 742 o. z. To je však opět mylný názor, neboť toto řízení po rozvodu manželství neprobíhá automaticky. Mohlo se totiž stát, že žalovaný č. 2 by celou nemovitost v rámci vypořádání dobrovolně přenechal žalované č.

1. Stejně tak dobře se mohlo stát, že by žalovaní v rámci tříleté lhůty od skončení manželství nepřistoupili k soudnímu vypořádání společného jmění a nemovitosti by se v souladu s § 741 o. z. dostaly do podílového spoluvlastnictví žalovaných. Žalobci si musí připustit, že si v kupní smlouvě nevymínili zákaz zcizení nemovitosti, a proto nemohli žalovaným, tedy ani žalovanému č. 2, zabránit tyto nemovitosti dále prodat. Případná argumentace, že „to by jejich syn jistě neudělal“, je jistě lichá a opět silně spekulativní.

32. Lze tedy shrnout, že žalobci předpokládali, že žalovaní nemovitosti nikdy na nikoho nepřevedou a že v případě zániku manželství bude společné jmění vypořádáno podle jejich představ. Institut společného jmění manželů však kladný výsledek ani jedné z těchto spekulací zaručit nemohl. Pokud totiž žalobci chtěli, aby nemovitosti zůstaly v rodině, měli do smlouvy vtělit ujednání o zákazu zcizení. Pokud žalobci chtěli, aby měl z nemovitostí prospěch pouze jejich syn, tedy žalovaný č. 2, měli s ním uzavřít darovací a nikoli kupní smlouvu. Žalovaní proto nemohli rozumně předpokládat, že je pro žalobce důležité, aby žalovaní nemovitosti nabyli do svého společného jmění manželů. To ostatně ve svém vyjádření podpořil sám žalovaný č. 2, který v rámci celého řízení fakticky hájil zájmy žalobců a který uvedl, že nevěděl, že předmanželská smlouva a koupě nemovitostí spolu mohou souviset. Již ze samotných tvrzení žalobců tedy vyplynulo, že mezi smluvními stranami nebylo za rozhodující okolnost prohlášeno to, že žalovaní musí nemovitosti nabýt do společného jmění manželů. Skutečnost, že by žalobci jednali v omylu vyvolaném lstí (§ 584 odst. 2 o. z.), nebyla ze strany žalobců tvrzena. Proto v řízení nebylo potřeba zkoumat, zda si žalobci byli vědomi toho, že žalovaní uzavřeli předmanželskou smlouvu, ani zda byli ze strany žalovaných ohledně této skutečnosti uvedeni v omyl, a pouze na základě žalobních tvrzení bylo možné přistoupit k vydání rozhodnutí ve věci.

33. S ohledem na vše shora uvedené tedy soud dospěl k závěru, že již ze samotných žalobních tvrzení vyplývá, že žaloba nemůže být úspěšná, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého mají zcela úspěšní žalovaní právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům. Žalované č. 1 soud přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 400 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. [převzetí a příprava právního zastoupení, podání ve věci ze dne 6. 1. 2022 a 16. 11. 2022, účast na jednání soudu ve dnech 4. 8. 2022, 5. 12. 2023 a 29. 2. 2024] včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Soud žalované č. 1 nepřiznal náhradu nákladů za její podání ze dne 4. 2. 2024, neboť toto stručné podání neobsahuje žádná nová skutková tvrzení a jeho jediným cílem je soudu sdělit, že předchozí vyjádření žalobců nepřináší do věci nic nového. O povinnosti žalobců zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalované č. 1 bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. O třídenní lhůtě ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným č. 2 soud rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný č. 2 výslovně uvedl, že náhradu nákladů řízení nepožaduje.